Hrozně dlouho jsem nepřidávala článek na blog, protože. No protože výmluvy. Chtěla jsem napsat výčet toho, jak jsme časově vytížení a jak nestíháme, což je sice pravda. Ale ruku na srdce, ze tři články za měsíc bych určitě zvládla. Polepším se! Ono mi to teď nějak moc nejde psát na blog, protože veškeré své „psací“ nálady investuji do své knížky, která snad brzy vyjde. Bože, jak já se těším!

Ale dnes večer mě tak popadlo trochu toho sentimentu a vzpomínala jsem tady na naše začátky a řekla jsem si, že se o to musím s vámi podělit. Když padlo naše rozhodnutí na Ameriku, tak jsme tím neskutečně žili. Byli jsme natěšení, zvědaví a zároveň jsme se báli toho, jak to všechno zvládneme. Je to dost velký krok, nechat všechno, co jste vybudovali, vaše plány, závazky a hlavně rodinu několik tisíc kilometrů daleko. Jenže naše nadšení tolik nad vším převyšovalo, že jsme to jednoduše museli udělat.

Každý den jsme si říkali, co tady budeme dělat, jak to tady budeme prožívat a hlavně, jak si ten život budeme konečně užívat naplno. Realita? Tak jedno velký hovno. Teď to neberte jako stěžování, ale naopak spíše – jako takové naše poznání.

Nemůžu říct, že bychom si to tady nějak sluníčkově malovali, věděli jsme, že to bude finančně náročné a že ty začátky nejsou bůh ví jak snadné. Ale řekli jsme si, že to zvládneme, protože budeme přeci bydlet u moře! Kam budeme chodit na procházky s pejskama, budeme chodit na východ slunce, budeme na pláži trávit veškerý volný čas. Jenže to je právě ono, na pláži vlastně trávíme veškerý volný čas, který je bohužel tak jednou za měsíc. Ten život tady je opravdu mnohem dražší a člověk se musí hodně otáčet, aby byl schopný měsíčně všechno poplatit.

Podnikání s sebou pochopitelně nese příjemné měsíce, kdy můžete trochu zvolnit a užít si pohodičku, ale také s sebou nese měsíce, kdy nevíte, jestli dáte dohromady nájem. Obzvlášť tady, kde je konkurence tak vysoká snad ve všem. Vypadá to děsivě co. Ačkoliv se může zdát, že místo „užívání si“ se začal náš život točit pouze kolem peněz, tak právě opak je pravdou.

Ale to by nebyl život, aby vám nedal lekci. Díky živote! My jsme tady totiž zjistili, že ty naše sny, ve kterých jsme žili, se absolutně neslučují s tím, co opravdu uvnitř sebe chceme.

Ano, malovali jsme si, jak už za dva roky budeme někde jinde. Že budeme mít rozjetou firmu, dům a příjemný měsíční příjem, při kterém bychom mohli cestovat a mít se dobře. Ale to by nebyl život, aby vám nedal lekci. Díky živote! My jsme tady totiž zjistili, že ty naše sny, ve kterých jsme žili, se absolutně neslučují s tím, co opravdu uvnitř sebe chceme.

Veškeré peníze, úsilí a čas jsme věnovali na rozjezd firmy, kterou tady máme, ale ve finále jsme zjistili, že investujeme úsilí do něčeho, co vlastně nechceme dělat a co nás absolutně nenaplňuje, spíš otravuje. Takže momentálně to je ve fázi, kdy se snažíme firmu udržet tak, abychom splňovali podmínky pro to, abychom tady mohli být legálně. Balů mluvil už hrozně dlouho o tom, že bychom mohli točit videa. Vždy jsem se mu vysmála s tím, že kdo by na nás koukal, že jsme tlustí, nesympatičtí a co bychom těm lidem měli jako předat?

Nicméně jsem tady v Americe začala psát tenhle blog. Jen občas nějaký článek s mými pocity a poznatky, který měl sloužit spíš nám, jako taková „kronika našeho života“ a rodince, aby věděli, jak se nám tady daří. Balů mi říkal, že by bylo super, kdybych psala víc a k těm článkům bychom točili taková jen „doprovodná“ videa, pro lepší představu toho čtenáře. Opět jsem se vysmála, protože, kde bych přece já vzala nějaký čtenáře?

Jenže najednou mi pod ty články začaly chodit krásné komentáře od cizích lidí. Cože??? Někdo jako fakt čte to, co jsem napsala? Tak jsme k blogu udělali facebookové stránky a já si řekla, že by mě to blogování i docela bavilo. Že bych teda jako mohla být ta blogerka, což teď tak hrozně letí. Pochopitelně si Balů neodpustil větu: „Neříkal jsem ti to, že by bylo fajn, kdybys psala blog?“ Ale jo, měl pravdu. Našla jsem něco, co mě baví, protože jsem ke psaní měla vždy blízko. Dokonce mi přijde, že se psaným slovem dokážu vyjádřit líp než slovem mluveným. Po čase jsem se nechala ukecat i na to slavné „doprovodné“ video ke článkům.

No to byl děs!!! Nebyla jsem schopná říct před kamerou jednu normální větu. Styděla jsem se, jako bych stála před plným sálem lidí. Byl to trapas největšího kalibru a já Balůovi řekla, že na tohle fakt seru, protože mi to nestojí za ty nervy. Jenže já jsem ho v tom videu měla představit, a když jsem to udělala a on se posadil vedle mě, tak ze mě vše rázem opadlo, já se cítila naprosto skvěle a byla jsem schopná dokonce říct dvě věty po sobě bez střihu. A tak jsme ty videa začali točit spolu.

Najednou jsme zjistili, že si u toho užijeme hrozné srandy, jooo občas i pár hádek, ale to se ztratí. Každopádně jsme našli něco, co nás začalo strašně bavit. Myslím, že to je hlavně kvůli tomu, že jsme si v tomhle hrozně podobní. Máme rádi srandu, rádi se předvádíme, rádi bavíme okolí a klidně i na náš vlastní účet.

A když jsem potom viděla Balůa, jak stříhá naše videa, ve kterých se může realizovat a není omezený něčí ideou. No, měli byste vidět. Pořád mi ukazoval, jaký se naučil nový efekty (né, že by mě to bavilo ), díval se na videa na youtube, jak co nejlépe nastavit foťák, začal se více zajímat celkově o techniku k natáčení videí, pořád něco vymýšlel, chodil s nápady, co dalšího natočit atd. a já ho najednou viděla, že teď dělá něco, co ho opravdu baví a naplňuje.

A tak natáčení videí na youtube vlastně vyplnilo náš veškerý volný čas, ale zároveň to pro nás byl obrovský náboj. Obzvlášť, když se tam objevily komentáře, že se lidem video líbilo nebo že jsme pro někoho inspirací apod. Byla to pro nás obrovská motivace! Postupem času jsme se začali cítit před kamerou více komfortně, vybudovali jsme si takové malé publikum, kterému se naše videa líbila a tak jsme začali i streamovat. No vy, co nás sledujete, tak asi víte, jak se v něčem takovém dvě hééérečky, jako my dva, dokážou realizovat. A tak jsme tak nějak nevědomky začali rozvíjet to, co nás baví.

