Závist je v každém z nás
Možná se mi budete smát, ale k tomuto článku mě přivedla pohádka. Kdo mě zná, tak ví, že já pohádky miluju. Opravdu nadevše! Hlavně český starý pohádky. Přestože to jsou smyšlené příběhy plné cagas mago nesmyslů, je tam tolik lidové moudrosti a selského rozumu, že by mohly kdejaké „motivační“ stránky s citáty jen závidět.
[the_ad_group id=“57″]
Minulý víkend jsem se u snídaně dívala na pohádku „Nesmrtelná teta“, kde je perfektně vykreslená závist. Možná je to taky díky Jiřině Bohdalové, která ji úžasně ztvárnila a kterou mám hrozně ráda. Když jsem tak na tu pohádku koukala, tak jsem si říkala: „Jo jo, závist je hrozná.“ No a projela mnou taková pěkně egoistická myšlenka: „Jsem ráda, že nejsem závistivá.“ 😀 V tu chvíli se ozval můj vnitřní hlas, který bohužel vždy mluví pravdu: „Ty pizdice, ty že nejsi závistivá? Tak aleeee!!!“
Tak jo! Ruku na srdce! Závidím. Závidím holkám, který mají prdelku jak dva kmínky, vyrýsovaný záda, plochý bříško a na bocích takový ty vyrýsovaný čárky, co přechází do podbřišku. Já tam ty čárky mám taky, ale jen proto, že se mi tam láme špek. Závidím lidem, pro který je jídlo jen zdroj obživy. Pro mě je jídlo kultura a slast, miluju různé kombinace chutí k tomu dobré víno, sladké čaje a o sladkostech obecně ani nemluvím. Podle toho taky tak vypadám, že. 😀
Závidím lidem talent. Talent na cokoliv. Já neumím zpívat (dobře tak pod vlivem alkoholu si myslím něco jinýho), kreslit, hrát na hudební nástroj, neumím tančit (no pod vlivem alkoholu mi to docela jde, za tím si stojím 😀 ), nemám talent ani po technické stránce. Včera jsem se po letech naučila na mobilu udělat screenshot a jsem na sebe fakt pyšná. 😀
Závidím lidem pevnou vůli, kdybych ji měla, tak mám dnes tu prdelku jako ty dva kmínky. Závidím holkám velkou šatnu, kde mají prostor na oblečení a kabelky. Závidím jim i ty kabelky a krásný boty ve všech možných barvách a provedeních. Na boty a kabelky jsem opravdu strašně moc ujetá a vím, že mám kabelek dost i bot mám hodně, ale kdybych mohla, taky by moje skóre s těmito „nepostradatelnými věcmi“ bylo fakt jiný. 😀
Závidím lidem, co mají hodně peněz. Vidím v nich ty možnosti neomezeného cestování a samozřejmě tu plnou šatnu :D. Závidím holkám, jejichž partner se vyslovil a mohou plánovat svatbu. Závidím lidem rodinu, která drží fakt pohromadě. Závidím všem, kterým na promoci seděla v první řadě mamka a plakala dojetím. Závidím všem holkám ten moment, kdy se jim narodí dítě a ony leží vyčerpané s miminkem v náručí v objetí partnera a na chodbě pláče šťastná čerstvá babička, která si strašně přála vnučku. Závidím lidem velkou zahradu, kde můžou trávit celé dny.
Závidím holkám jejich kamarádky, se kterými můžou kdykoliv rabovat celé dny v obchoďácích a večer si dát společně vínko. I když v mém případě s kámoškou vždy došlo spíše na několik flašek vínka. 😀 Mám pokračovat? Asi bychom tady byli do večera, protože jsem zřejmě závistivá svině. A to je právě ten problém. Jen proto, že jsem závistivá, tak hned nemusím být svině.
Závist v sobě nese každý z nás. I ten, kdo říká, že ne. Jako předtím já. Jenže všichni víme, že je závist pěkně na hovno. Nic nám nedává a víme, že je to naše slabost. Slabost, která vychází z lenivosti splnit si to, co mají ostatní. Samozřejmě ne vždy. Například nemocní, co závidí zdravým, za svůj osud nemohou. No, i když, kdybych šla hodně do hloubky, tak i za některé nemoci si můžeme sami. Ale to je úplně jiné téma.
Problém je v tom, že se tou závistí necháváme příliš ovládnout a potom lidem záměrně škodíme a ubližujeme jim. I přes tento můj výčet věcí, které lidem závidím, bych se nikdy nesnížila k tomu napsat hubené holce komentář, že už je moc hubená, že to už není pěkný. Nikdy bych nenapsala někomu, kdo má krásnou šatnu plnou nádherných věcí, že je to zku*vená zlatokopka. Nikdy by mě nenapadlo napsat tlusté holce, že je odporná a neměla by se raději ukazovat. Nikdy by mě nenapadlo někomu přát rakovinu nebo smrt.
Hanbou bych se propadla napsat matce, které se narodilo postižené dítě, aby nedávala veřejně fotky toho dítěte, že je to nevhodné nebo nevkusné. Absolutně bych se nesnížila napsat holce s krásným zadkem, že je to ku*va, která se jen ráda vystavuje. Upřímně? Já mít tak krásnou prdel, tak ji taky světu ukážu.
Ale co opravdu nechápu je to, když závist dožene člověka k tomu, aby celé dny trávil nad tím, jak někomu zničit život. Proto nechápu reakční YT kanály, kde to kolikrát už opravdu přesahuje zdravý rozum a lidé se snaží celé dny na někoho vyšťourat něco, jen aby ho poškodili. Já chápu reakce na některé absurdity a udělat si z toho srandu. Proč ne. Ale podstatný rozdíl je v tom, udělat na někoho parodii nebo mu záměrně ničit život.
[the_ad_group id=“57″]
Tohle mi hrozně vadí. Samozřejmě nemůžeme závist aplikovat na všechny hnusoty, co jsou lidi schopni udělat, ale chtě nechtě je častým popudem. I nám občas přistane někde negativní komentář a myslím si, že lze opravdu jednoduše rozlišit, kdy se jedná o závist a kdy ne. Jak? Ty závistivé komentáře jsou většinou vulgární zákeřné útoky nebo různé konspirační teorie na náš život. Hlavně to rádi dělají veřejně, nikoliv do zpráv. Lidé, co chtějí upozornit na něco, co se jim nelíbí nebo mají nápad, jak něco vylepšit, jsou schopni ten komentář napsat slušně, bez zášti a jedu.
No a jak to teda dopadlo v té pohádce? Jak s tou závistí zatočit? Tak přemýšlejte! Co vždy zvítězí? No přeci LÁSKA. Závist na konci pohádky křičela: „Néé, lásku néé!“ Ten princ říká lidem: „Radujte se, usmívejte se, objímejte se, líbejte se, mějte se rádi! Ukažme závisti, že tady pro ni není místo. Takže tohle je bohužel jediný způsob, jak se s ní poprat. 😀 Uvědomit si, že jsme jen lidi. Přát lidem jejich přednosti, talent, úspěch v čemkoliv i peníze. My zase máme to, co by oni mohli závidět nám. Vždy si budeme závidět to, co nám chybí.
