Pocítila jsem po dlouhé době hroznou svobodu. V čem? V tom, že jsem se projížděla po ulici v plavkách a nikdo na mě neházel znechucený pohledy, nikdo mnou nepohrdal a nikdo se mi nesmál. Bylo to přesně naopak!!!

Na Den nezávislosti jsme vytáhli kola a jeli se projet k pláži, kde to v tento den nejvíc žije. Projížděli jsme se na kole ulicí, kde to byla jedna velká párty a pak jsme šli chvíli zarelaxovat na pláž. Byla jsem celá mokrá a už jsme chtěli jet zpět a já říkám Balůovi, že bych se taky jen tak chtěla projíždět po ulici v plavkách jako ostatní. A Balů se na mě udiveně podíval, proč to jako neudělám.

Řekla jsem mu, že mám soudnost a vím, že si to nemůžu dovolit, protože jsem tlustá a není to tak pěknej pohled. Ano, světe div se, mám doma zrcadlo a vím, jak vypadám. Načež se strhla lehce jiskřivá debata, kdy mi Balů řekl, že to řeším úplně zbytečně, že jsem v Americe a tady se přece tohle neřeší. No a řekl mi, že pokud mě to uklidní, tak pojede na kole taky bez trička. A fakt jel, prostě podpora úplně maximální!

Jak jsem se cítila? Jako člověk!

Těžko vám asi popíšu pocit, kdy si jedu na kole v plavkách ulicí, na každým výmolu jsem se vždycky pěkně celá rozvlnila a i přesto na mě pořvával nějakej týpek: „Hey what’s up, pretty girl!“ Je to hrozná blbost, ale tohle kdybych udělala v ČR, tak mě lidi normálně ukamenují. Nikdo z vás si nedovede představit, co tohle s člověkem udělá. Jak jsem se cítila? Jako člověk! Kterej se nemusí schovávat a bát se ostatních pohledů. A sebevědomí? O to jsem s přibývajícími kily postupně přicházela a tady se mi zase vrací.

Zdravý sebevědomí a sebeláska je strašně důležitá. Když nemá člověk rád sám sebe, jak může mít rád okolí? A s tímhle jsem měla docela problém, jak jsem přibrala. Nesnášela jsem reakce okolí, pořád jsem to řešila a na sebe jsem se nemohla podívat. Okolí jsem přestala úplně řešit a hrozně se mi ulevilo. Tohle všem doporučuji, neřešte, co chce okolí! Řešte to, co chcete vy!

Zdravý sebevědomí a sebeláska je strašně důležitá.

Největší problém jsem asi měla s tím přijmout sama sebe a mít se ráda. A po pravdě pořád na tom pracuji. I když jsem se rozhodla zhubnout, tak mi těch pár kilo, který jsem zatím shodila k té sebelásce pomohlo, ale asi to ještě není úplně ono. Každopádně až zhubnu podle svých představ, tak se asi budu milovat, jak nikdá

Nicméně je neuvěřitelnej pocit žít bez nátlaku okolí a bez stresu, že mě zase jen bude někdo soudit. Je to taková pohoda, volně dýchat, neřešit, co si vzít na sebe, aby se to lidem líbilo a aby na mě blbě nečuměli. Rozhodně nechci, aby to vypadalo, že obhajuji obezitu!!! Měli bychom o svoje tělo pečovat s láskou, ale jsme jen lidi a děláme chyby. Necháme se lehce strhnout k nějakým průšvihům.

 Je neuvěřitelnej pocit žít bez nátlaku okolí a bez stresu, že mě zase jen bude někdo soudit.

A proto absolutně nemá právo nikdo z nás, nad někým polemizovat, řešit ho, vymýšlet si konspirační teorie, jaký má život a dělat si o člověku úsudky na základě toho, jak vypadá. Všichni z nás chybovali, chybují a chybovat budou. Proto nám nenáleží právo odsuzovat druhé. Věřte mi, že si takhle zbytečně vzájemně hrozně ubližujeme a pak hledáme cesty, jak z toho ven.

Teď nedávno mi pod videem přistál komentář, že bych měla mít trochu soudnosti. Bylo to video, kde jsem se nijak zvlášť nevyjadřovala a neměla jsem na sobě ani nic šílenýho. Měla jsem na sobě sukni těsně nad kolena, tričko, který mi nebylo krátký, nikde mi nelezlo břicho nic. Když se balů zeptal slečny nebo paní v čem mi chybí ta soudnost, tak napsala, že bych měla schovat to břicho a boky, že to není moc sexy.

Takže tím, že jsem tlustá, tak bych měla chodit v hábitu nebo se oblíkat, jak nějaká mamina? Já jsem se nad tím komentářem ani nepozastavila, ale Balůa to hrozně naštvalo. Tohle je přesně ta vlastnost, která se nám nelíbí a se kterou jsme se tady ještě nesetkali. Pochopila bych názor slečny nebo paní, kdybych se procházela po módním mole a dělala ze sebe největší sexbombu, pak má možná právo to napsat. Ale já se prohřešila pouze tím, že jsem si na sebe vzala to, v čem se cítím dobře. A to je přesně to, co je špatně.

Ráda bych apelovala na všechny tyhle rádoby módní kritiky a nevím, jak jinak je ještě nazvat. Všichni máme doma zrcadlo a víme, jak vypadáme. Uvědomte si, že to, s kým mluvíte, je člověk. A můžete mu podobnými poznámkami dost ubližovat. Nejste v jeho kůži, nevíte, co má za sebou a vám nenáleží právo ho jakkoliv soudit. Nechte si ty poznámky pro sebe. Pokud vás obezita nebo špeky nějakým způsobem pohoršují, tak se s tím člověkem nestýkejte a neubližujte mu!

Takže? Ať už jste hubení, při těle nebo tak akorát, je to jedno. Vždycky se mějte rádi za všech okolností a neberte si tolik k srdci útoky ostatních. Dopřejme si trochu té svobody a mějme se rádi takoví, jací jsme A pokud vám ty špeky vadí a je to nepřekonatelná překážka k tomu, abyste se přijali, což je můj případ, tak hold nezbývá nic jinýho než vstát a něco s těmi špeky udělat. Každej krok vpřed je důležitej a počítá se! Nezapomeňte, že ti rádoby kritici kritizují právě z toho gauče, takže budete vždy o krok před nimi.

