Pocítila jsem po dlouhé době hroznou svobodu. V čem? V tom, že jsem se projížděla po ulici v plavkách a nikdo na mě neházel znechucený pohledy, nikdo mnou nepohrdal a nikdo se mi nesmál. Bylo to přesně naopak!!!

Na Den nezávislosti jsme vytáhli kola a jeli se projet k pláži, kde to v tento den nejvíc žije. Projížděli jsme se na kole ulicí, kde to byla jedna velká párty a pak jsme šli chvíli zarelaxovat na pláž. Byla jsem celá mokrá a už jsme chtěli jet zpět a já říkám Balůovi, že bych se taky jen tak chtěla projíždět po ulici v plavkách jako ostatní. A Balů se na mě udiveně podíval, proč to jako neudělám.

Řekla jsem mu, že mám soudnost a vím, že si to nemůžu dovolit, protože jsem tlustá a není to tak pěknej pohled. Ano, světe div se, mám doma zrcadlo a vím, jak vypadám. Načež se strhla lehce jiskřivá debata, kdy mi Balů řekl, že to řeším úplně zbytečně, že jsem v Americe a tady se přece tohle neřeší. No a řekl mi, že pokud mě to uklidní, tak pojede na kole taky bez trička. A fakt jel, prostě podpora úplně maximální!

Jak jsem se cítila? Jako člověk!

Těžko vám asi popíšu pocit, kdy si jedu na kole v plavkách ulicí, na každým výmolu jsem se vždycky pěkně celá rozvlnila a i přesto na mě pořvával nějakej týpek: „Hey what’s up, pretty girl!“ Je to hrozná blbost, ale tohle kdybych udělala v ČR, tak mě lidi normálně ukamenují. Nikdo z vás si nedovede představit, co tohle s člověkem udělá. Jak jsem se cítila? Jako člověk! Kterej se nemusí schovávat a bát se ostatních pohledů. A sebevědomí? O to jsem s přibývajícími kily postupně přicházela a tady se mi zase vrací.

Zdravý sebevědomí a sebeláska je strašně důležitá. Když nemá člověk rád sám sebe, jak může mít rád okolí? A s tímhle jsem měla docela problém, jak jsem přibrala. Nesnášela jsem reakce okolí, pořád jsem to řešila a na sebe jsem se nemohla podívat. Okolí jsem přestala úplně řešit a hrozně se mi ulevilo. Tohle všem doporučuji, neřešte, co chce okolí! Řešte to, co chcete vy!

Zdravý sebevědomí a sebeláska je strašně důležitá.

Největší problém jsem asi měla s tím přijmout sama sebe a mít se ráda. A po pravdě pořád na tom pracuji. I když jsem se rozhodla zhubnout, tak mi těch pár kilo, který jsem zatím shodila k té sebelásce pomohlo, ale asi to ještě není úplně ono. Každopádně až zhubnu podle svých představ, tak se asi budu milovat, jak nikdá

Nicméně je neuvěřitelnej pocit žít bez nátlaku okolí a bez stresu, že mě zase jen bude někdo soudit. Je to taková pohoda, volně dýchat, neřešit, co si vzít na sebe, aby se to lidem líbilo a aby na mě blbě nečuměli. Rozhodně nechci, aby to vypadalo, že obhajuji obezitu!!! Měli bychom o svoje tělo pečovat s láskou, ale jsme jen lidi a děláme chyby. Necháme se lehce strhnout k nějakým průšvihům.

 Je neuvěřitelnej pocit žít bez nátlaku okolí a bez stresu, že mě zase jen bude někdo soudit.

A proto absolutně nemá právo nikdo z nás, nad někým polemizovat, řešit ho, vymýšlet si konspirační teorie, jaký má život a dělat si o člověku úsudky na základě toho, jak vypadá. Všichni z nás chybovali, chybují a chybovat budou. Proto nám nenáleží právo odsuzovat druhé. Věřte mi, že si takhle zbytečně vzájemně hrozně ubližujeme a pak hledáme cesty, jak z toho ven.