Jednou jsme se takhle bavili a já říkám: „Strašně bych si jednou přála napsat knížku“ A Balů mi říká: „Tak proč ji nenapíšeš, vždyť píšeš hezky a tvůj příběh by mohl být pro spoustu lidí inspirující.“ Kdybyste to nepochopili, tak tohle byl od Balůa obrovský kompliment, protože něco takového by neřekl, kdyby si to opravdu nemyslel. A já mu odpověděla: „Ale to až tak někdy, prostě jednou…“ A Balů jen tak mezi řeči: „A proč né teď?“ No a já nebyla schopná mu odpovědět. A v hlavě mi jen tak problesklo: No jo! Vlastně. Proč ne teď?

Abychom mohli vydělat ty peníze, tak jak dlouho teda ještě musíme dělat to, co nás nebaví?

A tak jsem začala pracovat na svém obrovském snu, který už dostává podobu. Říkala jsem už, že se strašně těším? Jenže zase ten život! Opět nám musel ukázat, že to vedeme úplně na hovno. Konečně děláme to, co nás neskutečně baví, ale tak nějak, jak to říct. Děláme to prostě tak na půl. Naše největší srdce je prostě cestování. Pořád jsme si říkali, že až vyděláme peníze, tak pojedeme tam a tam a procestujeme celou Ameriku. A zase jsme se ocitali na ostrově „jednou“.

Jenže kdy teda konečně vyděláme ty peníze, abychom to mohli uskutečnit? A abychom mohli vydělat ty peníze, tak jak dlouho teda ještě musíme dělat to, co nás nebaví? Až nám skončí víza a třeba nám je neprodlouží? Jenže jak z toho ven, když musíme měsíčně pokrýt náklady na bydlení, pojištění a jedno s druhým?

A tak jsme jednoho dne seděli na pláži a řekli jsme si, SEREME NA TO! Proč být pořád součástí něčeho, co nechceme? Proč tu Ameriku nemůžeme prožít tak, jak bychom chtěli? Sakra, vždyť jsme v Americe! Byl to náš sen, který momentálně fakt nežijeme! 24 hodin denně u počítačů fakt nebyla naše představa. Jenže pak jsme přišli na to, že my sami se tomu bráníme! Pojďme najít způsob, jak to udělat, abychom nemuseli pořád dělat to, co nechceme.

A tak jsme jednoho dne seděli na pláži a řekli jsme si, SEREME NA TO!

A tak se zrodil plán! Pustíme byt, koupíme karavan a do firmy si najdeme zaměstnance. A my? No přeci budeme dělat to, co nás baví a snažit se tím uživit. Točit videa, psát, inspirovat lidi, zdokonalovat se v tom, co děláme. Budeme doufat, že firma vydělá tolik, aby byla schopná pokrýt náklady na toho zaměstnance. Pochopitelně je to všechno opět obrovský risk. Ale nás by ten život asi bez toho riskování ani nebavil.

Spolu dokážeme cokoliv

Otevřely se nám neskutečné možnosti, procestovat Ameriku karavanem, točit o tom neobyčejná videa, psát o našich zážitcích, ukázat lidem, že se dá žít tak, jak si to člověk sám představuje. Nebýt součástí toho systému, kdy pořád něco musíme a kdy nás čas, který běží, dostává do neustálého stresu. A hlavně jsme pochopili, že společně dokážeme velké věci. Oba dva jsme si uvědomili to, co nás baví a ani nás nenapadlo, že by nás to takhle mohlo spojovat. Pracujeme na svém projektu, pracujeme na sobě samých a společně jsme prostě silnej tým.

Takže nemáme dům, nemáme obrovské impérium s miliony zaměstnanců, nemáme peníze, ale máme smysl života, sami sebe a vize, za kterými si jdeme.

Přestali jsme plánovat každý den a opravdu je strašně fajn, když nevíte, co bude zítra. Nemáme plány, máme vize a vše přijímáme tak, jak nám to život předhazuje. Je to neskutečně osvobozující. Takže nemáme dům, nemáme obrovské impérium s miliony zaměstnanců, nemáme peníze, ale máme smysl života, sami sebe a vize, za kterými si jdeme. Děláme to, co nás naplňuje a jsme za to strašně šťastní. A vy? Vy jste naší neoddělitelnou součástí, protože díky vám, můžeme kráčet po cestě, kterou jsme se vydali. Jen díky vám dává smysl to, co děláme!

Nechoďte po vyšlapané cestě, vytvořte si vlastní cestu a buďte šťastní!

Všechno, co se nám děje, tak nám vlastně ukazuje směr, kterým se máme ubírat. Nechoďte po vyšlapané cestě, vytvořte si vlastní cestu a buďte šťastní! Všímejte si znamení a věřte sami sobě, protože jen vy sami, dokážete cokoliv si usmyslíte! Tak a kdo to dočetl až sem, tak získává zlatého bludišťáka. Tohle prostě nešlo napsat ve zkratce. Mějte krásnej den! A ještě jednou obrovský díky, že jste v tom s námi!

Vaše sentimentální Ňuňu :-* :-* :-*

The post Prostě jsme si řekli: Sereme na to! appeared first on Live More!.

Americký sen = jedu do Ameriky, tam si ze mě všichni sednou na zadek, hned dostanu super práci, vydělám těžký prachy a pak se vrátím a bude ze mě ten největší King. Tak takhle to bohužel nefunguje. American dream je něco mnohem hlubšího a hlavně se v pozadí skrývá neskutečná dřina, výdrž a obětování. Americký sen vlastně vznikl při imigraci Evropanů do USA. Lidé, kteří osídlovali Severní Ameriku, sem šli za svobodou a lepším životem, ale aby toho dosáhli, tak museli neskutečně dřít, museli být odvážní a chytří.

Takže americký sen je, že se člověk pomalu z ulice dostane na samotný vrchol finanční nezávislosti a pak si užívá a plní další sny. Krásným příkladem americkýho snu je pro mě zrovna třeba Arnold Schwarzenegger. To, co dokázal tenhle člověk, je naprosto neuvěřitelný a já tyhle lidi strašně obdivuju. Samozřejmě americký sen nemusí být pouze extrém z ulice na křeslo prezidenta. Každej tohle spojení vnímáme jinak, ale podstata toho, že nic není zadarmo, je stejná.

Například nám hrozná spousta lidí píše, že nám závidí (samozřejmě v dobrým smyslu slova), že jsme si splnili svůj americký sen. Nás tohle strašně moc těší a tyhle pozitivní zprávy a komentáře od lidí nás neskutečně naplňují a člověk si uvědomuje, že to co dělá, není jen tak do větru. Jen bych ráda uvedla na pravou míru náš americký sen a jak to vlastně doopravdy je.

My rozhodně nejsme ukázkou splněnýho americkýho snu. Opravdu jsme ještě nic nedokázali, jsme teprve na cestě, dokonce si troufám říct, že jsme teprve na začátku cesty.