Jinak tohle je oficiálně moje první veřejná tlustoprdská fotka se vším všudy. Chtě nechtě jsem se vždy fotila tak, aby nebylo nic vidět A dokonce jsem jen v plavkách i ve videu a jsem s tím v poho. Čekejte od nás cokoliv kromě přetvářky a dělání ze sebe něco, co nejsme Vím, že se to dnes nenosí, ale nám je to fuk!

Mějte se krásně a vyvalte špeky pěkně na sluníčko a načerpejte energii!

Vaše oplácaná Terka

The post Ukázala jsem světu svoje špeky! appeared first on Live More!.

Já tady žiju dýl než Ty

Dopředu bych ráda upozornila, že absolutně nehážu všechny do jednoho pytle, to vůbec ne, ale většina českých komunit v USA vypadá následovně: Já mám takový a makový auto, já mám takový a makový dům a následuje výčet všech hodnotných věcí, které dotyčný vlastní. Žiju si svůj „american dream“ a ty ne. Následuje otázka a co ty? Na vaši odpověď očekávejte zhodnocení, jestli to, co vlastníte, je dobrý nebo špatný a na základě toho si na vás dotyčný udělá obrázek.

Když se někoho zeptáte na něco, co nevíte, tudíž jste si vyžádali nějakou radu, tak jste si vyžádali i příběh, jak se sem dotyčný dostal, co všechno stojí za hovno, jak jsou Američani hrozní a to všechno je podtrženo délkou pobytu dotyčného, abyste mu věřili, protože on tady přece žije 10 let, tak tomu rozumí a ví to nejlíp! Fakt, jak dlouho tady ten člověk žije, má takové pravidlo – „Čím dýl tady jsem, tím častěji to musím zdůraznit.“

Tohle je taková zkrácená verze a může se vám zdát trochu přitažená za vlasy, ale tak to tady bohužel funguje. Každej Čech, který se integroval spíše do té americké komunity, vám tohle potvrdí. Nikdo z těch výše zmiňovaných nežije žádnej „american dream“. Dělají ze sebe pouze jednooké krále mezi slepými.

Aby se v ČR mohli pochlubit, že žijí v Americe a jak skvěle se mají a samozřejmě oblíbená součást celé této hry je nadávat, co nejvíc na Američany, jak jsou hrozní a jak dělají to nebo ono, no hrůza! Neustále se ptám, proč tady tedy žijete?

Co se týče českých komunit v USA, tak je to taková jedna velká soutěž. Soutěž v tom, kdo má lepší dům a krásnější auto. Soutěž, kdo toho ví víc a kdo si žije líp. To, že život není žádná soutěž, komentovat nebudu, můj přístup k životu a mé cíle znáte.

Před nedávnem se na streamu objevila jedna „zkušená“ osoba žijící v USA se slovy: „Nechápu, že si necháváte posílat peníze od děcek, které vás sledují. Já žiju v USA druhým rokem a mám dům a auto a vy jste tady rok a půl a žijete v apartmánu. “ Já jsem byla hrozně ráda, že se tam tato „zkušená a úspěšná“ osoba objevila a ukázala lidem přesně to, o čem mluvíme. Byla to víceméně učebnicová ukázka.

Moje reakce byla taková, že jsem se začala obhajovat, že se tady snažíme podnikat, vytvářet vlastní projekty, mít svobodu a být vlastním pánem, což hold obnáší pár let o chlebu a o vodě, než se člověk nějakým způsobem prosadí a vybuduje to, o čem sní.

Ano, kdybychom sem jeli na pracovní víza a nechali se zaměstnat, tak asi už ten dům a auto máme. Ale nám prostě nestojí dům a auto za to, abychom se stále někomu museli zodpovídat, prosit o volno, pracovat na cizím projektu a vlastně ve finále dělat to, co nechceme. A to se také snažíme lidem ukázat, že každá mince má vždy dvě strany. Neukazujeme lidem ten povrchní život. Ukazujeme jim, jak opravdu žijeme.

Pak jsem ale zjistila, že jsem udělala hroznou chybu, že jsem se takhle začala obhajovat. Tohle je věc, které jsem se už zčásti zbavila, ale nemůžu se jí zbavit úplně. Je to ještě takovej návyk z Česka, kdy jsem měla pocit, že musím každé své rozhodnutí obhajovat skrz okolí, které to vlastně ve finále stejně nezajímá, protože oni si budou vždy myslet to, co chtějí.

Byla chyba obhajovat se před osobou, která vás nezná, když jich tam máte dalších 200, které vás znají a podporují. Až zpětně jsem si uvědomila, že tam je 200 lidí, na kterých mi záleží a před kterými se obhajovat nemusím a já tam marním čas, kvůli jednomu člověku, kterej si absolutně nezaslouží ani minutu mé pozornosti.

Každopádně byl hrozně fajn pocit, že ta komunita na streamu přesně ví, co v životě chcete, co děláte, na čem pracujete a hodlá vás v tom naplno podporovat! Tenhle pocit jsem nikdy nezažila a bylo to strašně super! Jednoduše dali najevo této osobě, ať se jde povyšovat někam jinam.

Krajané otrokáři

Ráda bych vás ještě upozornila na jednu věc a především ty, co se chystají do Ameriky na turistické vízum nebo povolení ESTA, ale chtějí tady pracovat na černo. Jestli se radujete, že jste se seznámili s Čechem, který vám dá v Americe práci a bydlení, tak gratuluji, oficiálně máte nakročeno k tomu stát se novodobým otrokem.

Nedělám si srandu, v tomto případě je slovo otrok opravdu na místě. Rozmohl se tady totiž takový nešvar, že tady lidé sdírají z kůže své krajany, kteří si myslí, kolik si tady nevydělají peněz a jak se budou mít dobře.