Teď nedávno mi pod videem přistál komentář, že bych měla mít trochu soudnosti. Bylo to video, kde jsem se nijak zvlášť nevyjadřovala a neměla jsem na sobě ani nic šílenýho. Měla jsem na sobě sukni těsně nad kolena, tričko, který mi nebylo krátký, nikde mi nelezlo břicho nic. Když se balů zeptal slečny nebo paní v čem mi chybí ta soudnost, tak napsala, že bych měla schovat to břicho a boky, že to není moc sexy.

Takže tím, že jsem tlustá, tak bych měla chodit v hábitu nebo se oblíkat, jak nějaká mamina? Já jsem se nad tím komentářem ani nepozastavila, ale Balůa to hrozně naštvalo. Tohle je přesně ta vlastnost, která se nám nelíbí a se kterou jsme se tady ještě nesetkali. Pochopila bych názor slečny nebo paní, kdybych se procházela po módním mole a dělala ze sebe největší sexbombu, pak má možná právo to napsat. Ale já se prohřešila pouze tím, že jsem si na sebe vzala to, v čem se cítím dobře. A to je přesně to, co je špatně.

Ráda bych apelovala na všechny tyhle rádoby módní kritiky a nevím, jak jinak je ještě nazvat. Všichni máme doma zrcadlo a víme, jak vypadáme. Uvědomte si, že to, s kým mluvíte, je člověk. A můžete mu podobnými poznámkami dost ubližovat. Nejste v jeho kůži, nevíte, co má za sebou a vám nenáleží právo ho jakkoliv soudit. Nechte si ty poznámky pro sebe. Pokud vás obezita nebo špeky nějakým způsobem pohoršují, tak se s tím člověkem nestýkejte a neubližujte mu!

Takže? Ať už jste hubení, při těle nebo tak akorát, je to jedno. Vždycky se mějte rádi za všech okolností a neberte si tolik k srdci útoky ostatních. Dopřejme si trochu té svobody a mějme se rádi takoví, jací jsme A pokud vám ty špeky vadí a je to nepřekonatelná překážka k tomu, abyste se přijali, což je můj případ, tak hold nezbývá nic jinýho než vstát a něco s těmi špeky udělat. Každej krok vpřed je důležitej a počítá se! Nezapomeňte, že ti rádoby kritici kritizují právě z toho gauče, takže budete vždy o krok před nimi.

Jinak tohle je oficiálně moje první veřejná tlustoprdská fotka se vším všudy. Chtě nechtě jsem se vždy fotila tak, aby nebylo nic vidět A dokonce jsem jen v plavkách i ve videu a jsem s tím v poho. Čekejte od nás cokoliv kromě přetvářky a dělání ze sebe něco, co nejsme Vím, že se to dnes nenosí, ale nám je to fuk!

Mějte se krásně a vyvalte špeky pěkně na sluníčko a načerpejte energii!

Vaše oplácaná Terka

The post Ukázala jsem světu svoje špeky! appeared first on Live More!.

Jako první věc vás bude jistě zajímat, zda věřím v Boha či ne. Nevyznávám konkrétní náboženství, ale za nevěřící se rozhodně nepovažuji. Nutno podotknout, že mě dva nevěřící vychovávali, takže jsem nikdy neměla k víře blízko. Naopak. Moji rodiče většinou věřící lidi nějakým způsobem, nechci říct, shazovali, ale spíš tak bagatelizovali. Takže jsem vyrůstala se stejným postojem. Poprvé, kdy jsem se setkala s vírou, jako takovou bylo na škole. Studovala jsem sociální práce, ale na Cyrilometodějské fakultě. Když jsem řekla, že studuji tam, tak se mi buď smáli nebo se mě ptali, jestli se tam musím modlit. Takže jsem se za to pochopitelně styděla.

