Minulý víkend jsem se u snídaně dívala na pohádku „Nesmrtelná teta“, kde je perfektně vykreslená závist. Možná je to taky díky Jiřině Bohdalové, která ji úžasně ztvárnila a kterou mám hrozně ráda. Když jsem tak na tu pohádku koukala, tak jsem si říkala: „Jo jo, závist je hrozná.“ No a projela mnou taková pěkně egoistická myšlenka: „Jsem ráda, že nejsem závistivá.“ V tu chvíli se ozval můj vnitřní hlas, který bohužel vždy mluví pravdu: „Ty pizdice, ty že nejsi závistivá? Tak aleeee!!!“

Tak jo! Ruku na srdce! Závidím. Závidím holkám, který mají prdelku jak dva kmínky, vyrýsovaný záda, plochý bříško a na bocích takový ty vyrýsovaný čárky, co přechází do podbřišku. Já tam ty čárky mám taky, ale jen proto, že se mi tam láme špek. Závidím lidem, pro který je jídlo jen zdroj obživy. Pro mě je jídlo kultura a slast, miluju různé kombinace chutí k tomu dobré víno, sladké čaje a o sladkostech obecně ani nemluvím. Podle toho taky tak vypadám, že.

Závidím lidem talent. Talent na cokoliv. Já neumím zpívat (dobře tak pod vlivem alkoholu si myslím něco jinýho), kreslit, hrát na hudební nástroj, neumím tančit (no pod vlivem alkoholu mi to docela jde, za tím si stojím ), nemám talent ani po technické stránce. Včera jsem se po letech naučila na mobilu udělat screenshot a jsem na sebe fakt pyšná.

Závidím lidem pevnou vůli, kdybych ji měla, tak mám dnes tu prdelku jako ty dva kmínky. Závidím holkám velkou šatnu, kde mají prostor na oblečení a kabelky. Závidím jim i ty kabelky a krásný boty ve všech možných barvách a provedeních. Na boty a kabelky jsem opravdu strašně moc ujetá a vím, že mám kabelek dost i bot mám hodně, ale kdybych mohla, taky by moje skóre s těmito „nepostradatelnými věcmi“ bylo fakt jiný.

Závidím lidem, co mají hodně peněz. Vidím v nich ty možnosti neomezeného cestování a samozřejmě tu plnou šatnu :D. Závidím holkám, jejichž partner se vyslovil a mohou plánovat svatbu. Závidím lidem rodinu, která drží fakt pohromadě. Závidím všem, kterým na promoci seděla v první řadě mamka a plakala dojetím. Závidím všem holkám ten moment, kdy se jim narodí dítě a ony leží vyčerpané s miminkem v náručí v objetí partnera a na chodbě pláče šťastná čerstvá babička, která si strašně přála vnučku. Závidím lidem velkou zahradu, kde můžou trávit celé dny.

Závidím holkám jejich kamarádky, se kterými můžou kdykoliv rabovat celé dny v obchoďácích a večer si dát společně vínko. I když v mém případě s kámoškou vždy došlo spíše na několik flašek vínka. Mám pokračovat? Asi bychom tady byli do večera, protože jsem zřejmě závistivá svině. A to je právě ten problém. Jen proto, že jsem závistivá, tak hned nemusím být svině.

Závist v sobě nese každý z nás. I ten, kdo říká, že ne. Jako předtím já. Jenže všichni víme, že je závist pěkně na hovno. Nic nám nedává a víme, že je to naše slabost. Slabost, která vychází z lenivosti splnit si to, co mají ostatní. Samozřejmě ne vždy. Například nemocní, co závidí zdravým, za svůj osud nemohou. No, i když, kdybych šla hodně do hloubky, tak i za některé nemoci si můžeme sami. Ale to je úplně jiné téma.

Problém je v tom, že se tou závistí necháváme příliš ovládnout a potom lidem záměrně škodíme a ubližujeme jim. I přes tento můj výčet věcí, které lidem závidím, bych se nikdy nesnížila k tomu napsat hubené holce komentář, že už je moc hubená, že to už není pěkný. Nikdy bych nenapsala někomu, kdo má krásnou šatnu plnou nádherných věcí, že je to zku*vená zlatokopka. Nikdy by mě nenapadlo napsat tlusté holce, že je odporná a neměla by se raději ukazovat. Nikdy by mě nenapadlo někomu přát rakovinu nebo smrt.

Hanbou bych se propadla napsat matce, které se narodilo postižené dítě, aby nedávala veřejně fotky toho dítěte, že je to nevhodné nebo nevkusné. Absolutně bych se nesnížila napsat holce s krásným zadkem, že je to ku*va, která se jen ráda vystavuje. Upřímně? Já mít tak krásnou prdel, tak ji taky světu ukážu.

Ale co opravdu nechápu je to, když závist dožene člověka k tomu, aby celé dny trávil nad tím, jak někomu zničit život. Proto nechápu reakční YT kanály, kde to kolikrát už opravdu přesahuje zdravý rozum a lidé se snaží celé dny na někoho vyšťourat něco, jen aby ho poškodili. Já chápu reakce na některé absurdity a udělat si z toho srandu. Proč ne. Ale podstatný rozdíl je v tom, udělat na někoho parodii nebo mu záměrně ničit život.

Tohle mi hrozně vadí. Samozřejmě nemůžeme závist aplikovat na všechny hnusoty, co jsou lidi schopni udělat, ale chtě nechtě je častým popudem. I nám občas přistane někde negativní komentář a myslím si, že lze opravdu jednoduše rozlišit, kdy se jedná o závist a kdy ne. Jak? Ty závistivé komentáře jsou většinou vulgární zákeřné útoky nebo různé konspirační teorie na náš život. Hlavně to rádi dělají veřejně, nikoliv do zpráv. Lidé, co chtějí upozornit na něco, co se jim nelíbí nebo mají nápad, jak něco vylepšit, jsou schopni ten komentář napsat slušně, bez zášti a jedu.

No a jak to teda dopadlo v té pohádce? Jak s tou závistí zatočit? Tak přemýšlejte! Co vždy zvítězí? No přeci LÁSKA. Závist na konci pohádky křičela: „Néé, lásku néé!“ Ten princ říká lidem: „Radujte se, usmívejte se, objímejte se, líbejte se, mějte se rádi! Ukažme závisti, že tady pro ni není místo. Takže tohle je bohužel jediný způsob, jak se s ní poprat. Uvědomit si, že jsme jen lidi. Přát lidem jejich přednosti, talent, úspěch v čemkoliv i peníze. My zase máme to, co by oni mohli závidět nám. Vždy si budeme závidět to, co nám chybí.

Uvědomte si svoje přednosti! Mě by například lidé mohli závidět to, že jsme si splnili svůj sen a žijeme na Floridě. Mohli by mi závidět zážitky, které jsem prožila, co všechno jsem viděla a poznala. Mohli by mi závidět skvělýho chlapa, o kterýho se můžu kdykoliv opřít. Mohli by mi závidět moji bezprostřednost. Je mi jedno jestli mluvím s Frantou z Horní Dolní nebo s ředitelem obrovské korporace. Pro mě jsou to lidé a ke všem přistupuji stejně. Někdo by mi mohl závidět moji upřímnost. Nesnažím se lidem zalíbit a říkám, co si myslím. Mohli by mi závidět, že dokážu bavit ostatní lidi klidně hodiny a hodiny.

Je spousta toho, co lidem závidím, ale i toho, co by lidé mohli závidět mě. Je důležité si to uvědomit a být za to vděční. S pokorou přijímat to, co máme a přát lidem jejich úspěch. Potom se teprve může dařit i nám. V tomhle se mi například hrozně líbí Američani. Nechci říct, že si nezávidí, to je blbost. Taky si mezi sebou závidí, ale Amíci jsou strašně moc přejícní lidé.

Když se s někým podělíte o svůj úspěch a je jedno jak velký, tak vám Američan řekne: „Wow, good for you!“ Asi se to nedá doslovně přeložit, ale je to myšleno tak, že je to prostě skvělý a přeje vám to. Nezačne vás přesvědčovat, ať si neděláte velké naděje, ani to nezačne shazovat nebo udílet nevyžádané rady na co si dát pozor, protože to přeci není dobrý mít tolik peněz.

Závist je potvora a měli bychom ji opravdu držet na uzdě, protože dokáže napáchat hrozně moc škody. Nemůžeme ji ani využít jako přednost, maximálně nás může popohnat v tom, abychom si šli za tím, co chceme.

Soren Kierkegaard (vůbec nevím, kdo to byl ) řekl, že závist je skrytý obdiv. Možná na tom něco bude. Každopádně závist není špatná, špatné jsou ty činy, ke kterým nás dohání. Proto se jí nenechme přemoci a usnadněme si tím život. To špatné, co se nám děje, se bude stále vracet a opakovat do doby, než to sami přestaneme dělat. Vždyť přece všichni chceme šťastný konec, jako je to v těch pohádkách. Tak žijme šťastně až do smrti.

Užijte si pohodový den

Vaše pohádková maniačka

Terka

The post Závist je v každém z nás appeared first on Live More!.

Chtěla jsem vám napsat o našem Díkůvzdání. Co znamená v Americe Thanksgiving Day se dočtete na internetu snad všude, ale jak to doopravdy probíhá? Přijde mi, že Díkůvzdání se tady prožívá pomalu víc než Vánoce. Celá rodina se sejde u večeře, pomodlí se, všichni si řeknou, za co jsou vděční a pak se pustí do večeře. To mi přijde jako hrozně krásná tradice. Bohužel je zprzněná tím, že po večeři se od stolu utíká k fotbalu a zběsilým nákupům, protože ve čtvrtek začínají slevy na Black Friday. Z lidí, kteří s pokorou říkají, za co všechno jsou vděčni, se později stávají monstra a jsou ochotni se klidně porvat s ostatními o televizi, která je ve slevě. Jako ty slevy bývají fakt brutální, ale kolikrát si říkám, kam se poděla naše lidskost.

My jsme letošní Díkůvzdání brali jako takovou oslavu a jedno obrovské díky za to, že se podařilo vydat knížku do Vánoc. V posledních měsících jsme žili opravdu jako krysy. Vůbec jsme nechodili ven, veškerý čas jsme strávili u počítačů, chodili jsme spát až ráno nebo dopoledne, takže jsme celý den prospali a večer vstali a opět šli pracovat. Tohle bylo opravdu psycho a trochu se to na nás podepsalo. Byli jsme pořád unavení a celí dolámaní. Každopádně ten pocit, kdy spadl server, protože měli všichni zájem o knížku v předprodeji, byl totálně k nezaplacení. Jako kdyby nás někdo kopl do zadku a my měli chuť pokračovat dál.

Nakonec jsme v tom šíleném maratonu stihli upéct krocana, což byla naše premiéra. První Díkůvzdání jsme trávili ve Wisconsinu u známých, druhý rok jsme byli u našich sousedů a letos jsme se do toho pustili sami. A bylo to hrozně super, protože jsme s Balůem vařili společně, byla to hrozná sranda a neskutečnej oddych od počítačů. Večeřeli jsme sice dost pozdě, ale to nám bylo jedno. Byli jsme rádi, že jsme společně všechno zvládli a můžeme si chvíli vydechnout. Sice jsme nepronášeli modlitbu, ale řekli jsme si, za co jsme vděčni. Asi bych se opakovala, když napíšu, že jsem vděčná za svýho Balůa, svoje nejbližší a to, že jsme zdraví a můžeme společně žít svůj sen.