Pod jedno video nám přistál arogantní komentář, že pracovat v Americe může každý idiot, že stačí přiletět na ESTU a můžete dělat pomocné práce, jako je úklid apod. U toho byl odkaz na stránky, které tuto černotu zprostředkovávají.

Absolutně nepochopím, že takové stránky vůbec mohou fungovat. Nabádají, aby lidi jezdili do Ameriky pracovat na černo, dělat pomocné práce za $6-8 na hodinu, což pomalu není ani minimální mzda v USA. A cože tak málo? Z každé odpracované hodiny jde totiž pár dolarů do kapsy samotnému zprostředkovateli, takže po odečtení „provize“ to dělá jen těch $6-8 na hodinu, za které by tady nikdo, kdo má všech pět pohromadě, nepracoval, protože by se neměl šanci uživit.

A největší paradox je ten, že tam bylo napsáno, že v případě jakékoliv úřední kontroly dotyčného „zaměstnance“ zapřou. Opravdu nechápu, jak si tohle někdo může dovolit a hlavně, že je někdo ochoten za těchto podmínek pracovat. No vlastně na druhou stranu možná chápu – ti zprostředkovatelé totiž uhodili na správnou notu. Spousta lidí se bojí do Ameriky jít na vlastní pěst. Bojí se, jak by si hledali bydlení, práci, koupili auto atd. bez znalosti jazyka nebo zákonů. A přesně toho jsou si ti zprostředkovatelé vědomi. Nabízí, že vám zajistí auto i bydlení. No zajistí. Nabídnou vám pronájem jednoho ze svých aut a třeba jednoho pokoje v domě, kde mají více takových „zaměstnanců“. Za obojí si nechají královsky zaplatit – za starou popelnici budete platit měsíční pronájem ve výši leasingové splátky za nové auto a za pokoj v domě jako za pomalu celý samostatný apartmán. K tomu všemu si přičtete málo volna a taky to, že někdy možná nedostanete zaplaceno. Věřte, že šek z ruky pouští velice těžce a někdy vůbec.

Takhle to tady bohužel funguje. Nalákají vás sem na černo, pak vás v případě nějakého průseru nebo nepohodlnosti udají a v lepším případě si něco málo vyděláte a pojedete domů zhrzení, jak je to v té Americe hrozné.

Haurové

Nejvíc se vždy musím smát, jak sem takhle někdo přijede na pár měsíců, žije tady o chlebu a o vodě, nemá žádný volný čas, vydělá si na americké poměry almužnu, pak se vrátí do Česka, za svoje vydělané peníze v USA si v ČR koupí audinu, před ostatními je největší hrdina, protože byl v USA, vydělal si těžké peníze a teď je to frajer! Po pár měsících musí audinku prodat, protože není na nájem a jeho pár měsíců slávy skončilo. Tohle je realita a znám spoustu takových případů.

Snílci

Pak jsou tady naši snílci. Mým největším snem je Amerika! Ano, tento sen je silný natolik, že tento snílek není schopen překonat tu těžkou překážku, jako je zjistit si informace o vízové politice do USA a zjistit informace, jak to udělat, aby si mohl ten svůj sen splnit.

Mám velký sen a to je žít v USA, ale v překladu to znamená: V USA se mají všichni dobře a já se chci taky mít dobře, létají tam pečení holubi do huby, jen co přijedu, tak mi někdo obstará práci a bydlení. Takže co je nejjednodušší? Sehnat si někoho, kdo se o mě postará. Kdo mi sežene bydlení, práci atd. S tímhle už si lidé práci dají. Obepisovat všechny koho znají, jestli by jim nepomohli.

Nám tyhle zprávy chodí denně, seženete mi práci v Americe, když přijedu? Seženete mi bydlení? Jaké vízum je pro mě nejlepší – jsem instalatér?

Mamánci

A pak jsou nejlepší maminky, které nám píší jménem svých dětí, že jejich dítě si jede splnit svůj sen do Ameriky a ona hledá dobré lidi, kteří se o něj postarají! Omlouvám se, ale mám jen jedny nervy. Jen podotýkám, že tyto děti bývají většinou starší 30 let.

Když odepíšu, že pokud je to jeho sen, tak by si za ním měl jít, spoléhat sám na sebe a vybojovat si to místo tady. Že není v našich silách jejímu dítěti obstarat práci, bydlení a starat se tu o něj. Načež mi přijde dotčená odpověď, že asi jen Američané jsou milí a ochotní lidem pomoci. To už je fáze, kdy se mi chce zvracet! Asi se přejmenujeme na Do-usa – babysitting 24 hodin denně, pouze od 30 let a výše.

Spoléhejte jen sami na sebe

Proto bych teď ráda vzkázala všem, kteří se chystají do Ameriky si opravdu splnit ten „american dream“. Spoléhejte hlavně sami na sebe, nevěřte všem moudrým radám od Čechů, kteří tady žijí věky. Věřte hlavně sami sobě! Nevěřte jejich zhrzeným názorům, udělejte si na vše obrázek sami podle sebe, jak to cítíte a vnímáte vy! Nespokojenej člověk bude vždy nadávat, ať už se nachází na kterémkoliv konci světa.

Věřte, že není nespokojen s Američany, se systémem, s tím, jaký má dům, jaký má auto nebo jak vypadá. Tento člověk je nespokojený sám se sebou a bude nespokojený v Americe, v Česku i na Antarktidě. Vyhněte se těmto lidem!

Přestěhovat se do Ameriky není nic světoborného, za co by si někdo zasloužil obdiv. Vy to dokážete úplně stejně jako ostatní, ale s větší pokorou a radostí! Píše nám spousta lidí, jak nás obdivuje, že jsme za sebou bouchli dveřmi a odstěhovali se, ale na tom opravdu není nic těžkého a obdivuhodného. My jsme ještě nic nedokázali, za co bychom si zasloužili obdiv. Nicméně pracujeme na tom, abychom si váš obdiv zasloužili!

