Rok v USA – co mi dal, co mi vzal
Pomalu se nacházíme na konci roku 2016 a v našem případě také na konci prvního roku v Americe. Většinou tak člověk rekapituluje, co se za ten rok událo, co pro něj bylo přínosem a naopak jaký utržil ztráty. Když jsme seděli na pláži a já koukala na svoje milovaný nekonečno (oceán), tak i já jsem si v duchu promítala, co se v tomto roce událo, co jsem se naučila a získala. No a naopak, co jsem ztratila. Tak jsem to shrnula do pár důležitých bodů.
[the_ad_group id=“57″]
Co mi rok v USA dal a co jsem se naučila?
Štěstí
Štěstí je pojem, který znamená pro každýho něco jinýho. Někdo prahne po majetku, někdo by dal všechno za restart svýho zdraví a někdo by chtěl každej měsíc žít na jiným místě. Pro mě štěstí znamená šťastná rodina v pohodovým prostředí. Aby byl člověk šťastnej, tak bohužel nesmí jen sedět na zadku a čekat, až si ho to štěstí najde, ale musí mu jít naproti. V předešlých článcích jsem zmiňovala, že my jsme měli v Česku opravdu všechno. Jenže nedokázali jsme to stále pojmenovat jako štěstí.
Myšlenka šibenice v podobě hypotéky, výchovy dítěte v paneláku a věčný stěžování na to, jak mě nebaví práce, kterou dělám, pro mě byla nemyslitelná. Ať to zní jakkoliv blbě, tak bohužel nesympatizuji s českou mentalitou a přesto, že jsme měli všechno, tak pokaždé co jsme vyšli za branku našeho domečku, tak jsme se utvrzovali v tom, že to prostě není to, co bychom chtěli. Chceme prostě žít jinak.
Když jsme se přestěhovali sem, tak s jistotou můžu říct, že jsem dosáhla toho svýho štěstí. Přesto, že tady nemáme všechno, jako například v Česku, tak jsme zjistili, že člověk se spokojí s málem. Ale to, jakým způsobem nás ovlivňuje místní prostředí, má pro nás obrovskou váhu. Protože permanentně krásný počasí, přátelští usměvaví lidi a nádherný prostředí, to člověka prostě chtě nechtě hrozně ovlivňuje. Takže opravdu můžu říct, že přes všechny překážky mě život tady dělá šťastnou, což si myslím, že je pevnej základ pro to mít šťastnou rodinu. Nešťastní rodiče prostě nemůžou nikdy mít šťastný dítě.
Spoléhat jen sám na sebe
Život v cizině člověka opravdu naučí spoléhat jen sám na sebe. V mým případě jsem se mohla spolehnout hlavně na Balůa. Když jsme se stěhovali do USA, tak jsme sem samozřejmě jeli pouze s informacemi, který jsme našli na internetu. V začátku jsme jako každej nováček spoustu věcí nevěděli a tápali jsme. Proto jsme oslovili pár facebookových skupin, ve kterých jsou Češi, kteří žijí v USA nebo na Floridě.
Když se na naše „hloupé“ dotazy nesmetla lavina kritických komentářů, tak přišla úžasná rada „ostřílených“ Čechů v USA, která nás většinou stála pouze čas a peníze. Tito chytrolíni, kteří se chvástají tím, že tady žijí desítky let, asi zřejmě neobnovují své „vědomosti“ a díky jejich radám jsme několikrát opravdu zbytečně jen přišli o čas a peníze. Samozřejmě nehážu všechny do jednoho pytle, ale naše zkušenosti jsou prostě takové. Takže jsme tyhle komunity vynechali a od té doby spoléháme pouze jen sami na sebe. Ono to není špatná zkušenost, protože pak vás jen tak něco nevystraší a jste schopni rychle jednat.
Vztahová prověrka
I přes to, že jsme spolu s Balůem nějakých pár let, tak i tento obrovskej krok samozřejmě ten náš vztah prověřil. Ono se to nezdá, ale byl to opravdu nátlak. Nečekali jsme, že to bude růžová pohádka, ale je hrozně těžký si představovat, jaký to bude, když vlastně ani nevíte, do čeho jdete.
Možná to navenek vypadá, jak jsme to všechno hravě zvládli, ale samozřejmě to obnášelo i spoustu hádek a slz. Nejhorší totiž bylo, že nás v krátkým časovým horizontu čekalo hrozně moc důležitých rozhodnutí. Výběr auta, bydlení, vybavení, řešení spoustu administrativních věcí apod. Paradoxně jsme se nikdy nehádali o tom, jaký vybereme auto nebo jestli budeme bydlet tam a tam. Na tom jsme se většinou shodli. Ale byl to takovej nátlak, že už to pro nás oba byly nervy, jak to všechno zvládneme a hádali jsme se kvůli blbostem, který gradovaly do opravdu šílených hádek.
Peníze ubývaly šíleným tempem a my už potřebovali mít zázemí a začít nějak budovat svůj život. Jenže jsme nečekali, že to bude tak dlouho trvat a že vlastně ještě po roce budeme stále na začátku. Já jsem hrozně netrpělivej člověk, ale pořád si říkám, že je lepší třeba čekat tři roky na to, až se nám rozjedou projekty, na kterých pracujeme, než potom chodit třicet let do stejné práce, ve stejnej čas za stejný peníze.
Přiznávám, že ne jednou jsem se chtěla na všechno vykašlat a vrátit se. Jenže, když jsem si to představila, že se vrátím do ČR, tak jsem absolutně nebyla schopná to akceptovat. Takže zatnout zuby a vybojovat to. Tady prostě nemáte nikoho, kdo by vás vyslechl nebo jste si o tom s někým promluvili. Museli jsme to řešit všechno spolu s Balůem a myslím, že i v tomto směru se náš vztah hodně upevnil.
All you need is love
Tenhle nápis nás přivítal v Miami na letišti a já ho nemůžu dostat z hlavy. Co jsem se v Americe naučila, je především to, jak by se k sobě lidi měli chovat. Naučila jsem se tady, jak vypadá přirozená vzájemná pomoc a že je v životě hrozně důležitá pokora. Tohle slovo se bohužel vytrácí ze světa, ale tady jsem v tom našla určitej smysl.
Lidi si tady neustále nějakým způsobem pomáhají, chovají k sobě úctu a na prvním místě je tady vždy rodina. Líbí se mi, jak se tady chovají chlapi k ženám, co všechno se tady dělá pro děti a jak jsou lidi přátelští. Začala jsem tady mnohem víc přemýšlet nad životem a zabývat se určitýma otázkama. Od toho, co jsme tady, tak věřím na znamení, protože opravdu jsem si jistá tím, že nás někdo shora vedl, abychom si nenatloukli nos. Všechno se děje z nějakýho důvodu a i ze špatných zkušeností se vždycky snažíme vytěžit maximum.
Možná můžu prozradit, že mám rozpracovanou knížku, ve které se tohle všechno, co se nám tady dělo dozvíte. Nebude to hned, protože do ní opravdu vkládám kus sebe a o určitých věcech není lehké psát.
Opravdu potřebujeme k životu lásku. Přijímáme přesně to, co vysíláme a pokud v sobě člověk neustále chová nějakou nenávist nebo zášť, tak těžko bude někdy šťastnej. Je potřeba s tímhle pracovat a mně se to tady podařilo.
[the_ad_group id=“57″]
Co mi rok v USA vzal?
Rodina
No přece rodinku. Nedá se to tak přesně říct, co mi rok v USA vzal nebo že by mi někdo vzal rodinu. Pořád jsou tam, sice na opačným konci světa, ale vím že tam jsou. Vím, že je mám a že by pro mě udělali cokoliv. Vím, že se můžu okamžitě sbalit a jet za nima, vždycky tam budu mít svoje místo.
