Zpověď za rok 2017
„Překážky na cestě jsou jen skryté příležitosti. Odrážejí vaše očekávání. Když jim budete čelit s pokorou, povedete klidnější a vnímavější život.“
Carl Abbott
[the_ad_group id=“57″]
Tak s těmito slovy vstupujeme do roku 2018. Ovšem nečekala bych, že ty překážky nastanou hned v prvním týdnu nového roku. Mám od tety něco na způsob kalendáře, kde je ke každému dni napsané nějaké moudro, zajímavá myšlenka nebo citát. Možná to zní hloupě, ale ráda vstupuji do nového dne s nějakou myšlenkou. Buď ji hned vypustím anebo mi utkví v paměti (ano i to se občas stává, že tam něco zůstane 😀 ) a když se třeba stane nějaká situace, která se mi spojí s tou myšlenkou, tak mi to celé dává větší smysl.
A tuto myšlenku si teď spojuji s hororovým zážitkem, který potkal našeho malýho Timíka. Ale k tomu se ještě dostanu. Konečně mám stůl, pohodlnou židli a svoje místo, které jsem si přizpůsobila tak, abych se cítila příjemně a krásně se mi psalo. A abych se cítila fakt top top příjemně, tak tady mám andílky od svých nejbližších, fotky maminy a ten kalendář od tetinky. Cítím se tady skvěle a je to úžasný začátek toho, čím jsem vlastně ukončila rok 2017.
Ale když se ještě na chvíli vrátím do roku 2017, tak jsem na konci samozřejmě polemizovala, asi jako každej. Všichni psali, co jim ten rok dal a vzal atd. Já jsem to chtěla udělat taky, ale nějak mě přemohl vánoční KOPR (kurevskej odpor k práci) a celý svátky vlastně probíhalo SAKO (stav akutního kopru). To se pak těžko píše. 😀
Ale splíny byly, né že né. Já Vánoce zbožňuju, ale letos byly abnormálně emotivní, protože vyšla na svět moje první knížka a mě to nějak semlelo. Jednak se mi dostalo brutální podpory od lidí, protože po spuštění předprodeje se během dvou dnů prodalo přes 250 výtisků, což se mnou fakt zamávalo. Ale příjemně. Jenže zároveň jsem hodně myslela na mamku, hrozně mě mrzí, že u toho nebyla a hodně se mi vracely vzpomínky.
Byla jsem na sebe taková pyšná, že jsem dokázala, co jsem si hodně dlouho přála a strašně jsem to s ní potřebovala sdílet. Už jen kvůli tomu, že mě dřív pořád s někým srovnávala a neměla mě takovou, jakou si přála. Což si právě myslím, že dnes by tomu bylo jinak. Já vím, že všechno vidí, ale já chci vidět ji, její reakce, jak drží knížku v ruce a pláče dojetím, že je na mě pyšná. Chtěla bych ji slyšet, jak při každém telefonátu s kýmkoliv oznamuje (jen tak mezi řečí): „No moje dcera žije na Floridě. A napsala knížku! No chystám se za ní na dovolenou.“ 😀 Osud to všechno chtěl jinak.
Samozřejmě jsem o Vánocích smutnila i za svojí rodinou, protože jsme k nim vždy jezdili na první svátek vánoční na oběd. Pak jsme už jen seděli u stromečku, bylo zapáleno v krbu, chlapi si dali po kalíšku (dobře tak v jejich případě spíš po flašce 😀 ) a vždycky jsme se společně hrozně nasmáli. Hlavně u jejich speciálního popisování dárků. Například dárek pro Balůa: „Zbyňa, dárek jak sviňa.“ 😀 Na to člověk prostě nezapomene. Ale je pravdou, že i když jsme s Balůem sami dva, tak máme společně vždy naprosto úžasný Vánoce. Umíme si to užít. Za to jsem moc vděčná, že Balů všechno prožívá se mnou.
