Říkala jsem si: „Tohle má být můj domov? Kam si dám všechny svoje věci, na který jsem zvyklá? To nemluvím o oblečení. Jak tady budu vařit a péct? A ta koupelna, to jako vážně? A ten interiér? Jenom to ne!“ Ten smrad ve většině karavanů ani nemusím popisovat. Byla jsem z toho fakt rozpačitá, ale když jsem viděla nadšení Balůa, asi mi bylo všechno jedno.

„OK, nějak si to tam zútulníme a bude to v poho.“ Utěšovala jsem se. Ale reálná představa, kterou jsem nemohla vytlačit z hlavy byla, že v takovým „domově“ nemůžu být nikdy spokojená. Omlouvala jsem si to tím, že krásy, co uvidíme na cestách, mi vynahradí všechny stinný stránky našeho nového bydlení.

Každopádně když jsme vybrali super karavan pro nás a začali ho rekonstruovat, tak jsem začínala vše vidět v jasnějších barvách. Nebudu lhát, byla jsem šťastná za každou blbost, kterou chtěl Balů vyměnit nebo obnovit, protože nemám ráda starý věci. Myslím nábytek, dekorace a ten styl. Nikdy jsem se necítila dobře u mých babiček, který měly doma nábytek starej 20 let a víc, přes starou sedačku hozenej přehoz a porcelánový dekorace. Absolutně nedokážu vysvětlit proč, ale necítím se v tomhle prostředí příjemně.

Vyjíždíme na naši cestu

O amerických interiérech ani mluvit nebudu, protože ty se za posledních 20 let ani nezměnily. To je jedna velká tragédie. Máme raději evropský styl, všechno sladěný a čistý.

O rekonstrukci karavanu snad někdy jindy, protože to byla zkouška ohněm. Byla to prověrka vztahová, prověrka trpělivosti a prověrka tolerance. Snad jsme obstáli. Když začal karavan dostávat nový nádech, řekla jsem si: „Jo!“ Začínala jsem se vlastně i těšit, jako bychom si rekonstruovali dům nebo byt. To vědomí toho, že je to naše a můžeme si klidně polepit stěny hovnama, bylo super!

Tak kolik těch států zvládneme?

Procházeli jsme si obchody, vybírali barvy, plánovali, jak si to tam celý uděláme a vlastně z toho hnusnýho smradlavýho kravince jsme začali vytvářet domov, do kterýho jsem se těšila. Nechci, aby to znělo, že jsme si kupovali rujnu, to fakt ne, vzhledem k našim finančním možnostem, jsme koupili, jak nejlíp jsme mohli. Ale ženský mě asi pochopí víc. My jednoduše děláme ten domov domovem. A ten interiér byl hrůza děs.

Interiér jsme si udělali fakt top, ale obavy ne a ne zmizet:

1. Jak si zvyknu na tak malej prostor?

2. A ten záchod? Tak na to si nezvyknu, je to hrozně divný, kadit do nějaké nádrže.

3. A sakra! Čeká mě život bez myčky!

4. Ta koupelna je jen pro mini lidi ne? Vždyť bude pořád všude mokro!

5. Jak budu zvládat prát!

6. Na tomhle mám jako vařit? Vždyť tam nedám dva hrnce vedle sebe!

7. A kde budeme jíst, vždyť jsme zrušili jídelnu!

8. Soukromí! Budeme ještě vůbec nějaký mít?

9. Kam si dám všechny svoje hadry? Kosmetiku? Kabelky a botičky?

10. A co všechny věci v karavanu při přejezdu? To jako budu muset furt uklízet?

11. Co naše bezpečí? Je to divný spát za tak tenkou zdí.

12. A sakra, co Balůovo chrápání? Vždyť se v kempu nikdo nevyspí!

13. No a sex? Jak to budeme dělat?

Po dvou měsících už si vlastně na vše dokážu odpovědět sama!

1. Upřímně? Zase tak malej není. Někteří nemají zdaleka tak velkou kuchyni, máme plnohodnotný spaní, pracovní stoly, koupelnu, pokoj na věci, a když se vytáhne slideout (bok karavanu), kterej máme vytaženej pokaždé, když stojíme v kempu, tak si tady můžeme i zatancovat.

2. Záchod? Normální záchod, jako jsme měli na apartmánu s výjimkou toho, že splachuješ páčkou, na kterou musíš jen šlápnout. Vyprazdňování nádrže se mě naštěstí netýká. O fekální problematice a vyprazdňování nádrže by mohl napsat článek Balů. Ale zatím to zvládá statečně.

3. Jo tak nádobí mě úplně nebaví. Ale nic co by se nedalo přežít!

4. Bože Terezo! Žiješ s chlapem! Koupelna bude vždycky mokrá! Ať je malá nebo velká! Mimo jiné koupelna je fakt super!

5. Normálně jako vždycky! V každým kempu je prádelna, v každým městě taky!

6. Vaření je občas challenge, ale vaříme si normálně plnohodnotně jako v apartmánu. S tím rozdílem, že si musím třeba nejdřív uvařit těstoviny a pak až udělat omáčku atd. Jen je to zdlouhavější, ale uvařím a upeču víceméně cokoliv.

7. Koupili jsme si dva mobilní stolečky. Takže si sedíme pohodlně v sedačce a vytáhneme si akorát každej svůj stoleček. Každopádně jíme převážně venku! Na každým místě v kempu je stůl s lavicemi a gril. Tak proč sedět v karavanu?

8. Upřímně, čekala jsem, že bude slyšet každej prd, ale není. Máme v pohodě nahlas muziku, zpíváme si, hádáme se, milujeme se a prdíme, aniž by to někoho z venku pohoršovalo. Není nic slyšet. Nebo teda aspoň my si to myslíme!

9. Všude kam se dá. Většina skříněk v karavanu je mých. Život se ženskou si asi vždy žádá uskromnění se ve skříních. To už je hold váš úděl pánové.

10. Jo budeš muset pořád uklízet. A absolutně mi to nevadí (teda až na to nádobí) Máme skvěle rozdělený role. Balů vše připraví z venku, zahákne karavan, vyprázdní nádrže. A já vše zajistím a uklidím uvnitř. Už jsme sehraní, jako bysme to dělali roky.

11. Ještě jsme nezkoušeli úplně kempovat na divoko, takže o bezpečí jsme se zatím nebáli. Kempy bývají většinou za minimálně jednou bránou, ke které mají kód jen kempaři a ti si tady vzájemně neškodí. Takže odemknutý auto, korba, klíče v zámku apod. se nám daří celkem často.

12. Když Balů chrápe, tak se nikdo v okolí několik desítek kilometrů nevyspí, takže žádná změna.

13. Tak jako vždycky.

Spí se mi celkem fajn

Trošku jsem si z toho udělala srandu, ale ty obavy, který jsem měla byly fakt banální a vše se hezky usadilo. Za tu chvíli jsem nenašla nic, co by mě štvalo natolik, že bych si řekla, tak karavan už nikdy! Chci zpátky do bytu! Jediný katastrofy, který nás zatím postihly, bylo pár kousků rozbitýho nádobí, rozlámanej mixér, vysypanej cukr a popadaný věci z koupelny.