Díky internetu jsme neustále v kontaktu, ale přece jen…tolik bych je chtěla obejmout. Chtěla bych si v klidu poklábosit s tetou o takových těch věcech, který řešit přes skype prostě není ono. Vždycky si řekneme to nejdůležitější, jak se máme. Nasmějeme se. Chlapi si dají pivo, ale domluvíme, já vypnu počítač a nikde nikdo. Vánoce jsou pro mě v tomto směru samozřejmě těžký.
Vždycky jsme si udělali štědrej den s Balůem a pak jsme jeli na návštěvu k mojí tetě, na co hrozně ráda vzpomínám. Chlapi nad sklenkou whisky vyřešili všechny celosvětový problémy a ženský vždycky v kuchyni při chystání občerstvení probraly všechny – kdo, s kým, proč, jak a kde. 😀 Prostě taková klasika. 😀 Hrozně mi to chybí. Ale s tím jsem do toho šla. Věděla jsem, že tyhle chvíle přijdou a budou těžký.
Momentálně asi nejsem schopná říct, co mi ten rok tady vzal. No zapomněla jsem ještě na to, že rok v Americe mi dal dalších pár kilo navíc. 😀 Takže bych měla zamakat na tom, abych příští rok mohla napsat, že mi další rok v USA vzal spoustu kilo. 😀 😀
Každej, kdo si za něčím v životě tvrdě šel, mi dá určitě za pravdu, že musel něco obětovat. Je důležitý, aby si člověk byl schopnej zařídit život tak, aby byl šťastnej. Bohužel to znamená opustit tu komfortní zónu, nějakou jistotu. Lidi se bojí riskovat jen proto, aby to nebylo ještě horší, než to je. Jenže potom je hrozně smutný koukat na to, s jakým životem se smíří. Pokud se vám něco nelíbí, tak to změňte! Tu změnu můžete udělat jen vy sami, nikdo jiný ji za vás neudělá.
Mějte krásný vánoční dny ????????????
Vaše Terka ????????
Vánoce v teple
Pamatujete si Pažouta z románu pro ženy? Jak společně tráví Vánoce na Kanárech a on říká: Tak trochu jiné Vánoce! 😀 Tohle je hrozně vystižný. Opravdu to jsou tak trochu jiné Vánoce, ale i ty mají své kouzlo!
[the_ad_group id=“57″]
Když jsem byla malá, pamatuju si, že jsme s našima vždycky před večeří šli na procházku. Venku sněžilo, byla zima a ty procházky jsem fakt milovala. Koukali jsme lidem do oken, jak se už chystají k večeři, na ulici to vonělo řízkama, všude vánoční světýlka, zablbli jsme si ve sněhu a šli domů. Doma jsme se hezky oblíkli a šli k večeři, pak samozřejmě následovala oblíbená část, kdy se šlo ke stromečku, kde se nějakou záhadou objevila spousta dárků. Za tohle musím našim hrozně poděkovat, především mamce, která vždycky doma vytvořila úžasnou vánoční atmosféru a já proto Vánoce opravdu od malička miluju.
Vánoce jsme měly vždycky super 🙂
Když se naši rozvedli, tak i přesto, že jsme nebyli kompletní rodina, tak Vánoce s mamkou byly vždycky super. Držely jsme všechny tradice a Vánoce jsme si udělaly vždycky boží. Bohužel ty procházky už nebyly tak kouzelný, protože se málokdy zadařilo, aby byl na Vánoce sníh. Už to nebylo ono, nebylo to takový kouzelný a pohádkový.
No to bylo kouzlo, po pláži jezdil přiopilej Santa Claus na velbloudovi, pak následovaly úžasný vánoční programy pro turisty a štědrovečerní večeře v podobě exotickýho rautu, ze kterýho mě pak akorát chytla faraonova pomsta.
Vánoční procházka na blátě 😀
Když mamka umřela nějak jsem nebyla ještě schopná všechno přijmout a hlavně jsem nebyla schopná slavit Vánoce, který byly vždycky úžasný hlavně díky ní. Po její smrti jsem Vánoce bojkotovala a strávila je v Egyptě. No to bylo kouzlo, po pláži jezdil přiopilej Santa Claus na velbloudovi, pak následovaly úžasný vánoční programy pro turisty a štědrovečerní večeře v podobě exotickýho rautu, ze kterýho mě pak akorát chytla faraonova pomsta. Ale byla jsem za to ve finále ráda, nechtěla jsem Vánoce ani cítit a tam se to povedlo. 😀
Akorát Timíka ty naše procházky moc nebavily 😀
Další rok pro mě byl příchod Vánoc zase takovej stresující. Jenže pak se ve mně něco zlomilo a řekla jsem si, že přece Vánoce od malička miluju a díky komu? No přece díky mamce! Určitě by nechtěla, abych takhle Vánoce odepsala. Tak jsem si doma nazdobila stromeček. Byla jsem za něj ráda, ale bylo to takový prázdný, necítila jsem to opravdový vánoční kouzlo.
Vánoce s nimi byly skvělý, jenže pak jsem jela domů, kde jsem byla zase sama s tím svým ozdobeným stromečkem. Takže to bylo zase takový smutný a prázdný.
Navzdory všemu trápení jsme si ty Vánoce užívaly jako by byly poslední 🙂 (Bohužel byly předposlední 🙁 )
Vánoce jsem strávila se svoji úžasnou rodinkou, se svojí tetou, která je pro mě anděl a nejúžasnější člověk na světě. Je to vlastně mamčina sestřenice, ale ujala se mě, jako bych byla její další dítě. Vánoce s nimi byly skvělý, jenže pak jsem jela domů, kde jsem byla zase sama s tím svým ozdobeným stromečkem. Takže to bylo zase takový smutný a prázdný.
To byly první Vánoce, kdy nám přibyl novej člen rodiny 🙂 (Nelča)
No pak přišly první Vánoce s mým milovaným medvědem Balůem a bylo to úplně o něčem jiným. Objížděli jsme obchody a vybírali si dekorace na stromeček, koupili jsme si živej stromek, pekli jsme, udělali jsme si prostě plnohodnotný skvělý Vánoce. A tak tomu vlastně bylo po celou tu dobu, co jsme spolu. Jenže pak jsme se přestěhovali na Floridu a já jsem si říkala, že to prostě nebude ono. Jít na štědrej den ven v kraťasech a žabkách prostě nemůže být ta správná vánoční atmosféra.
První Vánoce v Americe, v novým domově 🙂
Minulej rok jsme si ty Vánoce moc neužili. Protože jsme se vlastně 22. prosince stěhovali do novýho bytu. Bylo to všechno takový hektický, ale zvládli jsme to, jenže jsme tu správnou vánoční atmosféru vůbec nestihli nasát. Když už jsme měli konečně svoje „doma“ a konečně jsme si mohli oddechnout a užívat si pohodičku a klid, tak jsme se museli pomalu chystat na odlet do Česka, kam jsme museli krátce po Silvestru skrz moje nezdařený státnice. 😀
Samozřejmě bez řízku a salátu to pro nás nejsou Vánoce 😀
Letos je to jiný. I když je venku teplo, je to skvělý. Všude je výzdoba. Přiznávám, že vánočně nasvícený palmy jsou trochu zvrácený, ale má to tady svoje kouzlo. Všichni si přejí Merry Christmas, hrají tady všude vánoční písničky. Nazdobili jsme si stromeček, máme zapálený svíčky, krásně provoněný byt od vánočního pečení a celkově si to hrozně užíváme. Vánoce v Americe nikdo nepřehlídne, protože tady se opravdu řeší všechno ve velkým. Vánoce jsou tady hrozně oblíbený. I když je to takový víc komerční, jde vidět, že lidi si to užívají úplně na max.