Když jsme hodnotili rok 2017, tak si říkám, že kromě toho, že jsme kompletně přehodnotili náš život a chceme „víc žít“ (podle čehož jsme vlastně přejmenovali i náš YT kanál), tak se nic tak zásadního nestalo. No to jsem si myslela do chvíle než jsem zabrouzdala na náš instagram. Najednou říkám: „Balů ty vole, vždyť my „přežili“ hurikán Irma. 😀 Podívej, na kolika jsme byli místech a akcích, co všechno jsme zažili, kolik jsme viděli nových míst. Kolik jsme si užili srandy. Aha! Na toho utopenýho drona jsem úplně zapomněla! Taky nás po dvou letech dostala do postele chřipka. Balů! Máme na instáči skoro 8,5 tisíc lidí. Na facebooku je nás už skoro 5,5 tisíc a co teprve youtubko? Máme přes 38 tisíc subs. Vždyť to je skvělý!“
[the_ad_group id=“57″]
A tak jsme projížděli na instagramu všechny naše zážitky a vzpomínali. Ale jak už jsem psala, tou největší změnou v tomto roce bylo „zjištění“, co opravdu chceme. Co nás baví, v čem se cítíme dobře. A tím se stalo natáčení videí na youtube a v mém případě psaní. A největším splněným snem je asi to, že jsme si vždy s Balůem přáli pracovat spolu v nějaké vlastní firmě. Tohle se splnilo nad naše očekávání, protože se každý realizujeme v tom svém, ale tím společně zároveň tvoříme skvělý projekt. Z toho všeho vlastně vzešlo, že si chceme vyzkoušet žít nějakou dobu v karavanu a projet všech 50 států. Žít víc.
Uvědomili jsme si, že jsme chtěli něco budovat a pak si „užívat“. Jenže jsme zjistili, že to chceme spíš naopak. Chceme žít teď. Ne za deset let a bůh ví, co bude za deset let. Celkově se mi zdá, že žijeme tak nějak opačně. Chceme rychle vyspět, najít si lukrativní práci, vydělávat hodně peněz, abychom mohli žít svobodně, abychom si POTOM ten život mohli užívat… Jenže se tím dostáváme do takového bludného kruhu, že často zapomínáme nač to všechno úsilí. No přeci abychom mohli potom žít, cestovat a konečně dělat to, co nás baví. Ale proč to neudělat hned?
No a to je právě to, o co s Balůem usilujeme. Nejdříve jsme se honili za tím, vybudovat firmu, ale pak nastalo takové období stagnace. Nic se nám nechtělo, nic nás nebavilo, neviděli jsme absolutně smysl v tom, co děláme. Dohadovali jsme se hodně i mezi sebou. Čas a platnost víz ubíhá sviňským krokem a my tu Ameriku pořádně ani nepoznali, protože se honíme za tím, abychom splnili podmínky pro prodloužení víz. Jenže k čemu nám to je? Usilovat o to, abychom tady mohli být, když stejně nemáme šanci tady žít na plno, jak bychom si přáli? Prostě začal zvonit alarm, že to chce změnu a ta cesta, kterou jsme vydali, není úplně ta šťastná.
Udělali jsme radikální změnu a začali jsme se věnovat opravdu tomu, co nás baví. Já začala psát svoji první knihu. Natáčeli jsme videa na youtube, dělali streamy a byli jsme si opravdu jistí, že tohle je přesně to, co chceme dělat a v čem jsme dobří. Chtěli jsme se rozvíjet, zdokonalovat se v tom. Bavit a motivovat lidi. Zpětná vazba byla neuvěřitelná až na pár nešťastných jedinců, co působí na youtube jen proto, aby svými komentáři srali lidi. Ale pro nás nic neobvyklého. Vše bylo na dobré cestě.
