„Překážky na cestě jsou jen skryté příležitosti. Odrážejí vaše očekávání. Když jim budete čelit s pokorou, povedete klidnější a vnímavější život.“

Carl Abbott

Tak s těmito slovy vstupujeme do roku 2018. Ovšem nečekala bych, že ty překážky nastanou hned v prvním týdnu nového roku. Mám od tety něco na způsob kalendáře, kde je ke každému dni napsané nějaké moudro, zajímavá myšlenka nebo citát. Možná to zní hloupě, ale ráda vstupuji do nového dne s nějakou myšlenkou. Buď ji hned vypustím anebo mi utkví v paměti (ano i to se občas stává, že tam něco zůstane ) a když se třeba stane nějaká situace, která se mi spojí s tou myšlenkou, tak mi to celé dává větší smysl.

A tuto myšlenku si teď spojuji s hororovým zážitkem, který potkal našeho malýho Timíka. Ale k tomu se ještě dostanu. Konečně mám stůl, pohodlnou židli a svoje místo, které jsem si přizpůsobila tak, abych se cítila příjemně a krásně se mi psalo. A abych se cítila fakt top top příjemně, tak tady mám andílky od svých nejbližších, fotky maminy a ten kalendář od tetinky. Cítím se tady skvěle a je to úžasný začátek toho, čím jsem vlastně ukončila rok 2017.

Ale když se ještě na chvíli vrátím do roku 2017, tak jsem na konci samozřejmě polemizovala, asi jako každej. Všichni psali, co jim ten rok dal a vzal atd. Já jsem to chtěla udělat taky, ale nějak mě přemohl vánoční KOPR (kurevskej odpor k práci) a celý svátky vlastně probíhalo SAKO (stav akutního kopru). To se pak těžko píše.

Ale splíny byly, né že né. Já Vánoce zbožňuju, ale letos byly abnormálně emotivní, protože vyšla na svět moje první knížka a mě to nějak semlelo. Jednak se mi dostalo brutální podpory od lidí, protože po spuštění předprodeje se během dvou dnů prodalo přes 250 výtisků, což se mnou fakt zamávalo. Ale příjemně. Jenže zároveň jsem hodně myslela na mamku, hrozně mě mrzí, že u toho nebyla a hodně se mi vracely vzpomínky.

Byla jsem na sebe taková pyšná, že jsem dokázala, co jsem si hodně dlouho přála a strašně jsem to s ní potřebovala sdílet. Už jen kvůli tomu, že mě dřív pořád s někým srovnávala a neměla mě takovou, jakou si přála. Což si právě myslím, že dnes by tomu bylo jinak. Já vím, že všechno vidí, ale já chci vidět ji, její reakce, jak drží knížku v ruce a pláče dojetím, že je na mě pyšná. Chtěla bych ji slyšet, jak při každém telefonátu s kýmkoliv oznamuje (jen tak mezi řečí): „No moje dcera žije na Floridě. A napsala knížku! No chystám se za ní na dovolenou.“ Osud to všechno chtěl jinak.

Samozřejmě jsem o Vánocích smutnila i za svojí rodinou, protože jsme k nim vždy jezdili na první svátek vánoční na oběd. Pak jsme už jen seděli u stromečku, bylo zapáleno v krbu, chlapi si dali po kalíšku (dobře tak v jejich případě spíš po flašce ) a vždycky jsme se společně hrozně nasmáli. Hlavně u jejich speciálního popisování dárků. Například dárek pro Balůa: „Zbyňa, dárek jak sviňa.“ Na to člověk prostě nezapomene. Ale je pravdou, že i když jsme s Balůem sami dva, tak máme společně vždy naprosto úžasný Vánoce. Umíme si to užít. Za to jsem moc vděčná, že Balů všechno prožívá se mnou.

Když jsme hodnotili rok 2017, tak si říkám, že kromě toho, že jsme kompletně přehodnotili náš život a chceme „víc žít“ (podle čehož jsme vlastně přejmenovali i náš YT kanál), tak se nic tak zásadního nestalo. No to jsem si myslela do chvíle než jsem zabrouzdala na náš instagram. Najednou říkám: „Balů ty vole, vždyť my „přežili“ hurikán Irma. Podívej, na kolika jsme byli místech a akcích, co všechno jsme zažili, kolik jsme viděli nových míst. Kolik jsme si užili srandy. Aha! Na toho utopenýho drona jsem úplně zapomněla! Taky nás po dvou letech dostala do postele chřipka. Balů! Máme na instáči skoro 8,5 tisíc lidí. Na facebooku je nás už skoro 5,5 tisíc a co teprve youtubko? Máme přes 38 tisíc subs. Vždyť to je skvělý!“

A tak jsme projížděli na instagramu všechny naše zážitky a vzpomínali. Ale jak už jsem psala, tou největší změnou v tomto roce bylo „zjištění“, co opravdu chceme. Co nás baví, v čem se cítíme dobře. A tím se stalo natáčení videí na youtube a v mém případě psaní. A největším splněným snem je asi to, že jsme si vždy s Balůem přáli pracovat spolu v nějaké vlastní firmě. Tohle se splnilo nad naše očekávání, protože se každý realizujeme v tom svém, ale tím společně zároveň tvoříme skvělý projekt. Z toho všeho vlastně vzešlo, že si chceme vyzkoušet žít nějakou dobu v karavanu a projet všech 50 států. Žít víc.