Nicméně tento rok vzdávám obrovské díky za „prozření“ vůči lidem. Přiznám se, že jsme hodně zanevřeli na lidi po našich špatných zkušenostech. Nejde jen o faleš a zklamání, ale také o to, že jsme už byli ze spousty lidí znechucení. Viděli jsme jen, jak si mezi sebou ostatní závidí, pomlouvají se, jak jsou na sebe zlí. Viděli jsme, jak se na nás smějí a za zády nás pomlouvají. Viděli jsme, jak se snaží o naši přízeň, aby nás mohli využít. Viděli jsme, jak měli neustálou potřebu nás o něčem poučovat a školit ve věcech, ve kterých jsme měli jasno. Uzavřeli jsme se přede všemi. Nechtěli jsme se seznamovat s nikým novým. Viděli jsme, jak se nedokážou lidé usmát. Nechtělo se nám do společnosti. Nechtělo se nám být s lidmi, které jsme dříve považovali za své přátele. Byli jsme zklamaní a z lidí spíše otrávení. Měli jsme svůj svět „Ňuňu a Balů“, do kterého jsme nikoho nepustili.

Když do mě Balů hučel, abychom natáčeli videa a abych psala blog, tak jsem mu řekla: „Ale lidi nás budou nenávidět! Budou nás nenávidět za to, že jsme tlustí nebo že žijeme v Americe. Budou nás nenávidět za naše názory a já nevím za co všechno. Já nechci číst den co den útoky na naši osobu.“ Balů: „Na to se vyser a neřeš to! S takovou bys potom nemohla dělat nic.“ A dnes? Těch útoků, kterých jsem se tolik bála, je úplné minimum a většinou se jim spíše směji. Ale za tu dobu, co natáčíme videa a já píšu blog, jsme přišli do kontaktu s tolika skvělými lidmi, že jsme si oba dva říkali: „Kde ty lidi byli, když jsme ještě žili v ČR?“ Uvědomili jsme si, že ti skvělí lidi tam byli vždy, jen my jsme jim nedovolili se k nám přiblížit. Díky natáčení videí a blogu jsme měli příležitost poznat super lidi, kteří mají srdce na správném místě.

Chodí nám neskutečně krásné zprávy, neuvěřitelná podpora za to, co děláme. Lidé nám děkují, že jsme jim zlepšili den, že si pouští naše videa, když mají náladu pod psa. Děkují nám, že jim předáváme tolik pozitivní energie. A my zase děkujeme za tak skvělou zpětnou vazbu a ukázku toho, že na světě nejsou jen ti špatní a zlí lidé. Jasný, po světě jich běhá spousta, ale nedovolme, abychom kvůli takovým lidem uzavřeli svá srdce právě pro ty, kteří si tam to místo zaslouží.

Proto vzdávám díky vám. Vám, kteří jste nám ukázali, že by byla hrozná škoda se před lidmi uzavřít. Vám, kteří jste nám ochotni pomoci bez jakéhokoliv očekávání. Vám, kteří nás dokážete rozesmát. Vám, kteří nás máte rádi i přesto, že jsme tlustí a nehledíte na předsudky. Vám, kteří v nás věříte a podporujete nás. DÍKY!

Tak jsme vzdali díky, pštrosa jsme snědli a už se můžeme vrhnout na ty nákupy. My jsme Black Friday vždy bojkotovali. Je to jen velká marketingová bublina. Celoročně totiž v Americe nakoupíte oblečení, elektroniku i auta za skvělé ceny. Američani jsou obchodníci a na ceně se s nimi vždy domluvíte a slevy? Ty jsou tady celý rok. Takže za nás má smysl koukat na Black Friday tak maximálně po elektronice nebo značkových věcech. Ceny někdy jdou rapidně dolů, ale spíše u drahých věcí. Například u elektroniky dají obchodíci do brutální slevy jen pár kousků od konkrétního modelu televize nebo telefonu, o které proběhne bitka, ale zbytek sortimentu je vlastně za skoro normální ceny s nálepkou sleva. Takže pokud jste normální smrtelník a neprahnete po značkách, tak ty „zlevněné věci“ jsou vlastně skoro stejně drahé nebo levné. Záleží, jak to berete.

Letos jsme si řekli, že půjdeme do toho největšího šílenství, natočíme video a zkusíme něco ulovit. Ty hlavní slevy měly přijít až v noci, ale zjistili jsme, že nedočkavci a ten největší boom bývá o mnohem dříve. Tak jsme opět s naším štěstím chodili po prázdných obchodech a všechny extrémně výhodné ceny propásli. Takže naše první zkušenost s Black Friday byly prázdné obchody a prázdné regály. No, koupila jsem si pár kousků oblečení za skvělé ceny, za stejně skvělé jako kdykoliv jindy. A největší úlovek byl plyšový jednorožec, který s námi spí v posteli a Balů je z něj lehce na prášky. Ale tak hlavně, že je šťastná Ňuňu, protože pak jsou šťastní všichni.

Balů ještě do rána brouzdal po e-shopech s elektronikou. Hrozně ráda bych vám napsala, co tam objevil, ale já těm elektronickým serepetičkám vůbec nerozumím. Asi si bude muset založit taky blogísek, aby mohl světu sdělit své úlovky a udělat unboxing nebo haul. Každopádně si stále stojím za tím, že Black Friday dělá z lidí blázny a narušuje tu skvělou atmosféru na Díkůvzdání.

My jsme si ten den užili hlavně proto, že jsme si udělali pohodičku, měli jsme klid a udělali si radost nějakými drobnostmi. A hlavně, Díkůvzdání mám hrozně ráda, protože se tím většinou odstartují Vánoce, které úplně zbožňuju a já můžu konečně zdobit, péct a mít vánoční mood. Užijte si tyhle dny a schválně si napište, za co jste vděčni. Uvidíte, že máte mnohem víc, než si kolikrát myslíte. Mějte se krásně a užívejte si vánoční atmosféru.

Vaše spokojená Ňuňu

Kniha Nechci jen existovat, chci žít

Hodnocení 4.77 z 5

349,00 Kč Přidat do košíku

Sale!

Balíček 3 knih

Hodnocení 5.00 z 5

1 047,00 Kč 929,00 Kč Přidat do košíku

Kniha Podstata ženy

Hodnocení 5.00 z 5

389,00 Kč Přidat do košíku

The post Vzdávám díky! appeared first on Live More!.

Jak to vidím já po více jak roce života v USA??? Směju se taky! Proč? Protože jsem šťastná! Ale samozřejmě to nejde brát jednoznačně, že je to tak nebo onak. Upřímně každý z nás má nějaké problémy, starosti nebo důvod mračit se na ostatní a být na ně nepříjemný. Nicméně jsem toho názoru, že pokud mám starosti, nemusím to nutně přenášet na druhé.

Tohle podle mě Američané dokážou rozlišit. V Česku se mi v mnoha případech stávalo, že jsem přišla do obchodu, kde mě „přivítal“ kyselý obličej a ještě kyselejší pozdrav. Upřímně, já nemůžu za to, že ten člověk je nespokojen ve své práci, nebaví ho to a musí to dát znát celýmu světu. Proč na mě musí přenášet chmury člověk, kterej je nespokojenej sám se sebou? A nejhorší je to, že tyhle lidi potom nejvíce štvou ti, co si dovolí být šťastní.

Každý máme stejně rozdaný karty a je na nás, jak prožijeme svůj život. Za to, že nežijeme, jak bychom chtěli, dávejme vinu pouze sobě a ne ostatním. Myslím si, že je mnohem lepší šířit úsměv než chmury a nevidím na tom nic povrchního.

To, že člověk neventiluje na povrch své problémy ze soukromí, ještě neznamená, že je povrchní. Jak to tedy v té Americe je? Tak nebo tak? Upřímně bych řekla, že třeba tady na jihu se lidé usmívají, protože je každej den přivítá sluníčko, panuje tady mnohem větší pohoda, než kdekoliv jinde a to usmívání tady je takový přirozený. Jo myslím, že jsou tady lidé šťastnější. I já jsem tady šťastnější.

Ale nemůžu ani vyloučit to, že jsem taky zažila pár úsměvů, který mi nepřišly až tak přirozený. Jenže nejde brát svět pouze černobíle. Ty americký úsměvy jsou podle mě hodně zapříčiněné tím, že se Američani neberou tolik vážně, jsou spokojeni ve své práci nebo spíš, že vůbec mají nějakou práci, která tady není samozřejmostí, a hlavně nejsou zvyklí ventilovat své soukromí navenek. Navíc také jde hodně o to, že je tady normální slušný vychování mezi lidmi, pořád tady převládá mezi lidmi úcta a soudržnost. Tohle bohužel z Česka neznám.

Takže je naprosto normální, když se s někým střetnete pohledem, tak aniž byste toho člověka znali, tak se na něj usmějete a pozdravíte se. A je jedno jestli máte zrovna dobrej den nebo trápení. Teď už to taky vnímám nějak přirozeně. Ale pak přijedu do Česka a jsem jak nějakej vyhulenec, kterej se směje na lidi, kteří než aby mi taky poslali jeden úsměv, tak raději sklopí hlavu anebo se diví, jestli ten úsměv jako patřil opravdu jim.

Co je to za blbost říct: „No Američani jsou falešní, protože se pořád usmívají, ale to je jen přetvářka“??? A nevím, proč rozebírat jestli ten úsměv byl upřímnej nebo ne. Jednak je to slušnost a darovat jeden úsměv přece nic nestojí. Opravdu raději budu šířit úsměv, než se vyhýbat očnímu kontaktu, chodit se sklopenou hlavou a doma se užírat ve vlastním neštěstí.

Všichni máme právo se zlobit, být zamračení a nemít náladu se s někým pouštět do řeči. O Češích se říká, že si hodně střeží soukromí, jen tak někoho nepustí domů, mají rádi svůj vlastní klid, ale na potkání vám budou vykládat, jak je hrozně trápí hemeroidy a dalších deset nemocí, o kterých jsou schopni mluvit hodiny, hned potom si postěžují, jak je k nim život nespravedlivý a zakončí to nějakým životním moudrem, ale tak co už no, jsou horší věci na světě.

Mě tohle vždycky strašně vysávalo, většina lidí si potřebuje udělat pořádek ve své hlavě a z vás si udělají odpadkový koš, do kterého vysypou všechna ta svoje neštěstí. Ale to jsme se dostali zase úplně jinam. Americký úsměv jednoduše vnímám jako slušný vychování a to, že lidi mají důvod se smát i když je trápí nějaké problémy, jako každého z nás. Všichni máme nějaké strasti, jenže jsou lidi, kteří nemají takovou potřebu se o ty starosti dělit, ale dělají maximum pro to, aby to změnili. Pak jsou lidi, kteří vám vylíčí svůj tragický životní příběh, ale aby se měli lépe, tak pro to už neudělají nic.