Uvědomte si svoje přednosti! Mě by například lidé mohli závidět to, že jsme si splnili svůj sen a žijeme na Floridě. Mohli by mi závidět zážitky, které jsem prožila, co všechno jsem viděla a poznala. Mohli by mi závidět skvělýho chlapa, o kterýho se můžu kdykoliv opřít. Mohli by mi závidět moji bezprostřednost. Je mi jedno jestli mluvím s Frantou z Horní Dolní nebo s ředitelem obrovské korporace. Pro mě jsou to lidé a ke všem přistupuji stejně. Někdo by mi mohl závidět moji upřímnost. Nesnažím se lidem zalíbit a říkám, co si myslím. Mohli by mi závidět, že dokážu bavit ostatní lidi klidně hodiny a hodiny.
Je spousta toho, co lidem závidím, ale i toho, co by lidé mohli závidět mě. Je důležité si to uvědomit a být za to vděční. S pokorou přijímat to, co máme a přát lidem jejich úspěch. Potom se teprve může dařit i nám. V tomhle se mi například hrozně líbí Američani. Nechci říct, že si nezávidí, to je blbost. Taky si mezi sebou závidí, ale Amíci jsou strašně moc přejícní lidé.
Když se s někým podělíte o svůj úspěch a je jedno jak velký, tak vám Američan řekne: „Wow, good for you!“ Asi se to nedá doslovně přeložit, ale je to myšleno tak, že je to prostě skvělý a přeje vám to. Nezačne vás přesvědčovat, ať si neděláte velké naděje, ani to nezačne shazovat nebo udílet nevyžádané rady na co si dát pozor, protože to přeci není dobrý mít tolik peněz. 😀
Závist je potvora a měli bychom ji opravdu držet na uzdě, protože dokáže napáchat hrozně moc škody. Nemůžeme ji ani využít jako přednost, maximálně nás může popohnat v tom, abychom si šli za tím, co chceme.
Soren Kierkegaard (vůbec nevím, kdo to byl 😀 ) řekl, že závist je skrytý obdiv. Možná na tom něco bude. Každopádně závist není špatná, špatné jsou ty činy, ke kterým nás dohání. Proto se jí nenechme přemoci a usnadněme si tím život. To špatné, co se nám děje, se bude stále vracet a opakovat do doby, než to sami přestaneme dělat. Vždyť přece všichni chceme šťastný konec, jako je to v těch pohádkách. Tak žijme šťastně až do smrti. 🙂
Užijte si pohodový den
Vaše pohádková maniačka
Terka
Zpověď za rok 2017
„Překážky na cestě jsou jen skryté příležitosti. Odrážejí vaše očekávání. Když jim budete čelit s pokorou, povedete klidnější a vnímavější život.“
Carl Abbott
[the_ad_group id=“57″]
Tak s těmito slovy vstupujeme do roku 2018. Ovšem nečekala bych, že ty překážky nastanou hned v prvním týdnu nového roku. Mám od tety něco na způsob kalendáře, kde je ke každému dni napsané nějaké moudro, zajímavá myšlenka nebo citát. Možná to zní hloupě, ale ráda vstupuji do nového dne s nějakou myšlenkou. Buď ji hned vypustím anebo mi utkví v paměti (ano i to se občas stává, že tam něco zůstane 😀 ) a když se třeba stane nějaká situace, která se mi spojí s tou myšlenkou, tak mi to celé dává větší smysl.
A tuto myšlenku si teď spojuji s hororovým zážitkem, který potkal našeho malýho Timíka. Ale k tomu se ještě dostanu. Konečně mám stůl, pohodlnou židli a svoje místo, které jsem si přizpůsobila tak, abych se cítila příjemně a krásně se mi psalo. A abych se cítila fakt top top příjemně, tak tady mám andílky od svých nejbližších, fotky maminy a ten kalendář od tetinky. Cítím se tady skvěle a je to úžasný začátek toho, čím jsem vlastně ukončila rok 2017.
Ale když se ještě na chvíli vrátím do roku 2017, tak jsem na konci samozřejmě polemizovala, asi jako každej. Všichni psali, co jim ten rok dal a vzal atd. Já jsem to chtěla udělat taky, ale nějak mě přemohl vánoční KOPR (kurevskej odpor k práci) a celý svátky vlastně probíhalo SAKO (stav akutního kopru). To se pak těžko píše. 😀
Ale splíny byly, né že né. Já Vánoce zbožňuju, ale letos byly abnormálně emotivní, protože vyšla na svět moje první knížka a mě to nějak semlelo. Jednak se mi dostalo brutální podpory od lidí, protože po spuštění předprodeje se během dvou dnů prodalo přes 250 výtisků, což se mnou fakt zamávalo. Ale příjemně. Jenže zároveň jsem hodně myslela na mamku, hrozně mě mrzí, že u toho nebyla a hodně se mi vracely vzpomínky.
Byla jsem na sebe taková pyšná, že jsem dokázala, co jsem si hodně dlouho přála a strašně jsem to s ní potřebovala sdílet. Už jen kvůli tomu, že mě dřív pořád s někým srovnávala a neměla mě takovou, jakou si přála. Což si právě myslím, že dnes by tomu bylo jinak. Já vím, že všechno vidí, ale já chci vidět ji, její reakce, jak drží knížku v ruce a pláče dojetím, že je na mě pyšná. Chtěla bych ji slyšet, jak při každém telefonátu s kýmkoliv oznamuje (jen tak mezi řečí): „No moje dcera žije na Floridě. A napsala knížku! No chystám se za ní na dovolenou.“ 😀 Osud to všechno chtěl jinak.
Samozřejmě jsem o Vánocích smutnila i za svojí rodinou, protože jsme k nim vždy jezdili na první svátek vánoční na oběd. Pak jsme už jen seděli u stromečku, bylo zapáleno v krbu, chlapi si dali po kalíšku (dobře tak v jejich případě spíš po flašce 😀 ) a vždycky jsme se společně hrozně nasmáli. Hlavně u jejich speciálního popisování dárků. Například dárek pro Balůa: „Zbyňa, dárek jak sviňa.“ 😀 Na to člověk prostě nezapomene. Ale je pravdou, že i když jsme s Balůem sami dva, tak máme společně vždy naprosto úžasný Vánoce. Umíme si to užít. Za to jsem moc vděčná, že Balů všechno prožívá se mnou.
Když jsme hodnotili rok 2017, tak si říkám, že kromě toho, že jsme kompletně přehodnotili náš život a chceme „víc žít“ (podle čehož jsme vlastně přejmenovali i náš YT kanál), tak se nic tak zásadního nestalo. No to jsem si myslela do chvíle než jsem zabrouzdala na náš instagram. Najednou říkám: „Balů ty vole, vždyť my „přežili“ hurikán Irma. 😀 Podívej, na kolika jsme byli místech a akcích, co všechno jsme zažili, kolik jsme viděli nových míst. Kolik jsme si užili srandy. Aha! Na toho utopenýho drona jsem úplně zapomněla! Taky nás po dvou letech dostala do postele chřipka. Balů! Máme na instáči skoro 8,5 tisíc lidí. Na facebooku je nás už skoro 5,5 tisíc a co teprve youtubko? Máme přes 38 tisíc subs. Vždyť to je skvělý!“
[the_ad_group id=“57″]
A tak jsme projížděli na instagramu všechny naše zážitky a vzpomínali. Ale jak už jsem psala, tou největší změnou v tomto roce bylo „zjištění“, co opravdu chceme. Co nás baví, v čem se cítíme dobře. A tím se stalo natáčení videí na youtube a v mém případě psaní. A největším splněným snem je asi to, že jsme si vždy s Balůem přáli pracovat spolu v nějaké vlastní firmě. Tohle se splnilo nad naše očekávání, protože se každý realizujeme v tom svém, ale tím společně zároveň tvoříme skvělý projekt. Z toho všeho vlastně vzešlo, že si chceme vyzkoušet žít nějakou dobu v karavanu a projet všech 50 států. Žít víc.