Uvědomili jsme si, že jsme chtěli něco budovat a pak si „užívat“. Jenže jsme zjistili, že to chceme spíš naopak. Chceme žít teď. Ne za deset let a bůh ví, co bude za deset let. Celkově se mi zdá, že žijeme tak nějak opačně. Chceme rychle vyspět, najít si lukrativní práci, vydělávat hodně peněz, abychom mohli žít svobodně, abychom si POTOM ten život mohli užívat… Jenže se tím dostáváme do takového bludného kruhu, že často zapomínáme nač to všechno úsilí. No přeci abychom mohli potom žít, cestovat a konečně dělat to, co nás baví. Ale proč to neudělat hned?

No a to je právě to, o co s Balůem usilujeme. Nejdříve jsme se honili za tím, vybudovat firmu, ale pak nastalo takové období stagnace. Nic se nám nechtělo, nic nás nebavilo, neviděli jsme absolutně smysl v tom, co děláme. Dohadovali jsme se hodně i mezi sebou. Čas a platnost víz ubíhá sviňským krokem a my tu Ameriku pořádně ani nepoznali, protože se honíme za tím, abychom splnili podmínky pro prodloužení víz. Jenže k čemu nám to je? Usilovat o to, abychom tady mohli být, když stejně nemáme šanci tady žít na plno, jak bychom si přáli? Prostě začal zvonit alarm, že to chce změnu a ta cesta, kterou jsme vydali, není úplně ta šťastná.

Udělali jsme radikální změnu a začali jsme se věnovat opravdu tomu, co nás baví. Já začala psát svoji první knihu. Natáčeli jsme videa na youtube, dělali streamy a byli jsme si opravdu jistí, že tohle je přesně to, co chceme dělat a v čem jsme dobří. Chtěli jsme se rozvíjet, zdokonalovat se v tom. Bavit a motivovat lidi. Zpětná vazba byla neuvěřitelná až na pár nešťastných jedinců, co působí na youtube jen proto, aby svými komentáři srali lidi. Ale pro nás nic neobvyklého. Vše bylo na dobré cestě.

Bohužel krátce po našem nadšení přišel hodně tvrdý náraz a my jsme se opravdu chtěli na všechno vykašlat. Chtěli jsme se vykašlat na youtube, já na psaní, na instagram, facebook a vlastně cokoliv, co bylo spojené s lidmi a „veřejným životem“.

Co se vlastně stalo? V srpnu nám jednoho krásného rána zaklepal na dveře imigrační úředník, ukázal placku úřadu a oznámil nám, že je u nás na „hlášku“, že jsme v Americe nelegálně a zároveň tady nelegálně podnikáme. Když jsme doložili veškeré papíry, tak se nám omlouval, protože je to jeho práce a on to musí prověřit. Museli jsme prokázat úplně vše. Veškeré naše papíry a činnost, kterou tady děláme. Bylo to něco tak nepříjemného a cítili jsme se jak dva zlobiví žáci před tabulí, kteří se nenaučili na test. Když zjistil, že je vše v pořádku a zaklaply se za ním dveře, tak jsem začala hrozně plakat. Balů byl zaskočenej a nemluvil se mnou.

Kde? Kde se bere v lidech ta zloba? Kde se v nich bere tolik nenávisti? Zajímalo by mě, jestli si tito jedinci uvědomují, jaké může mít následky tohle jejich počínání. Proč mají potřebu lidem ničit život? Tolik škodit? Nechápala jsem to. Probírali jsme to tady s Balůem hodiny a hodiny. Ráda bych se tomu člověku podívala do očí a zeptala se ho, čím jsme se vůči němu tak provinili, že měl potřebu nám takhle škodit. Co jsme mu udělali? Do nikoho se nenavážíme, neúčastníme se žádných youtube válek, nikoho nehejtíme, nikomu neubližujeme, neděláme žádný prasárny na lidi. Jsme ke všem upřímní. Tak proč? Protože jsme tlustí? Protože žijeme v Americe a líbí se nám tady? Nebo jsme někomu neodpověděli na komentář? Nechápu to!

V jednu chvíli to vypadalo tak, že to vzdáme. Já bych si psala do šuplíku, Balů by i nadále točil videa, ale jen pro nás a byl by klid. Tak jsme nějakou dobu nenatáčeli, já jsem neměla chuť psát. Dělali jsme jen streamy, a videa jen tak zřídka, kde se začaly hromadit komentáře, proč už netočíme videa, že děláme jen streamy a jde nám jen o peníze a já nevím co. Měla jsem takovou chuť poslat ty rejpálky do prdele a říct jim pravdu. Jenže my jsme to říkat veřejně nechtěli. Nechtěli jsme vyvolávat diskusi a „pátrání“ po tom, kdo to mohl udělat.

Lidi po nás stále chtějí adresu, aby nám mohli něco poslat nebo chtějí naše telefonní číslo, to netuším z jakého důvodu, chtějí znát jméno naší firmy, chtějí vědět všechno. Tohle je přesně ten důvod, proč nechceme zveřejňovat některé naše základní osobní údaje. Vydáváme ze svého soukromí, si myslím, maximum, ale jsou určité hranice a tohle byl přesně ten důvod a krásný úkaz toho, že čím víc lidé o nás ví, tím hůř. Na streamech jsme vše svedli na práci, že netočíme tolik videí, protože je hodně práce. Neměli jsme ani chuť cokoliv vysvětlovat. Ty komentáře byly takovou poslední kapkou a my se rozhodli, že tohle zřejmě nebyla ta šťastná cesta, jak jsme si mysleli. Jenže potom přišlo takový hodně divoký znamení, že by to byla ta největší chyba, kterou bychom mohli udělat.