Úsměv nebolí, je ZADARMO a může někomu zlepšit den. Je důležité šetřit, ale na správných místech a já s úsměvem rozhodně nešetřím. Když někdo říká, že Američané jsou takoví a makoví a že se smějí, ale není to upřímný, tak podle mě má ten dotyčný problém právě sám se sebou. Věci, které nám nejvíc vadí, se většinou nejvíc týkají nás samotných. Takže opravdu nemám problém s „emerikn smajl“ a jsem ráda jeho součástí. :)))

Mějte krásnej den a nezapomeňte na úsměv!

Vaše Terka

The post Americký úsměv – přetvářka nebo radost? appeared first on Live More!.

Americký sen = jedu do Ameriky, tam si ze mě všichni sednou na zadek, hned dostanu super práci, vydělám těžký prachy a pak se vrátím a bude ze mě ten největší King. Tak takhle to bohužel nefunguje. American dream je něco mnohem hlubšího a hlavně se v pozadí skrývá neskutečná dřina, výdrž a obětování. Americký sen vlastně vznikl při imigraci Evropanů do USA. Lidé, kteří osídlovali Severní Ameriku, sem šli za svobodou a lepším životem, ale aby toho dosáhli, tak museli neskutečně dřít, museli být odvážní a chytří.

Takže americký sen je, že se člověk pomalu z ulice dostane na samotný vrchol finanční nezávislosti a pak si užívá a plní další sny. Krásným příkladem americkýho snu je pro mě zrovna třeba Arnold Schwarzenegger. To, co dokázal tenhle člověk, je naprosto neuvěřitelný a já tyhle lidi strašně obdivuju. Samozřejmě americký sen nemusí být pouze extrém z ulice na křeslo prezidenta. Každej tohle spojení vnímáme jinak, ale podstata toho, že nic není zadarmo, je stejná.

Například nám hrozná spousta lidí píše, že nám závidí (samozřejmě v dobrým smyslu slova), že jsme si splnili svůj americký sen. Nás tohle strašně moc těší a tyhle pozitivní zprávy a komentáře od lidí nás neskutečně naplňují a člověk si uvědomuje, že to co dělá, není jen tak do větru. Jen bych ráda uvedla na pravou míru náš americký sen a jak to vlastně doopravdy je.

My rozhodně nejsme ukázkou splněnýho americkýho snu. Opravdu jsme ještě nic nedokázali, jsme teprve na cestě, dokonce si troufám říct, že jsme teprve na začátku cesty.

Zabalit všechno v Česku, všechno prodat, všeho se zbavit a zaklapnout za sebou dveře, byl samozřejmě obrovský krok, kterej chtěl kus odvahy. Ale byli jsme na to dva, vzájemně se podporujeme a doplňujeme. Ono, když už uděláte takový rozhodnutí a uděláte první krok, tak je to, jako byste skočili z útesu do vody. Taky už ten skok nemůžete vrátit zpět. Můžete ho jen ovlivnit, abyste třeba nehodili placáka a nebolelo vás to.

Stejně tak to bylo s náma, skočili jsme do toho s tím, že uděláme maximum pro to, aby nám vše klaplo bez nějaké újmy. A klaplo to! Jsme tu! Akorát jsme na úplným začátku s totálně holým zadkem. Takže opravdu jsme si ještě nesplnili ten American dream, ještě jsme tady nic nevybudovali, ještě jsme zatím nic nedokázali. Ale doufáme, že se to změní!

Už jsem slyšela tolik tvrzení, že Amerika už není to, co bývalo. Že teď už si tam člověk ten americký sen nesplní atd. „Amerian dream is over“. Já bych tyhle lidi upřímně fackovala. V Česku uslyšíte: „Nooo to už není to, co to bývalo a za komunistů, jak bylo dobře.“ Snad v každým státě na celé zeměkouli uslyšíte, že to už není to, co to bývalo. Proč máme pořád nutkání hrabat se v minulosti a přicházet tak o přítomný okamžik? Vysvětlete mi to někdo!

To je divný, že to už není to, co to bývalo, když jsme se posunuli o 20 let. Dnešní generace bude za 20 let říkat úplně to samé. Historie se prostě opakuje. Řeknu vám něco hodně moudrýho – nikdy to nebude, jak to bývalo. Divný, co? Když se vyvíjíme, tvoříme si nové příležitosti a nový rozhled. Ten, kdo není schopen přijímat to, co k nám přichází, se sám ochuzuje o spoustu věcí.

Jenže nic to nemění na tom, že bychom si nemohli plnit své sny. A upřímně je úplně jedno jestli to bude v Americe nebo na Velikonočních ostrovech. Pokud má člověk snahu, jde si tvrdě za svým, tak si může svůj American dream splnit i v Horní Dolní. Kdo chce vidět práci a příležitosti, tak je uvidí.

Spousta z vás se ptá, jaké máme životní cíle, jaké jsou teda vlastně naše sny a jestli máme to, co jsme chtěli. Ano, máme to, co jsme chtěli, v tom smyslu, že jsme v Americe, o které jsme snili. Žijeme blízko oceánu v nádherným prostředí a naprosto to tady milujeme. S jistotou vám mohu říct, že jsme opravdu šťastní. Nicméně zatím si to tady neužíváme tak naplno, jak bychom si představovali a jak to hlavně my dva umíme. Momentálně tvrdneme většinu času u počítačů a pomalu realizujeme projekty, který jsme si plánovali.

Jsme šťastní, že můžeme být spolu, pracovat na všem společně, což jsme takhle celou dobu chtěli a takhle jsme si to i nastavili, ale nemůžeme si dovolit jen tak jet ven užívat si to nádherný počasí. Prostě všechno má svoje pro a proti.

Chtěli bychom se vypracovat, abychom byli finančně nezávislí. Teď to nechápejte ve smyslu, že prahneme po miliardách.
Chceme na tom být finančně tak, abychom mohli jít do obchodu a nemuset počítat, co vyjde levněji. Abychom mohli zase cestovat a užívat si to, co nás baví. Chtěli bychom si dopřát lepší bydlení v podobě domečku se zahrádkou, nejlépe samozřejmě s výhledem na oceán, jak jinak že.

Věnovat se především sami sobě a prožívat život fakt naplno. Založit v budoucnu rodinku a dopřát miminu krásný dětství a nezapomenutelnej start do života. Tohle je asi náš největší cíl a sen. Možná spíše cíl, protože sny jsou sice důležitý, ale pokud člověk zůstane jen u toho snění, tak se nikam moc neposune.

Takže jsme opravdu teprve na začátku v tom splnit si americký sen. Nicméně jsme odhodlaní udělat pro to opravdu maximum. Jsem hrozně šťastná, že jsme se tu naši cestu rozhodli sdílet s vámi, protože se nám dostává skvělé podpory, která nás žene vpřed!

Moc díky

Mějte se krásně

Vaše Terka ????????????

The post Americký sen appeared first on Live More!.

Jako první věc vás bude jistě zajímat, zda věřím v Boha či ne. Nevyznávám konkrétní náboženství, ale za nevěřící se rozhodně nepovažuji. Nutno podotknout, že mě dva nevěřící vychovávali, takže jsem nikdy neměla k víře blízko. Naopak. Moji rodiče většinou věřící lidi nějakým způsobem, nechci říct, shazovali, ale spíš tak bagatelizovali. Takže jsem vyrůstala se stejným postojem. Poprvé, kdy jsem se setkala s vírou, jako takovou bylo na škole. Studovala jsem sociální práce, ale na Cyrilometodějské fakultě. Když jsem řekla, že studuji tam, tak se mi buď smáli nebo se mě ptali, jestli se tam musím modlit. Takže jsem se za to pochopitelně styděla.

Teď bych si za to dala facku, stydět se za takovou věc. Zase to okolí, co nás tak ovlivňuje a kvůli kterému se chováme jako idioti. Nicméně měla jsem konečně tu možnost poznat lidi, kteří vyznávají konkrétní náboženství a mluvit s nimi o Bohu. Ale k tomu se ještě dostanu. Jsem hrozně ráda, že jsem na tuhle školu šla, protože to byla taková rodinná školička, kde se s většinou profesorů a studijním dalo vždy v pohodě na všem domluvit. Fakt jsem ráda, že jsem chodila zrovna tam.

Když jsem studovala na bakaláře, tak naše třída byla na dva tábory. Věřící x nevěřící. Věřící nadávali nevěřícím, že to jsou pohani a nevěřící si o věřících mysleli, že jsou asi z jinýho vesmíru. Já jsem nikdy nevěděla, do kterého tábora vlastně patřím, byla jsem tak nějak na střední cestě. Když jsem navazovala magisterským studiem byli to zase úplně jiný lidi. Žádný dva tábory nebyly a mohla jsem s nimi o všem úplně v pohodě mluvit. Fakt skvělá zkušenost a holky byly super, že se mi nesmály za moje stupidní dotazy.

Já jsem nikdy na nic nevěřila. Jenže po mámině smrti jsem absolutně změnila postoj úplně ke všemu. I k víře.

Bylo to období, kdy jsem se pořád tak nějak hledala. Nikdy jsem se těmito otázkami nezabývala do dne, kdy mi umřela mamka. Když se vám ze dne na den zhroutí celej život a jste úplně na dně, tak se nevědomky k tomu Bohu obracíte. Můj profesor na škole řekl, že ve válce v zákopech nebylo jediného ateisty. Což dává svým způsobem opravdu smysl.

Já jsem nikdy na nic nevěřila. Jenže po mámině smrti jsem absolutně změnila postoj úplně ke všemu. I k víře. Po její smrti se mi děly takový věci, že jsem je nebyla strašně dlouho schopná vstřebat a až po čase mi spousta věcí začala dávat smysl, proč se mi to všechno stalo. Ostatně o tom všem, co se mi dělo píšu v knížce, kterou mám rozpracovanou. Dávám si na ni čas, některý pasáže jsou pro mě dost těžký, ale myslím, že by spoustě lidem ta knížka mohla pomoci „najít se“.

Když jsme se přestěhovali do USA, tak pro mě byl hroznej šok, jak jsou tady lidi věřící. Tady je na každém rohu kostel a je naprosto normální, když vám někdo řekne „God bless you“. Lidi jsou zvyklí před jídlem poděkovat Bohu za jídlo, jsou zvyklí v neděli chodit do kostela a ti, kteří do kostela nechodí, tak vám stejně řeknou, že v Boha věří, ale nemusí kvůli tomu chodit do kostela. A já jsem tady přišla na spoustu věcí. Možná proto jsou Američani víc dobrosrdeční, je pro ně automatický si navzájem pomáhat a udržují určitou soudržnost.

Pastor v kostele vypráví o životních zkouškách

Když už jsem u těch Američanů, tak tady je chození do kostela trošku něco jiného. Tady jsou kostely spíše, jako takové klubovny, kde se lidi sejdou, všichni se pozdraví, seznámí, dají si třeba společně snídani a pak se mluví o nějakém útržku z bible, který aplikují do reálného života. Například, když jsme byli v kostele my, tak tam pastor mluvil o životních zkouškách. Mluvil tam o tom, že jeho žena má rakovinu. Ta pointa celého povídání vlastně byla to, že všichni procházíme nějakými zkouškami (problémy), abychom pochopili, co je třeba. Abychom se něco naučili a pokračovali v životě dál silnější a moudřejší.