[the_ad_group id=“57″]
Je pravda, že si dovedu lehce představit Vánoce někde na horách, kde je sníh, ve srubu u krbu. A určitě si chceme takový Vánoce do budoucna dopřát, ale musím říct, že tady absolutně nepostrádám vánoční atmosféru, takže Vánoce v teple mi vůbec nevadí. Počasí přes zimu tady hrozně skáče nahoru a dolů. Jeden den je na žabky a kraťasy a druhej den na boty a mikinu. Ale hlavně je pořád krásně, i když je chladněji, tak svítí sluníčko a je fajn.
Letos si to užíváme úplně na max 🙂
Teď jsme měli nedávno s Balůem takovou jiskřivější výměnu názorů, už ani nevím, kvůli čemu to bylo, ale bylo to určitě hrozně důležitý. 😀 A já mu říkám, že se můžeme klidně na celý Vánoce vyprdnout, že jen kvůli mně je dělat nemusíme. A on se na mě podíval a říká mi: „Ňuňu (Tak mi říká Balů), pro mě byly dřív Vánoce spíš opruz, ale s tebou mám Vánoce hrozně rád. A nechci se na ně rozhodně vypadnout, už se na to tak těším, jak si uděláme tu naši pohodičku a ty umíš vytvořit tu správnou atmosféru.“
O tom přece Vánoce jsou, o zážitcích a trávení společných chvil s těmi, které milujeme.
No jasný, že mě to dostalo, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že mamka ve mně zanechala kus toho vánočního ducha, kterej jen čekal na tu správnou osobu, se kterou bude moct ty Vánoce sdílet se vším všudy. Proto je úplně jedno, na kterým světadíle se momentálně nacházíte. Je jedno jestli je teplo nebo mráz. Je jedno jestli jsou umytý okna nebo ne. Důležitý je, aby jste byli s těmi, které milujete a společně si tak vytvoříte tu nejlepší vánoční atmosféru. Na co budete vzpomínat? Na to jak bylo venku nebo jestli se vám blýskaly okna? 🙂 Určitě ne. Vzpomenete si na to, jak děti nedočkavě trhali balící papír, jak ho váš pes roztahal po celým bytě a jak jste hasili prskavku, která vám spadla na koberec. O tom přece Vánoce jsou, o zážitcích a trávení společných chvil s těmi, které milujeme.
S Vánočními články ještě rozhodně nekončíme!! Přejeme vám všem, aby jste si užívali vánoční atmosféru, jak jen nejvíc to jde!!! 🙂
Vaše Terka ????????????
Měla jsem rande!
Určitě to zná spousta z vás. Jste s partnerem nebo manželem už nějakou řádku let a spousta věcí tak nějak zevšední. I když trávíte společně každej den, žijete spolu, máte spolu děti, tak stejně máte pocit, jakoby jste žili jen vedle sebe.
[the_ad_group id=“57″]
Často to tak bývá i v případě, když přijdou děti. Vše se točí jen kolem nich a z manželů nebo partnerů se stávají pouze vychovatelé. A tak má člověk takovou chuť si zarandit nebo prožít nějakej hezkej večer, kterej se nebude týkat práce, fotbalu nebo dětí.
My máme s Balůem opravdu jedinečný vztah. Ještě zvlášť v dnešní době. Jsme spolu 5 let a osm měsíců a do této chvíle jsme spolu trávili každej den a každou noc. Nebyli jsme od sebe dýl jak půl dne a odloučeně jsme za tu dobu strávili pouze jednu noc. Jenže tím, že tady začínáme od úplné nuly, tak jsme dost vytížení. I když jsme spolu celej den doma, tak sedíme u počítačů a jdeme spát naprosto vyšťavení. Ani jsme vlastně ještě pořádně nezažili stereotyp. Takže tohle moc neznám a už jsem z toho byla taková otrávená. Měla jsem pocit, že i když jsme spolu, tak jsme vlastně bez sebe.
Měla jsem pocit, že i když jsme spolu, tak jsme vlastně bez sebe.
A tohle mě teda fakt už přestalo bavit. Měla jsem takovou chuť si zarandit, být pro toho druhýho takovou tou opečovávanou perličkou. Chtěla jsem mít kolem sebe takovou tu měkkou zamilovanou vatičku. A ne jen, co budeme vařit, anebo můžeš mi zkontrolovat tenhle dokument? Tak jsem si řekla dost! Půjdu prostě na rande!!
A udělala jsem dobře. Prožila jsem nádhernej den, kdy jsem byla ta princezna, které je splněno všechno, co jí je na očích vidět. 😀 No ruku na srdce dámy, všechny po tom občas toužíme, samozřejmě čeho je moc, toho je příliš, ale občasný rozmazlování si naše křehký dušičky zaslouží. 😀 Asi vás zajímá, kdo byl ten „pan Božský“, který mi tohle dopřál. No samozřejmě, že můj Balů!!!!! Kdo jinej by mi poskytl tu nejlepší vatičku na světě, svůj medvědí úsměv a ochranný křídlo!
Kdo jinej by mi poskytl tu nejlepší vatičku na světě, svůj medvědí úsměv a ochranný křídlo!
My to máme totiž asi naopak než všichni ostatní. Často slýchávám, že si ženský potřebují od svýho chlapa odpočinout a stejně to je i u chlapů. Nebo ponorka, když jsou lidi pořád spolu. My to máme naopak. Nám to moc neklape, když jsme od sebe. Když se toho třeba v týdnu hodně naskytne, Balů má nějaký schůzky, já musím tvrdnout u počítače nebo když jsem dřív musela chodit do školy a doma jsme se jen minuli, když Balů musel za svým zákazníkem. Tohle u nás nikdy nedělalo dobrotu, ale my jsme přišli na zázračnej lék. 😀
Vždycky jsme si udělali rande nebo jsme jeli na „stmelovací výlet“. Bez mobilů, počítačů a všeho. Prostě jen my dva. Jeli jsme třeba na jižní Moravu na jednu noc. Nebo jsme si zašli na véču, a když se nám nikam nechtělo, tak jsme si udělali nějakou dobrotu doma a hráli jsme třeba karty.
A světe div se, vždycky to zabralo. Proto si myslím, že i vzhledem ke všem povinnostem, dětem apod. by pár měl myslet i na sebe. Počátkem nějakýho soužití, svazku, dětí jste byli vždycky jen vy dva, jako pár, když to nebude fungovat mezi partnery, nemůže potom fungovat ani to ostatní.
Takže jsme si udělali výlet do St. Augustine. Pejsky jsme nechali doma, tudíž jsme to byli opravdu jen my dva. Zašli jsme si na výbornej obídek, pak jsme zajeli na pláž, kde jsme jen seděli přitulení a koukali na moře. Prošli jsme si St. Augustine, protože tohle městečko je kouzelný samo o sobě, natož když bylo vánočně nazdobený, takže to byla opravdu taková pohádka. Vzpomínali jsme na naše začátky a fest jsme se nasmáli. Když jsme dojeli domů, tak jsme si dali dobrou véču a pustili si film.
Byla jsem za podmaněnou puťku, kterou žárlivej chlap nechce pustit pařit a ona ho jen poslouchá.
[the_ad_group id=“57″]
Já tohle opravdu považuju za hrozně důležitý. Takhle nám to prostě funguje. Spousta lidí, co nás nezná, nás má za podivíny, kteří se izolují od světa. Byla jsem za podmaněnou puťku, kterou žárlivej chlap nechce pustit pařit a ona ho jen poslouchá. Nikdo nechtěl pochopit, že to bylo z mé hlavy a že raději strávím večer se svým Balůem než na diskotéce. Tolikrát jsem už slyšela: „No ale to taky není dobrý, když jste pořád spolu, to nebude dělat dobrotu.“ A co máme teda jako dělat?? Měli bychom být pravidelně od sebe, i když to tak nechceme? Jen aby to bylo správně?