Teď teda řešíme rozbitej záchod, kde se projevila nějaká výrobní vada. Já bych si hrozně ráda na něco zanadávala, ale my jsme zatím tak moc spokojení, že není na co. Samozřejmě se může za pár dní, týdnů, měsíců něco změnit. Ale první dojmy jsou jednoduše TOP.

Ale tak dobře! Zanadávám si. Pořád jsme dokousaní! Nevím, jestli nás žerou komáři, mravenci nebo nějaký blechy, ale pořád se jen škrábu. Možná je to všechno dohromady. A pak mě teda deprimují nezvaní návštěvníci. Už jsme tady měli jednoho fakt hnusnýho pavouka a jednoho obrovskýho odpornýho velkýho švába. Jestli jste viděli první díl filmu Muži v černém, tak přesně takovýho jsme tady měli. Nemyslím toho ufona, ale ty jeho bratříčky. Tohle je fakt jediný.

Zatím mám v zásobě miliardu zážitků, poznatků, pocitů a až moc krásna. Ještě si najít čas, abych ty pocity mohla vložit do řádků a více vás zasvětit do našeho cestování. Takže se můžete brzy těšit na další článek!

Ale to nejdůležitější na tom všem je, že jsme byli celý den na výletě a Balů najednou řekl: „Uf, já už se těším DOMŮ.“ Jen jsem se na něj podívala, usmála se a řekla: „Já taky.“ Domov si utváříme my sami. Domov je tam, kde je láska. Ten koho milujete. Prostředí, který si zvelebujeme tak, abychom se tam cítili dobře. Takže aniž bych tomu v začátku věřila, tak můžu teď s klidem v srdci říct, že si za autem opravdu vozíme DOMOV. A to je prostě hustý!

Vaše spokojená Terka :-*

The post Domov na kolech – První dojmy appeared first on Live More!.

Na youtube, na instagramu, facebooku a na blogu jsme oproti většině hrozně malincí. Přesto, že jsme ještě takový malý rybky, tak pociťujeme, jakej to je hroznej nátlak a člověk se tomu lehce poddá. Co je nátlak? Ty posraný čísla!

Čísla odběrů, lajků, zhlédnutí a všeho okolo. Myslím si, že tohle semele asi fakt každýho. Ještě teď si živě vybavuju, jak jsme měli třeba 300 odběratelů a říkali jsme si: „Ty jo to bude hustý, až budeme mít třeba 500 odběratelů. Ale co 500!

Až budeme mít 1000! To bude hustý. Ty jo a mít třeba 20 000, tak to už je masakr.“ Jenže když máte těch 20k, tak si říkáte, jak bude hustý, až budete mít 50k. Až budete mít 50k budete prahnout po 100k. Víte, co se říká? S jídlem roste chuť.

Když člověk vytváří něco pro veřejnost, ať už to dělá pro peníze nebo pro zábavu, tak je pochopitelný, že chce, aby se jeho tvorba dostala k co nejvíce lidem. Proto sleduje ty čísla a různý postupy, jak dosáhnout toho, aby se jeho tvorba dostala k široké veřejnosti. Když jsme měli asi 15k odběrů na youtube, tak se nám stal hroznej úlet.

Z ničeho nic se nám na youtube ukázala 0. Dokonce nám někdo psal, jestli máme zrušenej účet a my jsme nechápali, co se to stalo. Já vím, co se stalo! Někdo na nás ze shora volal: „Pokora!“

Pak se to zase vrátilo do normálu. Youtube udělalo nějakou chybu nebo něco, ale nás pěkně oblil studenej pot. A tak jsme na tohle téma s Balůem hodně debatovali. S rostoucími čísly, ať už jde o cokoliv, se z lidí vytrácí pokora a stávají se z nich hladový zvířata prahnoucí po vyšších číslech a absolutně neřeší nic okolo.

Neřeší svoje diváky. Neřeší to, že točí sračky. Neřeší, že svými názory, lhaním a reklamou ovlivňují spoustu lidí. Řeší jen čísla. Od toho se potom odráží taky jejich tvorba. Takže i když třeba začali se super obsahem, udělají z toho sračku jen proto, že to má mnohem více zhlédnutí.

Proto jsme tehdy přestali ty čísla tolik řešit a zaměřili jsme se na lidi. Jenže lidi řeší právě ty čísla. Velký čísla = super tvorba. Já bych řekla, že je to spíš naopak. Je spousta tvůrců, kteří jsou malincí, ale jejich tvorba je na úplně jiným levelu, než těch velkých ryb. A teď mi řekněte čím to je? Jsou moc normální? Nežijí povrchním životem a neukazují lidem jen pozlátko, tak proto? Já to nechápu.

Jsem docela znechucená z toho, co jsou lidi pro zhlédnutí udělat. Tak si občas říkám, jestli jsme se vydali správným směrem, protože jsme na to asi ještě moc normální a poctiví. Ale v životě se nejedná jen o youtube, veřejný život a čísla. Přijde mi, že je to tak ve všem. Tak když má soused bávo, tak já si koupím meďáka. Pamatujete na slunce seno? Když vy inženýrku, tak my! To budete koukat! Ale ono to tak v životě opravdu je.

Mám pocit, že tím, že žijeme v Americe, tak všichni najednou hrozně chtějí do Ameriky a je to jejich životní sen, přestože tady nikdy nebyli. Jsem z toho všeho taková zmatená a pořád na nás okolí vytváří nátlak a my se tím necháváme často unést. Nebudu lhát, že ne.

Lidé mají neustálou potřebu rozebírat, kolik máme odběrů, zhlédnutí, lajků a taky kolik máme peněz. Za co utrácíme, co jíme, za co bychom měli a neměli utrácet a co bychom měli jíst a pořád je člověk pod drobnohledem. No, někdy je to fakt už hodně na palici. I když je to věc, se kterou člověk počítá, když jde s kůží na trh, tak ta realita bývá občas těžší, než se zdá.

Ono je důležité mít velké cíle! Ale pořád vnímám za mnohem větší umění dosáhnout jich s pokorou a charakterem. Je super, že je někdo úspěšný, ale pokud z něj úspěch udělal bezpáteřní krysu, tak u mě ten člověk ztrácí určitou hodnotu.

Proto jsme se rozhodli pro vlastní závod. S nikým nesoutěžíme ani nehrajeme hru, že jsme lepší než ostatní. To za žádných okolností. Naším cílem je být lepší, než minule. Jedině tak můžeme být šťastní z toho, co děláme. Chcete radu dne? Vyserte se na ostatní a běžte si vlastní cestou, vlastním tempem a svým způsobem. Jedině tak dosáhnete toho, že budete spokojení, originální a hlavně svobodní.