Teď bych si za to dala facku, stydět se za takovou věc. Zase to okolí, co nás tak ovlivňuje a kvůli kterému se chováme jako idioti. Nicméně měla jsem konečně tu možnost poznat lidi, kteří vyznávají konkrétní náboženství a mluvit s nimi o Bohu. Ale k tomu se ještě dostanu. Jsem hrozně ráda, že jsem na tuhle školu šla, protože to byla taková rodinná školička, kde se s většinou profesorů a studijním dalo vždy v pohodě na všem domluvit. Fakt jsem ráda, že jsem chodila zrovna tam.

Když jsem studovala na bakaláře, tak naše třída byla na dva tábory. Věřící x nevěřící. Věřící nadávali nevěřícím, že to jsou pohani a nevěřící si o věřících mysleli, že jsou asi z jinýho vesmíru. Já jsem nikdy nevěděla, do kterého tábora vlastně patřím, byla jsem tak nějak na střední cestě. Když jsem navazovala magisterským studiem byli to zase úplně jiný lidi. Žádný dva tábory nebyly a mohla jsem s nimi o všem úplně v pohodě mluvit. Fakt skvělá zkušenost a holky byly super, že se mi nesmály za moje stupidní dotazy.

Já jsem nikdy na nic nevěřila. Jenže po mámině smrti jsem absolutně změnila postoj úplně ke všemu. I k víře.

Bylo to období, kdy jsem se pořád tak nějak hledala. Nikdy jsem se těmito otázkami nezabývala do dne, kdy mi umřela mamka. Když se vám ze dne na den zhroutí celej život a jste úplně na dně, tak se nevědomky k tomu Bohu obracíte. Můj profesor na škole řekl, že ve válce v zákopech nebylo jediného ateisty. Což dává svým způsobem opravdu smysl.

Já jsem nikdy na nic nevěřila. Jenže po mámině smrti jsem absolutně změnila postoj úplně ke všemu. I k víře. Po její smrti se mi děly takový věci, že jsem je nebyla strašně dlouho schopná vstřebat a až po čase mi spousta věcí začala dávat smysl, proč se mi to všechno stalo. Ostatně o tom všem, co se mi dělo píšu v knížce, kterou mám rozpracovanou. Dávám si na ni čas, některý pasáže jsou pro mě dost těžký, ale myslím, že by spoustě lidem ta knížka mohla pomoci „najít se“.

Když jsme se přestěhovali do USA, tak pro mě byl hroznej šok, jak jsou tady lidi věřící. Tady je na každém rohu kostel a je naprosto normální, když vám někdo řekne „God bless you“. Lidi jsou zvyklí před jídlem poděkovat Bohu za jídlo, jsou zvyklí v neděli chodit do kostela a ti, kteří do kostela nechodí, tak vám stejně řeknou, že v Boha věří, ale nemusí kvůli tomu chodit do kostela. A já jsem tady přišla na spoustu věcí. Možná proto jsou Američani víc dobrosrdeční, je pro ně automatický si navzájem pomáhat a udržují určitou soudržnost.

Pastor v kostele vypráví o životních zkouškách

Když už jsem u těch Američanů, tak tady je chození do kostela trošku něco jiného. Tady jsou kostely spíše, jako takové klubovny, kde se lidi sejdou, všichni se pozdraví, seznámí, dají si třeba společně snídani a pak se mluví o nějakém útržku z bible, který aplikují do reálného života. Například, když jsme byli v kostele my, tak tam pastor mluvil o životních zkouškách. Mluvil tam o tom, že jeho žena má rakovinu. Ta pointa celého povídání vlastně byla to, že všichni procházíme nějakými zkouškami (problémy), abychom pochopili, co je třeba. Abychom se něco naučili a pokračovali v životě dál silnější a moudřejší.

Bylo to opravdu příjemný povídání, rozhodně to nebyl výplach mozku, kterej jsem od toho očekávala. Ach jo, zase ty předsudky. Tohle by vám potvrdil i můj Balů, kterej je nevěřící a debaty o „vyšší moci“ jsou s ním dost těžký. Ale sám uznal, že to co tam říkal ten pastor dávalo smysl a že si z toho něco odnesl. Jsou určitá témata, nad kterými člověk nepřemýšlí, ne že bychom nechtěli, ale spíš nás to nenapadne. Je fajn se na chvíli zastavit, vypustit všechny běžné problémy a zamyslet se trochu nad smyslem života a proč tady jsme. Jaký je tady vlastně náš úkol?