Uvědomili jsme si, že jsme chtěli něco budovat a pak si „užívat“. Jenže jsme zjistili, že to chceme spíš naopak. Chceme žít teď. Ne za deset let a bůh ví, co bude za deset let. Celkově se mi zdá, že žijeme tak nějak opačně. Chceme rychle vyspět, najít si lukrativní práci, vydělávat hodně peněz, abychom mohli žít svobodně, abychom si POTOM ten život mohli užívat… Jenže se tím dostáváme do takového bludného kruhu, že často zapomínáme nač to všechno úsilí. No přeci abychom mohli potom žít, cestovat a konečně dělat to, co nás baví. Ale proč to neudělat hned?
No a to je právě to, o co s Balůem usilujeme. Nejdříve jsme se honili za tím, vybudovat firmu, ale pak nastalo takové období stagnace. Nic se nám nechtělo, nic nás nebavilo, neviděli jsme absolutně smysl v tom, co děláme. Dohadovali jsme se hodně i mezi sebou. Čas a platnost víz ubíhá sviňským krokem a my tu Ameriku pořádně ani nepoznali, protože se honíme za tím, abychom splnili podmínky pro prodloužení víz. Jenže k čemu nám to je? Usilovat o to, abychom tady mohli být, když stejně nemáme šanci tady žít na plno, jak bychom si přáli? Prostě začal zvonit alarm, že to chce změnu a ta cesta, kterou jsme vydali, není úplně ta šťastná.
Udělali jsme radikální změnu a začali jsme se věnovat opravdu tomu, co nás baví. Já začala psát svoji první knihu. Natáčeli jsme videa na youtube, dělali streamy a byli jsme si opravdu jistí, že tohle je přesně to, co chceme dělat a v čem jsme dobří. Chtěli jsme se rozvíjet, zdokonalovat se v tom. Bavit a motivovat lidi. Zpětná vazba byla neuvěřitelná až na pár nešťastných jedinců, co působí na youtube jen proto, aby svými komentáři srali lidi. Ale pro nás nic neobvyklého. Vše bylo na dobré cestě.
Bohužel krátce po našem nadšení přišel hodně tvrdý náraz a my jsme se opravdu chtěli na všechno vykašlat. Chtěli jsme se vykašlat na youtube, já na psaní, na instagram, facebook a vlastně cokoliv, co bylo spojené s lidmi a „veřejným životem“.
Co se vlastně stalo? V srpnu nám jednoho krásného rána zaklepal na dveře imigrační úředník, ukázal placku úřadu a oznámil nám, že je u nás na „hlášku“, že jsme v Americe nelegálně a zároveň tady nelegálně podnikáme. Když jsme doložili veškeré papíry, tak se nám omlouval, protože je to jeho práce a on to musí prověřit. Museli jsme prokázat úplně vše. Veškeré naše papíry a činnost, kterou tady děláme. Bylo to něco tak nepříjemného a cítili jsme se jak dva zlobiví žáci před tabulí, kteří se nenaučili na test. Když zjistil, že je vše v pořádku a zaklaply se za ním dveře, tak jsem začala hrozně plakat. Balů byl zaskočenej a nemluvil se mnou.
Kde? Kde se bere v lidech ta zloba? Kde se v nich bere tolik nenávisti? Zajímalo by mě, jestli si tito jedinci uvědomují, jaké může mít následky tohle jejich počínání. Proč mají potřebu lidem ničit život? Tolik škodit? Nechápala jsem to. Probírali jsme to tady s Balůem hodiny a hodiny. Ráda bych se tomu člověku podívala do očí a zeptala se ho, čím jsme se vůči němu tak provinili, že měl potřebu nám takhle škodit. Co jsme mu udělali? Do nikoho se nenavážíme, neúčastníme se žádných youtube válek, nikoho nehejtíme, nikomu neubližujeme, neděláme žádný prasárny na lidi. Jsme ke všem upřímní. Tak proč? Protože jsme tlustí? Protože žijeme v Americe a líbí se nám tady? Nebo jsme někomu neodpověděli na komentář? Nechápu to!
V jednu chvíli to vypadalo tak, že to vzdáme. Já bych si psala do šuplíku, Balů by i nadále točil videa, ale jen pro nás a byl by klid. Tak jsme nějakou dobu nenatáčeli, já jsem neměla chuť psát. Dělali jsme jen streamy, a videa jen tak zřídka, kde se začaly hromadit komentáře, proč už netočíme videa, že děláme jen streamy a jde nám jen o peníze a já nevím co. Měla jsem takovou chuť poslat ty rejpálky do prdele a říct jim pravdu. Jenže my jsme to říkat veřejně nechtěli. Nechtěli jsme vyvolávat diskusi a „pátrání“ po tom, kdo to mohl udělat.
Lidi po nás stále chtějí adresu, aby nám mohli něco poslat nebo chtějí naše telefonní číslo, to netuším z jakého důvodu, chtějí znát jméno naší firmy, chtějí vědět všechno. Tohle je přesně ten důvod, proč nechceme zveřejňovat některé naše základní osobní údaje. Vydáváme ze svého soukromí, si myslím, maximum, ale jsou určité hranice a tohle byl přesně ten důvod a krásný úkaz toho, že čím víc lidé o nás ví, tím hůř. Na streamech jsme vše svedli na práci, že netočíme tolik videí, protože je hodně práce. Neměli jsme ani chuť cokoliv vysvětlovat. Ty komentáře byly takovou poslední kapkou a my se rozhodli, že tohle zřejmě nebyla ta šťastná cesta, jak jsme si mysleli. Jenže potom přišlo takový hodně divoký znamení, že by to byla ta největší chyba, kterou bychom mohli udělat.
[the_ad_group id=“57″]
Byla by chyba, kdybychom tomu člověku dovolili překazit naše sny a vesmír nám to dal pěkně najevo. Seslal na nás hurikán Irma. Samozřejmě se kolem nás začal zvedat zájem, přibývali lidé, kteří prahli po youtube drama. Točili jsme videa o tom, jak to tady vypadá, co se přesně děje atd. A vzrostl zájem o naše videa, což bylo úplně to nejmenší, protože ten největší důkaz toho, že nemáme končit, přišel se stovkami zpráv. Denně nám chodily opravdu desítky zpráv, na které ani nebylo reálné odepsat, ale všechny jsem si je četla. Lidi nám psali, jestli jsme v pořádku, psali, že o nás mají strach. Vyznávali nám tolik podpory a nešetřili na nás krásnými slovy. Občas jsem nevěřícně koukala, jako krásnou zprávu ze sebe byli schopni vypustit. Bylo to až neuvěřitelný.