Když jsem šla posedět s holkama, tak jsem si celej večer stejně vypisovala s Balůem. 😀 Máme to prostě takhle. Jsme divní, protože to máme jinak nastavený? Protože se navzájem nepodvádíme? Protože nehodlám každej den slepičit s kamarádkama a řídit se jejich úžasnýma radama? Protože Balů nevysedává každej den v hospodě a nevykládá, jak už ho doma sere jeho stará? Protože si navzájem nelžeme a všechno si říkáme? Protože si nenadáváme sprostě a chováme k sobě úctu?
Miluju náš divnej vztah a jsem zastáncem toho, že by měl pár o svůj vztah pečovat. 🙂 Balů je pro mě nejlepší přítel, partner, rodič prostě všechno. Máme rodinu, přátele, ale pro sebe znamenáme absolutně nejvíc. Myslím si, že jsme si vybudovali krásnej základ, abychom se v budoucnu mohli rozrůst a mít tak rodinu, kde je ta opravdová láska. A tohle si hodlám bránit zuby nehty. Fakt je to tolik divný?? 😀
Mějte se rádi! ????
Vaše Terka ????????????
Jak jsme prožívali hurikán Matthew
Život u oceánu nepřináší jen krásný zážitky. Dostali jsme i pěknou dávku pálivýho koření života formou hurikánu Matthew, kterej nám ukázal, kdo je tady pánem. Nejsou to lidi ani vláda ani peníze, ale sama příroda. Určitě i ti z vás, co nesledují facebook a instagram, tak zaregistrovali, že se prohnal Floridou hurikán Matthew, kterej měl mít na Floridu docela katastrofální dopad. V jednu chvíli to podle předpovědi vypadalo, že snad srovná východní pobřeží Floridy se zemí.
[the_ad_group id=“57″]
Upřímně? První varování jsem nebrala nijak zvlášť vážně, protože tady hlásí hurikány a tropický bouře docela často. Ostatně je hurikánová sezóna. Naštěstí se z toho pokaždé stala pouze silná bouřka. I sousedi a místní nám říkali, že tady byl silnej hurikán naposledy v roce 2004, takže jsem si říkala, že se to třeba ještě nějak rozfouká. 😀
Největší rozruch asi vyvolaly média, který začaly lidi varovat. Hurikán k nám měl podle předpovědi dorazit v pátek, ale chaos začal už o víkendu a v pondělí, když začali lidi vyprazdňovat obchody. Hlásili totiž, ať se připravíme, že je dost pravděpodobný, že bude vyhlášená evakuace. Tady to totiž funguje tak, že pokud má něco přijít, tak se tady na to chystají opravdu ve velkým. Řídí se totiž heslem: „Better be safe, than sorry!“ To není jako, když se v Česku silničáři diví, že v lednu mrzne a padá sníh. 😀
Města jsou rozdělený na evakuační zóny, v případě Jacksonville je jich 6. My jsme hned ve druhé nejrizikovější, protože bydlíme blízko moře. Před námi je už jen první evakuační zóna – ocean front – tam bydlí lidi přímo u oceánu. Na tuhle zónu už byla vyhlášená evakuace, tudíž jsme čekali, jestli vyhlásí evakuaci i pro nás, a my tak budeme muset opustit náš apartmán. 🙁
Přípravy na hurikán začaly ve velkým…
Podle předpovědi a médií to vypadalo, že to bude opravdu mela, tak jsme s Balůem začali řešit, co podnikneme. Byla to naše první zkušenost, takže jsme byly jak Alenky v říši divů. Řešili jsme, jak zajistíme nábytek, kdyby přišla voda a kam bychom jeli v případě, že bychom museli opustit domov. Nevěděli jsme, jestli je ta evakuace povinná. Jestli opravdu musíme opustit náš byt. A co by se stalo, kdybychom zůstali doma. Takže jsme se začali připravovat. Asi bude lepší, když popíšu jednotlivý dny, aby jste se v tom neztratili. 😀
Úterý – nákup zásob
Takhle vypadaly regály s vodou ve všech obchodech
V úterý jsme se rozhodli, že zajedeme koupit nějaký zásoby, protože už bylo jistý, že nás ten hurikán zasáhne, jen jsme ještě nevěděli jakou silou. Potřebovali jsme hlavně vodu a pečivo, nějaký konzervy a jídlo ke konzumaci za studena, až nepůjde elektrika. Ve středu dopoledne mělo proběhnout zasedání, jestli bude nařízena evakuace i pro naši zónu. Všechno nasvědčovalo tomu, že bude. Vyjeli jsme do našeho velmi neoblíbeného Walmartu. 😀 Jeli jsme tam, protože na sociálních sítích kolovaly obrázky z obchodů z našeho okolí, že jsou úplně prázdný.
Když jsme přijeli do Walmartu, tak regály s pečivem byly úplně prázdný. Probraný ovoce a regály s konzervama byly taky poloprázdný. Když jsme došli k regálům s vodou, tak nečekaně byly úplně vybrakovaný. 😀 Na všechno jsme hleděli s otevřenou hubou a náš nákup zásob dopadl tak, že jsme si koupili dobroty na chuť, co nás zrovna honila mlsná, ale na hurikán jsme neměli skoro nic. 😀 Pořád jsme tak srandičkovali a Balů vypadal i docela natěšeně. 😀 Já jsem byla v poho, ale podvědomí pracovalo. Měla jsem takovou vnitřní úzkost, pořád jsem lítala na záchod, kde výsledek nebyl vždycky zrovna podle učebnice. 😀 Nemohla jsem spát a viděla jsem na mrňatech, že nejsou ve své kůži.
Středa – sehnat vodu a pytle s pískem
Takový fronty byly na pumpách
Druhej den tzn. ve středu, byla okolo 11. dopoledne vyhlášená evakuace pro naši zónu. Dozvěděli jsme se, že evakuace je povinná, ale když někdo neuposlechne a zůstane doma, tak nebude zatčen. Zdůrazňovali však, že ti, co se rozhodli zůstat doma, tak zůstávají na vlastní nebezpečí. Během hurikánu by jim prý nikdo nepomohl, protože všichni záchranáři, policisti atd. budou v bezpečí úkrytů a budou zasahovat až po hurikánu. Což samozřejmě dává smysl.
Když byl na tankovací pistoli sáček, tak to znamenalo, že není benzín 🙁
No neměli jsme moc možností. Buď odjet někam na hotel, jenže ty byly totálně přeplněný. Tam, kde jsme třeba našli volný místo, neakceptovali pejsky. Ale stejně se nám na hotel fakt nechtělo. Potom byla další možnost shelter, kde byl opět problém s pejskama. Absolutně se nám nechtělo z domu, tak jsme probírali všechny možný varianty. Nemáme tu nikoho, u koho bychom mohli složit hlavu, takže jsme byli opět odkázáni sami na sebe.
Pytle s pískem už nebyly, tak si musel každej nabrat sám kolik potřeboval
Když jsme se bavili se sousedama, kteří už tady tyhle situace několikrát zažili, tak nám řekli, že rozhodně zůstávají doma. Jednak skrz zvířata, a když jsme se zmínili o shelteru, tak nám řekli, že nehodlají jít mezi lidi, před kterými po zbytek roku ochraňují svůj majetek. Podle jejich vyprávění v těch shelterech bývají většinou lidi, jako jsou bezdomovci, sociálně slabší, zloději apod. Tohle vám nemůžu potvrdit, protože jsme tam nebyli. Říkala to sousedka, takže opravdu nevím, jak to je doopravdy.