Pak si pustí hudbu, zazpívají si, jako upřímně tohle je náhodou úplně skvělej začátek dne. Rozhodně tam nemrznete a neposloucháte monotónní modlitby. Mimochodem otevřeli jste už někdy bibli? Spousta věcí, tam dává smysl, zkuste to někdy!

Já tohle bohužel z Česka neznám. Pro Čecha je slovo Bůh bráno, že je člověk asi cáklej, že věří v Boha. Od ateisty nejčastěji slýcháme, že když je teda ten Bůh, tak proč se děje to nebo ono? Proč tomu nezabrání? Protože si lidi myslí, že Bůh je Aladin v lampě, který bude všem plnit jejich přání. Nevím, jestli je to tím, že nějakej dobrodruh vykreslil Boha jako zarostlýho chlapa v pyžamu a žabkách, ale nenapadlo vás někdy, že by mohl být Bůh něco jako láska a dobro? Nějaká pozitivní energie? Něco hřejivýho a pocit, že nejste sami? Že by mohl být Bůh prostředek k tomu, aby se lidi sešli a společně se podělili o nějaké svoje trápení a strasti? Vzájemně si pomohli?

Myslím si, že nejdůležitější je věřit v sám sebe. Najít v sobě lásku a mít se rád. Pokud nemáte rádi sami sebe, tak nemůžete mít rádi ani ostatní. Pak se teprve rozvíjejte v duchovní oblasti, je totiž v životě hrozně důležitá.

Samozřejmě přiznávám, že víra může páchat obrovský zlo. Těch typů náboženství je strašně moc a je na každém z nás, komu nebo čemu bude věřit. Pokud to už jde do extrému a člověk tím přichází o rodinu, jen kvůli tomu, že „nevěří“ nebo že někdo je schopen odevzdat svůj veškerý majetek „Bohu“ anebo je kvůli tomu i schopen vraždit, tak to bohužel neuznávám. Volím zlatou střední cestu. Naše víra v to „něco“ by měla především vycházet z lásky k sobě samému. Stejně tak neuznávám, když někdo dělá něco špatnýho a pak to omluví tím, že se pomodlí a všechno je smazáno. Samozřejmě si každý zaslouží druhou šanci i třetí nebo čtvrtou, ale člověk by měl nést odpovědnost za to, co dělá.

Nezapomeňte, že Bůh, duchovno, esoterika apod. jsou jen slova. Slova, která v nás mohou vyvolat posuzování, povyšování nebo třeba spasitelské komplexy. Nebude lepší se na tyhle slova úplně vykašlat? Slova jsou podle mě hrozně omezený způsob komunikace, kvůli kterým pak vzniká spousta nedorozumění. Slova mají neuvěřitelnou moc a často nás klamou, zkuste poslouchat celým svým tělem a vnímejte to, co z člověka vyzařuje. Možná pak zjistíte, jak klamná jsou slova, která vám někdo říká.

Přestaňte pořád bádat, analyzovat a hodnotit tu „vyšší moc“ toho „Boha“ nebo „duchovno“, já už nevím jak to nazvat :D. Úplně přirozeně vnímejte všechno, co máte nyní k dispozici, jo i ten rozkvetlej strom na zahradě nebo třeba, když prší. Není potřeba se stále jen stylizovat – „Tak a teď budu buddhista a budu se v tom vzdělávat…“ nebo „Budu guru…“ a podobně. Nemusíte se za každou cenu oddělovat. Všichni jsme na jedné lodi, všichni máme nějaké problémy, které bychom měli pochopit a řešit a všichni máme právo obracet se k něčemu vyššímu.