Zabalit všechno v Česku, všechno prodat, všeho se zbavit a zaklapnout za sebou dveře, byl samozřejmě obrovský krok, kterej chtěl kus odvahy. Ale byli jsme na to dva, vzájemně se podporujeme a doplňujeme. Ono, když už uděláte takový rozhodnutí a uděláte první krok, tak je to, jako byste skočili z útesu do vody. Taky už ten skok nemůžete vrátit zpět. Můžete ho jen ovlivnit, abyste třeba nehodili placáka a nebolelo vás to.

Stejně tak to bylo s náma, skočili jsme do toho s tím, že uděláme maximum pro to, aby nám vše klaplo bez nějaké újmy. A klaplo to! Jsme tu! Akorát jsme na úplným začátku s totálně holým zadkem. Takže opravdu jsme si ještě nesplnili ten American dream, ještě jsme tady nic nevybudovali, ještě jsme zatím nic nedokázali. Ale doufáme, že se to změní!

Už jsem slyšela tolik tvrzení, že Amerika už není to, co bývalo. Že teď už si tam člověk ten americký sen nesplní atd. „Amerian dream is over“. Já bych tyhle lidi upřímně fackovala. V Česku uslyšíte: „Nooo to už není to, co to bývalo a za komunistů, jak bylo dobře.“ Snad v každým státě na celé zeměkouli uslyšíte, že to už není to, co to bývalo. Proč máme pořád nutkání hrabat se v minulosti a přicházet tak o přítomný okamžik? Vysvětlete mi to někdo!

To je divný, že to už není to, co to bývalo, když jsme se posunuli o 20 let. Dnešní generace bude za 20 let říkat úplně to samé. Historie se prostě opakuje. Řeknu vám něco hodně moudrýho – nikdy to nebude, jak to bývalo. Divný, co? Když se vyvíjíme, tvoříme si nové příležitosti a nový rozhled. Ten, kdo není schopen přijímat to, co k nám přichází, se sám ochuzuje o spoustu věcí.

Jenže nic to nemění na tom, že bychom si nemohli plnit své sny. A upřímně je úplně jedno jestli to bude v Americe nebo na Velikonočních ostrovech. Pokud má člověk snahu, jde si tvrdě za svým, tak si může svůj American dream splnit i v Horní Dolní. Kdo chce vidět práci a příležitosti, tak je uvidí.

Spousta z vás se ptá, jaké máme životní cíle, jaké jsou teda vlastně naše sny a jestli máme to, co jsme chtěli. Ano, máme to, co jsme chtěli, v tom smyslu, že jsme v Americe, o které jsme snili. Žijeme blízko oceánu v nádherným prostředí a naprosto to tady milujeme. S jistotou vám mohu říct, že jsme opravdu šťastní. Nicméně zatím si to tady neužíváme tak naplno, jak bychom si představovali a jak to hlavně my dva umíme. Momentálně tvrdneme většinu času u počítačů a pomalu realizujeme projekty, který jsme si plánovali.

Jsme šťastní, že můžeme být spolu, pracovat na všem společně, což jsme takhle celou dobu chtěli a takhle jsme si to i nastavili, ale nemůžeme si dovolit jen tak jet ven užívat si to nádherný počasí. Prostě všechno má svoje pro a proti.

Chtěli bychom se vypracovat, abychom byli finančně nezávislí. Teď to nechápejte ve smyslu, že prahneme po miliardách.
Chceme na tom být finančně tak, abychom mohli jít do obchodu a nemuset počítat, co vyjde levněji. Abychom mohli zase cestovat a užívat si to, co nás baví. Chtěli bychom si dopřát lepší bydlení v podobě domečku se zahrádkou, nejlépe samozřejmě s výhledem na oceán, jak jinak že.

Věnovat se především sami sobě a prožívat život fakt naplno. Založit v budoucnu rodinku a dopřát miminu krásný dětství a nezapomenutelnej start do života. Tohle je asi náš největší cíl a sen. Možná spíše cíl, protože sny jsou sice důležitý, ale pokud člověk zůstane jen u toho snění, tak se nikam moc neposune.

Takže jsme opravdu teprve na začátku v tom splnit si americký sen. Nicméně jsme odhodlaní udělat pro to opravdu maximum. Jsem hrozně šťastná, že jsme se tu naši cestu rozhodli sdílet s vámi, protože se nám dostává skvělé podpory, která nás žene vpřed!

Moc díky

Mějte se krásně

Vaše Terka ????????????

The post Americký sen appeared first on Live More!.

Co mi rok v USA dal a co jsem se naučila?

Štěstí

Štěstí je pojem, který znamená pro každýho něco jinýho. Někdo prahne po majetku, někdo by dal všechno za restart svýho zdraví a někdo by chtěl každej měsíc žít na jiným místě. Pro mě štěstí znamená šťastná rodina v pohodovým prostředí. Aby byl člověk šťastnej, tak bohužel nesmí jen sedět na zadku a čekat, až si ho to štěstí najde, ale musí mu jít naproti. V předešlých článcích jsem zmiňovala, že my jsme měli v Česku opravdu všechno. Jenže nedokázali jsme to stále pojmenovat jako štěstí.

Myšlenka šibenice v podobě hypotéky, výchovy dítěte v paneláku a věčný stěžování na to, jak mě nebaví práce, kterou dělám, pro mě byla nemyslitelná. Ať to zní jakkoliv blbě, tak bohužel nesympatizuji s českou mentalitou a přesto, že jsme měli všechno, tak pokaždé co jsme vyšli za branku našeho domečku, tak jsme se utvrzovali v tom, že to prostě není to, co bychom chtěli. Chceme prostě žít jinak.

Když jsme se přestěhovali sem, tak s jistotou můžu říct, že jsem dosáhla toho svýho štěstí. Přesto, že tady nemáme všechno, jako například v Česku, tak jsme zjistili, že člověk se spokojí s málem. Ale to, jakým způsobem nás ovlivňuje místní prostředí, má pro nás obrovskou váhu. Protože permanentně krásný počasí, přátelští usměvaví lidi a nádherný prostředí, to člověka prostě chtě nechtě hrozně ovlivňuje. Takže opravdu můžu říct, že přes všechny překážky mě život tady dělá šťastnou, což si myslím, že je pevnej základ pro to mít šťastnou rodinu. Nešťastní rodiče prostě nemůžou nikdy mít šťastný dítě.

Spoléhat jen sám na sebe

Život v cizině člověka opravdu naučí spoléhat jen sám na sebe. V mým případě jsem se mohla spolehnout hlavně na Balůa. Když jsme se stěhovali do USA, tak jsme sem samozřejmě jeli pouze s informacemi, který jsme našli na internetu. V začátku jsme jako každej nováček spoustu věcí nevěděli a tápali jsme. Proto jsme oslovili pár facebookových skupin, ve kterých jsou Češi, kteří žijí v USA nebo na Floridě.