Proto se nebojte mít vysoké cíle! A běžte si za nimi bez ohledu na to, jestli se to vašemu kamarádovi povedlo nebo ne. Poslouchejte jen sami sebe a jednejte tak, jak chcete vy! Ne jak by se to líbilo vašemu okolí nebo tak, abyste vypadali přede všemi dobře! Dobře budete vypadat vždy, když budete doopravdy šťastní.

Všechno je pouze v nás a dokážeme všechno, co si usmyslíme! A věřte mi, že nejvíc si toho budete cenit, když to dokážete sami! Takže vzhůru do toho plnit si sny! Nezapomeňte, že zůstat jen u snů je promarněný čas, realita je mnohem zábavnější!

Mějte se krásně

Vaše ofenzivní Terka

The post České komunity v USA appeared first on Live More!.

Jak to vidím já po více jak roce života v USA??? Směju se taky! Proč? Protože jsem šťastná! Ale samozřejmě to nejde brát jednoznačně, že je to tak nebo onak. Upřímně každý z nás má nějaké problémy, starosti nebo důvod mračit se na ostatní a být na ně nepříjemný. Nicméně jsem toho názoru, že pokud mám starosti, nemusím to nutně přenášet na druhé.

Tohle podle mě Američané dokážou rozlišit. V Česku se mi v mnoha případech stávalo, že jsem přišla do obchodu, kde mě „přivítal“ kyselý obličej a ještě kyselejší pozdrav. Upřímně, já nemůžu za to, že ten člověk je nespokojen ve své práci, nebaví ho to a musí to dát znát celýmu světu. Proč na mě musí přenášet chmury člověk, kterej je nespokojenej sám se sebou? A nejhorší je to, že tyhle lidi potom nejvíce štvou ti, co si dovolí být šťastní.

Každý máme stejně rozdaný karty a je na nás, jak prožijeme svůj život. Za to, že nežijeme, jak bychom chtěli, dávejme vinu pouze sobě a ne ostatním. Myslím si, že je mnohem lepší šířit úsměv než chmury a nevidím na tom nic povrchního.

To, že člověk neventiluje na povrch své problémy ze soukromí, ještě neznamená, že je povrchní. Jak to tedy v té Americe je? Tak nebo tak? Upřímně bych řekla, že třeba tady na jihu se lidé usmívají, protože je každej den přivítá sluníčko, panuje tady mnohem větší pohoda, než kdekoliv jinde a to usmívání tady je takový přirozený. Jo myslím, že jsou tady lidé šťastnější. I já jsem tady šťastnější.

Ale nemůžu ani vyloučit to, že jsem taky zažila pár úsměvů, který mi nepřišly až tak přirozený. Jenže nejde brát svět pouze černobíle. Ty americký úsměvy jsou podle mě hodně zapříčiněné tím, že se Američani neberou tolik vážně, jsou spokojeni ve své práci nebo spíš, že vůbec mají nějakou práci, která tady není samozřejmostí, a hlavně nejsou zvyklí ventilovat své soukromí navenek. Navíc také jde hodně o to, že je tady normální slušný vychování mezi lidmi, pořád tady převládá mezi lidmi úcta a soudržnost. Tohle bohužel z Česka neznám.

Takže je naprosto normální, když se s někým střetnete pohledem, tak aniž byste toho člověka znali, tak se na něj usmějete a pozdravíte se. A je jedno jestli máte zrovna dobrej den nebo trápení. Teď už to taky vnímám nějak přirozeně. Ale pak přijedu do Česka a jsem jak nějakej vyhulenec, kterej se směje na lidi, kteří než aby mi taky poslali jeden úsměv, tak raději sklopí hlavu anebo se diví, jestli ten úsměv jako patřil opravdu jim.

Co je to za blbost říct: „No Američani jsou falešní, protože se pořád usmívají, ale to je jen přetvářka“??? A nevím, proč rozebírat jestli ten úsměv byl upřímnej nebo ne. Jednak je to slušnost a darovat jeden úsměv přece nic nestojí. Opravdu raději budu šířit úsměv, než se vyhýbat očnímu kontaktu, chodit se sklopenou hlavou a doma se užírat ve vlastním neštěstí.

Všichni máme právo se zlobit, být zamračení a nemít náladu se s někým pouštět do řeči. O Češích se říká, že si hodně střeží soukromí, jen tak někoho nepustí domů, mají rádi svůj vlastní klid, ale na potkání vám budou vykládat, jak je hrozně trápí hemeroidy a dalších deset nemocí, o kterých jsou schopni mluvit hodiny, hned potom si postěžují, jak je k nim život nespravedlivý a zakončí to nějakým životním moudrem, ale tak co už no, jsou horší věci na světě.

Mě tohle vždycky strašně vysávalo, většina lidí si potřebuje udělat pořádek ve své hlavě a z vás si udělají odpadkový koš, do kterého vysypou všechna ta svoje neštěstí. Ale to jsme se dostali zase úplně jinam. Americký úsměv jednoduše vnímám jako slušný vychování a to, že lidi mají důvod se smát i když je trápí nějaké problémy, jako každého z nás. Všichni máme nějaké strasti, jenže jsou lidi, kteří nemají takovou potřebu se o ty starosti dělit, ale dělají maximum pro to, aby to změnili. Pak jsou lidi, kteří vám vylíčí svůj tragický životní příběh, ale aby se měli lépe, tak pro to už neudělají nic.

Úsměv nebolí, je ZADARMO a může někomu zlepšit den. Je důležité šetřit, ale na správných místech a já s úsměvem rozhodně nešetřím. Když někdo říká, že Američané jsou takoví a makoví a že se smějí, ale není to upřímný, tak podle mě má ten dotyčný problém právě sám se sebou. Věci, které nám nejvíc vadí, se většinou nejvíc týkají nás samotných. Takže opravdu nemám problém s „emerikn smajl“ a jsem ráda jeho součástí. :)))

Mějte krásnej den a nezapomeňte na úsměv!

Vaše Terka

The post Americký úsměv – přetvářka nebo radost? appeared first on Live More!.

Co mi rok v USA dal a co jsem se naučila?