Lidé si nabírali písek i na pláži 🙂
Rozhodli jsme se zůstat doma. Já jsem ještě potřebovala dokončit práci, kterou jsem musela odevzdat v termínu, takže jsem zůstala doma a Balů vyrazil do ulic shánět vodu, natankovat, vybrat peníze z účtu a zajet pro pytle s pískem, který jsme si chtěli dát přede dveře. No řeknu vám, že to mi bylo teprve úzko. Když jsem byla doma sama a Balů mi posílal fotky, co se v ulicích děje. Měla jsem sama doma opravdu hroznej pocit. Fuj, nechci na to ani už myslet.
Na barikády lidi psali různý vzkazy pro Matthewa 🙂
Já se cítím s Balůem hrozně v bezpečí a bez něj jsem se doma cítila teda fakt děsně. Nicméně psal mi, že pytle s pískem došly, že budou druhej den ráno a že se mu podařilo sehnat vodu. Tak jsem si říkala pecka, budeme připraveni. Dala jsem ještě zamrazit kanystry s vodou, kdyby náhodou vypnuli elektriku, tak abychom mohli dát do ledničky zmraženou vodu a vydrželo nám tam jídlo co nejdýl v chladu.
Upekla jsem buchtu a netrpělivě vyhlížela Balůa, kterej chudák objížděl celej Jacksonville kvůli benzínu, protože byly všechny pumpy úplně suchý. Rodina a spousta z vás se hrozně divila, co tam ještě děláme, proč jsme se rozhodli zůstat doma a proč nejedeme pryč. Strašně těžko se to vysvětluje, ale podle předpovědi to vypadalo, že nás oko hurikánu mine a že pomalinku slábne.
V komplexu zůstávalo doma docela dost lidí. Bydlíme ve velkým betonovým baráku, ve kterým je osm bytů. My bydlíme v přízemí a celej komplex je kolem dokola chráněnej stromy, takže největší hrozba nebyl vítr, ale spíš voda. Hurikán díky rozdílům v tlaku vzduchu zvedá hladiny řek a moře i o několik metrů a k tomu s sebou přináší neskutečně vydatný déšť. Na Haiti hlásili, že může napršet během pár hodin i metr vody!!! U nás předpovídali, že v nejhorším případě se může zvednout hladina řeky a moře o neuvěřitelných 2,5m! No, byli jsme připraveni tak, abychom kdyžtak mohli kdykoliv odjet.
Hrozně těžko se to vysvětluje, ale kdybych seděla doma u televize a viděla, co se na druhým konci světa děje, tak bych se taky divila, proč ty lidi nejedou do bezpečí, že to jsou úplní blázni. Ale když je člověk tady a všechno to prožívá, mluví s lidma okolo, kteří už mají zkušenosti, tak je to opravdu úplně jiný. My jsme si tady ty lidi s Balůem rozdělili na dvě skupiny. Jedni to brali jako dobrej důvod k párty a udělali si pohodu. Druhá skupina byli zase extrémně ustrašení lidi, kteří vypisovali na sociálních sítích, že ti co zůstali doma, tak čekají na smrt. Takže asi tak. 😀
[the_ad_group id=“57″]
Čtvrtek – sehnat zábrany na okna a pytle s pískem
Byli jsme připraveni a už jen čekali, co přijde 🙂
Protože ve středu už nebyly pytle s pískem, tak jsme hned ráno vyrazili do technických služeb. Sice už neměli pytle s pískem, ale měli písek. Jeli jsme úplně nepřipraveni, takže jsme neměli do čeho ten písek dát. Naštěstí, tam lidi nechávali tašky a pytle, co jim zbyly pro ostatní. Tak jsme nabrali písek do pytlů. Brali jsme i sousedce, takže jsme tam ztvrdli docela dlouho.
Balů to musel trošku vytunit, aby nám to sedělo na okna 🙂
Sehnat zábrany na okna bylo dost těžký, protože v Home Depot i Lowe’s (něco jako Obi, Hornbach atd.) tyhle věci už dávno neměli. Balůa napadlo, že zkusíme zajet za okolní obchody, kde jsou vjezdy pro zásobování, jestli nenajdeme vyhozený nějaký desky nebo tak něco. Za jedním jsme našli docela pevnou izolaci. Ideální. Tak jsme to naložili a jeli zpátky domů. Byla jsem hrozně unavená, protože mi moc nešlo spát. Člověk prostě neví, co přijde.
V ulicích to vypadalo jako v katastrofickým filmu. Ulice prázdný, domy zabarikádovaný, obchody vybílený, výlohy zakrytý, pumpy suchý. Ještě jsme jeli koupit nějaký svíčky a sehnali jsme dokonce i toasťák. Pak už jsme jeli domů a čekali, co přijde. Byli jsme se ještě podívat u moře a úplně jsme se zděsili, jak bylo rozbouřený. Hlásili, že v pátek mají být až 6m vysoké vlny, no začala jsem věřit, už teď měly tak 4. Na pláži bylo ještě pár lidí, kteří si tam nabírali písek.
Pátek – den D
těžko člověk věřil vlastním očím 🙁
Nebudu lhát, že to nebylo děsivý. Nějak jsem cítila, že to bude v pohodě, ale hrozně jsem se bála, co přijde. Upřímně mě ani nedostal do depky ten hurikán, co měl přijít, ale ta hrozná atmosféra tady. Kdybychom měli dítě, tak bych rozhodně chtěla odjet z města. Ale takhle jsem si říkala, že to spolu zvládneme. Byli jsme všichni pohromadě, což pro mě bylo nejdůležitější. Hlavně Balů mi je v těchto situacích opravdu obrovskou oporou a vím, že by nedopustil, aby se nám něco stalo. Takže jsem byla v takovým klidu neklidu. 😀
Balů je pro tyhle situace nadšenej, tyhle živly miluje. Ale v tom smyslu, že je to opravdu takový koření života, kdy člověku ta příroda chce ukázat, kdo je tady pánem. Je to pro něj adrenalin a miluje to. Buďte v klidu, taky to nechápu. 😀 Já jsem posera a bála jsem se, ale pořád jsem byla v určitým klidu, nedovedu to moc popsat. 😀
Těsně předtím než měl hurikán přijít, tak jsme se jeli podívat ven. A bylo to fakt takový apokalyptický. Viděli jsme polámaný stromy. Utržený střechy. Polámaný ploty. A taky jak se postupně zaplavovalo pobřeží. To ve mně vyvolalo asi největší hrůzu, jak se ta voda rozdivočela a posunula. Vždycky se šlo k pláži ještě kus přes duny. Když jsme na to místo dojeli, tak po dunách ani stopy, molo stržený a na místě, kde jsme sedávali bylo rozbouřený moře, kde byly několikametrový vlny. Jako opravdu respekt. S naším velkým autem to házelo, jako bychom seděli v nějakým prdítku.
Venku fučelo, že jsem měla co dělat, abych se udržela na nohách. Palmy byly ohnutý, jako by byly z gumy, ty stromy tady teda hrozně dostaly zabrat. Ulice plný vody, kde byly naplavený řasy a zbytky mola. Viděli jsme, jak se na domech trhá to dřevěný obložení. V našem komplexu byly popadaný stromy. Dokonce někdo nechal u pláže auto, kterýmu nebyly vidět kola, jak bylo zaplavený řasama z moře.
Na tohle jsme docela hleděli, že tam takhle někdo nechal svoje auto 🙁
Takový obrovský vlny jsem ještě v životě neviděla. Z toho rozbouřenýho oceánu šel hroznej děs. Vzhledem k tomu, jak silně fučelo, tak ty kapky deště byly jak břitvy. Pěkně to bolelo do obličeje. Venku to prostě bylo fakt šílený a už jsem se hrozně těšila domů, protože jsem se tam necítila vůbec dobře. Balů točil a fotil jak zběsilej a já zděšeně koukala po okolí, aby na nás někde nespadl strom.