Byla by chyba, kdybychom tomu člověku dovolili překazit naše sny a vesmír nám to dal pěkně najevo. Seslal na nás hurikán Irma. Samozřejmě se kolem nás začal zvedat zájem, přibývali lidé, kteří prahli po youtube drama. Točili jsme videa o tom, jak to tady vypadá, co se přesně děje atd. A vzrostl zájem o naše videa, což bylo úplně to nejmenší, protože ten největší důkaz toho, že nemáme končit, přišel se stovkami zpráv. Denně nám chodily opravdu desítky zpráv, na které ani nebylo reálné odepsat, ale všechny jsem si je četla. Lidi nám psali, jestli jsme v pořádku, psali, že o nás mají strach. Vyznávali nám tolik podpory a nešetřili na nás krásnými slovy. Občas jsem nevěřícně koukala, jako krásnou zprávu ze sebe byli schopni vypustit. Bylo to až neuvěřitelný.

Říkám: „Balů my přece nemůžeme skončit. Jednak to nechceme a jednak podívej se na to, co nám ty lidi píšou, vždyť nás mají rádi! Přece nedovolíme nějakýmu niemandovi, aby nám takhle zasáhl do života a překazil vše, o co usilujeme.“ Hurikán Irma byla sice pohroma, ale opět krásným důkazem toho, že všechno zlé je pro něco dobré. Dostali jsme lekci, ve které jsme málem neobstáli. I když to bude znít sebevíc bizarně, tak jsme za hurikán Irma rádi, protože s sebou odtáhl veškeré naše pochybnosti, zda pokračovat dál v tom co děláme.  Tak je to venku.

Každopádně vám patří obrovský díky, protože bez vás by tohle všechno nemohlo být a bez vás bychom si nemohli plnit své sny. Vaše podpora je pro nás opravdu důležitá a vážíme si jí. Takže každý z vás, komu děláme radost, kdo se směje u našich videí a streamů, kdo pláče u mé knížky a pro koho jsme opravdu inspirací, ať už se jedná o cokoliv, tak je pro nás poklad. Děkujeme vám!

Takže i přes větší překážky jsme to zase rozprděli. Točíme videa, já dopsala knížku „Nechci jen existovat, chci žít“, což jsem tady zmiňovala už asi desetkrát a hodláme ve všem pokračovat. Mám teď perfektní podmínky pro psaní druhého dílu, takže už pomaličku začínám psát a jsem za to šťastná. Opět tam nahoru děkuji děkuji děkuji!

Do roku 2018 vstupujeme s těmito sny a cíli:

• Být zdraví a šťastní

• Co nejdříve vyjet s karavanem

• Cestovat, poznávat = žít víc

• Napsat druhý díl ke knize Nechci jen existovat, chci žít

• Trochu se rozrůst v youtube světě

• Zdokonalit se v tom, co děláme, zrealizovat naše nové nápady, které se vším souvisí

• Konečně se vymanit z rizikové skupiny v důsledku naší obezity, prostě dokončit to, co jsme začali Dostat se na normální „lidskou váhu“

• Neříkat pořád „prostě“

Myslím, že ten poslední úkol bude asi nejtěžší. Nový rok 2018 začal pěkně z vostra skrze našeho Tímíka, který si podle všeho prošel mozkovou mrtvicí, ale to už jsem psala na facebook a říkáme to také ve videu, takže už to sem ani psát nebudu. Upřímně. Ani se do těch vzpomínek nechci vracet, takže jsem ráda, že jsme všichni v pohodě zdraví, plní síly a nálady plnit si ty výše vypsaný body.

Vám přeji, aby pro vás byl rok 2018 čímkoliv šťastnější nebo zvláštnější oproti roku 2017. Abyste se odhodlali k těm změnám, po kterých už tak dlouho prahnete. Abyste byli zdraví a zvládali své překážky s pokorou a poznáním, proč se nám některé bolesti dějí. Abyste nacházeli smysl nejen v tom, co děláte, ale abyste jej nacházeli hlavně v životě. A hlavně abyste byli na světě rádi a měli důvod se smát!

Mějte se krásně

S láskou vaše ztřeštěná a bezprostřední

Terka

The post Zpověď za rok 2017 appeared first on Live More!.

Ale letos jsme ty Vánoce mohli konečně prožít se vším všudy. Ovšem o tom už jsem psala v předešlém článku. Jistě spoustu z vás zajímá, jak se slaví Vánoce v Americe a jestli ctíme spíš český nebo americký tradice.

Vánoce v Americe jsou sice víc komerční, to nepopírám, ale hrozně kouzelný. Tady se vám prostě nestane, že by jste minuli vánoční atmosféru. Je tady všechno vánočně nasvícený, lidi nosí santovský čepice a vánoční trika nebo svetry. Všude uslyšíte hrát vánoční písničky a rozhodně by se vám tady nestalo, že by vám někdo nepopřál krásné Vánoce. Děje se spousta charitativních akcí a všude se vybírají peníze pro ty, kteří si nemohou dopřát plnohodnotné Vánoce.