Když se na naše „hloupé“ dotazy nesmetla lavina kritických komentářů, tak přišla úžasná rada „ostřílených“ Čechů v USA, která nás většinou stála pouze čas a peníze. Tito chytrolíni, kteří se chvástají tím, že tady žijí desítky let, asi zřejmě neobnovují své „vědomosti“ a díky jejich radám jsme několikrát opravdu zbytečně jen přišli o čas a peníze. Samozřejmě nehážu všechny do jednoho pytle, ale naše zkušenosti jsou prostě takové. Takže jsme tyhle komunity vynechali a od té doby spoléháme pouze jen sami na sebe. Ono to není špatná zkušenost, protože pak vás jen tak něco nevystraší a jste schopni rychle jednat.

Vztahová prověrka

I přes to, že jsme spolu s Balůem nějakých pár let, tak i tento obrovskej krok samozřejmě ten náš vztah prověřil. Ono se to nezdá, ale byl to opravdu nátlak. Nečekali jsme, že to bude růžová pohádka, ale je hrozně těžký si představovat, jaký to bude, když vlastně ani nevíte, do čeho jdete.

Možná to navenek vypadá, jak jsme to všechno hravě zvládli, ale samozřejmě to obnášelo i spoustu hádek a slz. Nejhorší totiž bylo, že nás v krátkým časovým horizontu čekalo hrozně moc důležitých rozhodnutí. Výběr auta, bydlení, vybavení, řešení spoustu administrativních věcí apod. Paradoxně jsme se nikdy nehádali o tom, jaký vybereme auto nebo jestli budeme bydlet tam a tam. Na tom jsme se většinou shodli. Ale byl to takovej nátlak, že už to pro nás oba byly nervy, jak to všechno zvládneme a hádali jsme se kvůli blbostem, který gradovaly do opravdu šílených hádek.

Peníze ubývaly šíleným tempem a my už potřebovali mít zázemí a začít nějak budovat svůj život. Jenže jsme nečekali, že to bude tak dlouho trvat a že vlastně ještě po roce budeme stále na začátku. Já jsem hrozně netrpělivej člověk, ale pořád si říkám, že je lepší třeba čekat tři roky na to, až se nám rozjedou projekty, na kterých pracujeme, než potom chodit třicet let do stejné práce, ve stejnej čas za stejný peníze.

Přiznávám, že ne jednou jsem se chtěla na všechno vykašlat a vrátit se. Jenže, když jsem si to představila, že se vrátím do ČR, tak jsem absolutně nebyla schopná to akceptovat. Takže zatnout zuby a vybojovat to. Tady prostě nemáte nikoho, kdo by vás vyslechl nebo jste si o tom s někým promluvili. Museli jsme to řešit všechno spolu s Balůem a myslím, že i v tomto směru se náš vztah hodně upevnil.

All you need is love

Tenhle nápis nás přivítal v Miami na letišti a já ho nemůžu dostat z hlavy. Co jsem se v Americe naučila, je především to, jak by se k sobě lidi měli chovat. Naučila jsem se tady, jak vypadá přirozená vzájemná pomoc a že je v životě hrozně důležitá pokora. Tohle slovo se bohužel vytrácí ze světa, ale tady jsem v tom našla určitej smysl.

Lidi si tady neustále nějakým způsobem pomáhají, chovají k sobě úctu a na prvním místě je tady vždy rodina. Líbí se mi, jak se tady chovají chlapi k ženám, co všechno se tady dělá pro děti a jak jsou lidi přátelští. Začala jsem tady mnohem víc přemýšlet nad životem a zabývat se určitýma otázkama. Od toho, co jsme tady, tak věřím na znamení, protože opravdu jsem si jistá tím, že nás někdo shora vedl, abychom si nenatloukli nos. Všechno se děje z nějakýho důvodu a i ze špatných zkušeností se vždycky snažíme vytěžit maximum.

Možná můžu prozradit, že mám rozpracovanou knížku, ve které se tohle všechno, co se nám tady dělo dozvíte. Nebude to hned, protože do ní opravdu vkládám kus sebe a o určitých věcech není lehké psát.
Opravdu potřebujeme k životu lásku. Přijímáme přesně to, co vysíláme a pokud v sobě člověk neustále chová nějakou nenávist nebo zášť, tak těžko bude někdy šťastnej. Je potřeba s tímhle pracovat a mně se to tady podařilo.

Co mi rok v USA vzal?

Rodina

No přece rodinku. Nedá se to tak přesně říct, co mi rok v USA vzal nebo že by mi někdo vzal rodinu. Pořád jsou tam, sice na opačným konci světa, ale vím že tam jsou. Vím, že je mám a že by pro mě udělali cokoliv. Vím, že se můžu okamžitě sbalit a jet za nima, vždycky tam budu mít svoje místo.

Díky internetu jsme neustále v kontaktu, ale přece jen…tolik bych je chtěla obejmout. Chtěla bych si v klidu poklábosit s tetou o takových těch věcech, který řešit přes skype prostě není ono. Vždycky si řekneme to nejdůležitější, jak se máme. Nasmějeme se. Chlapi si dají pivo, ale domluvíme, já vypnu počítač a nikde nikdo. Vánoce jsou pro mě v tomto směru samozřejmě těžký.

Vždycky jsme si udělali štědrej den s Balůem a pak jsme jeli na návštěvu k mojí tetě, na co hrozně ráda vzpomínám. Chlapi nad sklenkou whisky vyřešili všechny celosvětový problémy a ženský vždycky v kuchyni při chystání občerstvení probraly všechny – kdo, s kým, proč, jak a kde. Prostě taková klasika. Hrozně mi to chybí. Ale s tím jsem do toho šla. Věděla jsem, že tyhle chvíle přijdou a budou těžký.

Momentálně asi nejsem schopná říct, co mi ten rok tady vzal. No zapomněla jsem ještě na to, že rok v Americe mi dal dalších pár kilo navíc. Takže bych měla zamakat na tom, abych příští rok mohla napsat, že mi další rok v USA vzal spoustu kilo.

Každej, kdo si za něčím v životě tvrdě šel, mi dá určitě za pravdu, že musel něco obětovat. Je důležitý, aby si člověk byl schopnej zařídit život tak, aby byl šťastnej. Bohužel to znamená opustit tu komfortní zónu, nějakou jistotu. Lidi se bojí riskovat jen proto, aby to nebylo ještě horší, než to je. Jenže potom je hrozně smutný koukat na to, s jakým životem se smíří. Pokud se vám něco nelíbí, tak to změňte! Tu změnu můžete udělat jen vy sami, nikdo jiný ji za vás neudělá.

Mějte krásný vánoční dny ????????????

Vaše Terka ????????

The post Rok v USA – co mi dal, co mi vzal appeared first on Live More!.

Nezbytnou součástí štěstí je obejít se bez některých věcí, které chcete.
Bertrand Russel

K tomuhle koníčku se snad brzy vrátíme

Vzpomněla jsem si na náš život v Česku. Měli jsme úplně všechno. Krásný byt, pronajali jsme si rodinný domek, kde jsme měli zahrádku, bazén. Jezdili jsme si krásnýma autama a mohli jsme si dovolit koníčky, který už byly docela nákladný. Ale pořád nás něco táhlo za hranice.
Rozhodně jsme cestovali hodně za poznáním, ale přesto, že jsme v Česku měli úplně všechno, pořád tomu něco chybělo. Ani nevím, jestli se to dá nějak popsat, chyběla nám jistá pohoda, kterou jsme vždycky cítili za hranicemi.