Bylo to opravdu příjemný povídání, rozhodně to nebyl výplach mozku, kterej jsem od toho očekávala. Ach jo, zase ty předsudky. Tohle by vám potvrdil i můj Balů, kterej je nevěřící a debaty o „vyšší moci“ jsou s ním dost těžký. Ale sám uznal, že to co tam říkal ten pastor dávalo smysl a že si z toho něco odnesl. Jsou určitá témata, nad kterými člověk nepřemýšlí, ne že bychom nechtěli, ale spíš nás to nenapadne. Je fajn se na chvíli zastavit, vypustit všechny běžné problémy a zamyslet se trochu nad smyslem života a proč tady jsme. Jaký je tady vlastně náš úkol?

Pak si pustí hudbu, zazpívají si, jako upřímně tohle je náhodou úplně skvělej začátek dne. Rozhodně tam nemrznete a neposloucháte monotónní modlitby. Mimochodem otevřeli jste už někdy bibli? Spousta věcí, tam dává smysl, zkuste to někdy!

Já tohle bohužel z Česka neznám. Pro Čecha je slovo Bůh bráno, že je člověk asi cáklej, že věří v Boha. Od ateisty nejčastěji slýcháme, že když je teda ten Bůh, tak proč se děje to nebo ono? Proč tomu nezabrání? Protože si lidi myslí, že Bůh je Aladin v lampě, který bude všem plnit jejich přání. Nevím, jestli je to tím, že nějakej dobrodruh vykreslil Boha jako zarostlýho chlapa v pyžamu a žabkách, ale nenapadlo vás někdy, že by mohl být Bůh něco jako láska a dobro? Nějaká pozitivní energie? Něco hřejivýho a pocit, že nejste sami? Že by mohl být Bůh prostředek k tomu, aby se lidi sešli a společně se podělili o nějaké svoje trápení a strasti? Vzájemně si pomohli?

Myslím si, že nejdůležitější je věřit v sám sebe. Najít v sobě lásku a mít se rád. Pokud nemáte rádi sami sebe, tak nemůžete mít rádi ani ostatní. Pak se teprve rozvíjejte v duchovní oblasti, je totiž v životě hrozně důležitá.

Samozřejmě přiznávám, že víra může páchat obrovský zlo. Těch typů náboženství je strašně moc a je na každém z nás, komu nebo čemu bude věřit. Pokud to už jde do extrému a člověk tím přichází o rodinu, jen kvůli tomu, že „nevěří“ nebo že někdo je schopen odevzdat svůj veškerý majetek „Bohu“ anebo je kvůli tomu i schopen vraždit, tak to bohužel neuznávám. Volím zlatou střední cestu. Naše víra v to „něco“ by měla především vycházet z lásky k sobě samému. Stejně tak neuznávám, když někdo dělá něco špatnýho a pak to omluví tím, že se pomodlí a všechno je smazáno. Samozřejmě si každý zaslouží druhou šanci i třetí nebo čtvrtou, ale člověk by měl nést odpovědnost za to, co dělá.

Nezapomeňte, že Bůh, duchovno, esoterika apod. jsou jen slova. Slova, která v nás mohou vyvolat posuzování, povyšování nebo třeba spasitelské komplexy. Nebude lepší se na tyhle slova úplně vykašlat? Slova jsou podle mě hrozně omezený způsob komunikace, kvůli kterým pak vzniká spousta nedorozumění. Slova mají neuvěřitelnou moc a často nás klamou, zkuste poslouchat celým svým tělem a vnímejte to, co z člověka vyzařuje. Možná pak zjistíte, jak klamná jsou slova, která vám někdo říká.

Přestaňte pořád bádat, analyzovat a hodnotit tu „vyšší moc“ toho „Boha“ nebo „duchovno“, já už nevím jak to nazvat :D. Úplně přirozeně vnímejte všechno, co máte nyní k dispozici, jo i ten rozkvetlej strom na zahradě nebo třeba, když prší. Není potřeba se stále jen stylizovat – „Tak a teď budu buddhista a budu se v tom vzdělávat…“ nebo „Budu guru…“ a podobně. Nemusíte se za každou cenu oddělovat. Všichni jsme na jedné lodi, všichni máme nějaké problémy, které bychom měli pochopit a řešit a všichni máme právo obracet se k něčemu vyššímu.

Mám spoustu andílků, který mám doma a Balů mi říká, že nechápe, proč si vystavuju mrtvý lidi

Já třeba zbožňuju andílky. Není to o tom, že bych věřila, že za mnou pochoduje ta osoba s křídly a vždycky mě ochrání. Ale je to pro mě určitý ztělesnění něčeho vyššího, dodává mi to takovej klid nebo nevím, jak to popsat. Mám spoustu andílků, který mám doma a Balů mi říká, že nechápe, proč si vystavuju mrtvý lidi Takže aspoň vidíte, že každej to vidíme jinak a každej vidíme tu „vyšší moc“ v něčem jiném. Hlavně se za to nikdy nestyďte!!

Mějte krásnej den

Vaše Terka ????????????

The post Věřit nebo nevěřit appeared first on Live More!.

Drive-thru tady frčí nejen u fast foodů, ale také na léky, alkohol a podobně. Tady nejsou typický malý lékárny, jako známe z ČR. Tady jsou lékárny, kde se dá koupit kosmetika, pochutiny, pití, oblečení, vlastně od všeho trochu. Takže, pokud si jedete vyzvednout pouze krabičku léků, je mnohem snazší zastavit u okýnka, kde vám vydají léky a můžete jet dál. Je to hrozná úspora času a upřímně nechápu, proč se někdo směje jednoduššímu řešení.

Drive thru na lékárnu

Vozíky v supermarketech na baterky. Těm se třeba vůbec nedivím. Obchoďáky s potravinami jsou tady gigantických rozměrů a upřímně si myslím, že pro starší a nemocný lidi musí být takovej nákup docela záhul. Jestli mají možnost si ten obchod v klidu projet, naházet si do košíku, co potřebují, tak je to bomba. Samozřejmě ty vozíky využívají i hodně obézní lidi, kterým by procházka po obchodě prospěla, ale to už je jejich boj. (My chodíme po svých, abychom se vyhnuli hloupým komentářům)

Publix

To, že vám dává nákup do tašek prodavač nebo jinej zaměstnanec, je úplně super služba. Pamatuju si sebe, když jsem měla velkej nákup a než jsem stačila všechno vyskládat, tak už na mě čekala hromada, kterou bych si měla dát do tašky, do toho po mě chtěla prodavačka zaplatit a pak už jen následovaly nepříjemný pohledy, jestli bych si jako nemohla pohnout. Tady máte na všechno klid. U některých obchodů, u nás je to například Publix, pomůžou zaměstnanci starým nebo nemocným lidem s nákupem až do auta. Což je podle mě vstřícná milá pomoc. Takže žádný stresy při nakupování.

Frčí tady služby, jako je úklid domu, sekání trávy, úprava zeleně, venčení a hlídání psů, čištění bazénů, prostě cokoliv vás napadne. Jenže není to o tom, že by Američani byli líní a neschopní. Je to o tom, že hodně pracují a třeba nestíhají domácí práce podle svých představ. Jsou to neuvěřitelní dříči a spousta Američanů má dokonce dvě práce. Jsou totiž zvyklí, že se o sebe musí postarat sami. Nikdo ani stát se o ně nepostará.

Drive thru bankomat

Navíc pochopili jednoduchou věc. Když něco chci, musím si na to vydělat peníze a za ty peníze si můžu koupit tu televizi, kterou jsem tak chtěl. A ne že líbí se mi tahle televize, půjčím si na ni a pak se děj vůle Boží. Opravdu dřou a díky tomu mají svoje vysněný bydlení, auto, můžou dopřát dětem výlety, prestižní školy apod. Vzhledem k tomu, jaký tady jsou obrovský vzdálenosti, tak je zapotřebí mít auto. Tudíž hodně času tráví v autě, ať už jedou nakoupit nebo pro děti do školy. Takže pokud si chtějí zjednodušit život nějakýma vychytávkama, tak proč je to hned špatně?

Volný čas je jim dost vzácný, a tak ho chtějí trávit hlavně s rodinou a ne nějakým úklidem nebo sekáním trávníku. A tím, že tolik pracují, si mohou dovolit podobný služby zaplatit a zase naopak dají práci lidem, kteří ji potřebují, úplně jednoduchá matematika. Taky je nutno podotknout, že tady si peníze opravdu můžete vydělat. Pokud se člověk nebojí práce nebo má dobrý nápady, peníze si tady opravdu vydělá, aby měl nějakou solidní životní úroveň. Jde to, ale musí se chtít.

Potkali jsme se s jedním chlápkem, kterej má tolik peněz, že by nemusel on ani jeho děti do konce života pracovat. On ale chodí na směny do místního železářství, aby měl nějakou aktivitu. Obdivuhodný nemyslíte?

Spousta věcí tady dává smysl jen proto, že je to založený na jednoduchosti. Tak například ty bankomaty. V Česku, když jsem chtěla vybrat peníze v centru, musela jsem si někde najít parkování, ještě za to parkování zaplatit a samozřejmě se málokdy poštěstilo zaparkovat přímo u bankomatu. Sebralo mi to spoustu času a nervů. Tady jsou u cesty takový stojany, vypadá to jako benzinová pumpa, ale místo stojanů na benzín tam jsou bankomaty. K těm si jen zajedete autem, stáhnete okýnko a vyberete si, co potřebujete. Otázka tří minut. Dokonce tam bývá okýnko se zaměstnancem banky, kde si můžete vyřídit nějaký základní záležitosti.

Jak jsem psala, spousta věcí je tady založená na jednoduchosti. Když potřebujete vyřídit úřední věci, nemusíte si kvůli tomu brát dovolenou na tři dny, abyste ty úřady stihli oblítat. Stačí vám internet nebo pošta. Kdykoliv pojedete po dálnici, uvidíte, jak se tam maká. Ve dne v noci. Ať je hic nebo prší, žádný cedule „musíme to opravit“ se smutným smajlíkem a nikde nikdo.

Pošta má dokonce schránky, u kterých si zastavíte autem

Je jasný, že na tyhle vymoženosti si člověk rychle zvykne, proto bývají Američani v Evropě občas zmatení. Ono se moc není čemu divit. Jsou prostě zvyklí na určitý věci a služby, který fungují. No upřímně, přece není lenost usnadnit si život a investovat svůj čas do smysluplnějších věcí. Takže já tomuhle rozumím a kdo tvrdí, že jsou Američani líní, tak se může přijet přesvědčit o opaku. Opravdu jsou zvyklí hodně pracovat a za vydělaný peníze si dopřát větší komfort a věnovat se rodině. Proto bych nikdy netvrdila, že jsou líní, spíš naopak.

Ještě taková jedna úsměvná historka. Jeden známej v ČR má v Americe strejdu, kterej se vydal po hodně dlouhé době do Česka a známej se nabídl, že mu půjčí jedno ze svých 2 aut. Půjčil mu svoji „nadupanou“ Octavii. Po dvou hodinách mu strejda volal, co mu to jako půjčil za auto? Prej to vůbec nejede, že není bezpečný a že se v něm bojí. Takže mu řekl, ať si pro auto přijede a že si půjčí něco bezpečnějšího z půjčovny. Já jsem se mohla potrhat smíchy, ale je to krásnej příklad toho, jak jsou zvyklí na určitou kvalitu a komfort.