Přijeli jsme promočení domů, já stihla ještě udělat jídlo, napustili jsme si vanu plnou vody. To kdyby později voda netekla, abychom měli na splachování. Jen co jsme se najedli, tak vypadla elektrika. Zbytek vám asi už moc nepopíšu, protože jsme byli doma, se zabarikádovanýma oknama a bez elektriky, tak jsme moc neviděli co se venku děje. Krátili jsme si čas hraním karet, kecali jsme a slyšeli, jak venku hrozně fučí. Taky jsme zjistili, že jsme pěkně závislí na moderní technologii, protože jsme se bez telky, pořádnýho světla a internetu hrozně nudili. 😀
V noci se to docela uklidnilo, tak jsme vylezli ven, vyvenčili jsme mrňata a kecali jsme se sousedem. Ptali jsme se, z jakýho důvodu zůstal doma. A on, že už se jednou nechal evakuovat a strávil snad celej den v zácpě, která vedla z města pryč. No a taky hlavně skrz psy. Prej byl mnohem klidnější doma. Když byl dříve evakuovanej, tak nevěděl, co se děje, jestli bude ještě mít kde bydlet.
Ještě když nám šla elektrika, tak jsme psali tady do skupin na facebooku, jaká je v okolí situace. Během chvíle nám začali lidi psát, jak nám jsou strašně vděční, protože už si dávno mysleli, že je jejich dům srovnaný se zemí. Měli informace jen z médií, ze kterých to vypadá vždycky děsivěji, než to doopravdy je. Psali nám, ať jsme opatrní a že si nesmírně váží informací, která jsme jim podali. Těch lidí nám psalo strašně moc a bylo to fakt neuvěřitelný a hrozně milý.
Sobota – den poté
Druhej den bylo úplně úžasný počasí
Šli jsme spát až nad ránem, takže jsme vstávali až kolem desáté. Po probuzení to byl takovej šok. Bylo to jako by se člověk probudil ze zlýho snu. Venku úplně azuro, svítilo sluníčko. V komplexu všichni v pohotovosti, odklízeli ten nepořádek atd. Během chvilky se spustila elektrika, takže tady panovala hrozně dobrá nálada a radost, že nás Matthew postihl minimálně.
Vzali jsme vody a vyrazili do ulic, podívat se na škody a popřípadě pomoct. V některých částech už bylo úplně uklizeno, že by člověk ani nepoznal, že se tady prohnal hurikán. Na pláži desítky surfařů, v ulicích všichni odklízeli listí a popadaný větve. Prostě neuvěřitelný, všude televize, lidi byli takoví veselí, že nás to nepostihlo takovým způsobem, jak hlásili. My jsme tady na to fakt hleděli jak péro z gauče, bylo to prostě jako by se nic nestalo.
Když jsme dojeli k moři, tak mě zas popadla hrozná úzkost. Hladina byla úplně klidná. To jsem tady ještě nikdy neviděla, protože tady jsou prostě pořád vlny, takže ta klidná hladina byla fakt děsivá. Když jsem se podívala, jak byly všude stržený mola a ty duny byly úplně smetený, tak mi to bylo hrozně líto. Byl to opravdu zvláštní pocit. Škody tady byly fakt minimální, některý části byly zatopený, ale jinak polámaný stromy, stržený mola, pár pochroumaných střech, ale jinak opravdu žádná hrůza. Pomalu taková sobota jako každá jiná. 😀
Když bych měla shrnout svoje celkový pocity, tak to nebylo tak hrozný, jak jsem čekala. Ale to jen z toho důvodu, že nás to opravdu vzalo jen okrajově. Jinak bych chtěla zdůraznit to, jak v takové situaci tady lidí drží pohromadě. Jak se vzájemně podporují a pomáhají si, to je opravdu neuvěřitelný. Kohokoliv jste potkali, tak vám řekl be safe – buď opatrnej. Lidi to psali i na ty zábrany na oknech. V našem komplexu tady obcházel všechny byty správce a ptal se jestli zůstáváme, řekl ať jsme opravdu opatrní a dal nám instrukce, co máme dělat a telefonní čísla, kam volat v případě nutnosti.
Po tom hurikánu na nás dokonce klepali policajti. Bylo to pěkně nepříjemný, když vidíte ve dveřích policajta. 😀 Ale on úplně v pohodě, jestli jsme v pořádku. A my že jo, že díky za zájem. A on jestli máme co jíst a pít. A my, že jo, že jsme úplně v pohodě. A on, že je rád, ale kdybychom chtěli, tak že se rozdává jídlo a voda u Arby‘s, ať si tam klidně zajedeme. No hleděli jsme zase.
Surfaři čekali na vlny, ale marně 🙂
Na sociálních sítích se nabízeli lidi například, že mají motorovou pilu, že můžou pomoct odklidit spadenej strom ze zahrady apod. Samozřejmě zadarmo. Ta vzájemná podpora tady je fakt neuvěřitelná. Tohle se mi na Američanech strašně líbí, jak si opravdu dokážou vzájemně pomáhat a podporovat se. Tohle z Česka bohužel neznám.
Bylo to pro nás zase něco novýho. Mimochodem přišlo nám hrozně moc otázek, co se týká hurikánu, takže natáčíme video otázky a odpovědi. Proto sledujte facebook a youtube, protože se tam brzy objeví video s odpověďmi na vaše otázky.
Tenhle obrázek tady koloval po sociálních sítích, všichni byli šťastni, že nás Matthew relativně obešel 🙂
Člověk si zase uvědomil, jak je malinkej a proti takovýmu živlu opravdu bezmocnej. Od mamčiny smrti si stojím za tím, že bychom opravdu měli prožívat každý okamžik. Neřešit minulost ani budoucnost, ale prožít přítomnost. Nevíme, co nás potká zítra, proto bychom si opravdu měli vážit každé minuty, kterou můžeme prožít. Tohle byl zdárnej příklad. Naštěstí to dopadlo dobře, ale byl to takovej vztyčenej ukazováček, abychom v sobě našli trochu pokory a užívali si každej den s úsměvem. Proto vám teď jeden velkej úsměv posílám!!!
Mějte se krásně
Vaše Terka ????????????
Niagarské vodopády
Kdykoliv sedíme na pláži, tak zavřu oči a poslouchám šumění moře. Tenhle Zvuk je pro mě dnes už jistá potřeba. Strašně to miluju a neuvěřitelně mě to nabíjí. Nicméně poslední dobou, když jsme u moře a já poslouchám to úžasný šumění vody, tak mi to často evokuje náš výlet na Niagarské vodopády a ten pocit, kdy jsme byli na lodi přímo pod vodopádem. Proto jsem se rozhodla napsat článek jen o tomhle úžasným výletu.
Řada z vás ví, že jsme byli na dovolené v New Yorku. Z toho šílenýho chaosu jsme jeden den vysloveně utekli a jeli jsme se podívat na Niagarské vodopády. Shodou okolností to byl můj narozeninovej den.
[the_ad_group id=“57″]
Cesta z New Yorku tam trvá dost dlouho. Jeli jsme cca 7 hodin. Což v rámci Ameriky není nic. Pro nás už to byl jen takovej větší výlet, vzhledem k tomu, že jsme zvyklí cestovat všude autem, obzvlášť po Americe. Ale věřím, že pro někoho to už může být náročný. Proto se v New Yorku pořádají výlety na Niagarské vodopády, kdy vás nabere autobus a potom zase hodí zpět do NY.