24. prosince Christmas Eve

24. prosince je tzv. Christmas Eve, který není státním svátkem. Lidé ještě dohání vánoční přípravy, opozdilci dokupují dárky, aranžují světýlka a konají se poslední přípravy na Vánoce. Děti před spaním nechávají u stromečku sklenici mléka pro Santu, sušenky a mrkev pro soby. Možná jste už slyšeli pojem „Elf on the shelf“, kdy rodiče koupí postavičku elfa a posadí ho na poličku. Děti mají za to, že právě Elf dohlíží, zda-li jsou hodné a zda-li si zaslouží nějaké dárky. Rodiče Elfa často přemisťují, takže na děti iluze působí fakt věrohodně.

25. prosince Christmas Day

25. prosince ráno se rozbalují dárky, rodina je pohromadě a večer usedají ke slavnostní večeři, která se tady hodně liší skrz etnický původ. Ovšem převážně se peče krocan s nádivkou, brusinkovou omáčkou a ještě je tady takovej fenomén pečená šunka. Naše sousedka pochází z Texasu a jejich tradiční štědrovečerní večeře je steak z kvalitního hovězího masa a pečená brambora s dipem a sýrem. Zajímalo mě, jestli Američani taky pečou na Vánoce cukroví a ona nám řekla, že dělá hned několik druhů cukroví. Tak jsem si představila nějaký cookies, perníčky apod. No při ochutnávce jsem byla okamžitě vyvedená z omylu.

Připadalo mi to jako, kdyby rozpustila bonbony na cumlání a pak z toho nalámala střepy. No a této prazvláštní cumlavé hmoty měla několik druhů.

Když nám donesla ochutnat, tak jsem hleděla jak osel. Dostali jsme nalámaný střepy cumlavých bonbonů. Přišlo mi, že snad jen rozpustila bonbony a pak to nalámala na střepy. No a této prazvláštní cumlavé hmoty měla několik druhů. My jsme měli peprmint, což je tady asi nejoblíbenější vánoční příchuť a pálivou skořici. No pusa se mi kroutila, protože to bylo hrozně hnusný. Tady se na Vánoce dělá právě hodně candy cane, takový ty vánoční hůlky, což je vlastně na stejným principu.

Rozhodně tady nefrčí pečení jako v Česku. Takže zlatý český vánoční pečivo.

Potom tady ještě pečou koláče, perníčky a cookies, ale to je asi tak všechno. Rozhodně tady nefrčí pečení jako v Česku, takže zlatý český vánoční pečivo. No a 26. prosince se objíždí rodiny a už se všichni jen radují a hodují tak, jak to známe z Česka. My jsme ani nijak nepřemýšleli nad tím, jak budeme slavit Vánoce, jestli česky nebo americky. Celý to tak přirozeně vyplynulo, že jsme vlastně nakombinovali obě dvě tradice.

24. prosince jsme si udělali slavnostní večeři. Pro nás asi neexistuje jiná vánoční večeře než polívka, řízek a salát. Kapra ani jeden nejíme a krocan nás nijak zvlášť neuchvátil. Takže jsme měli napečený český cukroví, udělali jsme si českou večeři, ale dárky jsme si rozbalovali až 25. prosince ráno. Tohle se nám tady líbí mnohem víc než v Česku. Pamatuju si, že když jsem byla malá, tak jsem se samozřejmě celej den těšila nejvíc na rozbalování dárků, který bylo až večer. Po rozbalování jsem se podívala na pohádku a už jsem se pomalu musela chystat do postele, takže jsem si ty dárky vůbec neužila. Takhle si ty dárky děti rozbalí a můžou si je užívat už celej den.

Potom jsme si z Ameriky převzali vánoční písničky, který se mi taky líbí víc. Jsou takový pohodový a veselý, než depresivní vysoce postavenej hlas nebo dětskej sbor. Já to prostě nedovedu poslouchat celej večer natož celej den. Navíc některý ty texty typu: ježíšku panáčku, já tě budu kolébati, jsou prostě takový zvláštní.

Na amerických Vánocích se mi líbí víc i to, že dárky nosí Santa Claus. Děti ví, jak vypadá, můžou mu sdělit svoje přání, vědí, že žije na severním pólu a má dílnu, kde skřítci vyrábí hračky. Ježíška nikdy nikdo neviděl. Mě rodiče ježíška nikdy nebyli schopni popsat, čemuž se nedivím, protože jak popsat malýmu dítěti, že dárky nosí batole v plínkách. Nějak v tom nevidím to pohádkový kouzlo.

Hodně jsem tady viděla na sociálních sítích, že mají lidi zabalený dárky pod stromečkem už třeba týden před Vánoci. Když jde třeba jen o pár nebo jsou v rodině už dospělý děti, tak proč ne. Ale svoje dítě bych rozhodně nechtěla ošidit o to překvapení, že se ráno probudí a pod stromečkem se objeví dárky. Takže tohle mi přijde takový zvláštní.

Musím teda podotknout, že jsem v životě neviděla tolik věcí s vánoční tematikou. Tolik ozdob, dárkových krabic, světýlek, doplňků, oblečení, prostě na cokoliv si vzpomenete, tak tady najdete ve vánočním provedení. Lidi mají opravdu extrémně vánočně nazdobený domy, dokonce si zdobí i auta. Na přední masku zavěšují vánoční věnec nebo přidělají na okýnka sobí parohy a na přední masku auta červený sobí čumáček.