Ale tohle opravdu těžko pochopí někdo, kdo tu nebyl a nezažil ty Američany, jak fungují. Samozřejmě je to bráno obecně. Ostatně pokud mi nevěříte, sedněte na letadlo a přijeďte si to na pár dní ověřit. Takže líní Američani jsou opravdu jen mýtus. Což mi říká, že bych měla jít něco dělat, tak budu končit :-). Mějte se krásně!!

Vaše Terka

The post Amerika vrchol lenosti? appeared first on Live More!.

Američani si ze své vlajky udělali styl. To znamená, že tady frčí oblečení s americkou vlajkou, nábytek, doplňky do bytu, polepy na auta, vlastně na cokoliv si vzpomenete, tak koupíte s americkou vlajkou. Dokonce se tady slaví Flag Day, který připadá na 14. Června. Není to sice federální svátek, ale znamená to, že všichni vyvěsí na týden vlajku. V některých městech se dokonce pořádají průvody.

To byl správnej kolík na Daytona bike week

Na svoji vlajku jsou opravdu hrdí. I když oni jsou právě hrdí na všechno a to je to, co se mi tady hrozně líbí. Jsou hrdí na Ameriku a na to, že jsou Američani. Jsou hrdí na to, odkud pochází. Jsou hrdí na svoji práci i přesto, že se nejedná o vysoký postavení. Jsou hrdí na svoji armádu, policii, hasiče apod. V tomhle jsou neuvěřitelní patrioti a za to mají můj obrovskej obdiv. Když se nás ptají na důvody, proč jsme se sem přestěhovali, tak se nám ještě nestalo, aby nám řekli, hele vychladni, takhle to vůbec není. Jde na nich vidět, že jsou nadšení a pyšní na to, že jsme si jeli splnit svůj sen právě sem a podpoří naše názory.

Veterans Day

To ani nemluvím o tom, když jsou svátky typu Veterans nebo Memorial Day, Den nezávislosti, Den díkuvzdání apod. Třeba Veterans Day je státní svátek, kterej ctí vojenské veterány. Tímto svátkem Amerika vyjadřuje svůj dík za to, co v životě udělali pro svoji zem. Je to hrozně hezký. V restauracích mají v ten den veteráni třeba jídlo nebo kafe zdarma. (Vlastně mají výhody i po zbytek roku. Kousek od toho, kde bydlíme je autobazar a pro veterány nabízejí slevu 500 dolarů na auto od nich a tak bych mohla dál pokračovat.) Na Veterans Day se ještě konají různý ceremoniály a slavnosti. Někomu se to může zdát směšný, ale proč? Protože tihle lidi šli do války, aby bojovali za svoji zem? Jsou směšní, protože věří v Ameriku a jsou hrdí, že jsou Američani? Nemyslím si. Na autech a nejen tam uvidíte často nálepku „God bless America“.

Sen mnoha malých kluků

Když se tady zeptáte malýho kluka, čím by chtěl být až vyroste, ve většině případů vám řekne, že chce být vojákem, policajtem nebo hasičem, což není u malýho kluka tak neobvyklý. Ovšem s tím rozdílem, že v mnoha případech si zatím jdou a opravdu se tím vojákem nebo policajtem stanou.

V Orange County Choppers, motorka na počest 11/9, ty mikiny a helmy se našly v troskách…

Jako příklad bych mohla uvést i 11. září, který v Američanech zanechalo hlubokej šrám. Dodnes mají na autech nálepky typu „nikdy nezapomeneme 11/9“na počest všem, kteří tam padli. Když se blíží tohle datum, tak jakoby tahle tragédie znova ožila. Města rozsvěcují dvě světla, který symbolizují dvojčata z NY. Na hasičských stanicích v NY, jsou památníky jako vzpomínka na směnu, která při téhle tragédii sloužila a v mnoha případech zahynula apod.

Ameriku si bere spousta lidí a zemí do pusy, nejčastěji to jsou ti jedinci, kteří tady v životě nebyli nebo ti, co v sobě mají hluboko zakořeněný komunismus. Ale nikdo už neřekne, že Američani nejsou zvyklí sedět doma na gauči a nadávat, jak je všechno na prd. Vstanou a jdou udělat něco pro to, aby to změnili, byť je to sebemenší blbost. Například u nás je taková oblíbená plážička u řeky, pořád tam někdo je a nestane se, že by tam bylo prázdno. Tudíž je tam větší nepořádek než kdekoliv jinde. Jenže oni nenadávají, jací jsou lidi prasata. Ano jsou prasata, ale tím, že se kvůli tomu budu rozčilovat, nic nezměním.

Vpravo je pomník pro ty, kteří z místní jednotky padli při záchraně lidí po útoku na dvojčata…

Takže jednou za čas někdo napíše na místní facebookovou skupinu, že vyhlašuje den úklidu na téhle pláži a kdo chce, ať se přidá. Nevěřili byste, kolik lidí se tam sejde. Jdou a prostě ty odpadky posbírají! A co z toho mají? No přece dobrej pocit, to je pro ně největší odměna. Bohužel lidi často přemýšlí stylem, že za dobrej pocit si nic nekoupím, což je dost smutný. Náhodou to byla super akce, bylo nás tam dost, takže na každýho jedince zase nezbylo na posbírání až tolik odpadků. A vyklubalo se z toho hrozně fajn dopoledne.

Pow Mia – symbol amerických vězňů a ztracených v akci ve válce ve Vietnamu…

Oni nefungují stylem, proč bych to měl dělat, když jsem to nezavinil. Oni si řeknou: tohle se mi nelíbí, tak udělám vše pro to, abych to změnil. V tomhle jsou pro mě obrovským příkladem. A upřímně ano, peníze jsou důležitý, musíme platit nájem a složenky, ale stejně tak považuju za důležitý právě ten dobrej pocit, kterej v nás vyvolá něco pozitivního, způsobí nám dobrou náladu a pocit štěstí. A tohle si vůbec neuvědomujeme, jak je tohle hrozně důležitý. Pokud v nás budou přetrvávat tyhle pocity, bude se nám lépe dařit i v práci nebo kdekoliv jinde. Pozitivní pocity jsou důležitý pro život stejně jako voda, protože bez nich se nedá žít. S negativníma pocitama se dá pouze přežívat.

Památník v New Orleans obětem hurikánu Katrina

Memorial Day zase naopak uctívá všechny vojáky, co padli v kterékoliv válce. Tady se všechno slaví ve velkým, ať se jedná o Vánoce, svátek matek, Den díkuvzdání, narození dítěte nebo maturita, prostě jakákoliv významná událost se tady slaví ve velkým. Může se to zdát komerční a kýčový. Ono to tak i je, ale to jen pro to, že oni všechno hrozně prožívají a jsou na to hrdí. Ale upřímně, proč se bránit slavení? V obchodech tady najdete všechno ke všem možným příležitostem a tím nemyslím jen velký svátky, ale i k oslavě narození dítěte, dostudování školy, narozeninám, zásnubám atd. je to neuvěřitelný a já vždycky jen chodím s úžasem, co všechno nevymyslí. Jak by Američan řekl: „Why the hell not???“

Vzpomínka na 11/9 v Jax

Co se týče patriotismu, tak v tomhle jsou Američani hodně napřed a dělá je to právě těmi silnými, který si pořád někdo bude brát do pusy. U málokteré země se tohle vidí a myslím, že se nemají za co stydět. Rozdíly v patriotismu oproti Česku jsem vnímala i v Evropě, ale rozhodně ne v takové míře. Rozhodně bych nerada, aby to vyznělo, jako posuzování, kde je co lepší, to vůbec ne! Ale jde spíš o to, že cestování je opravdu hodně o poznání a otevře člověku oči v mnoha směrech. Ze spousty věcí si můžeme převzít něco pozitivního a naučit se něčemu novýmu. A ne hned zavrhovat, cokoliv je jiný nebo cizí, s tímto přístupem se jako člověk těžko někam posuneme.

Přeji vám nádherný den!!!

Vaše Terka

The post Americký patriotismus appeared first on Live More!.

Upřímně? První varování jsem nebrala nijak zvlášť vážně, protože tady hlásí hurikány a tropický bouře docela často. Ostatně je hurikánová sezóna. Naštěstí se z toho pokaždé stala pouze silná bouřka. I sousedi a místní nám říkali, že tady byl silnej hurikán naposledy v roce 2004, takže jsem si říkala, že se to třeba ještě nějak rozfouká.

Největší rozruch asi vyvolaly média, který začaly lidi varovat. Hurikán k nám měl podle předpovědi dorazit v pátek, ale chaos začal už o víkendu a v pondělí, když začali lidi vyprazdňovat obchody. Hlásili totiž, ať se připravíme, že je dost pravděpodobný, že bude vyhlášená evakuace. Tady to totiž funguje tak, že pokud má něco přijít, tak se tady na to chystají opravdu ve velkým. Řídí se totiž heslem: „Better be safe, than sorry!“ To není jako, když se v Česku silničáři diví, že v lednu mrzne a padá sníh.

Města jsou rozdělený na evakuační zóny, v případě Jacksonville je jich 6. My jsme hned ve druhé nejrizikovější, protože bydlíme blízko moře. Před námi je už jen první evakuační zóna – ocean front – tam bydlí lidi přímo u oceánu. Na tuhle zónu už byla vyhlášená evakuace, tudíž jsme čekali, jestli vyhlásí evakuaci i pro nás, a my tak budeme muset opustit náš apartmán.

Přípravy na hurikán začaly ve velkým…

Podle předpovědi a médií to vypadalo, že to bude opravdu mela, tak jsme s Balůem začali řešit, co podnikneme. Byla to naše první zkušenost, takže jsme byly jak Alenky v říši divů. Řešili jsme, jak zajistíme nábytek, kdyby přišla voda a kam bychom jeli v případě, že bychom museli opustit domov. Nevěděli jsme, jestli je ta evakuace povinná. Jestli opravdu musíme opustit náš byt. A co by se stalo, kdybychom zůstali doma. Takže jsme se začali připravovat. Asi bude lepší, když popíšu jednotlivý dny, aby jste se v tom neztratili.

Úterý – nákup zásob

Takhle vypadaly regály s vodou ve všech obchodech

V úterý jsme se rozhodli, že zajedeme koupit nějaký zásoby, protože už bylo jistý, že nás ten hurikán zasáhne, jen jsme ještě nevěděli jakou silou. Potřebovali jsme hlavně vodu a pečivo, nějaký konzervy a jídlo ke konzumaci za studena, až nepůjde elektrika. Ve středu dopoledne mělo proběhnout zasedání, jestli bude nařízena evakuace i pro naši zónu. Všechno nasvědčovalo tomu, že bude. Vyjeli jsme do našeho velmi neoblíbeného Walmartu. Jeli jsme tam, protože na sociálních sítích kolovaly obrázky z obchodů z našeho okolí, že jsou úplně prázdný.

Když jsme přijeli do Walmartu, tak regály s pečivem byly úplně prázdný. Probraný ovoce a regály s konzervama byly taky poloprázdný. Když jsme došli k regálům s vodou, tak nečekaně byly úplně vybrakovaný. Na všechno jsme hleděli s otevřenou hubou a náš nákup zásob dopadl tak, že jsme si koupili dobroty na chuť, co nás zrovna honila mlsná, ale na hurikán jsme neměli skoro nic. Pořád jsme tak srandičkovali a Balů vypadal i docela natěšeně. Já jsem byla v poho, ale podvědomí pracovalo. Měla jsem takovou vnitřní úzkost, pořád jsem lítala na záchod, kde výsledek nebyl vždycky zrovna podle učebnice. Nemohla jsem spát a viděla jsem na mrňatech, že nejsou ve své kůži.