Bohužel krátce po našem nadšení přišel hodně tvrdý náraz a my jsme se opravdu chtěli na všechno vykašlat. Chtěli jsme se vykašlat na youtube, já na psaní, na instagram, facebook a vlastně cokoliv, co bylo spojené s lidmi a „veřejným životem“.
Co se vlastně stalo? V srpnu nám jednoho krásného rána zaklepal na dveře imigrační úředník, ukázal placku úřadu a oznámil nám, že je u nás na „hlášku“, že jsme v Americe nelegálně a zároveň tady nelegálně podnikáme. Když jsme doložili veškeré papíry, tak se nám omlouval, protože je to jeho práce a on to musí prověřit. Museli jsme prokázat úplně vše. Veškeré naše papíry a činnost, kterou tady děláme. Bylo to něco tak nepříjemného a cítili jsme se jak dva zlobiví žáci před tabulí, kteří se nenaučili na test. Když zjistil, že je vše v pořádku a zaklaply se za ním dveře, tak jsem začala hrozně plakat. Balů byl zaskočenej a nemluvil se mnou.
Kde? Kde se bere v lidech ta zloba? Kde se v nich bere tolik nenávisti? Zajímalo by mě, jestli si tito jedinci uvědomují, jaké může mít následky tohle jejich počínání. Proč mají potřebu lidem ničit život? Tolik škodit? Nechápala jsem to. Probírali jsme to tady s Balůem hodiny a hodiny. Ráda bych se tomu člověku podívala do očí a zeptala se ho, čím jsme se vůči němu tak provinili, že měl potřebu nám takhle škodit. Co jsme mu udělali? Do nikoho se nenavážíme, neúčastníme se žádných youtube válek, nikoho nehejtíme, nikomu neubližujeme, neděláme žádný prasárny na lidi. Jsme ke všem upřímní. Tak proč? Protože jsme tlustí? Protože žijeme v Americe a líbí se nám tady? Nebo jsme někomu neodpověděli na komentář? Nechápu to!
V jednu chvíli to vypadalo tak, že to vzdáme. Já bych si psala do šuplíku, Balů by i nadále točil videa, ale jen pro nás a byl by klid. Tak jsme nějakou dobu nenatáčeli, já jsem neměla chuť psát. Dělali jsme jen streamy, a videa jen tak zřídka, kde se začaly hromadit komentáře, proč už netočíme videa, že děláme jen streamy a jde nám jen o peníze a já nevím co. Měla jsem takovou chuť poslat ty rejpálky do prdele a říct jim pravdu. Jenže my jsme to říkat veřejně nechtěli. Nechtěli jsme vyvolávat diskusi a „pátrání“ po tom, kdo to mohl udělat.
Lidi po nás stále chtějí adresu, aby nám mohli něco poslat nebo chtějí naše telefonní číslo, to netuším z jakého důvodu, chtějí znát jméno naší firmy, chtějí vědět všechno. Tohle je přesně ten důvod, proč nechceme zveřejňovat některé naše základní osobní údaje. Vydáváme ze svého soukromí, si myslím, maximum, ale jsou určité hranice a tohle byl přesně ten důvod a krásný úkaz toho, že čím víc lidé o nás ví, tím hůř. Na streamech jsme vše svedli na práci, že netočíme tolik videí, protože je hodně práce. Neměli jsme ani chuť cokoliv vysvětlovat. Ty komentáře byly takovou poslední kapkou a my se rozhodli, že tohle zřejmě nebyla ta šťastná cesta, jak jsme si mysleli. Jenže potom přišlo takový hodně divoký znamení, že by to byla ta největší chyba, kterou bychom mohli udělat.