Já se na lidi ráda usmívám, ale v Česku jsem většinou vypadala za blázna.

Vrátili jsme se domů, kde jsme to měli úplně super, ale jen jsem vylezla za branku, pravidelně mi něco zkazilo náladu!!! Třeba věčně natažený obličej sousedky, která měla pořád nějaký problém a nekončící potřebu řešit nějaké žabomyší války. Nebo jsem jela na nákup a ten stres v tom obchodě, naštvaný lidi, který se ani neusmějí, hrůza. Já se na lidi ráda usmívám, ale v Česku jsem většinou vypadala za blázna.

Pak jsme udělali ten obrovský krok a šli za tím, co se nám líbí. Šli jsme tam, kde jsme se cítili být šťastní. Samozřejmě nás doprovázely obrovský obavy, jestli si to trochu nemalujeme, přeci jen je rozdíl být v zahraničí jako turista nebo tam žít. Všichni nás měli za blázny, protože jsme víceméně vsadili úplně všechno na jednu kartu. Na Ameriku!!

Všichni nás měli za blázny, protože jsme víceméně vsadili úplně všechno na jednu kartu. Na Ameriku!!

V Česku jsme se zbavili úplně všeho a šli jsme sem s tím, že tuhle variantu jsme si sami vybrali, nikdo nás nenutil a uděláme vše proto, abychom byli šťastní. Stěhování sem nás stálo úplně všechno, veškeré úspory, rodinu, přátele, prostě všechno. Životní úroveň se nám rapidně snížila, žijeme ve dvoupokojovém apartmánu, který není úplně podle našich představ a ve čtvrti, která taky není úplně podle našich snů. Ještě teď se bavím tím, jak jsme si naivně propočítávali, jak tyhle peníze půjdou na tohle a tahle část peněz na to…..Dopadlo to všechno úplně jinak a asi jsme počítali dost špatně.

Nicméně veškeré obavy se rozplynuly a podstata toho všeho je, že jsme teď šťastnější. Přesto, že to finančně není úplně podle našich představ, nežijeme v napětí a stresu. Myslím, že jsme krásnej příklad toho, že není štěstí mít peníze, ale být tam, kde jste chtěli s tím, koho milujete. To ostatní už přijde samo. Žijeme si v pohodě a přesně tak jak jsme si to vysnili. Teď je našim snem přestěhovat se do domu na pláži a věřte, že si za tím půjdeme zrovna tak, jako jsme si šli za tím, přestěhovat se sem.

Přijde mi, že je teď hodně v módě pořizovat si věci, na které nemáme, abychom udělali dojem na ty, které stejně nemáme rádi.

Proto se nevzdávejte svých snů a nejednejte na základě toho, co na to řekne okolí!! Pokud vás udělá šťastným to červené drahé auto, tak si za tím běžte. Ale rozhodně se za tím nežeňte jen proto, abyste udělali dojem na souseda. Přijde mi, že je teď hodně v módě pořizovat si věci, na které nemáme, abychom udělali dojem na ty, které stejně nemáme rádi. Nepřijde vám to postavený na hlavu? Mě ano. Takže pokud jste připraveni zaplatit cenu, za realizaci svých snů, jste na té nejlepší cestě k jejich dosažení!!! Za sebe můžu říct, že to pak stojí za to! Přeji vám hodně štěstí!!
Přeji krásný prosluněný den!!!

The post Nic není zadarmo appeared first on Live More!.

V Evropě lidi koukají do země, a když koukají na vás, tak to jen pro to co máte na sobě a jak vypadáte.

Lidi

Neuvěřitelně přátelští a komunikativní. Kdykoliv se tady s někým střetnete očima, tak se pozdravíte a prohodíte pár slov. A co je na tom nejlepší? Vůbec to není trapný, je to absolutně přirozený. V Evropě lidi koukají do země, a když koukají na vás, tak to jen pro to co máte na sobě a jak vypadáte. Takže já jen vyjdu ven se psama a hned se na mě někdo usměje, pozdraví mě, prohodí se mnou pár slov a mě to zlepší náladu a mám hned lepší den. Připadá mi to jakoby tu lidi prostě byli rádi na světě. Nedělá jim problém pozvat vás na párty i přesto, že vás vidí poprvé v životě. Těžko se to popisuje těm, kdo to nezažili, prostě hrozná pohoda a žádná křeč. Tohle se mi tady hrozně líbí, je tady naprosto přirozený si přátelsky popovídat s cizími lidmi. Bez předsudků, bez posměšků. Neuvěřitelný!!!

Čeho si tady na lidech hrozně cením je to, že jsou ochotni vám kdykoliv pomoci aniž by za to něco očekávali

Čeho si tady na lidech hrozně cením je to, že jsou ochotni vám kdykoliv pomoci, aniž by za to něco očekávali. Dokonce tady máme takovou zkušenost, která nás obohatila natolik, že jsme se opravdu chytli za nos a uvědomili si, jak je v životě důležitý si navzájem pomáhat! Když jsme byli v New Yorku poslední den, tak jsme jeli vrátit do půjčovny auto a natankovali jsme za poslední cash. Neuvědomili jsme si, že nás ještě čeká mýtná brána, která byla taková hodně zastaralá a nebrali tam platební karty. Obsluhovala to docela nekompromisní černoška, které jsme tam chtěli nechat naše pasy, dojet vybrat do bankomatu  a zaplatit to, ale ona prostě no way.

Příště až bude někdo v podobné situaci, tak mu nabídni svoji pomoc. To udělej!!

Tak jsme tam stáli asi už dvacet minut, kdy ona vypisovala nějakej formulář. Za námi se začala tvořit už docela dlouhá kolona, ale přitom nikdo nezatroubil. Měli jsme platit něco kolem deseti dolarů. Z ničeho nic se tam objevila taková mladá ženská, která se nás zeptala, jestli potřebujeme pomoc. A my, že ne, že jsme udělali jen chybu a nemáme u sebe cash atd.

A ona sáhla do peněženky a hodila tam té černošce 20 dolarů. A my na ni: Počkej!! To ne!! Dej nám na sebe číslo, my dojedeme vybrat do bankomatu a hned ti to vrátíme! A ona tak klidně řekla: já ale ty peníze nechci! A Balů: tak počkej, co máme teď dělat? A ona se otočila a říká: Příště až bude někdo v podobné situaci, tak mu nabídni svoji pomoc. To udělej!! A odešla. A ta černoška nám ještě vrátila na těch dvacet dolarů.

Tak jsme odjížděli se spadlou bradou a absolutně jsme nebyli schopni cokoliv říct, jen nás to přimělo se nad sebou dost zamyslet. Pomoci se nám dostalo z jejich strany už nesčetněkrát. A vždycky si jen řeknu, sakra mám se ještě co učit!!!