Středa – sehnat vodu a pytle s pískem

Takový fronty byly na pumpách

Druhej den tzn. ve středu, byla okolo 11. dopoledne vyhlášená evakuace pro naši zónu. Dozvěděli jsme se, že evakuace je povinná, ale když někdo neuposlechne a zůstane doma, tak nebude zatčen. Zdůrazňovali však, že ti, co se rozhodli zůstat doma, tak zůstávají na vlastní nebezpečí. Během hurikánu by jim prý nikdo nepomohl, protože všichni záchranáři, policisti atd. budou v bezpečí úkrytů a budou zasahovat až po hurikánu. Což samozřejmě dává smysl.

Když byl na tankovací pistoli sáček, tak to znamenalo, že není benzín

No neměli jsme moc možností. Buď odjet někam na hotel, jenže ty byly totálně přeplněný. Tam, kde jsme třeba našli volný místo, neakceptovali pejsky. Ale stejně se nám na hotel fakt nechtělo. Potom byla další možnost shelter, kde byl opět problém s pejskama. Absolutně se nám nechtělo z domu, tak jsme probírali všechny možný varianty. Nemáme tu nikoho, u koho bychom mohli složit hlavu, takže jsme byli opět odkázáni sami na sebe.

Pytle s pískem už nebyly, tak si musel každej nabrat sám kolik potřeboval

Když jsme se bavili se sousedama, kteří už tady tyhle situace několikrát zažili, tak nám řekli, že rozhodně zůstávají doma. Jednak skrz zvířata, a když jsme se zmínili o shelteru, tak nám řekli, že nehodlají jít mezi lidi, před kterými po zbytek roku ochraňují svůj majetek. Podle jejich vyprávění v těch shelterech bývají většinou lidi, jako jsou bezdomovci, sociálně slabší, zloději apod. Tohle vám nemůžu potvrdit, protože jsme tam nebyli. Říkala to sousedka, takže opravdu nevím, jak to je doopravdy.

Lidé si nabírali písek i na pláži

Rozhodli jsme se zůstat doma. Já jsem ještě potřebovala dokončit práci, kterou jsem musela odevzdat v termínu, takže jsem zůstala doma a Balů vyrazil do ulic shánět vodu, natankovat, vybrat peníze z účtu a zajet pro pytle s pískem, který jsme si chtěli dát přede dveře. No řeknu vám, že to mi bylo teprve úzko. Když jsem byla doma sama a Balů mi posílal fotky, co se v ulicích děje. Měla jsem sama doma opravdu hroznej pocit. Fuj, nechci na to ani už myslet.

Na barikády lidi psali různý vzkazy pro Matthewa

Já se cítím s Balůem hrozně v bezpečí a bez něj jsem se doma cítila teda fakt děsně. Nicméně psal mi, že pytle s pískem došly, že budou druhej den ráno a že se mu podařilo sehnat vodu. Tak jsem si říkala pecka, budeme připraveni. Dala jsem ještě zamrazit kanystry s vodou, kdyby náhodou vypnuli elektriku, tak abychom mohli dát do ledničky zmraženou vodu a vydrželo nám tam jídlo co nejdýl v chladu.

Upekla jsem buchtu a netrpělivě vyhlížela Balůa, kterej chudák objížděl celej Jacksonville kvůli benzínu, protože byly všechny pumpy úplně suchý. Rodina a spousta z vás se hrozně divila, co tam ještě děláme, proč jsme se rozhodli zůstat doma a proč nejedeme pryč. Strašně těžko se to vysvětluje, ale podle předpovědi to vypadalo, že nás oko hurikánu mine a že pomalinku slábne.

V komplexu zůstávalo doma docela dost lidí. Bydlíme ve velkým betonovým baráku, ve kterým je osm bytů. My bydlíme v přízemí a celej komplex je kolem dokola chráněnej stromy, takže největší hrozba nebyl vítr, ale spíš voda. Hurikán díky rozdílům v tlaku vzduchu zvedá hladiny řek a moře i o několik metrů a k tomu s sebou přináší neskutečně vydatný déšť. Na Haiti hlásili, že může napršet během pár hodin i metr vody!!! U nás předpovídali, že v nejhorším případě se může zvednout hladina řeky a moře o neuvěřitelných 2,5m! No, byli jsme připraveni tak, abychom kdyžtak mohli kdykoliv odjet.

Hrozně těžko se to vysvětluje, ale kdybych seděla doma u televize a viděla, co se na druhým konci světa děje, tak bych se taky divila, proč ty lidi nejedou do bezpečí, že to jsou úplní blázni. Ale když je člověk tady a všechno to prožívá, mluví s lidma okolo, kteří už mají zkušenosti, tak je to opravdu úplně jiný. My jsme si tady ty lidi s Balůem rozdělili na dvě skupiny. Jedni to brali jako dobrej důvod k párty a udělali si pohodu. Druhá skupina byli zase extrémně ustrašení lidi, kteří vypisovali na sociálních sítích, že ti co zůstali doma, tak čekají na smrt. Takže asi tak.

Čtvrtek – sehnat zábrany na okna a pytle s pískem

Byli jsme připraveni a už jen čekali, co přijde

Protože ve středu už nebyly pytle s pískem, tak jsme hned ráno vyrazili do technických služeb. Sice už neměli pytle s pískem, ale měli písek. Jeli jsme úplně nepřipraveni, takže jsme neměli do čeho ten písek dát. Naštěstí, tam lidi nechávali tašky a pytle, co jim zbyly pro ostatní. Tak jsme nabrali písek do pytlů. Brali jsme i sousedce, takže jsme tam ztvrdli docela dlouho.

Balů to musel trošku vytunit, aby nám to sedělo na okna

Sehnat zábrany na okna bylo dost těžký, protože v Home Depot i Lowe’s (něco jako Obi, Hornbach atd.) tyhle věci už dávno neměli. Balůa napadlo, že zkusíme zajet za okolní obchody, kde jsou vjezdy pro zásobování, jestli nenajdeme vyhozený nějaký desky nebo tak něco. Za jedním jsme našli docela pevnou izolaci. Ideální. Tak jsme to naložili a jeli zpátky domů. Byla jsem hrozně unavená, protože mi moc nešlo spát. Člověk prostě neví, co přijde.

V ulicích to vypadalo jako v katastrofickým filmu. Ulice prázdný, domy zabarikádovaný, obchody vybílený, výlohy zakrytý, pumpy suchý. Ještě jsme jeli koupit nějaký svíčky a sehnali jsme dokonce i toasťák. Pak už jsme jeli domů a čekali, co přijde. Byli jsme se ještě podívat u moře a úplně jsme se zděsili, jak bylo rozbouřený. Hlásili, že v pátek mají být až 6m vysoké vlny, no začala jsem věřit, už teď měly tak 4. Na pláži bylo ještě pár lidí, kteří si tam nabírali písek.

Pátek – den D

těžko člověk věřil vlastním očím

Nebudu lhát, že to nebylo děsivý. Nějak jsem cítila, že to bude v pohodě, ale hrozně jsem se bála, co přijde. Upřímně mě ani nedostal do depky ten hurikán, co měl přijít, ale ta hrozná atmosféra tady. Kdybychom měli dítě, tak bych rozhodně chtěla odjet z města. Ale takhle jsem si říkala, že to spolu zvládneme. Byli jsme všichni pohromadě, což pro mě bylo nejdůležitější. Hlavně Balů mi je v těchto situacích opravdu obrovskou oporou a vím, že by nedopustil, aby se nám něco stalo. Takže jsem byla v takovým klidu neklidu.

Balů je pro tyhle situace nadšenej, tyhle živly miluje. Ale v tom smyslu, že je to opravdu takový koření života, kdy člověku ta příroda chce ukázat, kdo je tady pánem. Je to pro něj adrenalin a miluje to. Buďte v klidu, taky to nechápu. Já jsem posera a bála jsem se, ale pořád jsem byla v určitým klidu, nedovedu to moc popsat.

Těsně předtím než měl hurikán přijít, tak jsme se jeli podívat ven. A bylo to fakt takový apokalyptický. Viděli jsme polámaný stromy. Utržený střechy. Polámaný ploty. A taky jak se postupně zaplavovalo pobřeží. To ve mně vyvolalo asi největší hrůzu, jak se ta voda rozdivočela a posunula. Vždycky se šlo k pláži ještě kus přes duny. Když jsme na to místo dojeli, tak po dunách ani stopy, molo stržený a na místě, kde jsme sedávali bylo rozbouřený moře, kde byly několikametrový vlny. Jako opravdu respekt. S naším velkým autem to házelo, jako bychom seděli v nějakým prdítku.

Venku fučelo, že jsem měla co dělat, abych se udržela na nohách. Palmy byly ohnutý, jako by byly z gumy, ty stromy tady teda hrozně dostaly zabrat. Ulice plný vody, kde byly naplavený řasy a zbytky mola. Viděli jsme, jak se na domech trhá to dřevěný obložení. V našem komplexu byly popadaný stromy. Dokonce někdo nechal u pláže auto, kterýmu nebyly vidět kola, jak bylo zaplavený řasama z moře.

Na tohle jsme docela hleděli, že tam takhle někdo nechal svoje auto

Takový obrovský vlny jsem ještě v životě neviděla. Z toho rozbouřenýho oceánu šel hroznej děs. Vzhledem k tomu, jak silně fučelo, tak ty kapky deště byly jak břitvy. Pěkně to bolelo do obličeje. Venku to prostě bylo fakt šílený a už jsem se hrozně těšila domů, protože jsem se tam necítila vůbec dobře. Balů točil a fotil jak zběsilej a já zděšeně koukala po okolí, aby na nás někde nespadl strom.

Přijeli jsme promočení domů, já stihla ještě udělat jídlo, napustili jsme si vanu plnou vody. To kdyby později voda netekla, abychom měli na splachování. Jen co jsme se najedli, tak vypadla elektrika. Zbytek vám asi už moc nepopíšu, protože jsme byli doma, se zabarikádovanýma oknama a bez elektriky, tak jsme moc neviděli co se venku děje. Krátili jsme si čas hraním karet, kecali jsme a slyšeli, jak venku hrozně fučí. Taky jsme zjistili, že jsme pěkně závislí na moderní technologii, protože jsme se bez telky, pořádnýho světla a internetu hrozně nudili.

V noci se to docela uklidnilo, tak jsme vylezli ven, vyvenčili jsme mrňata a kecali jsme se sousedem. Ptali jsme se, z jakýho důvodu zůstal doma. A on, že už se jednou nechal evakuovat a strávil snad celej den v zácpě, která vedla z města pryč. No a taky hlavně skrz psy. Prej byl mnohem klidnější doma. Když byl dříve evakuovanej, tak nevěděl, co se děje, jestli bude ještě mít kde bydlet.