Protože se jednalo o dlouhej výlet, tak s náma jeli i pejsci. Neměla jsem z toho moc dobrej pocit, protože byly vedra a nevěděla jsem, jak to tam s pejskama bude. Jestli tam můžou nebo ne. Nakonec jsme se dohodli s rodinkou, že bychom se nějak prostřídali v hlídání, takže jsem si řekla, že to zvládneme.
Opravdu úchvatný místo!!
Když jsme přijeli na místo, tak jsem čekala, že hned uvidím tu nádheru a že to bude někde daleko v přírodě. Nicméně bylo to přímo v centru. Přijížděli jsme do města a najednou jsme viděli obrovskej opar, když se víří voda. Ale po nějaké přírodě ani památky.
Přijeli jsme na obrovský parkoviště, kde jsme se rozhodovali, jestli půjdeme na plavbu lodí přímo pod vodopád anebo jestli se vydáme na stezku, která by nás zavedla na kraj vodopádu. Akorát se nenechte zmást, ty vodopády tam jsou tři. Tomu největšímu a vlastně i nejznámějšímu se říká Podkova. Pod tenhle vodopád se pořádají plavby lodí. Ale ta stezka vede pod ten menší, kterýmu se říká Americký vodopád. Pak je tam ještě jeden, kterej je nejmenší a říká se mu Nevěstin závoj.
Já jsem si vyjela jak hvězda v dlouhé bílé sukni a v pěkně nepohodlných botách. Jak jinak že. 😀 Takže mě pak pěkně bolely nohy, ovšem byl to tak skvělej zážitek, že jsem na to úplně zapomněla. 😀
Chtěli jsme rozhodně zažít tu plavbu. Je tam spousta vyhlídek i parkovišť, proto se možná dopředu rozhodněte, kam byste chtěli nejvíc a podle toho si vyberte to správný parkoviště. 😀 😀 My jsme to k té lodi měli tak kilometr a půl a já jsem si vyjela jak hvězda v dlouhé bílé sukni a v pěkně nepohodlných botách. Jak jinak že. 😀 Takže mě pak pěkně bolely nohy, ovšem byl to tak skvělej zážitek, že jsem na to úplně zapomněla. 😀
Zaručili jsme se za vyplašenýho yorka v kabelce a vyjevenou Nelču, že fakt nikoho nepokoušou a pluli jsme dál.
Ten toho už s náma zažil 😀
Když jsme tam došli, tak na loď byl pochopitelně zákaz psů. Proto jsme se domluvili s mojí tetou, že se prostřídáme v hlídání. Domluvili jsme se, že poplují první, my je počkáme u lodi a pak jim jen předáme mimina a poplujeme my. Tak jsme s Balůem seděli a koukali na vodopády, byl to příjemnej relax a to okolí tam je krásný. Pak jsme se pomalu vydali k lodi, koupili jsme si lístek, kterej stál asi 18 dolarů. U vstupu jsme vysvětlili, že jsme domluveni s rodinou, která je momentálně na plavbě, že si při příjezdu vezmou pejsky a my poplujeme bez nich. Řekli nám, že úplně v pohodě a ať si moc užijeme plavbu.
Prošli jsme turniketem a dostali jsme se na úžasnou vyhlídku, ze které jsou vodopády krásně vidět jako celek. Mě tyhle místa strašně dojímají a nasávám celým svým tělem každej okamžik. Chvilku jsme se tam zasekli a koukali na tu krásu. Potom jsme sjeli výtahem dolů, kudy se šlo už přímo k lodi. A tak si pořád jdeme a jdeme, dostali jsme pláštěnku. Všichni ať si pejsci užijí plavbu a smáli se. Nám to bylo takový divný, že přesto, že je tam zákaz psů, tak nám přejí hezkou plavbu s pejskama. Tak jsme si z toho ještě dělali srandu.
Byl to zážitek na celej život 🙂
Přišli jsme až na kraj mola, na místo odkud se vyplouvalo, stála tam už připravená prázdná loď a teta s ostatníma nikde. Jenže v tu chvíli k nám přistoupila obsluha a ta nám řekla, že tam nemůžeme stát, že musíme jít na loď. Snažili jsme se vysvětlit celou situaci, že se máme potkat s rodinou, která si má převzít pejsky, ale řekli nám, ať jdeme prostě na loď. No tak jsme šli i s mrňatama. Jen co jsme vypluli, tak na nás nastoupil kapitán lodi, kterej byl neoblomnej, že tam nemůžeme s těma psama zůstat. My na něj, co máme jako teď dělat, když už jsme vypluli? Máme je hodit do vody? Celý jsme mu to vysvětlili, jak to bylo a on nám řekl, že jestli někoho pokoušou, že to bude průser.
Zaručili jsme se za vyplašenýho yorka v kabelce a vyjevenou Nelču, že fakt nikoho nepokoušou a pluli jsme dál. Ta plavba byla opravdu neuvěřitelná a všem, co se tam chystají, to rozhodně doporučuju.
Projeli jsme kolem Americkýho vodopádu a toho nejmenšího (Nevěstin závoj), ke kterým vede ta stezka, o které jsem psala. Směřovali jsme k největšímu vodopádu (Podkova). Byla jsem natěšená, jak malý děcko. Když jsme proplouvali kolem těch menších vodopádů, tak byl slyšet jekot lidí, jak jásají v pláštěnkách přímo pod Americkým vodopádem. Byli stejně promočení až na kost i s pláštěnkou, ale evidentně tam panovalo nadšení a euforie. Určitě to znáte z filmů, takový zábradlí a lidi šílí pod vodopádem ve žlutých pláštěnkách. 😀 My jsme měli modrý a kanadská strana červený.
Maid of the mist 🙂
Když jsme dopluli přímo pod ten hlavní obrovskej vodopád, tajil se mi dech. Je to neuvěřitelně dynamický místo a tenhle pocit jsem zažila naposledy ve Skotsku na ostrově Skye, když jsme byli na Neist Point. O tomhle místě bude určitě článek, protože tam mě to tak neuvěřitelně chytlo za srdce, že na ten pocit nikdy nezapomenu.
Když jsem nad sebou viděla tu obrovskou masu vody, měla jsem z toho hroznej respekt, kterej se prolínal s obrovským nadšením.
Ale zpátky pod vodopád. Byla jsem nadšená! Niagarské vodopády, tenhle pojem pro mě byl v Česku tak nedosažitelnej a kdyby mi někdo řekl, že tam strávím svoje narozeniny s rodinou, tak bych si asi o něm myslela svoje. 😀 Připadala jsem si na té lodi tak malinká. Když jsem nad sebou viděla tu obrovskou masu vody, měla jsem z toho hroznej respekt, kterej se prolínal s obrovským nadšením. Máme natočené video, ale zdaleka to nevystihuje ten pocit, jako když jsem stála přímo tam. A to jsem ještě měla u sebe svýho Balůa a pejsky. Hrozně jsme si to užili. Všichni jsme byli mokrý, ale spokojení a šťastní. Mrňata byly trochu vyjevený, ale zvládli to perfektně.
Červený pláštěnky měla kanadská strana 🙂
No samozřejmě má krásná dlouhá bílá sukně utrpěla nějaký škody, takže jsem vylezla z lodi mokrá a pěkně špinavá, ale bylo mi to v tu chvíli fakt úplně jedno. Byla jsem tak spokojená a z celýho dne příjemně unavená. Balů za mnou pak přišel a donesl mi ze souvenir shopu krásný narozeninový tričko, tak jsem byla nadšená, že mám i památku na tenhle krásnej zážitek.