Myslím, že je na každým z nás, jaký chce dodržovat tradice. Nejdůležitější je přeci to, aby si ty Vánoce udělal každý tak, aby na ně rád vzpomínal. Užít si společnej čas s rodinou, společně se nasmát u stromečku, odpočinout si od práce a starostí, o tom přece ty Vánoce jsou.

Večer si zajedeme na chvíli na pláž, přivítat do nového roku oceán a připít si na další rok. Vyšleme do vesmíru všechna naše přání a pojedeme zpět za mrňatama.

Nicméně Vánoce jsou už za námi a čeká nás Silvestr. My ho nebudeme slavit nějak extra. Nejsem moc zastáncem petard a ohňostrojů, protože to většinou bouchá tři dny před a tři dny po Silvestru a já jen vidím naše pejsky, jakej z toho mají stres. Takže budeme s nimi doma a večer si zajedeme na chvíli na pláž, přivítat do nového roku oceán a připít si na další rok. Vyšleme do vesmíru všechna naše přání a pojedeme zpět za mrňatama.

A jaký si dávám předsevzetí do novýho roku? No přece žádný! Mám pocit, že předsevzetí je spíš něco jako, co v příštím roce nezměním. Pro mě je důležitý, abychom byli zdraví, šťastní a dařilo se nám hladce realizovat projekty, na kterých pracujeme. Takže i následující rok je pouze v našich rukou a je jen na nás, jak s ním naložíme, stejně jako s našimi životy. Takže my nadcházející rok hodláme opět prožít na plný pecky!!! Jdete do toho s námi???

Mějte se krásně a přejeme vám všem do nového roku jen to nejlepší!!

Vaše Terka ????????????

The post Vánoce v Americe – české nebo americké? appeared first on Live More!.

Co mi rok v USA dal a co jsem se naučila?

Štěstí

Štěstí je pojem, který znamená pro každýho něco jinýho. Někdo prahne po majetku, někdo by dal všechno za restart svýho zdraví a někdo by chtěl každej měsíc žít na jiným místě. Pro mě štěstí znamená šťastná rodina v pohodovým prostředí. Aby byl člověk šťastnej, tak bohužel nesmí jen sedět na zadku a čekat, až si ho to štěstí najde, ale musí mu jít naproti. V předešlých článcích jsem zmiňovala, že my jsme měli v Česku opravdu všechno. Jenže nedokázali jsme to stále pojmenovat jako štěstí.

Myšlenka šibenice v podobě hypotéky, výchovy dítěte v paneláku a věčný stěžování na to, jak mě nebaví práce, kterou dělám, pro mě byla nemyslitelná. Ať to zní jakkoliv blbě, tak bohužel nesympatizuji s českou mentalitou a přesto, že jsme měli všechno, tak pokaždé co jsme vyšli za branku našeho domečku, tak jsme se utvrzovali v tom, že to prostě není to, co bychom chtěli. Chceme prostě žít jinak.

Když jsme se přestěhovali sem, tak s jistotou můžu říct, že jsem dosáhla toho svýho štěstí. Přesto, že tady nemáme všechno, jako například v Česku, tak jsme zjistili, že člověk se spokojí s málem. Ale to, jakým způsobem nás ovlivňuje místní prostředí, má pro nás obrovskou váhu. Protože permanentně krásný počasí, přátelští usměvaví lidi a nádherný prostředí, to člověka prostě chtě nechtě hrozně ovlivňuje. Takže opravdu můžu říct, že přes všechny překážky mě život tady dělá šťastnou, což si myslím, že je pevnej základ pro to mít šťastnou rodinu. Nešťastní rodiče prostě nemůžou nikdy mít šťastný dítě.

Spoléhat jen sám na sebe

Život v cizině člověka opravdu naučí spoléhat jen sám na sebe. V mým případě jsem se mohla spolehnout hlavně na Balůa. Když jsme se stěhovali do USA, tak jsme sem samozřejmě jeli pouze s informacemi, který jsme našli na internetu. V začátku jsme jako každej nováček spoustu věcí nevěděli a tápali jsme. Proto jsme oslovili pár facebookových skupin, ve kterých jsou Češi, kteří žijí v USA nebo na Floridě.

Když se na naše „hloupé“ dotazy nesmetla lavina kritických komentářů, tak přišla úžasná rada „ostřílených“ Čechů v USA, která nás většinou stála pouze čas a peníze. Tito chytrolíni, kteří se chvástají tím, že tady žijí desítky let, asi zřejmě neobnovují své „vědomosti“ a díky jejich radám jsme několikrát opravdu zbytečně jen přišli o čas a peníze. Samozřejmě nehážu všechny do jednoho pytle, ale naše zkušenosti jsou prostě takové. Takže jsme tyhle komunity vynechali a od té doby spoléháme pouze jen sami na sebe. Ono to není špatná zkušenost, protože pak vás jen tak něco nevystraší a jste schopni rychle jednat.

Vztahová prověrka

I přes to, že jsme spolu s Balůem nějakých pár let, tak i tento obrovskej krok samozřejmě ten náš vztah prověřil. Ono se to nezdá, ale byl to opravdu nátlak. Nečekali jsme, že to bude růžová pohádka, ale je hrozně těžký si představovat, jaký to bude, když vlastně ani nevíte, do čeho jdete.