Mám spoustu andílků, který mám doma a Balů mi říká, že nechápe, proč si vystavuju mrtvý lidi

Já třeba zbožňuju andílky. Není to o tom, že bych věřila, že za mnou pochoduje ta osoba s křídly a vždycky mě ochrání. Ale je to pro mě určitý ztělesnění něčeho vyššího, dodává mi to takovej klid nebo nevím, jak to popsat. Mám spoustu andílků, který mám doma a Balů mi říká, že nechápe, proč si vystavuju mrtvý lidi Takže aspoň vidíte, že každej to vidíme jinak a každej vidíme tu „vyšší moc“ v něčem jiném. Hlavně se za to nikdy nestyďte!!

Mějte krásnej den

Vaše Terka ????????????

The post Věřit nebo nevěřit appeared first on Live More!.

Co mi rok v USA dal a co jsem se naučila?

Štěstí

Štěstí je pojem, který znamená pro každýho něco jinýho. Někdo prahne po majetku, někdo by dal všechno za restart svýho zdraví a někdo by chtěl každej měsíc žít na jiným místě. Pro mě štěstí znamená šťastná rodina v pohodovým prostředí. Aby byl člověk šťastnej, tak bohužel nesmí jen sedět na zadku a čekat, až si ho to štěstí najde, ale musí mu jít naproti. V předešlých článcích jsem zmiňovala, že my jsme měli v Česku opravdu všechno. Jenže nedokázali jsme to stále pojmenovat jako štěstí.

Myšlenka šibenice v podobě hypotéky, výchovy dítěte v paneláku a věčný stěžování na to, jak mě nebaví práce, kterou dělám, pro mě byla nemyslitelná. Ať to zní jakkoliv blbě, tak bohužel nesympatizuji s českou mentalitou a přesto, že jsme měli všechno, tak pokaždé co jsme vyšli za branku našeho domečku, tak jsme se utvrzovali v tom, že to prostě není to, co bychom chtěli. Chceme prostě žít jinak.

Když jsme se přestěhovali sem, tak s jistotou můžu říct, že jsem dosáhla toho svýho štěstí. Přesto, že tady nemáme všechno, jako například v Česku, tak jsme zjistili, že člověk se spokojí s málem. Ale to, jakým způsobem nás ovlivňuje místní prostředí, má pro nás obrovskou váhu. Protože permanentně krásný počasí, přátelští usměvaví lidi a nádherný prostředí, to člověka prostě chtě nechtě hrozně ovlivňuje. Takže opravdu můžu říct, že přes všechny překážky mě život tady dělá šťastnou, což si myslím, že je pevnej základ pro to mít šťastnou rodinu. Nešťastní rodiče prostě nemůžou nikdy mít šťastný dítě.

Spoléhat jen sám na sebe

Život v cizině člověka opravdu naučí spoléhat jen sám na sebe. V mým případě jsem se mohla spolehnout hlavně na Balůa. Když jsme se stěhovali do USA, tak jsme sem samozřejmě jeli pouze s informacemi, který jsme našli na internetu. V začátku jsme jako každej nováček spoustu věcí nevěděli a tápali jsme. Proto jsme oslovili pár facebookových skupin, ve kterých jsou Češi, kteří žijí v USA nebo na Floridě.

Když se na naše „hloupé“ dotazy nesmetla lavina kritických komentářů, tak přišla úžasná rada „ostřílených“ Čechů v USA, která nás většinou stála pouze čas a peníze. Tito chytrolíni, kteří se chvástají tím, že tady žijí desítky let, asi zřejmě neobnovují své „vědomosti“ a díky jejich radám jsme několikrát opravdu zbytečně jen přišli o čas a peníze. Samozřejmě nehážu všechny do jednoho pytle, ale naše zkušenosti jsou prostě takové. Takže jsme tyhle komunity vynechali a od té doby spoléháme pouze jen sami na sebe. Ono to není špatná zkušenost, protože pak vás jen tak něco nevystraší a jste schopni rychle jednat.

Vztahová prověrka

I přes to, že jsme spolu s Balůem nějakých pár let, tak i tento obrovskej krok samozřejmě ten náš vztah prověřil. Ono se to nezdá, ale byl to opravdu nátlak. Nečekali jsme, že to bude růžová pohádka, ale je hrozně těžký si představovat, jaký to bude, když vlastně ani nevíte, do čeho jdete.