Ještě když nám šla elektrika, tak jsme psali tady do skupin na facebooku, jaká je v okolí situace. Během chvíle nám začali lidi psát, jak nám jsou strašně vděční, protože už si dávno mysleli, že je jejich dům srovnaný se zemí. Měli informace jen z médií, ze kterých to vypadá vždycky děsivěji, než to doopravdy je. Psali nám, ať jsme opatrní a že si nesmírně váží informací, která jsme jim podali. Těch lidí nám psalo strašně moc a bylo to fakt neuvěřitelný a hrozně milý.

Sobota – den poté

Druhej den bylo úplně úžasný počasí

Šli jsme spát až nad ránem, takže jsme vstávali až kolem desáté. Po probuzení to byl takovej šok. Bylo to jako by se člověk probudil ze zlýho snu. Venku úplně azuro, svítilo sluníčko. V komplexu všichni v pohotovosti, odklízeli ten nepořádek atd. Během chvilky se spustila elektrika, takže tady panovala hrozně dobrá nálada a radost, že nás Matthew postihl minimálně.

Vzali jsme vody a vyrazili do ulic, podívat se na škody a popřípadě pomoct. V některých částech už bylo úplně uklizeno, že by člověk ani nepoznal, že se tady prohnal hurikán. Na pláži desítky surfařů, v ulicích všichni odklízeli listí a popadaný větve. Prostě neuvěřitelný, všude televize, lidi byli takoví veselí, že nás to nepostihlo takovým způsobem, jak hlásili. My jsme tady na to fakt hleděli jak péro z gauče, bylo to prostě jako by se nic nestalo.

Když jsme dojeli k moři, tak mě zas popadla hrozná úzkost. Hladina byla úplně klidná. To jsem tady ještě nikdy neviděla, protože tady jsou prostě pořád vlny, takže ta klidná hladina byla fakt děsivá. Když jsem se podívala, jak byly všude stržený mola a ty duny byly úplně smetený, tak mi to bylo hrozně líto. Byl to opravdu zvláštní pocit. Škody tady byly fakt minimální, některý části byly zatopený, ale jinak polámaný stromy, stržený mola, pár pochroumaných střech, ale jinak opravdu žádná hrůza. Pomalu taková sobota jako každá jiná.

Když bych měla shrnout svoje celkový pocity, tak to nebylo tak hrozný, jak jsem čekala. Ale to jen z toho důvodu, že nás to opravdu vzalo jen okrajově. Jinak bych chtěla zdůraznit to, jak v takové situaci tady lidí drží pohromadě. Jak se vzájemně podporují a pomáhají si, to je opravdu neuvěřitelný. Kohokoliv jste potkali, tak vám řekl be safe – buď opatrnej. Lidi to psali i na ty zábrany na oknech. V našem komplexu tady obcházel všechny byty správce a ptal se jestli zůstáváme, řekl ať jsme opravdu opatrní a dal nám instrukce, co máme dělat a telefonní čísla, kam volat v případě nutnosti.

Po tom hurikánu na nás dokonce klepali policajti. Bylo to pěkně nepříjemný, když vidíte ve dveřích policajta. Ale on úplně v pohodě, jestli jsme v pořádku. A my že jo, že díky za zájem. A on jestli máme co jíst a pít. A my, že jo, že jsme úplně v pohodě. A on, že je rád, ale kdybychom chtěli, tak že se rozdává jídlo a voda u Arby‘s, ať si tam klidně zajedeme. No hleděli jsme zase.

Surfaři čekali na vlny, ale marně

Na sociálních sítích se nabízeli lidi například, že mají motorovou pilu, že můžou pomoct odklidit spadenej strom ze zahrady apod. Samozřejmě zadarmo. Ta vzájemná podpora tady je fakt neuvěřitelná. Tohle se mi na Američanech strašně líbí, jak si opravdu dokážou vzájemně pomáhat a podporovat se. Tohle z Česka bohužel neznám.

Bylo to pro nás zase něco novýho. Mimochodem přišlo nám hrozně moc otázek, co se týká hurikánu, takže natáčíme video otázky a odpovědi. Proto sledujte facebook a youtube, protože se tam brzy objeví video s odpověďmi na vaše otázky.

Tenhle obrázek tady koloval po sociálních sítích, všichni byli šťastni, že nás Matthew relativně obešel

Člověk si zase uvědomil, jak je malinkej a proti takovýmu živlu opravdu bezmocnej. Od mamčiny smrti si stojím za tím, že bychom opravdu měli prožívat každý okamžik. Neřešit minulost ani budoucnost, ale prožít přítomnost. Nevíme, co nás potká zítra, proto bychom si opravdu měli vážit každé minuty, kterou můžeme prožít. Tohle byl zdárnej příklad. Naštěstí to dopadlo dobře, ale byl to takovej vztyčenej ukazováček, abychom v sobě našli trochu pokory a užívali si každej den s úsměvem. Proto vám teď jeden velkej úsměv posílám!!!

Mějte se krásně

Vaše Terka ????????????

The post Jak jsme prožívali hurikán Matthew appeared first on Live More!.

Zdravotnictví

Co je tady šílený a to se zrovna dá teda tvrdit plošně o Americe je zdravotnictví. I když si člověk platí zdravotní pojištění, tak ceny za jednotlivý prohlídky a zdravotnický úkony jsou fakt strašná finanční šibenice. Musím zaklepat na něco, co nehoří, že jsme zatím naštěstí neměli tu zkušenost a nemuseli vyhledat zdravotnickou pomoc. Na druhou stranu je fakt, že tady asi nebude tolik hypochondrů, protože by se jim to docela prodražilo :D. Ale když tady má člověk nějakej úraz nebo je nemocnej, tak se pěkně prohne. Ty částky nejdou do tisíců, ale statisíců, samozřejmě v přepočtu na český koruny. Za vlády Obamy se to tady údajně trochu zlepšilo, ale pořád je to hrozná finanční sada. Jsou nějaký výjimky pro sociální případy, ovšem nevím přesně, jak to funguje.

Plýtvání

Co se mi tady nelíbí je, že se tady strašně plýtvá. Když jdete do obchodu, tak si kromě nákupu donesete domů, tak padesát tašek. Mlíko vám dají třeba do dvou tašek, aby se náhodou jedna neprotrhla. Do další tašky sáček bonbonů a do další sýry a jogurty. Vždycky si fakt přivezeme hroznou spoustu tašek. To nemluvím o velkým nákupu, to bychom mohli zásobovat klidně nějakej obchod. Nebo třeba další věc, každej tady má nějakým způsobem osvětlenej barák. I v apartmánových komplexech, jsou prostě nonstop zapnutý světla přede dveřma apod. Přesto, že jsou všude pouliční světla. Nechápu. Jestli je to z důvodu bezpečnosti netuším, ale tu elektriku by se mi teda platit nechtělo. Taky mě dostalo puštěný zavlažování v době kdy prší

Odpadky

Vadí mi, že jsem tady už několikrát viděla, jak někdo vyhazuje z auta pytlík z fastfoodu nebo jiný odpadky. Florida je fakt čistá, je tady úžasný prostředí a když takhle někoho vidím, tak bych mu jednu střelila. Většinou, když jsme se dívali do auta, kdo to udělal, tak to byli (od pohledu) lidi ze sociálně slabších vrstev. Tohle je asi celosvětovej problém a vadí mi to kdekoliv na světě. Je to opět jenom o lidech. Hodně se to tady řeší. Je tady totiž zakázaná individuální distribuce letáků. Takže ve schránce máme vždycky jen leták z okolních obchodů a slevový kupony, které tam donesla pošta a to dá dohromady tak tři letáky jednou za měsíc. Ještě se mi nestalo, že bych šla do schránky a vyvalil se na mě štos reklamních letáků. Stejně tak se nesmí dávat letáky za stěrače aut apod., je to tady zakázaný právě z toho důvodu, aby to tady nebylo znečištěný. Za vyhazování odpadků a znečišťování okolí následují pokuty. Tuším, že to dělá 200-500 dolarů. A pak se najde nějakej takovej člověk, kterýmu je to všechno jedno a jen si tak v pohodě vyhodí pytlík odpadků z auta. Tohle je fakt na ránu.

S tím souvisí i třídění odpadků. Nezaměřila jsem se, jak je to třeba v okolních městech nebo státech, ale u nás se odpad netřídí. Nevím proč. Byla jsem zvyklá třídit, takže tohle mi tady taky vadí.

Kriminalita

mapa kriminality

Další věc je kriminalita v Americe. Tohle mi prostě pořád hlava nebere a nemůžu to pochopit. Lidi si tady nezamykají auta, jdou do obchodu a nechají před obchodem stát prázdný nastartovaný auto, v obchodě si můžete nechat v košíku kabelku apod., ale pak dojde k nějaké potyčce a hned se tahají zbraně. Zbraň tady má každej vůl. Nebo možná spíš jen ti volové. Ti, co si potřebují něco dokázat, pak se opijou a střílí do vzduchu. To jsme takhle seděli pozdě večer se sousedama venku, grilujeme a najednou takový silný rány a já: „jé ohňostroj a kdeee?“. Oni se smáli a říkají: „To ale byla střelba!“ Mně se udělal knedlík v krku a vystřelila jsem domů, jak namydlenej blesk. Druhej den jsem se jim snažila vysvětlit, že tohle z Evropy neznám, že to bylo poprvé, kdy jsem se s tím setkala na vlastní kůži. Pak jsme se právě doslechli, že se „jen“ někdo ve vedlejším komplexu opil a střílel do vzduchu.

Nahota

Nejsou takový zákazy škoda pánové?

Další věcí, kterou tady nechápu, je přísnej zákaz odhalování na veřejných prostranstvích. Tím mám na mysli, že tady nepřichází v úvahu, aby si holka sundala vrchní díl plavek a opalovala se bez. Lidi tady všude chodí po ulicích jen v plavkách, internet plnej porna, v reklamách spoře oděný holky, ale tohle je tady zakázaný. Údajně kvůli výchově dětí. Je pravdou, že většina Američanů je věřící a s vírou to zrovna nejde moc dohromady. Chápala bych to v případě, kdy třeba holka nemá soudnost a ukazuje to, co by mělo být schovaný. Ale fakt nemám problém, když by si měla mladá holčina sundat vrchní díl plavek a opálit si prsa. Tady je svoboda, fakt úplně ve všem a pak najednou takovej zákaz. V tomhle mi přijdou teda přehnaně konzervativní. Stejně tak v sauně. Neexistuje, že byste se svlíkli do naha. Minimálně plavky. Údajně prej kdyby přišel do sauny někdo nahej, tak bude považovanej za úchyla. Ale to, že v sauně sedí v teplákovce a teniskách s mobilem v ruce, jim přijde v pohodě. Společný sauny tady ani nepřichází v úvahu.

Krajina

Prostě placka

Copak dál? Konkrétně na Floridě mi chybí kopce a hory. Florida je hrozná placka. Nejvyšší kopce, co tady najdete, jsou skládky odpadků. Ale to je maximum. Navíc tady nejsou žádný zatáčky, všechny silnice vedou od severu k jihu a od západu k východu. V tom tady spíš trpí Balů. Jako autař, kterej si vždycky vychutnával každou zatáčku, má teď jedinej požitek z nájezdů na dálnici. 