Říkám: „Balů my přece nemůžeme skončit. Jednak to nechceme a jednak podívej se na to, co nám ty lidi píšou, vždyť nás mají rádi! Přece nedovolíme nějakýmu niemandovi, aby nám takhle zasáhl do života a překazil vše, o co usilujeme.“ Hurikán Irma byla sice pohroma, ale opět krásným důkazem toho, že všechno zlé je pro něco dobré. Dostali jsme lekci, ve které jsme málem neobstáli. I když to bude znít sebevíc bizarně, tak jsme za hurikán Irma rádi, protože s sebou odtáhl veškeré naše pochybnosti, zda pokračovat dál v tom co děláme. Tak je to venku. 🙂
Každopádně vám patří obrovský díky, protože bez vás by tohle všechno nemohlo být a bez vás bychom si nemohli plnit své sny. Vaše podpora je pro nás opravdu důležitá a vážíme si jí. Takže každý z vás, komu děláme radost, kdo se směje u našich videí a streamů, kdo pláče u mé knížky a pro koho jsme opravdu inspirací, ať už se jedná o cokoliv, tak je pro nás poklad. 🙂 Děkujeme vám!
Takže i přes větší překážky jsme to zase rozprděli. Točíme videa, já dopsala knížku „Nechci jen existovat, chci žít“, což jsem tady zmiňovala už asi desetkrát a hodláme ve všem pokračovat. Mám teď perfektní podmínky pro psaní druhého dílu, takže už pomaličku začínám psát a jsem za to šťastná. Opět tam nahoru děkuji děkuji děkuji!
Do roku 2018 vstupujeme s těmito sny a cíli:
• Být zdraví a šťastní
• Co nejdříve vyjet s karavanem
• Cestovat, poznávat = žít víc
• Napsat druhý díl ke knize Nechci jen existovat, chci žít
• Trochu se rozrůst v youtube světě
• Zdokonalit se v tom, co děláme, zrealizovat naše nové nápady, které se vším souvisí
• Konečně se vymanit z rizikové skupiny v důsledku naší obezity, prostě dokončit to, co jsme začali 🙂 Dostat se na normální „lidskou váhu“
• Neříkat pořád „prostě“
Myslím, že ten poslední úkol bude asi nejtěžší. 😀 Nový rok 2018 začal pěkně z vostra skrze našeho Tímíka, který si podle všeho prošel mozkovou mrtvicí, ale to už jsem psala na facebook a říkáme to také ve videu, takže už to sem ani psát nebudu. Upřímně. Ani se do těch vzpomínek nechci vracet, takže jsem ráda, že jsme všichni v pohodě zdraví, plní síly a nálady plnit si ty výše vypsaný body.
Vám přeji, aby pro vás byl rok 2018 čímkoliv šťastnější nebo zvláštnější oproti roku 2017. Abyste se odhodlali k těm změnám, po kterých už tak dlouho prahnete. Abyste byli zdraví a zvládali své překážky s pokorou a poznáním, proč se nám některé bolesti dějí. Abyste nacházeli smysl nejen v tom, co děláte, ale abyste jej nacházeli hlavně v životě. A hlavně abyste byli na světě rádi a měli důvod se smát!
Mějte se krásně
S láskou vaše ztřeštěná a bezprostřední
Terka
Vzdávám díky!
Je hrozně zvláštní být tak dlouho ponořená do psaní a pak s vydáním knížky najednou jakoby vše skončilo. Ale opak je pravdou. S knížkou jsem našla svůj styl psaní a začalo mi to hrozně chybět. Takže jakmile se vše uklidní a vyřešíme věci, které mají momentálně prioritu, tak se okamžitě vrhám na druhý díl, protože mě to hrozně baví a naplňuje. A já se už nemůžu dočkat. Ale o tom dnešní článek není.
[the_ad_group id=“57″]
Chtěla jsem vám napsat o našem Díkůvzdání. Co znamená v Americe Thanksgiving Day se dočtete na internetu snad všude, ale jak to doopravdy probíhá? Přijde mi, že Díkůvzdání se tady prožívá pomalu víc než Vánoce. Celá rodina se sejde u večeře, pomodlí se, všichni si řeknou, za co jsou vděční a pak se pustí do večeře. To mi přijde jako hrozně krásná tradice. Bohužel je zprzněná tím, že po večeři se od stolu utíká k fotbalu a zběsilým nákupům, protože ve čtvrtek začínají slevy na Black Friday. Z lidí, kteří s pokorou říkají, za co všechno jsou vděčni, se později stávají monstra a jsou ochotni se klidně porvat s ostatními o televizi, která je ve slevě. Jako ty slevy bývají fakt brutální, ale kolikrát si říkám, kam se poděla naše lidskost.
My jsme letošní Díkůvzdání brali jako takovou oslavu a jedno obrovské díky za to, že se podařilo vydat knížku do Vánoc. V posledních měsících jsme žili opravdu jako krysy. Vůbec jsme nechodili ven, veškerý čas jsme strávili u počítačů, chodili jsme spát až ráno nebo dopoledne, takže jsme celý den prospali a večer vstali a opět šli pracovat. Tohle bylo opravdu psycho a trochu se to na nás podepsalo. Byli jsme pořád unavení a celí dolámaní. Každopádně ten pocit, kdy spadl server, protože měli všichni zájem o knížku v předprodeji, byl totálně k nezaplacení. Jako kdyby nás někdo kopl do zadku a my měli chuť pokračovat dál.
Nakonec jsme v tom šíleném maratonu stihli upéct krocana, což byla naše premiéra. První Díkůvzdání jsme trávili ve Wisconsinu u známých, druhý rok jsme byli u našich sousedů a letos jsme se do toho pustili sami. A bylo to hrozně super, protože jsme s Balůem vařili společně, byla to hrozná sranda a neskutečnej oddych od počítačů. Večeřeli jsme sice dost pozdě, ale to nám bylo jedno. Byli jsme rádi, že jsme společně všechno zvládli a můžeme si chvíli vydechnout. Sice jsme nepronášeli modlitbu, ale řekli jsme si, za co jsme vděčni. Asi bych se opakovala, když napíšu, že jsem vděčná za svýho Balůa, svoje nejbližší a to, že jsme zdraví a můžeme společně žít svůj sen.
Nicméně tento rok vzdávám obrovské díky za „prozření“ vůči lidem. Přiznám se, že jsme hodně zanevřeli na lidi po našich špatných zkušenostech. Nejde jen o faleš a zklamání, ale také o to, že jsme už byli ze spousty lidí znechucení. Viděli jsme jen, jak si mezi sebou ostatní závidí, pomlouvají se, jak jsou na sebe zlí. Viděli jsme, jak se na nás smějí a za zády nás pomlouvají. Viděli jsme, jak se snaží o naši přízeň, aby nás mohli využít. Viděli jsme, jak měli neustálou potřebu nás o něčem poučovat a školit ve věcech, ve kterých jsme měli jasno. Uzavřeli jsme se přede všemi. Nechtěli jsme se seznamovat s nikým novým. Viděli jsme, jak se nedokážou lidé usmát. Nechtělo se nám do společnosti. Nechtělo se nám být s lidmi, které jsme dříve považovali za své přátele. Byli jsme zklamaní a z lidí spíše otrávení. Měli jsme svůj svět „Ňuňu a Balů“, do kterého jsme nikoho nepustili.