Prostředí

Oba jsme s Balůem milovníci moře a přírody. Takže jsme ani nijak nediskutovali o tom, zda k moři. Byla to nějak jasná věc. Život u moře je opravdu jiný a chystám se tomu věnovat samotný článek. Jen kolem našeho apartmánu je nespočet parků, kde můžete vidět miliony ptáků, pásovce, aligátory, mývaly a já nevím co všechno, je tady neuvěřitelná rozmanitost, co se zvířat týče. Pravidelně v moři vídáme delfíny a tohle se mi prostě neokouká a miluju to!!

Možnosti

Co se týče možností, tak tady je úplně všechno. A není dne, kdyby nás zase něco nepřekvapilo. Je jedno jestli jste pejskař, sportovec, dítě nebo dospělý, tady najde vyžití opravdu každý. Strašně moc možností je tady i v oblasti podnikání a práce. Pokud se rozhodnete podnikat se cvičenýma opicema a budete to dělat dobře, věřte, že si tu najdete své příznivce a uživíte se. Je tady neuvěřitelná kupní síla a služby fakt na všechno.

Je jedno jestli máte na autě kola od traktoru a celý vám svítí modře, pokud dodržujete rychlost, nikdo vás nebude zastavovat a kontrolovat jestli barva auta sedí s barvou v techničáku a jestli máte lékárničku.

Svoboda

Nevím, jak vnímáte svobodu vy, ale tady dokud neporušujete zákon, si vás opravdu nikdo nevšimne! Je jedno, jestli máte na autě kola od traktoru a celý vám svítí modře, pokud dodržujete rychlost, nikdo vás nebude zastavovat a kontrolovat jestli barva auta sedí s barvou v techničáku a jestli máte lékárničku. Není tu povinná helma na motorku, je na vašem uvážení, zda na ni sednete bez helmy nebo ne! Není tady povinná technická na auto, je na vás v jakém stavu máte auto a na vašem svědomí, jak hodláte ohrožovat sami sebe a okolí! Pokud způsobíte dopravní nehodu, tak za to opravdu zaplatíte!! Tresty přichází až po tom, co něco provedete! Dřív ne.

Tady s vámi jednají jako s rovnocenným partnerem, jako s přítelem a věřte či ne, člověk se cítí opravdu jinak!

Když jsme objížděli bazary a chtěli si projet auto, nechali nás jet samotný. Balů říká: ty se nebojíš, že ti to auto ukradnu? A bazarník říká: ne, jsem obchodník a věřím ti. A to se mi tady líbí, v Evropě s vámi jednají automaticky jako s nějakým grázlem. Tady s vámi jednají jako s rovnocenným partnerem, jako s přítelem a věřte či ne, člověk se cítí opravdu jinak!

Mohla bych o tomhle psát opravdu do nekonečna. Ráda bych ještě dodala, že je absurdní, mluvit o tom, že v Americe je to tak nebo onak. Amerika je strašně široký pojem a je to jiný stát od státu. Projeli jsme dost velkou část Ameriky a cítili jsme ty rozdíly, nicméně to o čem píšu, je v mých očích obecně platné.

To co tady popisuji, jsou moje poznatky, moje názory a moje domněnky a rozhodně je nikomu nevnucuju!! Je spousta věcí, co se mi tu nelíbí, k těm se určitě ještě dostanu, ale ten život tady je opravdu jiný a my si ho hrozně užíváme!! Tak už vstaňte od toho počítače, kupte letenky a přijeďte to poznat sami!! Ráda vám s čímkoliv pomůžu!!

Budu se na vás těšit!! Krásný den!! ????????????

The post Proč zrovna Amerika? appeared first on Live More!.

Musím říct, že jsme si docela sedli s tím majitelem, který se v rámci rozhovoru s námi jen tak zmínil, že bude volný apartmán po jeho tetě, která se stěhuje do nového domu. Když nám apartmán ukázal, nebylo vůbec o čem rozhodovat. Apartmán byl v perfektním stavu, čistý a hlavně v plné výbavě, takže myčka a naše vysněná obří americká lednička. Hned jsme to podepsali, ale nastěhovat jsme se mohli asi až za týden, prostě snad dva dny před Vánoci.

Museli jsme koupit veškeré základní vybavení od hrnců, přes nábytek až po příbory. Je neuvěřitelný kolik věcí člověk doma má a vnímá je jako samozřejmost.

Dva dny do Vánoc :/

Neotáleli jsme ani minutu a začali nakupovat veškeré vybavení do bytu, abychom se mohli nějak zabydlet a strávit Vánoce jako lidi. Já nakupování miluju, ale tohle mě už fakt nebavilo, každej den objíždět obchody, no to bylo k zešílení, navíc před Vánoci, tudíž nákupní horečka kam se podíváš.
V pokoji na motelu jsme měli už jen uličku k posteli a do koupelny, jinak všude byly krámy. Museli jsme koupit veškeré základní vybavení od hrnců, přes nábytek až po příbory. Je neuvěřitelný kolik věcí člověk doma má a vnímá je jako samozřejmost.

Strávili jsme Vánoce už ve svém, což pro nás byl ten největší dárek a hlavně asi kilometr od moře!!!! Co víc si přát!!!

Co jsme se nastěhovali, tak ty dva dny jsme se nezastavili ani v noci. Balů montoval nábytek, já zaklízela. Do toho ještě udělat salát, protože Vánoce bez salátu a řízku pro nás prostě nejsou Vánoce! A já jakožto milovník cukroví jsem ještě musela upéct alespoň jednu várku rohlíčků a lineckýho.
Ale zvládli jsme to, sice jsme pak asi týden nic nedělali, protože jsme měli úplně odvařený záda a ťapičky, ale tím, že tu nemáme žádnou rodinku a přátele, tak jsme si tu válečku mohli dovolit a že jsme si ji užili!!

Nicméně strávili jsme Vánoce už ve svém, což pro nás byl ten největší dárek a hlavně asi kilometr od moře!!!! Co víc si přát!!! Takže jsme po dlouhé cestě nakonec doběhli do cíle a jsme spokojení jak želvy!

Konečně nohy nahoře

Konečně!

Nejvíc unavení byli samozřejmě pejsci

Přeji vám krásný den!!! ????????????

The post Konečně máme své „doma“ appeared first on Live More!.

Takže jsme tisíckrát dokola probírali, jestli se vydáme ještě níž na jih nebo zůstaneme a budeme hledat bydlení tady, no hrůza. Do Vánoc nezbýval ani měsíc a my si malovali, jak Vánoce už strávíme ve svém. Po hodinách a hodinách, co Balů hledal a googlil, našel nějaký apartmány, na který jsme se byli podívat. Chtěli jsme co nejblíž k moři, což bylo samozřejmě dražší a dražší. Ale rozhodli jsme se, že pro začátek zkusíme najít nějaký bydlení tady na severu a uvidíme, co bude dál.

Do Vánoc nezbýval ani měsíc a my si malovali, jak Vánoce už strávíme ve svém.