S láskou vaše Terka :-* :-* :-*

The post Život není soutěž appeared first on Live More!.

Chtěla jsem vám napsat o našem Díkůvzdání. Co znamená v Americe Thanksgiving Day se dočtete na internetu snad všude, ale jak to doopravdy probíhá? Přijde mi, že Díkůvzdání se tady prožívá pomalu víc než Vánoce. Celá rodina se sejde u večeře, pomodlí se, všichni si řeknou, za co jsou vděční a pak se pustí do večeře. To mi přijde jako hrozně krásná tradice. Bohužel je zprzněná tím, že po večeři se od stolu utíká k fotbalu a zběsilým nákupům, protože ve čtvrtek začínají slevy na Black Friday. Z lidí, kteří s pokorou říkají, za co všechno jsou vděčni, se později stávají monstra a jsou ochotni se klidně porvat s ostatními o televizi, která je ve slevě. Jako ty slevy bývají fakt brutální, ale kolikrát si říkám, kam se poděla naše lidskost.

My jsme letošní Díkůvzdání brali jako takovou oslavu a jedno obrovské díky za to, že se podařilo vydat knížku do Vánoc. V posledních měsících jsme žili opravdu jako krysy. Vůbec jsme nechodili ven, veškerý čas jsme strávili u počítačů, chodili jsme spát až ráno nebo dopoledne, takže jsme celý den prospali a večer vstali a opět šli pracovat. Tohle bylo opravdu psycho a trochu se to na nás podepsalo. Byli jsme pořád unavení a celí dolámaní. Každopádně ten pocit, kdy spadl server, protože měli všichni zájem o knížku v předprodeji, byl totálně k nezaplacení. Jako kdyby nás někdo kopl do zadku a my měli chuť pokračovat dál.

Nakonec jsme v tom šíleném maratonu stihli upéct krocana, což byla naše premiéra. První Díkůvzdání jsme trávili ve Wisconsinu u známých, druhý rok jsme byli u našich sousedů a letos jsme se do toho pustili sami. A bylo to hrozně super, protože jsme s Balůem vařili společně, byla to hrozná sranda a neskutečnej oddych od počítačů. Večeřeli jsme sice dost pozdě, ale to nám bylo jedno. Byli jsme rádi, že jsme společně všechno zvládli a můžeme si chvíli vydechnout. Sice jsme nepronášeli modlitbu, ale řekli jsme si, za co jsme vděčni. Asi bych se opakovala, když napíšu, že jsem vděčná za svýho Balůa, svoje nejbližší a to, že jsme zdraví a můžeme společně žít svůj sen.

Nicméně tento rok vzdávám obrovské díky za „prozření“ vůči lidem. Přiznám se, že jsme hodně zanevřeli na lidi po našich špatných zkušenostech. Nejde jen o faleš a zklamání, ale také o to, že jsme už byli ze spousty lidí znechucení. Viděli jsme jen, jak si mezi sebou ostatní závidí, pomlouvají se, jak jsou na sebe zlí. Viděli jsme, jak se na nás smějí a za zády nás pomlouvají. Viděli jsme, jak se snaží o naši přízeň, aby nás mohli využít. Viděli jsme, jak měli neustálou potřebu nás o něčem poučovat a školit ve věcech, ve kterých jsme měli jasno. Uzavřeli jsme se přede všemi. Nechtěli jsme se seznamovat s nikým novým. Viděli jsme, jak se nedokážou lidé usmát. Nechtělo se nám do společnosti. Nechtělo se nám být s lidmi, které jsme dříve považovali za své přátele. Byli jsme zklamaní a z lidí spíše otrávení. Měli jsme svůj svět „Ňuňu a Balů“, do kterého jsme nikoho nepustili.

Když do mě Balů hučel, abychom natáčeli videa a abych psala blog, tak jsem mu řekla: „Ale lidi nás budou nenávidět! Budou nás nenávidět za to, že jsme tlustí nebo že žijeme v Americe. Budou nás nenávidět za naše názory a já nevím za co všechno. Já nechci číst den co den útoky na naši osobu.“ Balů: „Na to se vyser a neřeš to! S takovou bys potom nemohla dělat nic.“ A dnes? Těch útoků, kterých jsem se tolik bála, je úplné minimum a většinou se jim spíše směji. Ale za tu dobu, co natáčíme videa a já píšu blog, jsme přišli do kontaktu s tolika skvělými lidmi, že jsme si oba dva říkali: „Kde ty lidi byli, když jsme ještě žili v ČR?“ Uvědomili jsme si, že ti skvělí lidi tam byli vždy, jen my jsme jim nedovolili se k nám přiblížit. Díky natáčení videí a blogu jsme měli příležitost poznat super lidi, kteří mají srdce na správném místě.

Chodí nám neskutečně krásné zprávy, neuvěřitelná podpora za to, co děláme. Lidé nám děkují, že jsme jim zlepšili den, že si pouští naše videa, když mají náladu pod psa. Děkují nám, že jim předáváme tolik pozitivní energie. A my zase děkujeme za tak skvělou zpětnou vazbu a ukázku toho, že na světě nejsou jen ti špatní a zlí lidé. Jasný, po světě jich běhá spousta, ale nedovolme, abychom kvůli takovým lidem uzavřeli svá srdce právě pro ty, kteří si tam to místo zaslouží.

Proto vzdávám díky vám. Vám, kteří jste nám ukázali, že by byla hrozná škoda se před lidmi uzavřít. Vám, kteří jste nám ochotni pomoci bez jakéhokoliv očekávání. Vám, kteří nás dokážete rozesmát. Vám, kteří nás máte rádi i přesto, že jsme tlustí a nehledíte na předsudky. Vám, kteří v nás věříte a podporujete nás. DÍKY!

Tak jsme vzdali díky, pštrosa jsme snědli a už se můžeme vrhnout na ty nákupy. My jsme Black Friday vždy bojkotovali. Je to jen velká marketingová bublina. Celoročně totiž v Americe nakoupíte oblečení, elektroniku i auta za skvělé ceny. Američani jsou obchodníci a na ceně se s nimi vždy domluvíte a slevy? Ty jsou tady celý rok. Takže za nás má smysl koukat na Black Friday tak maximálně po elektronice nebo značkových věcech. Ceny někdy jdou rapidně dolů, ale spíše u drahých věcí. Například u elektroniky dají obchodíci do brutální slevy jen pár kousků od konkrétního modelu televize nebo telefonu, o které proběhne bitka, ale zbytek sortimentu je vlastně za skoro normální ceny s nálepkou sleva. Takže pokud jste normální smrtelník a neprahnete po značkách, tak ty „zlevněné věci“ jsou vlastně skoro stejně drahé nebo levné. Záleží, jak to berete.