Když do mě Balů hučel, abychom natáčeli videa a abych psala blog, tak jsem mu řekla: „Ale lidi nás budou nenávidět! Budou nás nenávidět za to, že jsme tlustí nebo že žijeme v Americe. Budou nás nenávidět za naše názory a já nevím za co všechno. Já nechci číst den co den útoky na naši osobu.“ Balů: „Na to se vyser a neřeš to! S takovou bys potom nemohla dělat nic.“ A dnes? Těch útoků, kterých jsem se tolik bála, je úplné minimum a většinou se jim spíše směji. Ale za tu dobu, co natáčíme videa a já píšu blog, jsme přišli do kontaktu s tolika skvělými lidmi, že jsme si oba dva říkali: „Kde ty lidi byli, když jsme ještě žili v ČR?“ Uvědomili jsme si, že ti skvělí lidi tam byli vždy, jen my jsme jim nedovolili se k nám přiblížit. Díky natáčení videí a blogu jsme měli příležitost poznat super lidi, kteří mají srdce na správném místě.
Chodí nám neskutečně krásné zprávy, neuvěřitelná podpora za to, co děláme. Lidé nám děkují, že jsme jim zlepšili den, že si pouští naše videa, když mají náladu pod psa. Děkují nám, že jim předáváme tolik pozitivní energie. A my zase děkujeme za tak skvělou zpětnou vazbu a ukázku toho, že na světě nejsou jen ti špatní a zlí lidé. Jasný, po světě jich běhá spousta, ale nedovolme, abychom kvůli takovým lidem uzavřeli svá srdce právě pro ty, kteří si tam to místo zaslouží.
Proto vzdávám díky vám. Vám, kteří jste nám ukázali, že by byla hrozná škoda se před lidmi uzavřít. Vám, kteří jste nám ochotni pomoci bez jakéhokoliv očekávání. Vám, kteří nás dokážete rozesmát. Vám, kteří nás máte rádi i přesto, že jsme tlustí a nehledíte na předsudky. Vám, kteří v nás věříte a podporujete nás. DÍKY!
Tak jsme vzdali díky, pštrosa jsme snědli a už se můžeme vrhnout na ty nákupy. 😀 My jsme Black Friday vždy bojkotovali. Je to jen velká marketingová bublina. Celoročně totiž v Americe nakoupíte oblečení, elektroniku i auta za skvělé ceny. Američani jsou obchodníci a na ceně se s nimi vždy domluvíte a slevy? Ty jsou tady celý rok. Takže za nás má smysl koukat na Black Friday tak maximálně po elektronice nebo značkových věcech. Ceny někdy jdou rapidně dolů, ale spíše u drahých věcí. Například u elektroniky dají obchodíci do brutální slevy jen pár kousků od konkrétního modelu televize nebo telefonu, o které proběhne bitka, ale zbytek sortimentu je vlastně za skoro normální ceny s nálepkou sleva. Takže pokud jste normální smrtelník a neprahnete po značkách, tak ty „zlevněné věci“ jsou vlastně skoro stejně drahé nebo levné. Záleží, jak to berete.
[the_ad_group id=“57″]
Letos jsme si řekli, že půjdeme do toho největšího šílenství, natočíme video a zkusíme něco ulovit. Ty hlavní slevy měly přijít až v noci, ale zjistili jsme, že nedočkavci a ten největší boom bývá o mnohem dříve. Tak jsme opět s naším štěstím chodili po prázdných obchodech a všechny extrémně výhodné ceny propásli. 😀 Takže naše první zkušenost s Black Friday byly prázdné obchody a prázdné regály. No, koupila jsem si pár kousků oblečení za skvělé ceny, za stejně skvělé jako kdykoliv jindy. 😀 A největší úlovek byl plyšový jednorožec, který s námi spí v posteli a Balů je z něj lehce na prášky. Ale tak hlavně, že je šťastná Ňuňu, protože pak jsou šťastní všichni. 😀
Balů ještě do rána brouzdal po e-shopech s elektronikou. Hrozně ráda bych vám napsala, co tam objevil, ale já těm elektronickým serepetičkám vůbec nerozumím. Asi si bude muset založit taky blogísek, aby mohl světu sdělit své úlovky a udělat unboxing nebo haul. 😀 Každopádně si stále stojím za tím, že Black Friday dělá z lidí blázny a narušuje tu skvělou atmosféru na Díkůvzdání.
My jsme si ten den užili hlavně proto, že jsme si udělali pohodičku, měli jsme klid a udělali si radost nějakými drobnostmi. A hlavně, Díkůvzdání mám hrozně ráda, protože se tím většinou odstartují Vánoce, které úplně zbožňuju a já můžu konečně zdobit, péct a mít vánoční mood. Užijte si tyhle dny a schválně si napište, za co jste vděčni. Uvidíte, že máte mnohem víc, než si kolikrát myslíte. Mějte se krásně a užívejte si vánoční atmosféru. 🙂
Vaše spokojená Ňuňu
Pečený krocan s glazurou z javorového sirupu
Den díkůvzdání je v Americe jeden z nejpopulárnějších svátků. Což znamená, že čtvrtý čtvrtek v listopadu večeří celá Amerika krocana. Z historie se jedná o oslavu štědré úrody, avšak dnes je svátek spíše o tom, že se sejde celá rodina a společně si užívají honosnou večeři, fotbal a nákupy na Black Friday. Krocan s nádivkou se dělá na strašně moc způsobů. Spíše jde o to, kdo má co rád. Ale nikdy k němu nesmí chybět brusinková a gravy omáčka, fazole a šťouchané brambory nebo batáty. Jako dezert se podává dýňový koláč. My jsme letos zkoušeli péct krocana poprvé a zaujal nás tento recept. Udělali jsme dobře, protože to bylo výborný! (Lepší než od samotných amíků :D) Rádi se o něj s vámi podělíme, tak pojďme na to!
[the_ad_group id=“57″]
Ingredience na 5 – 6 Kg krocana:
- 170 g másla při pokojové teplotě
- 3 lžíce na drobno nakrájených listů čerstvé šalvěje
- sůl a čerstvě mletý pepř
- 1 hrnek javorového sirupu
- 1/4 hrnku horké vody
- 1/4 hrnku hladké mouky
- 8 plátků slaniny
- 3 hrnky kuřecího vývaru
- 1/2 citronu
Něco navíc: Pro lepší chuť krocana ho můžete naplnit například krájenými jablky, pomeranči, citronem, cibulí, česnekem, hřebíčkem apod. Stejné ingredience můžete přidat do pekáče ke krocanovi. Podpoří tak skvělou chuť gravy omáčky, která se potom dělá z vývaru, kterým krocana podléváme.
Postup:
- Krocana před pečením vytáhněte z lednice minimálně hodinu předem, aby dosáhl pokojové teploty.
- Troubu předehřejte na 180°C, vyjměte z trouby horní rošt a dejte jej do spodní části trouby.
- Celého krocana důkladně posolte a opepřete. Nezapomeňte také na jeho vnitřek. Smíchejte lístky nasekané šalvěje s máslem. Opatrně zajeďte prsty pod kůži krocana a po celé ploše vetřete máslo s šalvějí.
- Potom můžete vycpat jeho dutinu nakrájenými jablky, pomerančem, cibulí, česnekem apod. Záleží na vaší chuti. Zbytek můžete přihodit do pekáče s krocanem.
- Smíchejte javorový sirup s horkou vodou a celého krocana potřete. (zbytek si nechte na potírání v průběhu pečení)
- Do pekáče přidejte vývar a dejte krocana péct. Každých 30 minut ho potírejte javorovým sirupem s vodou.