Možná to navenek vypadá, jak jsme to všechno hravě zvládli, ale samozřejmě to obnášelo i spoustu hádek a slz. Nejhorší totiž bylo, že nás v krátkým časovým horizontu čekalo hrozně moc důležitých rozhodnutí. Výběr auta, bydlení, vybavení, řešení spoustu administrativních věcí apod. Paradoxně jsme se nikdy nehádali o tom, jaký vybereme auto nebo jestli budeme bydlet tam a tam. Na tom jsme se většinou shodli. Ale byl to takovej nátlak, že už to pro nás oba byly nervy, jak to všechno zvládneme a hádali jsme se kvůli blbostem, který gradovaly do opravdu šílených hádek.

Peníze ubývaly šíleným tempem a my už potřebovali mít zázemí a začít nějak budovat svůj život. Jenže jsme nečekali, že to bude tak dlouho trvat a že vlastně ještě po roce budeme stále na začátku. Já jsem hrozně netrpělivej člověk, ale pořád si říkám, že je lepší třeba čekat tři roky na to, až se nám rozjedou projekty, na kterých pracujeme, než potom chodit třicet let do stejné práce, ve stejnej čas za stejný peníze.

Přiznávám, že ne jednou jsem se chtěla na všechno vykašlat a vrátit se. Jenže, když jsem si to představila, že se vrátím do ČR, tak jsem absolutně nebyla schopná to akceptovat. Takže zatnout zuby a vybojovat to. Tady prostě nemáte nikoho, kdo by vás vyslechl nebo jste si o tom s někým promluvili. Museli jsme to řešit všechno spolu s Balůem a myslím, že i v tomto směru se náš vztah hodně upevnil.

All you need is love

Tenhle nápis nás přivítal v Miami na letišti a já ho nemůžu dostat z hlavy. Co jsem se v Americe naučila, je především to, jak by se k sobě lidi měli chovat. Naučila jsem se tady, jak vypadá přirozená vzájemná pomoc a že je v životě hrozně důležitá pokora. Tohle slovo se bohužel vytrácí ze světa, ale tady jsem v tom našla určitej smysl.

Lidi si tady neustále nějakým způsobem pomáhají, chovají k sobě úctu a na prvním místě je tady vždy rodina. Líbí se mi, jak se tady chovají chlapi k ženám, co všechno se tady dělá pro děti a jak jsou lidi přátelští. Začala jsem tady mnohem víc přemýšlet nad životem a zabývat se určitýma otázkama. Od toho, co jsme tady, tak věřím na znamení, protože opravdu jsem si jistá tím, že nás někdo shora vedl, abychom si nenatloukli nos. Všechno se děje z nějakýho důvodu a i ze špatných zkušeností se vždycky snažíme vytěžit maximum.

Možná můžu prozradit, že mám rozpracovanou knížku, ve které se tohle všechno, co se nám tady dělo dozvíte. Nebude to hned, protože do ní opravdu vkládám kus sebe a o určitých věcech není lehké psát.
Opravdu potřebujeme k životu lásku. Přijímáme přesně to, co vysíláme a pokud v sobě člověk neustále chová nějakou nenávist nebo zášť, tak těžko bude někdy šťastnej. Je potřeba s tímhle pracovat a mně se to tady podařilo.

Co mi rok v USA vzal?

Rodina

No přece rodinku. Nedá se to tak přesně říct, co mi rok v USA vzal nebo že by mi někdo vzal rodinu. Pořád jsou tam, sice na opačným konci světa, ale vím že tam jsou. Vím, že je mám a že by pro mě udělali cokoliv. Vím, že se můžu okamžitě sbalit a jet za nima, vždycky tam budu mít svoje místo.

Díky internetu jsme neustále v kontaktu, ale přece jen…tolik bych je chtěla obejmout. Chtěla bych si v klidu poklábosit s tetou o takových těch věcech, který řešit přes skype prostě není ono. Vždycky si řekneme to nejdůležitější, jak se máme. Nasmějeme se. Chlapi si dají pivo, ale domluvíme, já vypnu počítač a nikde nikdo. Vánoce jsou pro mě v tomto směru samozřejmě těžký.

Vždycky jsme si udělali štědrej den s Balůem a pak jsme jeli na návštěvu k mojí tetě, na co hrozně ráda vzpomínám. Chlapi nad sklenkou whisky vyřešili všechny celosvětový problémy a ženský vždycky v kuchyni při chystání občerstvení probraly všechny – kdo, s kým, proč, jak a kde. Prostě taková klasika. Hrozně mi to chybí. Ale s tím jsem do toho šla. Věděla jsem, že tyhle chvíle přijdou a budou těžký.

Momentálně asi nejsem schopná říct, co mi ten rok tady vzal. No zapomněla jsem ještě na to, že rok v Americe mi dal dalších pár kilo navíc. Takže bych měla zamakat na tom, abych příští rok mohla napsat, že mi další rok v USA vzal spoustu kilo.

Každej, kdo si za něčím v životě tvrdě šel, mi dá určitě za pravdu, že musel něco obětovat. Je důležitý, aby si člověk byl schopnej zařídit život tak, aby byl šťastnej. Bohužel to znamená opustit tu komfortní zónu, nějakou jistotu. Lidi se bojí riskovat jen proto, aby to nebylo ještě horší, než to je. Jenže potom je hrozně smutný koukat na to, s jakým životem se smíří. Pokud se vám něco nelíbí, tak to změňte! Tu změnu můžete udělat jen vy sami, nikdo jiný ji za vás neudělá.