Možná to navenek vypadá, jak jsme to všechno hravě zvládli, ale samozřejmě to obnášelo i spoustu hádek a slz. Nejhorší totiž bylo, že nás v krátkým časovým horizontu čekalo hrozně moc důležitých rozhodnutí. Výběr auta, bydlení, vybavení, řešení spoustu administrativních věcí apod. Paradoxně jsme se nikdy nehádali o tom, jaký vybereme auto nebo jestli budeme bydlet tam a tam. Na tom jsme se většinou shodli. Ale byl to takovej nátlak, že už to pro nás oba byly nervy, jak to všechno zvládneme a hádali jsme se kvůli blbostem, který gradovaly do opravdu šílených hádek.

Peníze ubývaly šíleným tempem a my už potřebovali mít zázemí a začít nějak budovat svůj život. Jenže jsme nečekali, že to bude tak dlouho trvat a že vlastně ještě po roce budeme stále na začátku. Já jsem hrozně netrpělivej člověk, ale pořád si říkám, že je lepší třeba čekat tři roky na to, až se nám rozjedou projekty, na kterých pracujeme, než potom chodit třicet let do stejné práce, ve stejnej čas za stejný peníze.

Přiznávám, že ne jednou jsem se chtěla na všechno vykašlat a vrátit se. Jenže, když jsem si to představila, že se vrátím do ČR, tak jsem absolutně nebyla schopná to akceptovat. Takže zatnout zuby a vybojovat to. Tady prostě nemáte nikoho, kdo by vás vyslechl nebo jste si o tom s někým promluvili. Museli jsme to řešit všechno spolu s Balůem a myslím, že i v tomto směru se náš vztah hodně upevnil.

All you need is love

Tenhle nápis nás přivítal v Miami na letišti a já ho nemůžu dostat z hlavy. Co jsem se v Americe naučila, je především to, jak by se k sobě lidi měli chovat. Naučila jsem se tady, jak vypadá přirozená vzájemná pomoc a že je v životě hrozně důležitá pokora. Tohle slovo se bohužel vytrácí ze světa, ale tady jsem v tom našla určitej smysl.

Lidi si tady neustále nějakým způsobem pomáhají, chovají k sobě úctu a na prvním místě je tady vždy rodina. Líbí se mi, jak se tady chovají chlapi k ženám, co všechno se tady dělá pro děti a jak jsou lidi přátelští. Začala jsem tady mnohem víc přemýšlet nad životem a zabývat se určitýma otázkama. Od toho, co jsme tady, tak věřím na znamení, protože opravdu jsem si jistá tím, že nás někdo shora vedl, abychom si nenatloukli nos. Všechno se děje z nějakýho důvodu a i ze špatných zkušeností se vždycky snažíme vytěžit maximum.

Možná můžu prozradit, že mám rozpracovanou knížku, ve které se tohle všechno, co se nám tady dělo dozvíte. Nebude to hned, protože do ní opravdu vkládám kus sebe a o určitých věcech není lehké psát.
Opravdu potřebujeme k životu lásku. Přijímáme přesně to, co vysíláme a pokud v sobě člověk neustále chová nějakou nenávist nebo zášť, tak těžko bude někdy šťastnej. Je potřeba s tímhle pracovat a mně se to tady podařilo.

Co mi rok v USA vzal?

Rodina

No přece rodinku. Nedá se to tak přesně říct, co mi rok v USA vzal nebo že by mi někdo vzal rodinu. Pořád jsou tam, sice na opačným konci světa, ale vím že tam jsou. Vím, že je mám a že by pro mě udělali cokoliv. Vím, že se můžu okamžitě sbalit a jet za nima, vždycky tam budu mít svoje místo.