- Jakmile docílíte krásně hnědé barvy kůže, tak ho překryjte alobalem.
- Pečte cca 2 hodiny. Potom po celé ploše krocana položte plátky slaniny a dejte ještě péct na cca 30 minut, dokud nebude slanina krásně křupavá.
- Jakmile krocana vytáhnete z trouby, tak ho znovu překryjte alobalem a nechte ho ještě tak cca 30 minut odpočívat.
- Mezitím, co bude krocan odpočívat, si připravíte z vývaru gravy omáčku. Vývar z pekáče přecedíte do hrnce, jemně zaprášíte moukou, přidáte máslo a mícháte tak dlouho dokud omáčka nezhoustne. Trvá to minimálně 10 minut a omáčka by neměla být příliš hustá. Dochuťte solí a pepřem.
Brusinková omáčka:
V malém hrnci dejte ohřívat hrnek vody. Do vody přidejte hrnek krupicového cukru a jakmile se cukr ve vodě rozpustí, tak přidejte 360g čerstvých brusinek. Brusinky začnou cca po 10 minutách praskat a vnikne hustá brusinková omáčka. Přidejte špetku soli.
[the_ad_group id=“57″]
Zelené fazolky si udělejte podle chuti. Já jsem je udělala na másle a přidala jen trochu sojové omáčky. Nic jiného jsem k nim nepřidávala vzhledem k tomu, že krocan je obalený ve slanině s bylinkovým máslem a javorovým sirupem. Už tak mi to přišlo dost překombinované, takže přílohy jsem nechala spíše jednoduché. Dohromady to byla dokonalá kombinace a bylo to výborné. Nebudu předstírat skromnost, protože jsme to fakt měli lepší ne samotní amíci. 😀
Užijte si kus Ameriky a přejeme dobrou chuť!
Gastroporno umělci Terka a Balů
Prostě jsme si řekli: Sereme na to!
Včera tomu byly dva roky, kdy jsme stáli na letišti a buleli, když si odváželi Nelču, která musela letět v zavazadlovém prostoru. Dva roky od toho, co jsme se pouze s třemi kufry a dvěma pejsky vydali „někam na sever Floridy“. Je to strašný, jak ten čas rychle letí, protože mám pocit, jakoby to bylo nedávno.
[the_ad_group id=“57″]
Hrozně dlouho jsem nepřidávala článek na blog, protože. No protože výmluvy. 😀 Chtěla jsem napsat výčet toho, jak jsme časově vytížení a jak nestíháme, což je sice pravda. Ale ruku na srdce, ze tři články za měsíc bych určitě zvládla. Polepším se! Ono mi to teď nějak moc nejde psát na blog, protože veškeré své „psací“ nálady investuji do své knížky, která snad brzy vyjde. Bože, jak já se těším!
Ale dnes večer mě tak popadlo trochu toho sentimentu a vzpomínala jsem tady na naše začátky a řekla jsem si, že se o to musím s vámi podělit. Když padlo naše rozhodnutí na Ameriku, tak jsme tím neskutečně žili. Byli jsme natěšení, zvědaví a zároveň jsme se báli toho, jak to všechno zvládneme. Je to dost velký krok, nechat všechno, co jste vybudovali, vaše plány, závazky a hlavně rodinu několik tisíc kilometrů daleko. Jenže naše nadšení tolik nad vším převyšovalo, že jsme to jednoduše museli udělat.
Každý den jsme si říkali, co tady budeme dělat, jak to tady budeme prožívat a hlavně, jak si ten život budeme konečně užívat naplno. Realita? Tak jedno velký hovno. 😀 Teď to neberte jako stěžování, ale naopak spíše – jako takové naše poznání. 🙂
Nemůžu říct, že bychom si to tady nějak sluníčkově malovali, věděli jsme, že to bude finančně náročné a že ty začátky nejsou bůh ví jak snadné. Ale řekli jsme si, že to zvládneme, protože budeme přeci bydlet u moře! Kam budeme chodit na procházky s pejskama, budeme chodit na východ slunce, budeme na pláži trávit veškerý volný čas. Jenže to je právě ono, na pláži vlastně trávíme veškerý volný čas, který je bohužel tak jednou za měsíc. Ten život tady je opravdu mnohem dražší a člověk se musí hodně otáčet, aby byl schopný měsíčně všechno poplatit.
Podnikání s sebou pochopitelně nese příjemné měsíce, kdy můžete trochu zvolnit a užít si pohodičku, ale také s sebou nese měsíce, kdy nevíte, jestli dáte dohromady nájem. Obzvlášť tady, kde je konkurence tak vysoká snad ve všem. Vypadá to děsivě co. Ačkoliv se může zdát, že místo „užívání si“ se začal náš život točit pouze kolem peněz, tak právě opak je pravdou.
Ale to by nebyl život, aby vám nedal lekci. Díky živote! My jsme tady totiž zjistili, že ty naše sny, ve kterých jsme žili, se absolutně neslučují s tím, co opravdu uvnitř sebe chceme.
Ano, malovali jsme si, jak už za dva roky budeme někde jinde. Že budeme mít rozjetou firmu, dům a příjemný měsíční příjem, při kterém bychom mohli cestovat a mít se dobře. Ale to by nebyl život, aby vám nedal lekci. Díky živote! My jsme tady totiž zjistili, že ty naše sny, ve kterých jsme žili, se absolutně neslučují s tím, co opravdu uvnitř sebe chceme.
Veškeré peníze, úsilí a čas jsme věnovali na rozjezd firmy, kterou tady máme, ale ve finále jsme zjistili, že investujeme úsilí do něčeho, co vlastně nechceme dělat a co nás absolutně nenaplňuje, spíš otravuje. Takže momentálně to je ve fázi, kdy se snažíme firmu udržet tak, abychom splňovali podmínky pro to, abychom tady mohli být legálně. Balů mluvil už hrozně dlouho o tom, že bychom mohli točit videa. Vždy jsem se mu vysmála s tím, že kdo by na nás koukal, že jsme tlustí, nesympatičtí a co bychom těm lidem měli jako předat?
Nicméně jsem tady v Americe začala psát tenhle blog. Jen občas nějaký článek s mými pocity a poznatky, který měl sloužit spíš nám, jako taková „kronika našeho života“ a rodince, aby věděli, jak se nám tady daří. Balů mi říkal, že by bylo super, kdybych psala víc a k těm článkům bychom točili taková jen „doprovodná“ videa, pro lepší představu toho čtenáře. Opět jsem se vysmála, protože, kde bych přece já vzala nějaký čtenáře? 😀
Jenže najednou mi pod ty články začaly chodit krásné komentáře od cizích lidí. Cože??? Někdo jako fakt čte to, co jsem napsala? Tak jsme k blogu udělali facebookové stránky a já si řekla, že by mě to blogování i docela bavilo. Že bych teda jako mohla být ta blogerka, což teď tak hrozně letí. 😀 Pochopitelně si Balů neodpustil větu: „Neříkal jsem ti to, že by bylo fajn, kdybys psala blog?“ Ale jo, měl pravdu. Našla jsem něco, co mě baví, protože jsem ke psaní měla vždy blízko. Dokonce mi přijde, že se psaným slovem dokážu vyjádřit líp než slovem mluveným. Po čase jsem se nechala ukecat i na to slavné „doprovodné“ video ke článkům.