Na motelu jsme už bydleli tři týdny a pořád jsme nemohli nic sehnat. Balů našel bydlení v St. Augustine, což je krásný historický městečko. Už jsme byli rozhodnutí, že to tam vezmeme, ale Balůovi se pořád něco nezdálo. Přesto všechno jsme rozhodli, že to vezmeme a tak jsme to tam tedy jeli podepsat, načež oni chtěli poplatek za registraci. Nájem, elektrika a tyhle poplatky se neplatí cash ani kartou, ale šekem. Byli jsme tam už na poslední chvíli a manažer komplexu říkal, že bohužel musí odjet dřív, ale že na nás do tří hodin počká. Bylo něco po půl třetí a my jeli do nejbližšího obchodu proměnit ten šek.

Nestěhujte se sem je to díra, samej drogovej dealer, majitelé jsou podvodníci, nechtějí mi ukončit smlouvu!!

Nevím proč, ale dodnes to beru jako nějaký znamení, protože to prostě nešlo, stáli jsme tam asi patnáct minut a ani za boha tomu prodavači nešel vyjet ten šek, sám to nechápal a poslal nás do jinýho obchodu. Balů to rozprděl, takže kdyby nás chytli, tak jdeme stopro bručet natvrdo za rychlost. V tom druhým obchodě to šlo hned. Přijeli jsme zpět do té kanceláře, bylo asi za pět tři, ale pán už tam nebyl. Tak jsme se otočili a jeli zpět na motel.

Celou cestu v autě jsme o tom mluvili, že Balůovi se to celý nezdá a hned jak jsme přijeli na motel, tak sedl k počítači a začal znova projíždět ty hodnocení apartmánu. První tři strany byly jedno lepší hodnocení než druhý, ale potom to začalo. Komentáře typu: nestěhujte se sem je to díra, samej drogovej dealer, majitelé jsou podvodníci, nechtějí mi ukončit smlouvu atd. V duchu jsem děkovala „tam nahoru“ mamce, že nám nešel vystavit ten šek, protože díky tomu jsme nestihli toho manažera, tudíž jsme to nestihli podepsat, a tudíž díky tomu všemu nebydlíme v díře plné drogových dealerů :-D. Nicméně jsme byli v hledání opět na začátku a já už z toho byla dost v depce. Nezbývalo nic jiného než zatnout zuby a hledat dál…….:-(

Prosluněný den všem!!!! ????????????

The post Nekonečné hledání bydlení appeared first on Live More!.

Když Nelču odváděli už byla nachystaná v přepravce a já viděla ten její smutný a omámený pohled přes tu mříž. Asi nikomu nejsem schopná popsat ten hrozný pocit, jako by mi pukalo srdce.

Na letišti v Berlíně

Všechny ty starosti kolem toho co bude, se rozplynuly v Berlíně na letišti, když jsme dali Nelče tlumící léky. Vzhledem k její velikosti musela letět v zavazadlovém prostoru. Když si ji odváděli už byla nachystaná v přepravce a já viděla ten její smutný a omámený pohled přes tu mříž. Asi nikomu nejsem schopná popsat ten hrozný pocit, jako by mi pukalo srdce. Jediný, co mě utěšovalo, bylo to, že jí to všechno vynahradíme. Malýho jsem měla celý let u sebe, ale taky to bylo šílený, protože špatně snášel ten tlumící lék.

Balů se vždycky 10x ujišťuje jestli má svůj cestovní polštářek a pak to dopadá takhle

S Maggie ve Wisconsinu

Když jsme přiletěli, tak jsme si půjčili auto a vyrazili směr Lake Geneva za Maggie, což je moje kamarádka ze školy, se kterou jsme v Česku nebyly schopný se domluvit na kafe a v Americe jsme spolu zažily spoustu výletů a nasbíraly tak hned několik společných zážitků , takovej paradox. Od ní jsme se vydali přes Indianu a Ohio do Pennsylvánie, kde jsem měla druhou kamarádku, se kterou jsme podnikali různé výlety po okolí.  Asi po týdnu jsme se vraceli zpět do Chicaga a začali řešit koupi auta. Já miluju obrovský auta a mým snem je Dodge Ram, bohužel na toho zatím nemáme, tak jsem Balua, ani nevím jak, ukecala na Ford 150. Balů je sice odpůrcem Forda, ale s naší milovanou F 150 je zatím nadmíru spokojenej.

Radooost – máme auto a bazarník doláče

Mise splněna

Nejsem schopná spočítat kolik jsme objeli bazarů a kolik to stálo telefonátů, ale nakonec se nám podařilo sehnat F 150 v perfektním stavu, kterou jsme si koupili a jsme s ní hrozně spokojení. Jakmile jsme koupili auto, vydali jsme se už dolů směr Florida. Vzali jsme to přes Kentucky a Tennessee, kde jsme navštívili nějaký palírny, jak říkám, i cesta je cíl. První noc jsme strávili v Jacksonville na motelu. Když jsem se ráno probudila a šla s čoklíkama na procházku, cítila jsem tu správnou vůni exotiky, jako to znám prostě z dovolené u moře. Tu vůni miluju!!

Přeji pohodový den! ????????

The post Cesta do neznáma appeared first on Live More!.

Takže jsme nevěděli konkrétně kam a vlastně ani kdy, protože jsme měli byt, auta, firmu, plně vybavený dům a garáž plnou nezbytně důležitých věcí, kterých jsme se museli zbavit. Šli jsme do toho opravdu na plno, takže žádná zadní vrátka. Prostě jsme si řekli, že něco chceme (žít na Floridě), tak to prostě budeme muset vybojovat, ať to stojí, co to stojí.

Prostě jsme si řekli, že něco chceme (žít na Floridě), tak to prostě budeme muset vybojovat, ať to stojí, co to stojí.

Poslední fotka při prodeji bytečku

Byl to opravdu záhul, když nebudu počítat hodiny a hodiny googlování a sbírání informací ze všech možných zdrojů, tak lítání kolem prodeje bytu, aut a vybavení domu bylo dost frustrující. Do toho vyřešit veškeré administrativní věci, no člověk by z toho zešílel. Měli jsme to komplikované i v tom, že s námi cestovali naši dva pejsci, takže lítání kolem nich a nikde jsem nenašla jediný článek o tom, jak cesta s pejskem probíhá, co všechno je potřeba atd. atd., určitě o cestování se psem do USA napíšu článek! Ani ve snu by mě nenapadlo, kolik bordelu člověk nasbírá, za tak krátkou chvíli. V garáži tři sady nádobí, které by se mohly hodit, třeba na chatu! (Nikdy jsme žádnou chatu neměli a ani neplánovali ji mít) Takže než jsme se probrali všemi těmi věcmi, prodali byt, auta a další věci, uběhl rok.

Člověk přece musí něco obětovat, aby dosáhl svého snu!

Naše stěhování proběhlo stylem, že jsem měla tři velký a dva malý kufry, do kterých jsem měla zabalit to nejdůležitější z celýho baráku. O dilematech, který věci si vzít, a který ne, ani nebudu mluvit, tolik věcí jsem obrečela! Ale člověk přece musí něco obětovat, aby dosáhl svého snu! Potom jsem stejně zjistila, že na některých věcech lpím zbytečně, vždyť mě přece čeká nový život!! Pár krabic ještě stejně skončilo u tety s tím, že si ty věci postupně převezu.