Díky internetu jsme neustále v kontaktu, ale přece jen…tolik bych je chtěla obejmout. Chtěla bych si v klidu poklábosit s tetou o takových těch věcech, který řešit přes skype prostě není ono. Vždycky si řekneme to nejdůležitější, jak se máme. Nasmějeme se. Chlapi si dají pivo, ale domluvíme, já vypnu počítač a nikde nikdo. Vánoce jsou pro mě v tomto směru samozřejmě těžký.

Vždycky jsme si udělali štědrej den s Balůem a pak jsme jeli na návštěvu k mojí tetě, na co hrozně ráda vzpomínám. Chlapi nad sklenkou whisky vyřešili všechny celosvětový problémy a ženský vždycky v kuchyni při chystání občerstvení probraly všechny – kdo, s kým, proč, jak a kde. Prostě taková klasika. Hrozně mi to chybí. Ale s tím jsem do toho šla. Věděla jsem, že tyhle chvíle přijdou a budou těžký.

Momentálně asi nejsem schopná říct, co mi ten rok tady vzal. No zapomněla jsem ještě na to, že rok v Americe mi dal dalších pár kilo navíc. Takže bych měla zamakat na tom, abych příští rok mohla napsat, že mi další rok v USA vzal spoustu kilo.

Každej, kdo si za něčím v životě tvrdě šel, mi dá určitě za pravdu, že musel něco obětovat. Je důležitý, aby si člověk byl schopnej zařídit život tak, aby byl šťastnej. Bohužel to znamená opustit tu komfortní zónu, nějakou jistotu. Lidi se bojí riskovat jen proto, aby to nebylo ještě horší, než to je. Jenže potom je hrozně smutný koukat na to, s jakým životem se smíří. Pokud se vám něco nelíbí, tak to změňte! Tu změnu můžete udělat jen vy sami, nikdo jiný ji za vás neudělá.

Mějte krásný vánoční dny ????????????

Vaše Terka ????????

The post Rok v USA – co mi dal, co mi vzal appeared first on Live More!.

Často to tak bývá i v případě, když přijdou děti. Vše se točí jen kolem nich a z manželů nebo partnerů se stávají pouze vychovatelé. A tak má člověk takovou chuť si zarandit nebo prožít nějakej hezkej večer, kterej se nebude týkat práce, fotbalu nebo dětí.

My máme s Balůem opravdu jedinečný vztah. Ještě zvlášť v dnešní době. Jsme spolu 5 let a osm měsíců a do této chvíle jsme spolu trávili každej den a každou noc. Nebyli jsme od sebe dýl jak půl dne a odloučeně jsme za tu dobu strávili pouze jednu noc. Jenže tím, že tady začínáme od úplné nuly, tak jsme dost vytížení. I když jsme spolu celej den doma, tak sedíme u počítačů a jdeme spát naprosto vyšťavení. Ani jsme vlastně ještě pořádně nezažili stereotyp. Takže tohle moc neznám a už jsem z toho byla taková otrávená. Měla jsem pocit, že i když jsme spolu, tak jsme vlastně bez sebe.

Měla jsem pocit, že i když jsme spolu, tak jsme vlastně bez sebe.

A tohle mě teda fakt už přestalo bavit. Měla jsem takovou chuť si zarandit, být pro toho druhýho takovou tou opečovávanou perličkou. Chtěla jsem mít kolem sebe takovou tu měkkou zamilovanou vatičku. A ne jen, co budeme vařit, anebo můžeš mi zkontrolovat tenhle dokument? Tak jsem si řekla dost! Půjdu prostě na rande!!

A udělala jsem dobře. Prožila jsem nádhernej den, kdy jsem byla ta princezna, které je splněno všechno, co jí je na očích vidět. No ruku na srdce dámy, všechny po tom občas toužíme, samozřejmě čeho je moc, toho je příliš, ale občasný rozmazlování si naše křehký dušičky zaslouží. Asi vás zajímá, kdo byl ten „pan Božský“, který mi tohle dopřál. No samozřejmě, že můj Balů!!!!! Kdo jinej by mi poskytl tu nejlepší vatičku na světě, svůj medvědí úsměv a ochranný křídlo!