Mějte krásný vánoční dny ????????????

Vaše Terka ????????

The post Rok v USA – co mi dal, co mi vzal appeared first on Live More!.

Když jsem byla malá, pamatuju si, že jsme s našima vždycky před večeří šli na procházku. Venku sněžilo, byla zima a ty procházky jsem fakt milovala. Koukali jsme lidem do oken, jak se už chystají k večeři, na ulici to vonělo řízkama, všude vánoční světýlka, zablbli jsme si ve sněhu a šli domů.  Doma jsme se hezky oblíkli a šli k večeři, pak samozřejmě následovala oblíbená část, kdy se šlo ke stromečku, kde se nějakou záhadou objevila spousta dárků. Za tohle musím našim hrozně poděkovat, především mamce, která vždycky doma vytvořila úžasnou vánoční atmosféru a já proto Vánoce opravdu od malička miluju.

Vánoce jsme měly vždycky super

Když se naši rozvedli, tak i přesto, že jsme nebyli kompletní rodina, tak Vánoce s mamkou byly vždycky super. Držely jsme všechny tradice a Vánoce jsme si udělaly vždycky boží. Bohužel ty procházky už nebyly tak kouzelný, protože se málokdy zadařilo, aby byl na Vánoce sníh. Už to nebylo ono, nebylo to takový kouzelný a pohádkový.

No to bylo kouzlo, po pláži jezdil přiopilej Santa Claus na velbloudovi, pak následovaly úžasný vánoční programy pro turisty a štědrovečerní večeře v podobě exotickýho rautu, ze kterýho mě pak akorát chytla faraonova pomsta.

Vánoční procházka na blátě

Když mamka umřela nějak jsem nebyla ještě schopná všechno přijmout a hlavně jsem nebyla schopná slavit Vánoce, který byly vždycky úžasný hlavně díky ní. Po její smrti jsem Vánoce bojkotovala a strávila je v Egyptě. No to bylo kouzlo, po pláži jezdil přiopilej Santa Claus na velbloudovi, pak následovaly úžasný vánoční programy pro turisty a štědrovečerní večeře v podobě exotickýho rautu, ze kterýho mě pak akorát chytla faraonova pomsta. Ale byla jsem za to ve finále ráda, nechtěla jsem Vánoce ani cítit a tam se to povedlo.

Akorát Timíka ty naše procházky moc nebavily

Další rok pro mě byl příchod Vánoc zase takovej stresující. Jenže pak se ve mně něco zlomilo a řekla jsem si, že přece Vánoce od malička miluju a díky komu? No přece díky mamce! Určitě by nechtěla, abych takhle Vánoce odepsala. Tak jsem si doma nazdobila stromeček. Byla jsem za něj ráda, ale bylo to takový prázdný, necítila jsem to opravdový vánoční kouzlo.

Vánoce s nimi byly skvělý, jenže pak jsem jela domů, kde jsem byla zase sama s tím svým ozdobeným stromečkem. Takže to bylo zase takový smutný a prázdný.

Navzdory všemu trápení jsme si ty Vánoce užívaly jako by byly poslední (Bohužel byly předposlední )

Vánoce jsem strávila se svoji úžasnou rodinkou, se svojí tetou, která je pro mě anděl a nejúžasnější člověk na světě. Je to vlastně mamčina sestřenice, ale ujala se mě, jako bych byla její další dítě. Vánoce s nimi byly skvělý, jenže pak jsem jela domů, kde jsem byla zase sama s tím svým ozdobeným stromečkem. Takže to bylo zase takový smutný a prázdný.

To byly první Vánoce, kdy nám přibyl novej člen rodiny (Nelča)

No pak přišly první Vánoce s mým milovaným medvědem Balůem a bylo to úplně o něčem jiným. Objížděli jsme obchody a vybírali si dekorace na stromeček, koupili jsme si živej stromek, pekli jsme, udělali jsme si prostě plnohodnotný skvělý Vánoce. A tak tomu vlastně bylo po celou tu dobu, co jsme spolu. Jenže pak jsme se přestěhovali na Floridu a já jsem si říkala, že to prostě nebude ono. Jít na štědrej den ven v kraťasech a žabkách prostě nemůže být ta správná vánoční atmosféra.

První Vánoce v Americe, v novým domově

Minulej rok jsme si ty Vánoce moc neužili. Protože jsme se vlastně 22. prosince stěhovali do novýho bytu. Bylo to všechno takový hektický, ale zvládli jsme to, jenže jsme tu správnou vánoční atmosféru vůbec nestihli nasát. Když už jsme měli konečně svoje „doma“ a konečně jsme si mohli oddechnout a užívat si pohodičku a klid, tak jsme se museli pomalu chystat na odlet do Česka, kam jsme museli krátce po Silvestru skrz moje nezdařený státnice.

Samozřejmě bez řízku a salátu to pro nás nejsou Vánoce

Letos je to jiný. I když je venku teplo, je to skvělý. Všude je výzdoba. Přiznávám, že vánočně nasvícený palmy jsou trochu zvrácený, ale má to tady svoje kouzlo. Všichni si přejí Merry Christmas, hrají tady všude vánoční písničky. Nazdobili jsme si stromeček, máme zapálený svíčky, krásně provoněný byt od vánočního pečení a celkově si to hrozně užíváme.  Vánoce v Americe nikdo nepřehlídne, protože tady se opravdu řeší všechno ve velkým. Vánoce jsou tady hrozně oblíbený. I když je to takový víc komerční, jde vidět, že lidi si to užívají úplně na max.