Štěstí

Štěstí je pojem, který znamená pro každýho něco jinýho. Někdo prahne po majetku, někdo by dal všechno za restart svýho zdraví a někdo by chtěl každej měsíc žít na jiným místě. Pro mě štěstí znamená šťastná rodina v pohodovým prostředí. Aby byl člověk šťastnej, tak bohužel nesmí jen sedět na zadku a čekat, až si ho to štěstí najde, ale musí mu jít naproti. V předešlých článcích jsem zmiňovala, že my jsme měli v Česku opravdu všechno. Jenže nedokázali jsme to stále pojmenovat jako štěstí.

Myšlenka šibenice v podobě hypotéky, výchovy dítěte v paneláku a věčný stěžování na to, jak mě nebaví práce, kterou dělám, pro mě byla nemyslitelná. Ať to zní jakkoliv blbě, tak bohužel nesympatizuji s českou mentalitou a přesto, že jsme měli všechno, tak pokaždé co jsme vyšli za branku našeho domečku, tak jsme se utvrzovali v tom, že to prostě není to, co bychom chtěli. Chceme prostě žít jinak.

Když jsme se přestěhovali sem, tak s jistotou můžu říct, že jsem dosáhla toho svýho štěstí. Přesto, že tady nemáme všechno, jako například v Česku, tak jsme zjistili, že člověk se spokojí s málem. Ale to, jakým způsobem nás ovlivňuje místní prostředí, má pro nás obrovskou váhu. Protože permanentně krásný počasí, přátelští usměvaví lidi a nádherný prostředí, to člověka prostě chtě nechtě hrozně ovlivňuje. Takže opravdu můžu říct, že přes všechny překážky mě život tady dělá šťastnou, což si myslím, že je pevnej základ pro to mít šťastnou rodinu. Nešťastní rodiče prostě nemůžou nikdy mít šťastný dítě.

Spoléhat jen sám na sebe

Život v cizině člověka opravdu naučí spoléhat jen sám na sebe. V mým případě jsem se mohla spolehnout hlavně na Balůa. Když jsme se stěhovali do USA, tak jsme sem samozřejmě jeli pouze s informacemi, který jsme našli na internetu. V začátku jsme jako každej nováček spoustu věcí nevěděli a tápali jsme. Proto jsme oslovili pár facebookových skupin, ve kterých jsou Češi, kteří žijí v USA nebo na Floridě.

Když se na naše „hloupé“ dotazy nesmetla lavina kritických komentářů, tak přišla úžasná rada „ostřílených“ Čechů v USA, která nás většinou stála pouze čas a peníze. Tito chytrolíni, kteří se chvástají tím, že tady žijí desítky let, asi zřejmě neobnovují své „vědomosti“ a díky jejich radám jsme několikrát opravdu zbytečně jen přišli o čas a peníze. Samozřejmě nehážu všechny do jednoho pytle, ale naše zkušenosti jsou prostě takové. Takže jsme tyhle komunity vynechali a od té doby spoléháme pouze jen sami na sebe. Ono to není špatná zkušenost, protože pak vás jen tak něco nevystraší a jste schopni rychle jednat.

Vztahová prověrka

I přes to, že jsme spolu s Balůem nějakých pár let, tak i tento obrovskej krok samozřejmě ten náš vztah prověřil. Ono se to nezdá, ale byl to opravdu nátlak. Nečekali jsme, že to bude růžová pohádka, ale je hrozně těžký si představovat, jaký to bude, když vlastně ani nevíte, do čeho jdete.

Možná to navenek vypadá, jak jsme to všechno hravě zvládli, ale samozřejmě to obnášelo i spoustu hádek a slz. Nejhorší totiž bylo, že nás v krátkým časovým horizontu čekalo hrozně moc důležitých rozhodnutí. Výběr auta, bydlení, vybavení, řešení spoustu administrativních věcí apod. Paradoxně jsme se nikdy nehádali o tom, jaký vybereme auto nebo jestli budeme bydlet tam a tam. Na tom jsme se většinou shodli. Ale byl to takovej nátlak, že už to pro nás oba byly nervy, jak to všechno zvládneme a hádali jsme se kvůli blbostem, který gradovaly do opravdu šílených hádek.

Peníze ubývaly šíleným tempem a my už potřebovali mít zázemí a začít nějak budovat svůj život. Jenže jsme nečekali, že to bude tak dlouho trvat a že vlastně ještě po roce budeme stále na začátku. Já jsem hrozně netrpělivej člověk, ale pořád si říkám, že je lepší třeba čekat tři roky na to, až se nám rozjedou projekty, na kterých pracujeme, než potom chodit třicet let do stejné práce, ve stejnej čas za stejný peníze.

Přiznávám, že ne jednou jsem se chtěla na všechno vykašlat a vrátit se. Jenže, když jsem si to představila, že se vrátím do ČR, tak jsem absolutně nebyla schopná to akceptovat. Takže zatnout zuby a vybojovat to. Tady prostě nemáte nikoho, kdo by vás vyslechl nebo jste si o tom s někým promluvili. Museli jsme to řešit všechno spolu s Balůem a myslím, že i v tomto směru se náš vztah hodně upevnil.

All you need is love

Tenhle nápis nás přivítal v Miami na letišti a já ho nemůžu dostat z hlavy. Co jsem se v Americe naučila, je především to, jak by se k sobě lidi měli chovat. Naučila jsem se tady, jak vypadá přirozená vzájemná pomoc a že je v životě hrozně důležitá pokora. Tohle slovo se bohužel vytrácí ze světa, ale tady jsem v tom našla určitej smysl.

Lidi si tady neustále nějakým způsobem pomáhají, chovají k sobě úctu a na prvním místě je tady vždy rodina. Líbí se mi, jak se tady chovají chlapi k ženám, co všechno se tady dělá pro děti a jak jsou lidi přátelští. Začala jsem tady mnohem víc přemýšlet nad životem a zabývat se určitýma otázkama. Od toho, co jsme tady, tak věřím na znamení, protože opravdu jsem si jistá tím, že nás někdo shora vedl, abychom si nenatloukli nos. Všechno se děje z nějakýho důvodu a i ze špatných zkušeností se vždycky snažíme vytěžit maximum.