[the_ad_group id=“57″]
No to byl děs!!! Nebyla jsem schopná říct před kamerou jednu normální větu. Styděla jsem se, jako bych stála před plným sálem lidí. Byl to trapas největšího kalibru a já Balůovi řekla, že na tohle fakt seru, protože mi to nestojí za ty nervy. Jenže já jsem ho v tom videu měla představit, a když jsem to udělala a on se posadil vedle mě, tak ze mě vše rázem opadlo, já se cítila naprosto skvěle a byla jsem schopná dokonce říct dvě věty po sobě bez střihu. 😀 A tak jsme ty videa začali točit spolu.
Najednou jsme zjistili, že si u toho užijeme hrozné srandy, jooo občas i pár hádek, ale to se ztratí. Každopádně jsme našli něco, co nás začalo strašně bavit. Myslím, že to je hlavně kvůli tomu, že jsme si v tomhle hrozně podobní. Máme rádi srandu, rádi se předvádíme, rádi bavíme okolí a klidně i na náš vlastní účet.
A když jsem potom viděla Balůa, jak stříhá naše videa, ve kterých se může realizovat a není omezený něčí ideou. No, měli byste vidět. Pořád mi ukazoval, jaký se naučil nový efekty (né, že by mě to bavilo 😀 ), díval se na videa na youtube, jak co nejlépe nastavit foťák, začal se více zajímat celkově o techniku k natáčení videí, pořád něco vymýšlel, chodil s nápady, co dalšího natočit atd. a já ho najednou viděla, že teď dělá něco, co ho opravdu baví a naplňuje.
A tak natáčení videí na youtube vlastně vyplnilo náš veškerý volný čas, ale zároveň to pro nás byl obrovský náboj. Obzvlášť, když se tam objevily komentáře, že se lidem video líbilo nebo že jsme pro někoho inspirací apod. Byla to pro nás obrovská motivace! Postupem času jsme se začali cítit před kamerou více komfortně, vybudovali jsme si takové malé publikum, kterému se naše videa líbila a tak jsme začali i streamovat. No vy, co nás sledujete, tak asi víte, jak se v něčem takovém dvě hééérečky, jako my dva, dokážou realizovat. 😀 A tak jsme tak nějak nevědomky začali rozvíjet to, co nás baví.
Jednou jsme se takhle bavili a já říkám: „Strašně bych si jednou přála napsat knížku“ A Balů mi říká: „Tak proč ji nenapíšeš, vždyť píšeš hezky a tvůj příběh by mohl být pro spoustu lidí inspirující.“ Kdybyste to nepochopili, tak tohle byl od Balůa obrovský kompliment, protože něco takového by neřekl, kdyby si to opravdu nemyslel. A já mu odpověděla: „Ale to až tak někdy, prostě jednou…“ A Balů jen tak mezi řeči: „A proč né teď?“ No a já nebyla schopná mu odpovědět. A v hlavě mi jen tak problesklo: No jo! Vlastně. Proč ne teď?
Abychom mohli vydělat ty peníze, tak jak dlouho teda ještě musíme dělat to, co nás nebaví?
A tak jsem začala pracovat na svém obrovském snu, který už dostává podobu. Říkala jsem už, že se strašně těším? 😀 Jenže zase ten život! Opět nám musel ukázat, že to vedeme úplně na hovno. Konečně děláme to, co nás neskutečně baví, ale tak nějak, jak to říct. Děláme to prostě tak na půl. Naše největší srdce je prostě cestování. Pořád jsme si říkali, že až vyděláme peníze, tak pojedeme tam a tam a procestujeme celou Ameriku. A zase jsme se ocitali na ostrově „jednou“.
Jenže kdy teda konečně vyděláme ty peníze, abychom to mohli uskutečnit? A abychom mohli vydělat ty peníze, tak jak dlouho teda ještě musíme dělat to, co nás nebaví? Až nám skončí víza a třeba nám je neprodlouží? Jenže jak z toho ven, když musíme měsíčně pokrýt náklady na bydlení, pojištění a jedno s druhým?
A tak jsme jednoho dne seděli na pláži a řekli jsme si, SEREME NA TO! Proč být pořád součástí něčeho, co nechceme? Proč tu Ameriku nemůžeme prožít tak, jak bychom chtěli? Sakra, vždyť jsme v Americe! Byl to náš sen, který momentálně fakt nežijeme! 24 hodin denně u počítačů fakt nebyla naše představa. Jenže pak jsme přišli na to, že my sami se tomu bráníme! Pojďme najít způsob, jak to udělat, abychom nemuseli pořád dělat to, co nechceme.
A tak jsme jednoho dne seděli na pláži a řekli jsme si, SEREME NA TO!
A tak se zrodil plán! Pustíme byt, koupíme karavan a do firmy si najdeme zaměstnance. A my? No přeci budeme dělat to, co nás baví a snažit se tím uživit. Točit videa, psát, inspirovat lidi, zdokonalovat se v tom, co děláme. Budeme doufat, že firma vydělá tolik, aby byla schopná pokrýt náklady na toho zaměstnance. Pochopitelně je to všechno opět obrovský risk. Ale nás by ten život asi bez toho riskování ani nebavil.
[the_ad_group id=“57″]
Spolu dokážeme cokoliv 🙂
Otevřely se nám neskutečné možnosti, procestovat Ameriku karavanem, točit o tom neobyčejná videa, psát o našich zážitcích, ukázat lidem, že se dá žít tak, jak si to člověk sám představuje. Nebýt součástí toho systému, kdy pořád něco musíme a kdy nás čas, který běží, dostává do neustálého stresu. A hlavně jsme pochopili, že společně dokážeme velké věci. Oba dva jsme si uvědomili to, co nás baví a ani nás nenapadlo, že by nás to takhle mohlo spojovat. Pracujeme na svém projektu, pracujeme na sobě samých a společně jsme prostě silnej tým.
Takže nemáme dům, nemáme obrovské impérium s miliony zaměstnanců, nemáme peníze, ale máme smysl života, sami sebe a vize, za kterými si jdeme.
Přestali jsme plánovat každý den a opravdu je strašně fajn, když nevíte, co bude zítra. Nemáme plány, máme vize a vše přijímáme tak, jak nám to život předhazuje. Je to neskutečně osvobozující. Takže nemáme dům, nemáme obrovské impérium s miliony zaměstnanců, nemáme peníze, ale máme smysl života, sami sebe a vize, za kterými si jdeme. Děláme to, co nás naplňuje a jsme za to strašně šťastní. A vy? Vy jste naší neoddělitelnou součástí, protože díky vám, můžeme kráčet po cestě, kterou jsme se vydali. Jen díky vám dává smysl to, co děláme!
Nechoďte po vyšlapané cestě, vytvořte si vlastní cestu a buďte šťastní!
Všechno, co se nám děje, tak nám vlastně ukazuje směr, kterým se máme ubírat. Nechoďte po vyšlapané cestě, vytvořte si vlastní cestu a buďte šťastní! Všímejte si znamení a věřte sami sobě, protože jen vy sami, dokážete cokoliv si usmyslíte! Tak a kdo to dočetl až sem, tak získává zlatého bludišťáka. Tohle prostě nešlo napsat ve zkratce. 😀 Mějte krásnej den! A ještě jednou obrovský díky, že jste v tom s námi!
Vaše sentimentální Ňuňu :-* :-* :-*
Ukázala jsem světu svoje špeky!