Po cestě zpět jsme se stavili v liquor storu a ten úžasnej den zakončili douškem bourbonu Maker’s Mark. Dobře stáhli jsme celou láhev. 😀 Ale byli jsme na ni tři a měli jsme na to sedm hodin. 😀 Museli jsme se trošku posilnit, abychom pak nenechali Balůa za volantem spát. Samozřejmě padla láhev a my všichni okamžitě vytuhli. Balů byl chudák vyřízenej, ale všechny nás dovezl v pořádku zpátky na hotel. 😀
Byl to nádhernej den, na kterej nikdy nezapomenu a jsem šťastná, že jsem tam mohla být s těma nejbližšíma lidma a samozřejmě jsem byla spokojená, že jsem měla u sebe svoje mimina. Niagarské vodopády rozhodně doporučuju navštívit. Je to nádherný nezapomenutelný místo, který se vám vryje do paměti.
Mějte krásnej usměvavej den
Terka
Hershey’s čokoládový svět
Pro všechny milovníky čokolády a pro všechny, co znají čokoládu Hershey’s a jejich Kisses, tak tohle místo musíte bezpodmínečně navštívit!! 😀 Byli jsme tam krátce po našem příjezdu do USA. Neměli jsme ještě ani zajištěný žádný bydlení a v té době jsme vlastně ani netušili, ve které části Floridy budeme bydlet. Byli jsme v Gettysburgu (Pennsylvánie) na hotelu a Balů jako správnej turista pobral všechny možný letáčky, co je v okolí k vidění. Pokaždé se ho ptám: „Na co těch letáčků bereš tolik?? Tak dlouho tady ani nebudeme!!“ Balůova odpověď: „Ať mám co číst na záchodě.“ 😀 😀 Tak jo. 😀 😀
[the_ad_group id=“57″]
Při vstupu do Hershey’s world 🙂
Balů moc dobře věděl, že pro mě čokoláda Hershey’s znamenala Ameriku. To pro mě jakožto milovníka čokolády a kokyn byla naprostá modla. Samozřejmě jsem se toho tady už tak přejedla, že to už nemůžu ani vidět a dala bych si raději Tatranku nebo Kofilu, ale tehdy to pro mě prostě bylo něco!! No něco, byl to pro mě v Česku kus Ameriky. Balů si vzal svoje letáčky a šel do „kanceláře“ úřadovat. 😀 😀
Měla jsem takovou tu radost, jako když dostanete nějakou hroznou blbost, ale máte z ní tisíckrát větší radost než z jinýho třeba dražšího dárku.
Obrovská Hershey’s kisses 🙂
Najednou se vrátil vysmátej jak lečo. Tak si říkám, že se mu to tam teda asi pěkně povedlo! 😀 😀 A pak tím známým tónem říká: Ňuňuuuuu???? Abych vám ten ten tón nějak popsala, je to něco jako: „Jsem velkej King a objevil jsem Ameriku. Jo jsem dobrej!! Jsem fakt dobrej!!“ 😀 😀 Tak já: „Noooo?“ a v jádru jsem jen čekala, co to zase bude za blbost. Ale tentokrát fakt objevil Ameriku!!! Objevil, že nedaleko od Gettysburgu je mestečko Hershey a tam čokoládovej svět Hershey’s. Měla jsem takovou tu radost, jako když dostanete nějakou hroznou blbost, ale máte z ní tisíckrát větší radost než z jinýho třeba dražšího dárku. No nemohla jsem dospat.
Hlavně nechtít všechno!!! 😀
Balů mě naštěstí moc dobře zná, takže jsem mohla otevřeně nechat jásat moje dětský já. Ale viděla jsem na něm, jak je šťastnej, že mi mohl udělat takovou radost a plnit mi moje dětský sny. Tohle na něm miluju, já v sobě mám hroznej kus dítěte. A když jsem byla malá tak frčela taková obluda Furby se to jmenovalo. Já jsem po něm tak strašně toužila, ale naši mi ho nikdy nekoupili. Né že bych měla nějakou psychickou újmu, ale nějak jsme se k tomu kdysi dostali. Já jsem Balůovi řekla příběh, jak jsem si strašně přála Furbyho. Tak se mi smál a pak jsem měla svátek a on přišel s Furbym. No tu radost vám tady asi těžko popíšu, bylo to od něj tak něco úžasnýho! Když jsem začala mluvit o domečku pro Barbie, řekl mi ať přibrzdím. 😀 😀 😀
Chocolate tour 🙂
Ale zpátky k Hershey. Hershey’s Chocolate World se nachází v městečku Hershey v Pennsylvánii, podle kterýho se ta čokoláda jmenuje. Bylo to krásný městečko, takový roztomilý, pouliční lampy měly tvar pusinek – malých čokoládek Kisses. Fakt krásný. Hershey’s Chocolate World byl přímo v takovým obrovským zábavným parku. Díky bohu byl zavřenej, protože jsme tam byli mimo sezónu a já bych tam asi dost šílela. Rozhodně návštěvu doporučuju pro všechny rodiny s dětmi anebo pro všechny takový blázny jako jsem já. Bylo evidentní, že v tu sezónu to tam bude neuvěřitelný. Byly tam různý horský dráhy a spousta atrakcí. Hned po vstupu do čokoládového světa mi samozřejmě spadla brada. Obrovskej obchod s čokoládou a tolika nádhernýma věcma, že nad tím člověku zůstává rozum stát. Na tohle jsou Američani fakt borci.
To jsou ty zpívající krávy 😀 😀
Byla tam chocolate tour, která byla zdarma. Nasednete do takovýho vláčku a jedete jakoby továrnou, kde se vyrábí čokoláda. Samozřejmě to byl ten klasickej americkej kýč, ale mně se to hrozně líbilo. Navíc to tam na mě tak všechno dolehlo. Pořád jsem si říkala: „Ty jo. Tak jsme tady. Plníme si konečně ten americkej sen. Konečně se něco děje. Jsem přímo v Hershey. V Česku jsem byla šťastná za malou čokoládu a teď jsem přímo v Hershey. Hlavně nebreč. Hlavně nebreč. Prosím, jen nebreč!“ Ale to bylo, jako bych si říkala: „Breč! Breč! A pořádně. Do toho!!“ No tak mi ukápla slzička. 😀 😀 Do toho tam zpívaly takový plastový kýčový krávy, jak se z jejich mlíčka vyrábí čokoláda nebo něco. 😀 😀 Takže divadlo hadra, ale užila jsem si to tak, že jsme jeli tu tour rovnou dvakrát. 😀
Bylo to takový příjemný sladký dětský odpoledne, který jsem si strašně užila.
Ty věci tam byly nádherný, všechny jsem je samozřejmě chtěla, ale klasika hroznej nástřel. Museli jsme šetřit, protože nás čekalo tolik výdajů, co jsme nakonec vlastně ani sami nečekali. 😀 😀 Ale koupili jsme si tam každej misku na cereálie. Byla to taková naše první výbava do novýho bydlení, takže mám krásnou vzpomínku, vždycky když dlabu cereálie. Čokoláda Hershey’s tam měla nějaký limitovaný edice, tak jsme je zkusili, ale nebyly dobrý. Nejlepší je ta bílá čokoláda s cookies. Bylo to takový příjemný sladký dětský odpoledne, který jsem si strašně užila.
Je důležitý si fakt užívat každýho okamžiku, i když je to třeba blbost. Mě se tyhle krásný vzpomínky hodí pokaždé, kdy je mi třeba úzko nebo se nahromadí víc starostí a problémů. Pokaždé hrábnu do kapsy pro nějakou takovou vzpomínku, která mi pomůže ty starosti líp překonat. Proto si pořádně naplňte kapsy, protože nikdy nevíte, kdy se vám to bude hodit. A víte co je na tom nejlepší? Nikdo vám ty vzpomínky nemůže vzít!!! Proto hromaďte co nejvíc krásných zážitků, aby vždycky zvítězili nad těma špatnýma!
Přeji všem krásnej sladkej den
Úplně jsem dostala chuť na kokyno 😀
Vaše Terka ????????