Možná můžu prozradit, že mám rozpracovanou knížku, ve které se tohle všechno, co se nám tady dělo dozvíte. Nebude to hned, protože do ní opravdu vkládám kus sebe a o určitých věcech není lehké psát.
Opravdu potřebujeme k životu lásku. Přijímáme přesně to, co vysíláme a pokud v sobě člověk neustále chová nějakou nenávist nebo zášť, tak těžko bude někdy šťastnej. Je potřeba s tímhle pracovat a mně se to tady podařilo.

Co mi rok v USA vzal?

Rodina

No přece rodinku. Nedá se to tak přesně říct, co mi rok v USA vzal nebo že by mi někdo vzal rodinu. Pořád jsou tam, sice na opačným konci světa, ale vím že tam jsou. Vím, že je mám a že by pro mě udělali cokoliv. Vím, že se můžu okamžitě sbalit a jet za nima, vždycky tam budu mít svoje místo.

Díky internetu jsme neustále v kontaktu, ale přece jen…tolik bych je chtěla obejmout. Chtěla bych si v klidu poklábosit s tetou o takových těch věcech, který řešit přes skype prostě není ono. Vždycky si řekneme to nejdůležitější, jak se máme. Nasmějeme se. Chlapi si dají pivo, ale domluvíme, já vypnu počítač a nikde nikdo. Vánoce jsou pro mě v tomto směru samozřejmě těžký.

Vždycky jsme si udělali štědrej den s Balůem a pak jsme jeli na návštěvu k mojí tetě, na co hrozně ráda vzpomínám. Chlapi nad sklenkou whisky vyřešili všechny celosvětový problémy a ženský vždycky v kuchyni při chystání občerstvení probraly všechny – kdo, s kým, proč, jak a kde. Prostě taková klasika. Hrozně mi to chybí. Ale s tím jsem do toho šla. Věděla jsem, že tyhle chvíle přijdou a budou těžký.

Momentálně asi nejsem schopná říct, co mi ten rok tady vzal. No zapomněla jsem ještě na to, že rok v Americe mi dal dalších pár kilo navíc. Takže bych měla zamakat na tom, abych příští rok mohla napsat, že mi další rok v USA vzal spoustu kilo.

Každej, kdo si za něčím v životě tvrdě šel, mi dá určitě za pravdu, že musel něco obětovat. Je důležitý, aby si člověk byl schopnej zařídit život tak, aby byl šťastnej. Bohužel to znamená opustit tu komfortní zónu, nějakou jistotu. Lidi se bojí riskovat jen proto, aby to nebylo ještě horší, než to je. Jenže potom je hrozně smutný koukat na to, s jakým životem se smíří. Pokud se vám něco nelíbí, tak to změňte! Tu změnu můžete udělat jen vy sami, nikdo jiný ji za vás neudělá.

Mějte krásný vánoční dny ????????????

Vaše Terka ????????

The post Rok v USA – co mi dal, co mi vzal appeared first on Live More!.

Když otevřeme pusu, tak každej díky našemu akcentu pozná, že nejsme místní. Většinou nám říkají: „Oooh, I love your accent!“ A hned následuje otázka odkud jsme. Když řekneme Česká republika, tak jsou dvě možnosti. Buď neví, kde to je anebo nám začnou vykládat, že v Česku byli v Praze a že byli naprosto unešeni naši architekturou atd. Nikdy by mě nenapadlo o nich říct, že jsou hloupí, když neví, kde se nachází Česko. Jsme přeci jen malá zemička a ruku na srdce – kdo z nás ví, kde a jaký státy se v USA nachází. Takže by mě opravdu nikdy nenapadlo se za to na ně zlobit.

Pozvání na Den díkuvzdání ve Wisconsinu

Druhá věc je ta, že v západním světě je Česko braný jako východ samozřejmě s nechvalnou pověstí. Češi jsou bohužel, především v Evropě, známí tím, že kradou. Ještě teď se cítím trapně, když jsme byli v Paříži v obchodě se suvenýry a někdo nás slyšel promluvit česky, tak celou tu dobu nám stáli za zadkem, abychom něco neukradli. Za tuhle pověst si může Česko bohužel samo, díky tomu jak se lidi chovají.

V západním světě je Česko braný jako východ a samozřejmě s nechvalnou pověstí.

Ostatně přes to všechno se nám zatím do teď nestalo, že by nám tady dal někdo najevo, že sem nepatříme nebo něco podobnýho. Právě že naopak. Když řekneme, že jsme se přistěhovali, tak nás vítají, ať se nám tady líbí a jsme tu šťastni. Jo tyhle dvě věty vám řekne prodavačka v obchodě mezi tím, než vám namarkuje zboží. Když někomu řekneme, že jsme v Česku všechno prodali a přestěhovali se sem, kde začínáme téměř od nuly, tak nás začnou hrozně obdivovat, ale tak upřímně, že nás to vždycky hrozně potěší.

Když jim převyprávíme náš příběh, dostává se nám velkýho obdivu a často nás titulují jako „nice people“. Pro nás je to vždycky hrozně příjemný a cítíme se tady opravdu dobře, necítíme se tady nijak navíc. Prostě jako doma.

Dokonce se nás jeden známý ptal, proč sem nepřivedeme i rodinu, že jsou rádi za takový lidi, jako jsme my. Což pro nás byla opravdu pocta. Ach jo, kdyby to bylo tak jednoduchý. Co se týče našich zákazníků, tak opět jsme nikdy nepocítili nějakou zášť vůči nám. Naopak většinou, když jedeme s někým na schůzku, tak jsou pracovní věci vyřešený za pět minut a po zbytek schůzky se ptají, jak jsme se sem dostali a tak. Když jim převyprávíme náš příběh, dostává se nám velkýho obdivu a často nás titulují jako „nice people“. Pro nás je to vždycky hrozně příjemný a cítíme se tady opravdu dobře, necítíme se tady nijak navíc. Prostě jako doma.