[the_ad_group id=“57″]
Byla by chyba, kdybychom tomu člověku dovolili překazit naše sny a vesmír nám to dal pěkně najevo. Seslal na nás hurikán Irma. Samozřejmě se kolem nás začal zvedat zájem, přibývali lidé, kteří prahli po youtube drama. Točili jsme videa o tom, jak to tady vypadá, co se přesně děje atd. A vzrostl zájem o naše videa, což bylo úplně to nejmenší, protože ten největší důkaz toho, že nemáme končit, přišel se stovkami zpráv. Denně nám chodily opravdu desítky zpráv, na které ani nebylo reálné odepsat, ale všechny jsem si je četla. Lidi nám psali, jestli jsme v pořádku, psali, že o nás mají strach. Vyznávali nám tolik podpory a nešetřili na nás krásnými slovy. Občas jsem nevěřícně koukala, jako krásnou zprávu ze sebe byli schopni vypustit. Bylo to až neuvěřitelný.
Říkám: „Balů my přece nemůžeme skončit. Jednak to nechceme a jednak podívej se na to, co nám ty lidi píšou, vždyť nás mají rádi! Přece nedovolíme nějakýmu niemandovi, aby nám takhle zasáhl do života a překazil vše, o co usilujeme.“ Hurikán Irma byla sice pohroma, ale opět krásným důkazem toho, že všechno zlé je pro něco dobré. Dostali jsme lekci, ve které jsme málem neobstáli. I když to bude znít sebevíc bizarně, tak jsme za hurikán Irma rádi, protože s sebou odtáhl veškeré naše pochybnosti, zda pokračovat dál v tom co děláme. Tak je to venku. 🙂
Každopádně vám patří obrovský díky, protože bez vás by tohle všechno nemohlo být a bez vás bychom si nemohli plnit své sny. Vaše podpora je pro nás opravdu důležitá a vážíme si jí. Takže každý z vás, komu děláme radost, kdo se směje u našich videí a streamů, kdo pláče u mé knížky a pro koho jsme opravdu inspirací, ať už se jedná o cokoliv, tak je pro nás poklad. 🙂 Děkujeme vám!
Takže i přes větší překážky jsme to zase rozprděli. Točíme videa, já dopsala knížku „Nechci jen existovat, chci žít“, což jsem tady zmiňovala už asi desetkrát a hodláme ve všem pokračovat. Mám teď perfektní podmínky pro psaní druhého dílu, takže už pomaličku začínám psát a jsem za to šťastná. Opět tam nahoru děkuji děkuji děkuji!
Do roku 2018 vstupujeme s těmito sny a cíli:
• Být zdraví a šťastní
• Co nejdříve vyjet s karavanem
• Cestovat, poznávat = žít víc
• Napsat druhý díl ke knize Nechci jen existovat, chci žít
• Trochu se rozrůst v youtube světě
• Zdokonalit se v tom, co děláme, zrealizovat naše nové nápady, které se vším souvisí
• Konečně se vymanit z rizikové skupiny v důsledku naší obezity, prostě dokončit to, co jsme začali 🙂 Dostat se na normální „lidskou váhu“
• Neříkat pořád „prostě“
Myslím, že ten poslední úkol bude asi nejtěžší. 😀 Nový rok 2018 začal pěkně z vostra skrze našeho Tímíka, který si podle všeho prošel mozkovou mrtvicí, ale to už jsem psala na facebook a říkáme to také ve videu, takže už to sem ani psát nebudu. Upřímně. Ani se do těch vzpomínek nechci vracet, takže jsem ráda, že jsme všichni v pohodě zdraví, plní síly a nálady plnit si ty výše vypsaný body.
Vám přeji, aby pro vás byl rok 2018 čímkoliv šťastnější nebo zvláštnější oproti roku 2017. Abyste se odhodlali k těm změnám, po kterých už tak dlouho prahnete. Abyste byli zdraví a zvládali své překážky s pokorou a poznáním, proč se nám některé bolesti dějí. Abyste nacházeli smysl nejen v tom, co děláte, ale abyste jej nacházeli hlavně v životě. A hlavně abyste byli na světě rádi a měli důvod se smát!
Mějte se krásně
S láskou vaše ztřeštěná a bezprostřední
Terka
COMMENTS