Je pravda, že si dovedu lehce představit Vánoce někde na horách, kde je sníh, ve srubu u krbu. A určitě si chceme takový Vánoce do budoucna dopřát, ale musím říct, že tady absolutně nepostrádám vánoční atmosféru, takže Vánoce v teple mi vůbec nevadí. Počasí přes zimu tady hrozně skáče nahoru a dolů. Jeden den je na žabky a kraťasy a druhej den na boty a mikinu. Ale hlavně je pořád krásně, i když je chladněji, tak svítí sluníčko a je fajn.

Letos si to užíváme úplně na max

Teď jsme měli nedávno s Balůem takovou jiskřivější výměnu názorů, už ani nevím, kvůli čemu to bylo, ale bylo to určitě hrozně důležitý. A já mu říkám, že se můžeme klidně na celý Vánoce vyprdnout, že jen kvůli mně je dělat nemusíme. A on se na mě podíval a říká mi: „Ňuňu (Tak mi říká Balů), pro mě byly dřív Vánoce spíš opruz, ale s tebou mám Vánoce hrozně rád. A nechci se na ně rozhodně vypadnout, už se na to tak těším, jak si uděláme tu naši pohodičku a ty umíš vytvořit tu správnou atmosféru.“

O tom přece Vánoce jsou, o zážitcích a trávení společných chvil s těmi, které milujeme.

No jasný, že mě to dostalo, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že mamka ve mně zanechala kus toho vánočního ducha, kterej jen čekal na tu správnou osobu, se kterou bude moct ty Vánoce sdílet se vším všudy. Proto je úplně jedno, na kterým světadíle se momentálně nacházíte. Je jedno jestli je teplo nebo mráz. Je jedno jestli jsou umytý okna nebo ne. Důležitý je, aby jste byli s těmi, které milujete a společně si tak vytvoříte tu nejlepší vánoční atmosféru. Na co budete vzpomínat? Na to jak bylo venku nebo jestli se vám blýskaly okna? Určitě ne. Vzpomenete si na to, jak děti nedočkavě trhali balící papír, jak ho váš pes roztahal po celým bytě a jak jste hasili prskavku, která vám spadla na koberec. O tom přece Vánoce jsou, o zážitcích a trávení společných chvil s těmi, které milujeme.

S Vánočními články ještě rozhodně nekončíme!! Přejeme vám všem, aby jste si užívali vánoční atmosféru, jak jen nejvíc to jde!!!

Vaše Terka ????????????

The post Vánoce v teple appeared first on Live More!.

Musím říct, že jsme si docela sedli s tím majitelem, který se v rámci rozhovoru s námi jen tak zmínil, že bude volný apartmán po jeho tetě, která se stěhuje do nového domu. Když nám apartmán ukázal, nebylo vůbec o čem rozhodovat. Apartmán byl v perfektním stavu, čistý a hlavně v plné výbavě, takže myčka a naše vysněná obří americká lednička. Hned jsme to podepsali, ale nastěhovat jsme se mohli asi až za týden, prostě snad dva dny před Vánoci.

Museli jsme koupit veškeré základní vybavení od hrnců, přes nábytek až po příbory. Je neuvěřitelný kolik věcí člověk doma má a vnímá je jako samozřejmost.

Dva dny do Vánoc :/

Neotáleli jsme ani minutu a začali nakupovat veškeré vybavení do bytu, abychom se mohli nějak zabydlet a strávit Vánoce jako lidi. Já nakupování miluju, ale tohle mě už fakt nebavilo, každej den objíždět obchody, no to bylo k zešílení, navíc před Vánoci, tudíž nákupní horečka kam se podíváš.
V pokoji na motelu jsme měli už jen uličku k posteli a do koupelny, jinak všude byly krámy. Museli jsme koupit veškeré základní vybavení od hrnců, přes nábytek až po příbory. Je neuvěřitelný kolik věcí člověk doma má a vnímá je jako samozřejmost.

Strávili jsme Vánoce už ve svém, což pro nás byl ten největší dárek a hlavně asi kilometr od moře!!!! Co víc si přát!!!

Co jsme se nastěhovali, tak ty dva dny jsme se nezastavili ani v noci. Balů montoval nábytek, já zaklízela. Do toho ještě udělat salát, protože Vánoce bez salátu a řízku pro nás prostě nejsou Vánoce! A já jakožto milovník cukroví jsem ještě musela upéct alespoň jednu várku rohlíčků a lineckýho.
Ale zvládli jsme to, sice jsme pak asi týden nic nedělali, protože jsme měli úplně odvařený záda a ťapičky, ale tím, že tu nemáme žádnou rodinku a přátele, tak jsme si tu válečku mohli dovolit a že jsme si ji užili!!

Nicméně strávili jsme Vánoce už ve svém, což pro nás byl ten největší dárek a hlavně asi kilometr od moře!!!! Co víc si přát!!! Takže jsme po dlouhé cestě nakonec doběhli do cíle a jsme spokojení jak želvy!

Konečně nohy nahoře

Konečně!

Nejvíc unavení byli samozřejmě pejsci

Přeji vám krásný den!!! ????????????

The post Konečně máme své „doma“ appeared first on Live More!.