Už jsem byla tak unavená z toho pořád obhajovat a vysvětlovat, proč jsme se tak rozhodli, když to byl stejně boj s větrnými mlýny.

Když se na vše podívám zpětně, tak tohle nebylo nic proti bouřlivým reakcím okolí na naše rozhodnutí. Někdo se nám vysmál, někdo na nás koukal jak na blázny, někdo měl potřebu nás přesvědčovat, že v Česku je to přece lepší. Jediní kdo nás pochopili, byli ti, co v Americe už byli a potom moje rodinka, která se rapidně zúžila na pár členů. Už jsem byla tak unavená z toho pořád obhajovat a vysvětlovat, proč jsme se tak rozhodli, když to byl stejně boj s větrnými mlýny. My nepotřebovali nějaký planý utěšování, jak to bude dobrý, jejich souhlas nebo pochopení. Stáli jsme jen o podporu, bohatě by stačilo, držíme vám palce.

Nicméně uvědomila jsem si, co mám za poklad. Jakou mám skvělou a jedinečnou rodinu. (Tím mám na mysli těch pár členů rodiny, co mi zbyli) Přesto, že nejsme z úplně přímé linie, tak mě podporují, stojí za mnou a milují mě, stejně jako já je. A uvědomila jsem si, jak pro mě byla jejich podpora důležitá. Kdykoliv jsme v Česku, je pro mě strašně těžký od nich odjíždět.

Moje nejmilejší rodinka

S nejmilovanějšíma tetičkama :*

Trocha poezie od rodinky na rozloučenou

No po tomhle šíleným maratonu jsme přece jen připravení. Všechno prodaný, rodinný vztahy vyřešený, pejsci nachystaní, tak vzhůru do neznáma.

Krásný den!! ????

The post Přípravy na stěhování appeared first on Live More!.

Nedokážu spočítat všechny ty dlouhý rozhovory, probrečený noci a hádky, co kolem toho všechno bylo.

Manhattan z Hudson River

Vždycky byl náš sen se jednou podívat do Ameriky, až jednoho dne Balů objevil levný letenky do New Yorku. Bylo to pro nás jako přistát v jiným světě. Pořád s náma někdo mluvil, usmíval se, ptal se, jestli nepotřebujeme pomoc atd. New York je nádherný město a určitě mu v budoucnu věnuji článek, rozhodně stojí za to, to vidět!! Nicméně já bych tam prostě žít nemohla. Rozhodně bych se tam chtěla vrátit a vidět to všechno znovu, ale nedokázala bych si představit tam žít, to fakt ne!

Když jsme se vrátili, nastalo docela těžký období. Balů začal být v Česku hrozně nešťastnej, deprimovalo ho okolí, lidi, systém, prostě úplně všechno. No a přišel s tím, že v Česku nechce žít a chce se přestěhovat jinam. Nedokážu spočítat všechny ty dlouhý rozhovory, probrečený noci a hádky, co kolem toho všechno bylo. Už jsme byli na pokraji rozchodu, že vlastně každej chceme něco jinýho. Pak se to trochu uklidnilo a cca rok nato Balů objevil levný letenky do Miami. Rozhodli jsme se procestovat jihovýchod USA, takže jsme si udělali takovej roadtrip a jeli jsme Florida, Georgia, South Carolina, North Carolina, Tennessee, Mississippi, Louisiana a Alabama.

Key West

Po tomhle výletě se karty obrátily a já odjížděla s brekem, že nechci zpět do ČR. Na jihu se mi tak strašně líbilo, že jsem nebyla schopná se v ČR zpět aklimatizovat. Tak jsme si začali pohrávat s myšlenkou, co se takhle přestěhovat do USA. Přesto, že se mi v Americe hrozně líbilo, byl by to hroznej skok do neznáma a byla jsem z toho dost vyděšená. Čekaly mě ještě dva roky na škole, takže jsme měli dost času všechno promyslet. Nebyla jsem nějak schopná si představit fakt, že všechno prodáme a odjedeme do Ameriky. Takže padly první návrhy v tom smyslu, že bychom se přestěhovali někam v rámci Evropy, vyzkoušeli si život v cizině a v teple a pak uvidíme, co dál. Tahle myšlenka se mi líbila, ale Balů mě zrazoval, že stejně nás v jádru duše táhne ta Amerika a tvrdil, že jen ztrácíme čas, zatímco bychom si mohli už budovat život v USA. Já si stála za svým a Balů to ve finále respektoval. Rozhodli jsme se pro život na Kanárech. Začali jsme se naplno připravovat, řešili jsme, co tam vlastně budeme dělat. Měli jsme určitou představu, kterou jsme začali realizovat. Chodili jsme do španělštiny a vzali to všechno zodpovědně.

Dámy mě jistě pochopí, pánové jistě ne, ale já bych si ani nedovolila po mužích chtít, aby chápali ženskou mysl.

Jenže co se nestalo. Ano jsem žena, nejsem nijak zvlášť vyrovnaná a ovládají mě emoce. (Upřímně jsem ještě nikdy vyrovnanou ženu neviděla) Tohle je bohužel nezaměnitelný fakt a mě začaly v hlavě sršet myšlenkový pochody. Co když tam jen budeme marnit čas? Co když nás to bude stát všechny peníze a pak zjistíme, že je to tam na prd? Už mám nějakej věk, budu chtít dítě, ale zároveň budu chtít bydlet v Americe, to se zase všechno oddálí, já nechci mít dítě bůh ví kdy, sakra vždyť já na Kanárech ani nebyla, atd. atd., mohla bych pokračovat na dalších deset A4. Dámy mě jistě pochopí, pánové jistě ne, ale já bych si ani nedovolila po mužích chtít, aby chápali ženskou mysl. Tak jsem Balůovi řekla, že Kanáry super, ale že chci asi rovnou do Ameriky, nechci marnit čas, když nás srdce stejně pořád táhne do USA. Nevím, co znamenaly ty naběhlý žíly na spáncích a jeho rudá tvář :-D, ale přes zuby zamumlal, že mi to už před rokem všechno říkal a že už jsme se dávno mohli připravovat na USA. Tenhle můj rozmar ustál dobře, co si budeme povídat, ale myslím si, že mu hodně pomohla myšlenka na to, že se budeme stěhovat do USA, kam vlastně celou dobu chtěl.

Nehledejte si argumenty, proč to nejde, hledejte řešení jak dosáhnout svých snů!! O tom je přece život, plnit si své sny!!

Takže všechno nanovo. Definitivní rozhodnutí Florida! Přípravy začaly vrcholit, ale teď zpětně můžu říct, že na tohle se asi připravit nedá, je to prostě jen o tom zda skočíte nebo ne. My skočili a nelituju jediné minuty ani jediné koruny, která na tohle naše rozhodnutí padla. Pokud někdo z vás stojí na stejném rozcestí jako já ještě poměrně nedávno, nebojte se a skočte!! Nehledejte si argumenty, proč to nejde, hledejte řešení jak dosáhnout svých snů!! O tom je přece život, plnit si své sny!!

Přeji vám krásný den!! ????????

The post První myšlenky na stěhování do zahraničí appeared first on Live More!.