Tenhle článek jsem psala jako status na facebook po Dni nezávislosti, kdy jsem byla plná dojmů a nadšená z toho, že jsem se bez posměšků mohla projíždět ulicemi na kole v plavkách. Ráda bych tenhle status tak nějak doplnila o myšlenky, které mám s odstupem času.
[the_ad_group id=“57″]
Pocítila jsem po dlouhé době hroznou svobodu. V čem? V tom, že jsem se projížděla po ulici v plavkách a nikdo na mě neházel znechucený pohledy, nikdo mnou nepohrdal a nikdo se mi nesmál. 🙂 Bylo to přesně naopak!!!
Na Den nezávislosti jsme vytáhli kola a jeli se projet k pláži, kde to v tento den nejvíc žije. Projížděli jsme se na kole ulicí, kde to byla jedna velká párty a pak jsme šli chvíli zarelaxovat na pláž. Byla jsem celá mokrá a už jsme chtěli jet zpět a já říkám Balůovi, že bych se taky jen tak chtěla projíždět po ulici v plavkách jako ostatní. A Balů se na mě udiveně podíval, proč to jako neudělám.
Řekla jsem mu, že mám soudnost a vím, že si to nemůžu dovolit, protože jsem tlustá a není to tak pěknej pohled. 🙂 Ano, světe div se, mám doma zrcadlo a vím, jak vypadám. 🙂 Načež se strhla lehce jiskřivá debata, kdy mi Balů řekl, že to řeším úplně zbytečně, že jsem v Americe a tady se přece tohle neřeší. No a řekl mi, že pokud mě to uklidní, tak pojede na kole taky bez trička. 🙂 A fakt jel, prostě podpora úplně maximální!
Jak jsem se cítila? Jako člověk!
Těžko vám asi popíšu pocit, kdy si jedu na kole v plavkách ulicí, na každým výmolu jsem se vždycky pěkně celá rozvlnila a i přesto na mě pořvával nějakej týpek: „Hey what’s up, pretty girl!“ 😀 Je to hrozná blbost, ale tohle kdybych udělala v ČR, tak mě lidi normálně ukamenují. Nikdo z vás si nedovede představit, co tohle s člověkem udělá. Jak jsem se cítila? Jako člověk! Kterej se nemusí schovávat a bát se ostatních pohledů. A sebevědomí? O to jsem s přibývajícími kily postupně přicházela a tady se mi zase vrací. 🙂
Zdravý sebevědomí a sebeláska je strašně důležitá. Když nemá člověk rád sám sebe, jak může mít rád okolí? A s tímhle jsem měla docela problém, jak jsem přibrala. Nesnášela jsem reakce okolí, pořád jsem to řešila a na sebe jsem se nemohla podívat. Okolí jsem přestala úplně řešit a hrozně se mi ulevilo. Tohle všem doporučuji, neřešte, co chce okolí! Řešte to, co chcete vy!
Zdravý sebevědomí a sebeláska je strašně důležitá.
Největší problém jsem asi měla s tím přijmout sama sebe a mít se ráda. A po pravdě pořád na tom pracuji. I když jsem se rozhodla zhubnout, tak mi těch pár kilo, který jsem zatím shodila k té sebelásce pomohlo, ale asi to ještě není úplně ono. Každopádně až zhubnu podle svých představ, tak se asi budu milovat, jak nikdá 😀 😀 😀
Nicméně je neuvěřitelnej pocit žít bez nátlaku okolí a bez stresu, že mě zase jen bude někdo soudit. Je to taková pohoda, volně dýchat, neřešit, co si vzít na sebe, aby se to lidem líbilo a aby na mě blbě nečuměli. 😀 Rozhodně nechci, aby to vypadalo, že obhajuji obezitu!!! Měli bychom o svoje tělo pečovat s láskou, ale jsme jen lidi a děláme chyby. Necháme se lehce strhnout k nějakým průšvihům.
Je neuvěřitelnej pocit žít bez nátlaku okolí a bez stresu, že mě zase jen bude někdo soudit.
A proto absolutně nemá právo nikdo z nás, nad někým polemizovat, řešit ho, vymýšlet si konspirační teorie, jaký má život a dělat si o člověku úsudky na základě toho, jak vypadá. Všichni z nás chybovali, chybují a chybovat budou. Proto nám nenáleží právo odsuzovat druhé. Věřte mi, že si takhle zbytečně vzájemně hrozně ubližujeme a pak hledáme cesty, jak z toho ven.
Teď nedávno mi pod videem přistál komentář, že bych měla mít trochu soudnosti. Bylo to video, kde jsem se nijak zvlášť nevyjadřovala a neměla jsem na sobě ani nic šílenýho. Měla jsem na sobě sukni těsně nad kolena, tričko, který mi nebylo krátký, nikde mi nelezlo břicho nic. Když se balů zeptal slečny nebo paní v čem mi chybí ta soudnost, tak napsala, že bych měla schovat to břicho a boky, že to není moc sexy.
Takže tím, že jsem tlustá, tak bych měla chodit v hábitu nebo se oblíkat, jak nějaká mamina? Já jsem se nad tím komentářem ani nepozastavila, ale Balůa to hrozně naštvalo. Tohle je přesně ta vlastnost, která se nám nelíbí a se kterou jsme se tady ještě nesetkali. Pochopila bych názor slečny nebo paní, kdybych se procházela po módním mole a dělala ze sebe největší sexbombu, pak má možná právo to napsat. Ale já se prohřešila pouze tím, že jsem si na sebe vzala to, v čem se cítím dobře. A to je přesně to, co je špatně.
[the_ad_group id=“57″]
Ráda bych apelovala na všechny tyhle rádoby módní kritiky a nevím, jak jinak je ještě nazvat. Všichni máme doma zrcadlo a víme, jak vypadáme. Uvědomte si, že to, s kým mluvíte, je člověk. A můžete mu podobnými poznámkami dost ubližovat. Nejste v jeho kůži, nevíte, co má za sebou a vám nenáleží právo ho jakkoliv soudit. Nechte si ty poznámky pro sebe. Pokud vás obezita nebo špeky nějakým způsobem pohoršují, tak se s tím člověkem nestýkejte a neubližujte mu!
Takže? Ať už jste hubení, při těle nebo tak akorát, je to jedno. Vždycky se mějte rádi za všech okolností a neberte si tolik k srdci útoky ostatních. Dopřejme si trochu té svobody a mějme se rádi takoví, jací jsme 🙂 A pokud vám ty špeky vadí a je to nepřekonatelná překážka k tomu, abyste se přijali, což je můj případ, tak hold nezbývá nic jinýho než vstát a něco s těmi špeky udělat. Každej krok vpřed je důležitej a počítá se! Nezapomeňte, že ti rádoby kritici kritizují právě z toho gauče, takže budete vždy o krok před nimi.
Jinak tohle je oficiálně moje první veřejná tlustoprdská fotka se vším všudy. 😀 Chtě nechtě jsem se vždy fotila tak, aby nebylo nic vidět 😀 😀 A dokonce jsem jen v plavkách i ve videu a jsem s tím v poho. Čekejte od nás cokoliv kromě přetvářky a dělání ze sebe něco, co nejsme 🙂 Vím, že se to dnes nenosí, ale nám je to fuk!
Mějte se krásně a vyvalte špeky pěkně na sluníčko a načerpejte energii! 🙂
Vaše oplácaná Terka