Letos jsme si řekli, že půjdeme do toho největšího šílenství, natočíme video a zkusíme něco ulovit. Ty hlavní slevy měly přijít až v noci, ale zjistili jsme, že nedočkavci a ten největší boom bývá o mnohem dříve. Tak jsme opět s naším štěstím chodili po prázdných obchodech a všechny extrémně výhodné ceny propásli. Takže naše první zkušenost s Black Friday byly prázdné obchody a prázdné regály. No, koupila jsem si pár kousků oblečení za skvělé ceny, za stejně skvělé jako kdykoliv jindy. A největší úlovek byl plyšový jednorožec, který s námi spí v posteli a Balů je z něj lehce na prášky. Ale tak hlavně, že je šťastná Ňuňu, protože pak jsou šťastní všichni.

Balů ještě do rána brouzdal po e-shopech s elektronikou. Hrozně ráda bych vám napsala, co tam objevil, ale já těm elektronickým serepetičkám vůbec nerozumím. Asi si bude muset založit taky blogísek, aby mohl světu sdělit své úlovky a udělat unboxing nebo haul. Každopádně si stále stojím za tím, že Black Friday dělá z lidí blázny a narušuje tu skvělou atmosféru na Díkůvzdání.

My jsme si ten den užili hlavně proto, že jsme si udělali pohodičku, měli jsme klid a udělali si radost nějakými drobnostmi. A hlavně, Díkůvzdání mám hrozně ráda, protože se tím většinou odstartují Vánoce, které úplně zbožňuju a já můžu konečně zdobit, péct a mít vánoční mood. Užijte si tyhle dny a schválně si napište, za co jste vděčni. Uvidíte, že máte mnohem víc, než si kolikrát myslíte. Mějte se krásně a užívejte si vánoční atmosféru.

Vaše spokojená Ňuňu

Kniha Nechci jen existovat, chci žít

Hodnocení 4.77 z 5

349,00 Kč Přidat do košíku

Sale!

Balíček 3 knih

Hodnocení 5.00 z 5

1 047,00 Kč 929,00 Kč Přidat do košíku

Kniha Podstata ženy

Hodnocení 5.00 z 5

389,00 Kč Přidat do košíku

The post Vzdávám díky! appeared first on Live More!.

Hrozně dlouho jsem nepřidávala článek na blog, protože. No protože výmluvy. Chtěla jsem napsat výčet toho, jak jsme časově vytížení a jak nestíháme, což je sice pravda. Ale ruku na srdce, ze tři články za měsíc bych určitě zvládla. Polepším se! Ono mi to teď nějak moc nejde psát na blog, protože veškeré své „psací“ nálady investuji do své knížky, která snad brzy vyjde. Bože, jak já se těším!

Ale dnes večer mě tak popadlo trochu toho sentimentu a vzpomínala jsem tady na naše začátky a řekla jsem si, že se o to musím s vámi podělit. Když padlo naše rozhodnutí na Ameriku, tak jsme tím neskutečně žili. Byli jsme natěšení, zvědaví a zároveň jsme se báli toho, jak to všechno zvládneme. Je to dost velký krok, nechat všechno, co jste vybudovali, vaše plány, závazky a hlavně rodinu několik tisíc kilometrů daleko. Jenže naše nadšení tolik nad vším převyšovalo, že jsme to jednoduše museli udělat.

Každý den jsme si říkali, co tady budeme dělat, jak to tady budeme prožívat a hlavně, jak si ten život budeme konečně užívat naplno. Realita? Tak jedno velký hovno. Teď to neberte jako stěžování, ale naopak spíše – jako takové naše poznání.

Nemůžu říct, že bychom si to tady nějak sluníčkově malovali, věděli jsme, že to bude finančně náročné a že ty začátky nejsou bůh ví jak snadné. Ale řekli jsme si, že to zvládneme, protože budeme přeci bydlet u moře! Kam budeme chodit na procházky s pejskama, budeme chodit na východ slunce, budeme na pláži trávit veškerý volný čas. Jenže to je právě ono, na pláži vlastně trávíme veškerý volný čas, který je bohužel tak jednou za měsíc. Ten život tady je opravdu mnohem dražší a člověk se musí hodně otáčet, aby byl schopný měsíčně všechno poplatit.

Podnikání s sebou pochopitelně nese příjemné měsíce, kdy můžete trochu zvolnit a užít si pohodičku, ale také s sebou nese měsíce, kdy nevíte, jestli dáte dohromady nájem. Obzvlášť tady, kde je konkurence tak vysoká snad ve všem. Vypadá to děsivě co. Ačkoliv se může zdát, že místo „užívání si“ se začal náš život točit pouze kolem peněz, tak právě opak je pravdou.

Ale to by nebyl život, aby vám nedal lekci. Díky živote! My jsme tady totiž zjistili, že ty naše sny, ve kterých jsme žili, se absolutně neslučují s tím, co opravdu uvnitř sebe chceme.

Ano, malovali jsme si, jak už za dva roky budeme někde jinde. Že budeme mít rozjetou firmu, dům a příjemný měsíční příjem, při kterém bychom mohli cestovat a mít se dobře. Ale to by nebyl život, aby vám nedal lekci. Díky živote! My jsme tady totiž zjistili, že ty naše sny, ve kterých jsme žili, se absolutně neslučují s tím, co opravdu uvnitř sebe chceme.

Veškeré peníze, úsilí a čas jsme věnovali na rozjezd firmy, kterou tady máme, ale ve finále jsme zjistili, že investujeme úsilí do něčeho, co vlastně nechceme dělat a co nás absolutně nenaplňuje, spíš otravuje. Takže momentálně to je ve fázi, kdy se snažíme firmu udržet tak, abychom splňovali podmínky pro to, abychom tady mohli být legálně. Balů mluvil už hrozně dlouho o tom, že bychom mohli točit videa. Vždy jsem se mu vysmála s tím, že kdo by na nás koukal, že jsme tlustí, nesympatičtí a co bychom těm lidem měli jako předat?

Nicméně jsem tady v Americe začala psát tenhle blog. Jen občas nějaký článek s mými pocity a poznatky, který měl sloužit spíš nám, jako taková „kronika našeho života“ a rodince, aby věděli, jak se nám tady daří. Balů mi říkal, že by bylo super, kdybych psala víc a k těm článkům bychom točili taková jen „doprovodná“ videa, pro lepší představu toho čtenáře. Opět jsem se vysmála, protože, kde bych přece já vzala nějaký čtenáře?

Jenže najednou mi pod ty články začaly chodit krásné komentáře od cizích lidí. Cože??? Někdo jako fakt čte to, co jsem napsala? Tak jsme k blogu udělali facebookové stránky a já si řekla, že by mě to blogování i docela bavilo. Že bych teda jako mohla být ta blogerka, což teď tak hrozně letí. Pochopitelně si Balů neodpustil větu: „Neříkal jsem ti to, že by bylo fajn, kdybys psala blog?“ Ale jo, měl pravdu. Našla jsem něco, co mě baví, protože jsem ke psaní měla vždy blízko. Dokonce mi přijde, že se psaným slovem dokážu vyjádřit líp než slovem mluveným. Po čase jsem se nechala ukecat i na to slavné „doprovodné“ video ke článkům.