Ovšem to všechno má jedno velký ALE!! Myslím si, že tady je úplně jedno, jestli jste Čech, Ital nebo Vietnamec. Jde o to, jak se ten člověk tady chová. Američani pokud vidí, že pracujete, žijete si svůj sen a nepodvádíte, tak vás přivítají s otevřenou náručí. Pokud uvidí, že zneužíváte sociální systém, sedíte na zadku, nadáváte, a děláte na lidi poděly, tak vám ty dveře zabouchnou přímo před nosem. Což je dost pochopitelný. Pokud žijete normální slušnej život, tak vás tady budou mít rádi. Ostatně berte v potaz, že mluvím za sebe a za život na Floridě…nevím, jak je to v ostatních státech USA.

Takže mě EXTRÉMNĚ rozčiluje, když slyším, jak tady někteří Češi fungují. Měla jsem tu „čest“ potkat se s pár Čechama, co žijí v USA. Opět se mi dostalo jen stěžování, že tady nejsou rohlíky, že mají hnusný pečivo, že je všechno sladký, že Američani jsou takoví a makoví a že když chce knedlík, tak si ho musí udělat. A co to je za zemi neomezených možností, když si musí péct chleba? No a ti Češi tady, no to je hrozný, jeden dá druhýmu práci, pak mu nezaplatí a všichni se tady pomlouvají, no hrůůůůza. Tak na tenhle výčet všech možných neštěstí byla moje otázka jednoduchá!! Šel jsi sem dobrovolně? No jo šel, ale….. A moje druhá otázka byla, tak proč se nevrátíš zpět do ČR? No protože tady je to lepší. V Česku je to takový a makový a lidi tam jsou hrozní a já nevím co všechno…. Mohla bych pokračovat do nekonečna.

Z tohoto důvodu se tady od Čechů bohužel izolujeme, rozhodně nehážu všechny do jednoho pytle!! Ale pár jsem jich tu už poznala, a když to nebylo vychloubání, tak to byl nářek. Sakra, když se přece DOBROVOLNĚ odstěhuju do jiné země, přece to pro mě znamená respektovat danou kulturu a pravidla té země!!! Pokud mi tady něco chybí, tak hledám, informuji se atd.

Vrací se mi to, co dávám!!

U známých hrajeme podkovy, to je tady hrozně oblíbená hra

Pak se všichni hrozně diví, jak s nima ostatní jednají. Vrací se mi to, co dávám!! Když tady Poláci dělají na lidi podvody a šmelí, co se dá, tak jak se můžou potom divit, že je někde nechtějí?? Nejhorší je to, že tihle lidi dělají špatnou pověst i těm, co přijedou, chtějí tady něco budovat a naplno žít. A fakt, že se chci přestěhovat do jiné země dobrovolně a pak nadávám, že tam není to nebo ono, to už nechápu vůbec. Přijde mi, že se ze světa vytrácí pokora. Tohle slovo spoustě lidem nic neříká, ale je to bohužel špatně.

Tohle se podle mě týká i problematiky s přistěhovalectvím v Evropě. Tohle téma tady rozhodně nechci nijak do podrobna rozebírat a už vůbec ne analyzovat. Zvlášť, když mám informace pouze z médií. Myslím, že o tom by mohl psát někdo, kdo se s touto problematikou setkal osobně. Ale pořád si stojím za tím, že by člověk měl respektovat kulturu a zákony země, ve které se rozhodl žít. A ne ještě rozhazovat rukama, ale u nás je to tak nebo onak. Tohle se mi prostě nelíbí.

Proto respektujme kulturu země, ve které žijeme! Najděme v sobě pokoru a buďme si vědomi toho, že se nám vrací to, co do světa vysíláme!

Jsem ráda, že i přes nechvalnou pověst Česka jsme tady vítaní a cítíme se tady dobře. Ono taky je důležitý říct, že rodilýho Američana potkáte zřídka kdy. Všechno je to tady náplava z Evropy a vůbec dalších koutů světa, která tady třeba žije už pár generací. A Američani si toho jsou plně vědomi.

Proto respektujme kulturu země, ve které žijeme! Najděme v sobě pokoru a buďme si vědomi toho, že se nám vrací to, co do světa vysíláme!

Mějte krásný den

Vaše Terka ????????

The post Jaké to je být v roli přistěhovalce appeared first on Live More!.

Učení na státnice

Když jsme se podívali poprvé do Ameriky, tak jsme si ji okamžitě zamilovali. Byla to láska na první pohled. Po návratu do Česka začala totální mánie. Když jsem viděla cokoliv s americkou vlajkou, muselo to být naše. Po čase už začali být zmatení i příbuzní, takže kdykoliv jsme od nich něco dostali, bylo to s americkou vlajkou. Časem se nám z našeho domečku stala taková americká ambasáda. Vyvěšený vlajky, americký auta, americký rádio a všechno ostatní s americkými motivy. Hodně jsme se zajímali o život v Americe a sledovali jsme veškeré dění.

Po čase už začali být zmatení i příbuzní, takže kdykoliv jsme od nich něco dostali, bylo to s americkou vlajkou.

Náš českej Den nezávislosti

Všichni se nám smáli, měli nás za blázny, spousta lidí jen kroutila hlavou, že je to jen nějaká póza vůči České republice. Dokonce padl i výrok, že se chceme stěhovat do Ameriky jen pro to, že jsme tlustí a v Americe jsou taky tlustí lidi a my se mezi nimi cítíme dobře. Já ani neměla sílu na tohle cokoliv říct a od té doby jsem si řekla, že absolutně už nehodlám řešit, co si o mně kdo myslí. Ostatně já jsem za tyhle lidi ráda, jsou pro mě krásným vzorem toho, kým nechci být. Byli jsme odlišní od ostatních, tudíž si nás bral do pusy kde kdo.

Ostatně já jsem za tyhle lidi ráda, jsou pro mě krásným vzorem toho, kým nechci být. Byli jsme odlišní od ostatních, tudíž si nás bral do pusy kde kdo.