Kdo jinej by mi poskytl tu nejlepší vatičku na světě, svůj medvědí úsměv a ochranný křídlo!

My to máme totiž asi naopak než všichni ostatní. Často slýchávám, že si ženský potřebují od svýho chlapa odpočinout a stejně to je i u chlapů. Nebo ponorka, když jsou lidi pořád spolu. My to máme naopak. Nám to moc neklape, když jsme od sebe. Když se toho třeba v týdnu hodně naskytne, Balů má nějaký schůzky, já musím tvrdnout u počítače nebo když jsem dřív musela chodit do školy a doma jsme se jen minuli, když Balů musel za svým zákazníkem. Tohle u nás nikdy nedělalo dobrotu, ale my jsme přišli na zázračnej lék.

Vždycky jsme si udělali rande nebo jsme jeli na „stmelovací výlet“. Bez mobilů, počítačů a všeho. Prostě jen my dva. Jeli jsme třeba na jižní Moravu na jednu noc. Nebo jsme si zašli na véču, a když se nám nikam nechtělo, tak jsme si udělali nějakou dobrotu doma a hráli jsme třeba karty.

A světe div se, vždycky to zabralo. Proto si myslím, že i vzhledem ke všem povinnostem, dětem apod. by pár měl myslet i na sebe. Počátkem nějakýho soužití, svazku, dětí jste byli vždycky jen vy dva, jako pár, když to nebude fungovat mezi partnery, nemůže potom fungovat ani to ostatní.

Takže jsme si udělali výlet do St. Augustine. Pejsky jsme nechali doma, tudíž jsme to byli opravdu jen my dva. Zašli jsme si na výbornej obídek, pak jsme zajeli na pláž, kde jsme jen seděli přitulení a koukali na moře. Prošli jsme si St. Augustine, protože tohle městečko je kouzelný samo o sobě, natož když bylo vánočně nazdobený, takže to byla opravdu taková pohádka. Vzpomínali jsme na naše začátky a fest jsme se nasmáli. Když jsme dojeli domů, tak jsme si dali dobrou véču a pustili si film.

Byla jsem za podmaněnou puťku, kterou žárlivej chlap nechce pustit pařit a ona ho jen poslouchá.

Já tohle opravdu považuju za hrozně důležitý. Takhle nám to prostě funguje. Spousta lidí, co nás nezná, nás má za podivíny, kteří se izolují od světa. Byla jsem za podmaněnou puťku, kterou žárlivej chlap nechce pustit pařit a ona ho jen poslouchá. Nikdo nechtěl pochopit, že to bylo z mé hlavy a že raději strávím večer se svým Balůem než na diskotéce. Tolikrát jsem už slyšela: „No ale to taky není dobrý, když jste pořád spolu, to nebude dělat dobrotu.“ A co máme teda jako dělat?? Měli bychom být pravidelně od sebe, i když to tak nechceme? Jen aby to bylo správně?

Když jsem šla posedět s holkama, tak jsem si celej večer stejně vypisovala s Balůem. Máme to prostě takhle. Jsme divní, protože to máme jinak nastavený? Protože se navzájem nepodvádíme? Protože nehodlám každej den slepičit s kamarádkama a řídit se jejich úžasnýma radama? Protože Balů nevysedává každej den v hospodě a nevykládá, jak už ho doma sere jeho stará? Protože si navzájem nelžeme a všechno si říkáme? Protože si nenadáváme sprostě a chováme k sobě úctu?

Miluju náš divnej vztah a jsem zastáncem toho, že by měl pár o svůj vztah pečovat. Balů je pro mě nejlepší přítel, partner, rodič prostě všechno. Máme rodinu, přátele, ale pro sebe znamenáme absolutně nejvíc. Myslím si, že jsme si vybudovali krásnej základ, abychom se v budoucnu mohli rozrůst a mít tak rodinu, kde je ta opravdová láska. A tohle si hodlám bránit zuby nehty. Fakt je to tolik divný??

Mějte se rádi! ????

Vaše Terka ????????????

The post Měla jsem rande! appeared first on Live More!.