No to byl děs!!! Nebyla jsem schopná říct před kamerou jednu normální větu. Styděla jsem se, jako bych stála před plným sálem lidí. Byl to trapas největšího kalibru a já Balůovi řekla, že na tohle fakt seru, protože mi to nestojí za ty nervy. Jenže já jsem ho v tom videu měla představit, a když jsem to udělala a on se posadil vedle mě, tak ze mě vše rázem opadlo, já se cítila naprosto skvěle a byla jsem schopná dokonce říct dvě věty po sobě bez střihu. A tak jsme ty videa začali točit spolu.

Najednou jsme zjistili, že si u toho užijeme hrozné srandy, jooo občas i pár hádek, ale to se ztratí. Každopádně jsme našli něco, co nás začalo strašně bavit. Myslím, že to je hlavně kvůli tomu, že jsme si v tomhle hrozně podobní. Máme rádi srandu, rádi se předvádíme, rádi bavíme okolí a klidně i na náš vlastní účet.

A když jsem potom viděla Balůa, jak stříhá naše videa, ve kterých se může realizovat a není omezený něčí ideou. No, měli byste vidět. Pořád mi ukazoval, jaký se naučil nový efekty (né, že by mě to bavilo ), díval se na videa na youtube, jak co nejlépe nastavit foťák, začal se více zajímat celkově o techniku k natáčení videí, pořád něco vymýšlel, chodil s nápady, co dalšího natočit atd. a já ho najednou viděla, že teď dělá něco, co ho opravdu baví a naplňuje.

A tak natáčení videí na youtube vlastně vyplnilo náš veškerý volný čas, ale zároveň to pro nás byl obrovský náboj. Obzvlášť, když se tam objevily komentáře, že se lidem video líbilo nebo že jsme pro někoho inspirací apod. Byla to pro nás obrovská motivace! Postupem času jsme se začali cítit před kamerou více komfortně, vybudovali jsme si takové malé publikum, kterému se naše videa líbila a tak jsme začali i streamovat. No vy, co nás sledujete, tak asi víte, jak se v něčem takovém dvě hééérečky, jako my dva, dokážou realizovat. A tak jsme tak nějak nevědomky začali rozvíjet to, co nás baví.

Jednou jsme se takhle bavili a já říkám: „Strašně bych si jednou přála napsat knížku“ A Balů mi říká: „Tak proč ji nenapíšeš, vždyť píšeš hezky a tvůj příběh by mohl být pro spoustu lidí inspirující.“ Kdybyste to nepochopili, tak tohle byl od Balůa obrovský kompliment, protože něco takového by neřekl, kdyby si to opravdu nemyslel. A já mu odpověděla: „Ale to až tak někdy, prostě jednou…“ A Balů jen tak mezi řeči: „A proč né teď?“ No a já nebyla schopná mu odpovědět. A v hlavě mi jen tak problesklo: No jo! Vlastně. Proč ne teď?

Abychom mohli vydělat ty peníze, tak jak dlouho teda ještě musíme dělat to, co nás nebaví?

A tak jsem začala pracovat na svém obrovském snu, který už dostává podobu. Říkala jsem už, že se strašně těším? Jenže zase ten život! Opět nám musel ukázat, že to vedeme úplně na hovno. Konečně děláme to, co nás neskutečně baví, ale tak nějak, jak to říct. Děláme to prostě tak na půl. Naše největší srdce je prostě cestování. Pořád jsme si říkali, že až vyděláme peníze, tak pojedeme tam a tam a procestujeme celou Ameriku. A zase jsme se ocitali na ostrově „jednou“.

Jenže kdy teda konečně vyděláme ty peníze, abychom to mohli uskutečnit? A abychom mohli vydělat ty peníze, tak jak dlouho teda ještě musíme dělat to, co nás nebaví? Až nám skončí víza a třeba nám je neprodlouží? Jenže jak z toho ven, když musíme měsíčně pokrýt náklady na bydlení, pojištění a jedno s druhým?

A tak jsme jednoho dne seděli na pláži a řekli jsme si, SEREME NA TO! Proč být pořád součástí něčeho, co nechceme? Proč tu Ameriku nemůžeme prožít tak, jak bychom chtěli? Sakra, vždyť jsme v Americe! Byl to náš sen, který momentálně fakt nežijeme! 24 hodin denně u počítačů fakt nebyla naše představa. Jenže pak jsme přišli na to, že my sami se tomu bráníme! Pojďme najít způsob, jak to udělat, abychom nemuseli pořád dělat to, co nechceme.

A tak jsme jednoho dne seděli na pláži a řekli jsme si, SEREME NA TO!

A tak se zrodil plán! Pustíme byt, koupíme karavan a do firmy si najdeme zaměstnance. A my? No přeci budeme dělat to, co nás baví a snažit se tím uživit. Točit videa, psát, inspirovat lidi, zdokonalovat se v tom, co děláme. Budeme doufat, že firma vydělá tolik, aby byla schopná pokrýt náklady na toho zaměstnance. Pochopitelně je to všechno opět obrovský risk. Ale nás by ten život asi bez toho riskování ani nebavil.

Spolu dokážeme cokoliv

Otevřely se nám neskutečné možnosti, procestovat Ameriku karavanem, točit o tom neobyčejná videa, psát o našich zážitcích, ukázat lidem, že se dá žít tak, jak si to člověk sám představuje. Nebýt součástí toho systému, kdy pořád něco musíme a kdy nás čas, který běží, dostává do neustálého stresu. A hlavně jsme pochopili, že společně dokážeme velké věci. Oba dva jsme si uvědomili to, co nás baví a ani nás nenapadlo, že by nás to takhle mohlo spojovat. Pracujeme na svém projektu, pracujeme na sobě samých a společně jsme prostě silnej tým.

Takže nemáme dům, nemáme obrovské impérium s miliony zaměstnanců, nemáme peníze, ale máme smysl života, sami sebe a vize, za kterými si jdeme.

Přestali jsme plánovat každý den a opravdu je strašně fajn, když nevíte, co bude zítra. Nemáme plány, máme vize a vše přijímáme tak, jak nám to život předhazuje. Je to neskutečně osvobozující. Takže nemáme dům, nemáme obrovské impérium s miliony zaměstnanců, nemáme peníze, ale máme smysl života, sami sebe a vize, za kterými si jdeme. Děláme to, co nás naplňuje a jsme za to strašně šťastní. A vy? Vy jste naší neoddělitelnou součástí, protože díky vám, můžeme kráčet po cestě, kterou jsme se vydali. Jen díky vám dává smysl to, co děláme!

Nechoďte po vyšlapané cestě, vytvořte si vlastní cestu a buďte šťastní!