Kultura

No a v neposlední řadě co mi tady chybí je kulturní různorodost. Každej stát má sice jiný zákony, zvyky i lidi se liší, ale ty rozdíly jsou minimální. Kdežto v Evropě má každej stát svoji kulturu, něco čím je specifickej. Co se týče gastronomie, módy, hudby, tak v Evropě má takhle každej stát svoji kulturu. A dost odlišnou i co se týče mentality lidí. Francie, Anglie, Španělsko, Řecko atd. má svoji kulturu, svoje zvyky. Ale tady je to všude víceméně stejný.

Jídlo

Majonézu stačí dát do lednice až po jejím otevření….

Pak je to tady takový těžký i s tím jídlem. Člověk musí fakt číst, co ty potraviny obsahují. Myslím, že tahle problematika je taky celosvětová. Ale nad sýry, salámy a majonézy, který nejsou v chlaďáku, ale v regálech člověk hledí jak péro z gauče. Ani si nechci představit, co v tom musí být za dobroty. Přijde mi, že tady ten „chemickej“ boom už odeznívá a apeluje se spíš na přírodní produkty. Ale stejně mi zůstává rozum stát nad tím, když na etiketě u masa je přesně napsaný, co tam je za chemický „chuťovky“. Kuřecí prsa jsou velký jak z pštrosa, ale ty lidi to stejně koupí. Za stejnou cenu, kolikrát i levněji, se dají koupit kuřecí prsa, kde je jasně psaný, že to je bez antibiotik, růstových hormonů a bez jakékoliv přidané chemie. Tohle mi prostě hlava nebere. Takže číst číst číst, to se oproti Česku nezměnilo.

Kredit

Social security number

Nelíbí se mi tady ten kreditní systém. Jen ve zkratce pro ty, co neví, o co se jedná. Každej Američan nebo ten, kdo tady prostě žije legálně, má SSN (social security number). Je to něco jako rodný číslo, pod kterým jste zařazeni v systému a budujete kredit. Kredit budujete tím, když včas platíte. Pokud nezaplatíte včas nájem nebo splátku anebo máte za sebou kriminální historii, kredit se snižuje. Když se rozhodnete tady hledat bydlení, tak téměř všude po vás budou SSN chtít. Na základě toho si ověří, jakou máte kriminální a kreditní historii a rozhodnou se, zda vám byt nebo dům pronajmou. Pokud máte špatný kredit, může se stát, že vám byt nepronajmou anebo zaplatíte víc, protože jste nedůvěryhodná osoba.

Pro nás to bylo v začátku dost těžký, jsme slušní bez kriminální historie, ale měli jsme samozřejmě kredit nula. Takže i když jsme všem vysvětlovali naši situaci, že jsme se nově přistěhovali a ještě jsme ani neměli možnost si nějakým způsobem vybudovat kredit, měli jsme všude smůlu. Takže jsme museli platit víc, než kdybychom už měli vybudovaný nějaký kredit. Tohle je skvělej systém pro obchodníky, pronajímatele atd., ale přijde mi to jako takový škatulkování lidí. Pokud máte špatný kredit, těžko dostanete práci, bydlení apod. Ten start je tady mnohem těžší.

Bavili jsme se tu s jedním známým, kterej nám vyprávěl svůj příběh. Říkal, že se jako mladej nadělal spousty blbostí a teď má hodně špatnej kredit. Má problém si najít práci a zatím bydlí v takových provizorních podmínkách. Proto, když tady člověk zachybuje, je pro něj mnohem těžší se odrazit. Má to svý pro a proti. Jedno z velkých proti je fakt, že tím nutí lidi si půjčovat peníze, protože tím, že si tady koupíte něco na dluh a včas to splácíte, tak tím se nejrychleji buduje vyšší kredit.

Další negativa mě asi nenapadají. Až zase na něco přijdu, tak napíšu článek. Ale baví mě psát spíš o hezkých věcech. Je taky nutný podotknout, že jsem si na tohle musela přijít sama. Takže tohle je čistě můj úsudek. Soudit někoho nebo něco na základě informací z médií, tak to fakt ne. Média dokážou tak překroutit celou realitu, že kolikrát člověk ani neví, čemu věřit. Pokud by vás něco k tomuhle článku napadlo, určitě pište do komentářů. 

Mějte krásnej den

Vaše Terka ????????????

The post Co se mi na Americe nelíbí appeared first on Live More!.

Když otevřeme pusu, tak každej díky našemu akcentu pozná, že nejsme místní. Většinou nám říkají: „Oooh, I love your accent!“ A hned následuje otázka odkud jsme. Když řekneme Česká republika, tak jsou dvě možnosti. Buď neví, kde to je anebo nám začnou vykládat, že v Česku byli v Praze a že byli naprosto unešeni naši architekturou atd. Nikdy by mě nenapadlo o nich říct, že jsou hloupí, když neví, kde se nachází Česko. Jsme přeci jen malá zemička a ruku na srdce – kdo z nás ví, kde a jaký státy se v USA nachází. Takže by mě opravdu nikdy nenapadlo se za to na ně zlobit.

Pozvání na Den díkuvzdání ve Wisconsinu

Druhá věc je ta, že v západním světě je Česko braný jako východ samozřejmě s nechvalnou pověstí. Češi jsou bohužel, především v Evropě, známí tím, že kradou. Ještě teď se cítím trapně, když jsme byli v Paříži v obchodě se suvenýry a někdo nás slyšel promluvit česky, tak celou tu dobu nám stáli za zadkem, abychom něco neukradli. Za tuhle pověst si může Česko bohužel samo, díky tomu jak se lidi chovají.

V západním světě je Česko braný jako východ a samozřejmě s nechvalnou pověstí.

Ostatně přes to všechno se nám zatím do teď nestalo, že by nám tady dal někdo najevo, že sem nepatříme nebo něco podobnýho. Právě že naopak. Když řekneme, že jsme se přistěhovali, tak nás vítají, ať se nám tady líbí a jsme tu šťastni. Jo tyhle dvě věty vám řekne prodavačka v obchodě mezi tím, než vám namarkuje zboží. Když někomu řekneme, že jsme v Česku všechno prodali a přestěhovali se sem, kde začínáme téměř od nuly, tak nás začnou hrozně obdivovat, ale tak upřímně, že nás to vždycky hrozně potěší.

Když jim převyprávíme náš příběh, dostává se nám velkýho obdivu a často nás titulují jako „nice people“. Pro nás je to vždycky hrozně příjemný a cítíme se tady opravdu dobře, necítíme se tady nijak navíc. Prostě jako doma.

Dokonce se nás jeden známý ptal, proč sem nepřivedeme i rodinu, že jsou rádi za takový lidi, jako jsme my. Což pro nás byla opravdu pocta. Ach jo, kdyby to bylo tak jednoduchý. Co se týče našich zákazníků, tak opět jsme nikdy nepocítili nějakou zášť vůči nám. Naopak většinou, když jedeme s někým na schůzku, tak jsou pracovní věci vyřešený za pět minut a po zbytek schůzky se ptají, jak jsme se sem dostali a tak. Když jim převyprávíme náš příběh, dostává se nám velkýho obdivu a často nás titulují jako „nice people“. Pro nás je to vždycky hrozně příjemný a cítíme se tady opravdu dobře, necítíme se tady nijak navíc. Prostě jako doma.

Ovšem to všechno má jedno velký ALE!! Myslím si, že tady je úplně jedno, jestli jste Čech, Ital nebo Vietnamec. Jde o to, jak se ten člověk tady chová. Američani pokud vidí, že pracujete, žijete si svůj sen a nepodvádíte, tak vás přivítají s otevřenou náručí. Pokud uvidí, že zneužíváte sociální systém, sedíte na zadku, nadáváte, a děláte na lidi poděly, tak vám ty dveře zabouchnou přímo před nosem. Což je dost pochopitelný. Pokud žijete normální slušnej život, tak vás tady budou mít rádi. Ostatně berte v potaz, že mluvím za sebe a za život na Floridě…nevím, jak je to v ostatních státech USA.

Takže mě EXTRÉMNĚ rozčiluje, když slyším, jak tady někteří Češi fungují. Měla jsem tu „čest“ potkat se s pár Čechama, co žijí v USA. Opět se mi dostalo jen stěžování, že tady nejsou rohlíky, že mají hnusný pečivo, že je všechno sladký, že Američani jsou takoví a makoví a že když chce knedlík, tak si ho musí udělat. A co to je za zemi neomezených možností, když si musí péct chleba? No a ti Češi tady, no to je hrozný, jeden dá druhýmu práci, pak mu nezaplatí a všichni se tady pomlouvají, no hrůůůůza. Tak na tenhle výčet všech možných neštěstí byla moje otázka jednoduchá!! Šel jsi sem dobrovolně? No jo šel, ale….. A moje druhá otázka byla, tak proč se nevrátíš zpět do ČR? No protože tady je to lepší. V Česku je to takový a makový a lidi tam jsou hrozní a já nevím co všechno…. Mohla bych pokračovat do nekonečna.

Z tohoto důvodu se tady od Čechů bohužel izolujeme, rozhodně nehážu všechny do jednoho pytle!! Ale pár jsem jich tu už poznala, a když to nebylo vychloubání, tak to byl nářek. Sakra, když se přece DOBROVOLNĚ odstěhuju do jiné země, přece to pro mě znamená respektovat danou kulturu a pravidla té země!!! Pokud mi tady něco chybí, tak hledám, informuji se atd.

Vrací se mi to, co dávám!!

U známých hrajeme podkovy, to je tady hrozně oblíbená hra

Pak se všichni hrozně diví, jak s nima ostatní jednají. Vrací se mi to, co dávám!! Když tady Poláci dělají na lidi podvody a šmelí, co se dá, tak jak se můžou potom divit, že je někde nechtějí?? Nejhorší je to, že tihle lidi dělají špatnou pověst i těm, co přijedou, chtějí tady něco budovat a naplno žít. A fakt, že se chci přestěhovat do jiné země dobrovolně a pak nadávám, že tam není to nebo ono, to už nechápu vůbec. Přijde mi, že se ze světa vytrácí pokora. Tohle slovo spoustě lidem nic neříká, ale je to bohužel špatně.

Tohle se podle mě týká i problematiky s přistěhovalectvím v Evropě. Tohle téma tady rozhodně nechci nijak do podrobna rozebírat a už vůbec ne analyzovat. Zvlášť, když mám informace pouze z médií. Myslím, že o tom by mohl psát někdo, kdo se s touto problematikou setkal osobně. Ale pořád si stojím za tím, že by člověk měl respektovat kulturu a zákony země, ve které se rozhodl žít. A ne ještě rozhazovat rukama, ale u nás je to tak nebo onak. Tohle se mi prostě nelíbí.

Proto respektujme kulturu země, ve které žijeme! Najděme v sobě pokoru a buďme si vědomi toho, že se nám vrací to, co do světa vysíláme!

Jsem ráda, že i přes nechvalnou pověst Česka jsme tady vítaní a cítíme se tady dobře. Ono taky je důležitý říct, že rodilýho Američana potkáte zřídka kdy. Všechno je to tady náplava z Evropy a vůbec dalších koutů světa, která tady třeba žije už pár generací. A Američani si toho jsou plně vědomi.

Proto respektujme kulturu země, ve které žijeme! Najděme v sobě pokoru a buďme si vědomi toho, že se nám vrací to, co do světa vysíláme!

Mějte krásný den

Vaše Terka ????????

The post Jaké to je být v roli přistěhovalce appeared first on Live More!.