Můj první burnout

Jenže my jsme se provinili pouze tím, že jsme se obklopovali tím, co máme rádi. Snili jsme o životě v Americe, je jasný, že to nešlo zrealizovat hned ze dne na den, ale věděli jsme, že jednou se sem prostě odstěhujeme. Žili jsme si svůj americký sen, ale na české půdě. A o tom to přesně je. Musíte si své sny vizualizovat. Pokud sníte o Ferrari, tak si kupte model a dejte si ho na poličku nebo si pořiďte plakát a dejte si ho na záchod. Představujte si, jak v tom autě sedíte a jedete na projížďku nebo třeba jak si ho myjete.

Jenže my jsme se provinili pouze tím, že jsme se obklopovali tím, co máme rádi.

Tyhle hrníčky jsme si koupili na našem roadtripu v USA a pak jsme si je sem stěhovali zpátky

Je to hrozně důležitý, vždycky než jsem šla spát, představovala jsem si náš život v Americe. Jak máme velký auto, do kterýho naložíme pejsky a zajedeme si na pláž. Nebo třeba když nebudeme mít večer co dělat, zajedeme si na pláž, jen tak si sednout, pozorovat hvězdy a poslouchat šumění moře. Sice to nějakej pátek trvalo, ale je to tady!! Všechno, co jsem si vysnila tak mám!! A věřte, že realita je mnohem lepší, je hmatatelná!!

Nelča měla taky poameričtěnej barák Teda když ještě byla venkovní pes (asi týden)

Proto se nestyďte obklopovat tím, co máte rádi jen proto, aby se vám někdo nesmál nebo si o vás nemyslel, že jste úplnej idiot. A pokud si vás někdo bere do pusy, berte to pozitivně! Zjevně má tak nudný život, že musí řešit ten váš! A hlavně je tu ještě jedna věc: plnit si své sny chce pořádný kus odvahy, protože je daleko pohodlnější sedět doma na zadku! Tak buďte odvážní a pojďte do toho!!!

cupcakes

Na naší terásce v Česku

Krásný den!

Vaše Terka ????????????????

The post Náš americký život v Česku appeared first on Live More!.

Nezbytnou součástí štěstí je obejít se bez některých věcí, které chcete.
Bertrand Russel

K tomuhle koníčku se snad brzy vrátíme

Vzpomněla jsem si na náš život v Česku. Měli jsme úplně všechno. Krásný byt, pronajali jsme si rodinný domek, kde jsme měli zahrádku, bazén. Jezdili jsme si krásnýma autama a mohli jsme si dovolit koníčky, který už byly docela nákladný. Ale pořád nás něco táhlo za hranice.
Rozhodně jsme cestovali hodně za poznáním, ale přesto, že jsme v Česku měli úplně všechno, pořád tomu něco chybělo. Ani nevím, jestli se to dá nějak popsat, chyběla nám jistá pohoda, kterou jsme vždycky cítili za hranicemi.

Já se na lidi ráda usmívám, ale v Česku jsem většinou vypadala za blázna.

Vrátili jsme se domů, kde jsme to měli úplně super, ale jen jsem vylezla za branku, pravidelně mi něco zkazilo náladu!!! Třeba věčně natažený obličej sousedky, která měla pořád nějaký problém a nekončící potřebu řešit nějaké žabomyší války. Nebo jsem jela na nákup a ten stres v tom obchodě, naštvaný lidi, který se ani neusmějí, hrůza. Já se na lidi ráda usmívám, ale v Česku jsem většinou vypadala za blázna.

Pak jsme udělali ten obrovský krok a šli za tím, co se nám líbí. Šli jsme tam, kde jsme se cítili být šťastní. Samozřejmě nás doprovázely obrovský obavy, jestli si to trochu nemalujeme, přeci jen je rozdíl být v zahraničí jako turista nebo tam žít. Všichni nás měli za blázny, protože jsme víceméně vsadili úplně všechno na jednu kartu. Na Ameriku!!

Všichni nás měli za blázny, protože jsme víceméně vsadili úplně všechno na jednu kartu. Na Ameriku!!

V Česku jsme se zbavili úplně všeho a šli jsme sem s tím, že tuhle variantu jsme si sami vybrali, nikdo nás nenutil a uděláme vše proto, abychom byli šťastní. Stěhování sem nás stálo úplně všechno, veškeré úspory, rodinu, přátele, prostě všechno. Životní úroveň se nám rapidně snížila, žijeme ve dvoupokojovém apartmánu, který není úplně podle našich představ a ve čtvrti, která taky není úplně podle našich snů. Ještě teď se bavím tím, jak jsme si naivně propočítávali, jak tyhle peníze půjdou na tohle a tahle část peněz na to…..Dopadlo to všechno úplně jinak a asi jsme počítali dost špatně.

Nicméně veškeré obavy se rozplynuly a podstata toho všeho je, že jsme teď šťastnější. Přesto, že to finančně není úplně podle našich představ, nežijeme v napětí a stresu. Myslím, že jsme krásnej příklad toho, že není štěstí mít peníze, ale být tam, kde jste chtěli s tím, koho milujete. To ostatní už přijde samo. Žijeme si v pohodě a přesně tak jak jsme si to vysnili. Teď je našim snem přestěhovat se do domu na pláži a věřte, že si za tím půjdeme zrovna tak, jako jsme si šli za tím, přestěhovat se sem.

Přijde mi, že je teď hodně v módě pořizovat si věci, na které nemáme, abychom udělali dojem na ty, které stejně nemáme rádi.

Proto se nevzdávejte svých snů a nejednejte na základě toho, co na to řekne okolí!! Pokud vás udělá šťastným to červené drahé auto, tak si za tím běžte. Ale rozhodně se za tím nežeňte jen proto, abyste udělali dojem na souseda. Přijde mi, že je teď hodně v módě pořizovat si věci, na které nemáme, abychom udělali dojem na ty, které stejně nemáme rádi. Nepřijde vám to postavený na hlavu? Mě ano. Takže pokud jste připraveni zaplatit cenu, za realizaci svých snů, jste na té nejlepší cestě k jejich dosažení!!! Za sebe můžu říct, že to pak stojí za to! Přeji vám hodně štěstí!!
Přeji krásný prosluněný den!!!

The post Nic není zadarmo appeared first on Live More!.