Všechno, co se nám děje, tak nám vlastně ukazuje směr, kterým se máme ubírat. Nechoďte po vyšlapané cestě, vytvořte si vlastní cestu a buďte šťastní! Všímejte si znamení a věřte sami sobě, protože jen vy sami, dokážete cokoliv si usmyslíte! Tak a kdo to dočetl až sem, tak získává zlatého bludišťáka. Tohle prostě nešlo napsat ve zkratce. Mějte krásnej den! A ještě jednou obrovský díky, že jste v tom s námi!

Vaše sentimentální Ňuňu :-* :-* :-*

The post Prostě jsme si řekli: Sereme na to! appeared first on Live More!.

Pocítila jsem po dlouhé době hroznou svobodu. V čem? V tom, že jsem se projížděla po ulici v plavkách a nikdo na mě neházel znechucený pohledy, nikdo mnou nepohrdal a nikdo se mi nesmál. Bylo to přesně naopak!!!

Na Den nezávislosti jsme vytáhli kola a jeli se projet k pláži, kde to v tento den nejvíc žije. Projížděli jsme se na kole ulicí, kde to byla jedna velká párty a pak jsme šli chvíli zarelaxovat na pláž. Byla jsem celá mokrá a už jsme chtěli jet zpět a já říkám Balůovi, že bych se taky jen tak chtěla projíždět po ulici v plavkách jako ostatní. A Balů se na mě udiveně podíval, proč to jako neudělám.

Řekla jsem mu, že mám soudnost a vím, že si to nemůžu dovolit, protože jsem tlustá a není to tak pěknej pohled. Ano, světe div se, mám doma zrcadlo a vím, jak vypadám. Načež se strhla lehce jiskřivá debata, kdy mi Balů řekl, že to řeším úplně zbytečně, že jsem v Americe a tady se přece tohle neřeší. No a řekl mi, že pokud mě to uklidní, tak pojede na kole taky bez trička. A fakt jel, prostě podpora úplně maximální!

Jak jsem se cítila? Jako člověk!

Těžko vám asi popíšu pocit, kdy si jedu na kole v plavkách ulicí, na každým výmolu jsem se vždycky pěkně celá rozvlnila a i přesto na mě pořvával nějakej týpek: „Hey what’s up, pretty girl!“ Je to hrozná blbost, ale tohle kdybych udělala v ČR, tak mě lidi normálně ukamenují. Nikdo z vás si nedovede představit, co tohle s člověkem udělá. Jak jsem se cítila? Jako člověk! Kterej se nemusí schovávat a bát se ostatních pohledů. A sebevědomí? O to jsem s přibývajícími kily postupně přicházela a tady se mi zase vrací.

Zdravý sebevědomí a sebeláska je strašně důležitá. Když nemá člověk rád sám sebe, jak může mít rád okolí? A s tímhle jsem měla docela problém, jak jsem přibrala. Nesnášela jsem reakce okolí, pořád jsem to řešila a na sebe jsem se nemohla podívat. Okolí jsem přestala úplně řešit a hrozně se mi ulevilo. Tohle všem doporučuji, neřešte, co chce okolí! Řešte to, co chcete vy!

Zdravý sebevědomí a sebeláska je strašně důležitá.

Největší problém jsem asi měla s tím přijmout sama sebe a mít se ráda. A po pravdě pořád na tom pracuji. I když jsem se rozhodla zhubnout, tak mi těch pár kilo, který jsem zatím shodila k té sebelásce pomohlo, ale asi to ještě není úplně ono. Každopádně až zhubnu podle svých představ, tak se asi budu milovat, jak nikdá

Nicméně je neuvěřitelnej pocit žít bez nátlaku okolí a bez stresu, že mě zase jen bude někdo soudit. Je to taková pohoda, volně dýchat, neřešit, co si vzít na sebe, aby se to lidem líbilo a aby na mě blbě nečuměli. Rozhodně nechci, aby to vypadalo, že obhajuji obezitu!!! Měli bychom o svoje tělo pečovat s láskou, ale jsme jen lidi a děláme chyby. Necháme se lehce strhnout k nějakým průšvihům.

 Je neuvěřitelnej pocit žít bez nátlaku okolí a bez stresu, že mě zase jen bude někdo soudit.

A proto absolutně nemá právo nikdo z nás, nad někým polemizovat, řešit ho, vymýšlet si konspirační teorie, jaký má život a dělat si o člověku úsudky na základě toho, jak vypadá. Všichni z nás chybovali, chybují a chybovat budou. Proto nám nenáleží právo odsuzovat druhé. Věřte mi, že si takhle zbytečně vzájemně hrozně ubližujeme a pak hledáme cesty, jak z toho ven.

Teď nedávno mi pod videem přistál komentář, že bych měla mít trochu soudnosti. Bylo to video, kde jsem se nijak zvlášť nevyjadřovala a neměla jsem na sobě ani nic šílenýho. Měla jsem na sobě sukni těsně nad kolena, tričko, který mi nebylo krátký, nikde mi nelezlo břicho nic. Když se balů zeptal slečny nebo paní v čem mi chybí ta soudnost, tak napsala, že bych měla schovat to břicho a boky, že to není moc sexy.

Takže tím, že jsem tlustá, tak bych měla chodit v hábitu nebo se oblíkat, jak nějaká mamina? Já jsem se nad tím komentářem ani nepozastavila, ale Balůa to hrozně naštvalo. Tohle je přesně ta vlastnost, která se nám nelíbí a se kterou jsme se tady ještě nesetkali. Pochopila bych názor slečny nebo paní, kdybych se procházela po módním mole a dělala ze sebe největší sexbombu, pak má možná právo to napsat. Ale já se prohřešila pouze tím, že jsem si na sebe vzala to, v čem se cítím dobře. A to je přesně to, co je špatně.

Ráda bych apelovala na všechny tyhle rádoby módní kritiky a nevím, jak jinak je ještě nazvat. Všichni máme doma zrcadlo a víme, jak vypadáme. Uvědomte si, že to, s kým mluvíte, je člověk. A můžete mu podobnými poznámkami dost ubližovat. Nejste v jeho kůži, nevíte, co má za sebou a vám nenáleží právo ho jakkoliv soudit. Nechte si ty poznámky pro sebe. Pokud vás obezita nebo špeky nějakým způsobem pohoršují, tak se s tím člověkem nestýkejte a neubližujte mu!

Takže? Ať už jste hubení, při těle nebo tak akorát, je to jedno. Vždycky se mějte rádi za všech okolností a neberte si tolik k srdci útoky ostatních. Dopřejme si trochu té svobody a mějme se rádi takoví, jací jsme A pokud vám ty špeky vadí a je to nepřekonatelná překážka k tomu, abyste se přijali, což je můj případ, tak hold nezbývá nic jinýho než vstát a něco s těmi špeky udělat. Každej krok vpřed je důležitej a počítá se! Nezapomeňte, že ti rádoby kritici kritizují právě z toho gauče, takže budete vždy o krok před nimi.

Jinak tohle je oficiálně moje první veřejná tlustoprdská fotka se vším všudy. Chtě nechtě jsem se vždy fotila tak, aby nebylo nic vidět A dokonce jsem jen v plavkách i ve videu a jsem s tím v poho. Čekejte od nás cokoliv kromě přetvářky a dělání ze sebe něco, co nejsme Vím, že se to dnes nenosí, ale nám je to fuk!

Mějte se krásně a vyvalte špeky pěkně na sluníčko a načerpejte energii!

Vaše oplácaná Terka

The post Ukázala jsem světu svoje špeky! appeared first on Live More!.

Já tady žiju dýl než Ty

Dopředu bych ráda upozornila, že absolutně nehážu všechny do jednoho pytle, to vůbec ne, ale většina českých komunit v USA vypadá následovně: Já mám takový a makový auto, já mám takový a makový dům a následuje výčet všech hodnotných věcí, které dotyčný vlastní. Žiju si svůj „american dream“ a ty ne. Následuje otázka a co ty? Na vaši odpověď očekávejte zhodnocení, jestli to, co vlastníte, je dobrý nebo špatný a na základě toho si na vás dotyčný udělá obrázek.

Když se někoho zeptáte na něco, co nevíte, tudíž jste si vyžádali nějakou radu, tak jste si vyžádali i příběh, jak se sem dotyčný dostal, co všechno stojí za hovno, jak jsou Američani hrozní a to všechno je podtrženo délkou pobytu dotyčného, abyste mu věřili, protože on tady přece žije 10 let, tak tomu rozumí a ví to nejlíp! Fakt, jak dlouho tady ten člověk žije, má takové pravidlo – „Čím dýl tady jsem, tím častěji to musím zdůraznit.“

Tohle je taková zkrácená verze a může se vám zdát trochu přitažená za vlasy, ale tak to tady bohužel funguje. Každej Čech, který se integroval spíše do té americké komunity, vám tohle potvrdí. Nikdo z těch výše zmiňovaných nežije žádnej „american dream“. Dělají ze sebe pouze jednooké krále mezi slepými.

Aby se v ČR mohli pochlubit, že žijí v Americe a jak skvěle se mají a samozřejmě oblíbená součást celé této hry je nadávat, co nejvíc na Američany, jak jsou hrozní a jak dělají to nebo ono, no hrůza! Neustále se ptám, proč tady tedy žijete?

Co se týče českých komunit v USA, tak je to taková jedna velká soutěž. Soutěž v tom, kdo má lepší dům a krásnější auto. Soutěž, kdo toho ví víc a kdo si žije líp. To, že život není žádná soutěž, komentovat nebudu, můj přístup k životu a mé cíle znáte.

Před nedávnem se na streamu objevila jedna „zkušená“ osoba žijící v USA se slovy: „Nechápu, že si necháváte posílat peníze od děcek, které vás sledují. Já žiju v USA druhým rokem a mám dům a auto a vy jste tady rok a půl a žijete v apartmánu. “ Já jsem byla hrozně ráda, že se tam tato „zkušená a úspěšná“ osoba objevila a ukázala lidem přesně to, o čem mluvíme. Byla to víceméně učebnicová ukázka.

Moje reakce byla taková, že jsem se začala obhajovat, že se tady snažíme podnikat, vytvářet vlastní projekty, mít svobodu a být vlastním pánem, což hold obnáší pár let o chlebu a o vodě, než se člověk nějakým způsobem prosadí a vybuduje to, o čem sní.

Ano, kdybychom sem jeli na pracovní víza a nechali se zaměstnat, tak asi už ten dům a auto máme. Ale nám prostě nestojí dům a auto za to, abychom se stále někomu museli zodpovídat, prosit o volno, pracovat na cizím projektu a vlastně ve finále dělat to, co nechceme. A to se také snažíme lidem ukázat, že každá mince má vždy dvě strany. Neukazujeme lidem ten povrchní život. Ukazujeme jim, jak opravdu žijeme.

Pak jsem ale zjistila, že jsem udělala hroznou chybu, že jsem se takhle začala obhajovat. Tohle je věc, které jsem se už zčásti zbavila, ale nemůžu se jí zbavit úplně. Je to ještě takovej návyk z Česka, kdy jsem měla pocit, že musím každé své rozhodnutí obhajovat skrz okolí, které to vlastně ve finále stejně nezajímá, protože oni si budou vždy myslet to, co chtějí.

Byla chyba obhajovat se před osobou, která vás nezná, když jich tam máte dalších 200, které vás znají a podporují. Až zpětně jsem si uvědomila, že tam je 200 lidí, na kterých mi záleží a před kterými se obhajovat nemusím a já tam marním čas, kvůli jednomu člověku, kterej si absolutně nezaslouží ani minutu mé pozornosti.

Každopádně byl hrozně fajn pocit, že ta komunita na streamu přesně ví, co v životě chcete, co děláte, na čem pracujete a hodlá vás v tom naplno podporovat! Tenhle pocit jsem nikdy nezažila a bylo to strašně super! Jednoduše dali najevo této osobě, ať se jde povyšovat někam jinam.

Krajané otrokáři

Ráda bych vás ještě upozornila na jednu věc a především ty, co se chystají do Ameriky na turistické vízum nebo povolení ESTA, ale chtějí tady pracovat na černo. Jestli se radujete, že jste se seznámili s Čechem, který vám dá v Americe práci a bydlení, tak gratuluji, oficiálně máte nakročeno k tomu stát se novodobým otrokem.

Nedělám si srandu, v tomto případě je slovo otrok opravdu na místě. Rozmohl se tady totiž takový nešvar, že tady lidé sdírají z kůže své krajany, kteří si myslí, kolik si tady nevydělají peněz a jak se budou mít dobře.

Pod jedno video nám přistál arogantní komentář, že pracovat v Americe může každý idiot, že stačí přiletět na ESTU a můžete dělat pomocné práce, jako je úklid apod. U toho byl odkaz na stránky, které tuto černotu zprostředkovávají.

Absolutně nepochopím, že takové stránky vůbec mohou fungovat. Nabádají, aby lidi jezdili do Ameriky pracovat na černo, dělat pomocné práce za $6-8 na hodinu, což pomalu není ani minimální mzda v USA. A cože tak málo? Z každé odpracované hodiny jde totiž pár dolarů do kapsy samotnému zprostředkovateli, takže po odečtení „provize“ to dělá jen těch $6-8 na hodinu, za které by tady nikdo, kdo má všech pět pohromadě, nepracoval, protože by se neměl šanci uživit.

A největší paradox je ten, že tam bylo napsáno, že v případě jakékoliv úřední kontroly dotyčného „zaměstnance“ zapřou. Opravdu nechápu, jak si tohle někdo může dovolit a hlavně, že je někdo ochoten za těchto podmínek pracovat. No vlastně na druhou stranu možná chápu – ti zprostředkovatelé totiž uhodili na správnou notu. Spousta lidí se bojí do Ameriky jít na vlastní pěst. Bojí se, jak by si hledali bydlení, práci, koupili auto atd. bez znalosti jazyka nebo zákonů. A přesně toho jsou si ti zprostředkovatelé vědomi. Nabízí, že vám zajistí auto i bydlení. No zajistí. Nabídnou vám pronájem jednoho ze svých aut a třeba jednoho pokoje v domě, kde mají více takových „zaměstnanců“. Za obojí si nechají královsky zaplatit – za starou popelnici budete platit měsíční pronájem ve výši leasingové splátky za nové auto a za pokoj v domě jako za pomalu celý samostatný apartmán. K tomu všemu si přičtete málo volna a taky to, že někdy možná nedostanete zaplaceno. Věřte, že šek z ruky pouští velice těžce a někdy vůbec.

Takhle to tady bohužel funguje. Nalákají vás sem na černo, pak vás v případě nějakého průseru nebo nepohodlnosti udají a v lepším případě si něco málo vyděláte a pojedete domů zhrzení, jak je to v té Americe hrozné.

Haurové

Nejvíc se vždy musím smát, jak sem takhle někdo přijede na pár měsíců, žije tady o chlebu a o vodě, nemá žádný volný čas, vydělá si na americké poměry almužnu, pak se vrátí do Česka, za svoje vydělané peníze v USA si v ČR koupí audinu, před ostatními je největší hrdina, protože byl v USA, vydělal si těžké peníze a teď je to frajer! Po pár měsících musí audinku prodat, protože není na nájem a jeho pár měsíců slávy skončilo. Tohle je realita a znám spoustu takových případů.

Snílci

Pak jsou tady naši snílci. Mým největším snem je Amerika! Ano, tento sen je silný natolik, že tento snílek není schopen překonat tu těžkou překážku, jako je zjistit si informace o vízové politice do USA a zjistit informace, jak to udělat, aby si mohl ten svůj sen splnit.

Mám velký sen a to je žít v USA, ale v překladu to znamená: V USA se mají všichni dobře a já se chci taky mít dobře, létají tam pečení holubi do huby, jen co přijedu, tak mi někdo obstará práci a bydlení. Takže co je nejjednodušší? Sehnat si někoho, kdo se o mě postará. Kdo mi sežene bydlení, práci atd. S tímhle už si lidé práci dají. Obepisovat všechny koho znají, jestli by jim nepomohli.

Nám tyhle zprávy chodí denně, seženete mi práci v Americe, když přijedu? Seženete mi bydlení? Jaké vízum je pro mě nejlepší – jsem instalatér?

Mamánci

A pak jsou nejlepší maminky, které nám píší jménem svých dětí, že jejich dítě si jede splnit svůj sen do Ameriky a ona hledá dobré lidi, kteří se o něj postarají! Omlouvám se, ale mám jen jedny nervy. Jen podotýkám, že tyto děti bývají většinou starší 30 let.

Když odepíšu, že pokud je to jeho sen, tak by si za ním měl jít, spoléhat sám na sebe a vybojovat si to místo tady. Že není v našich silách jejímu dítěti obstarat práci, bydlení a starat se tu o něj. Načež mi přijde dotčená odpověď, že asi jen Američané jsou milí a ochotní lidem pomoci. To už je fáze, kdy se mi chce zvracet! Asi se přejmenujeme na Do-usa – babysitting 24 hodin denně, pouze od 30 let a výše.

Spoléhejte jen sami na sebe

Proto bych teď ráda vzkázala všem, kteří se chystají do Ameriky si opravdu splnit ten „american dream“. Spoléhejte hlavně sami na sebe, nevěřte všem moudrým radám od Čechů, kteří tady žijí věky. Věřte hlavně sami sobě! Nevěřte jejich zhrzeným názorům, udělejte si na vše obrázek sami podle sebe, jak to cítíte a vnímáte vy! Nespokojenej člověk bude vždy nadávat, ať už se nachází na kterémkoliv konci světa.

Věřte, že není nespokojen s Američany, se systémem, s tím, jaký má dům, jaký má auto nebo jak vypadá. Tento člověk je nespokojený sám se sebou a bude nespokojený v Americe, v Česku i na Antarktidě. Vyhněte se těmto lidem!

Přestěhovat se do Ameriky není nic světoborného, za co by si někdo zasloužil obdiv. Vy to dokážete úplně stejně jako ostatní, ale s větší pokorou a radostí! Píše nám spousta lidí, jak nás obdivuje, že jsme za sebou bouchli dveřmi a odstěhovali se, ale na tom opravdu není nic těžkého a obdivuhodného. My jsme ještě nic nedokázali, za co bychom si zasloužili obdiv. Nicméně pracujeme na tom, abychom si váš obdiv zasloužili!

Proto se nebojte mít vysoké cíle! A běžte si za nimi bez ohledu na to, jestli se to vašemu kamarádovi povedlo nebo ne. Poslouchejte jen sami sebe a jednejte tak, jak chcete vy! Ne jak by se to líbilo vašemu okolí nebo tak, abyste vypadali přede všemi dobře! Dobře budete vypadat vždy, když budete doopravdy šťastní.

Všechno je pouze v nás a dokážeme všechno, co si usmyslíme! A věřte mi, že nejvíc si toho budete cenit, když to dokážete sami! Takže vzhůru do toho plnit si sny! Nezapomeňte, že zůstat jen u snů je promarněný čas, realita je mnohem zábavnější!

Mějte se krásně

Vaše ofenzivní Terka

The post České komunity v USA appeared first on Live More!.

Jak to vidím já po více jak roce života v USA??? Směju se taky! Proč? Protože jsem šťastná! Ale samozřejmě to nejde brát jednoznačně, že je to tak nebo onak. Upřímně každý z nás má nějaké problémy, starosti nebo důvod mračit se na ostatní a být na ně nepříjemný. Nicméně jsem toho názoru, že pokud mám starosti, nemusím to nutně přenášet na druhé.

Tohle podle mě Američané dokážou rozlišit. V Česku se mi v mnoha případech stávalo, že jsem přišla do obchodu, kde mě „přivítal“ kyselý obličej a ještě kyselejší pozdrav. Upřímně, já nemůžu za to, že ten člověk je nespokojen ve své práci, nebaví ho to a musí to dát znát celýmu světu. Proč na mě musí přenášet chmury člověk, kterej je nespokojenej sám se sebou? A nejhorší je to, že tyhle lidi potom nejvíce štvou ti, co si dovolí být šťastní.

Každý máme stejně rozdaný karty a je na nás, jak prožijeme svůj život. Za to, že nežijeme, jak bychom chtěli, dávejme vinu pouze sobě a ne ostatním. Myslím si, že je mnohem lepší šířit úsměv než chmury a nevidím na tom nic povrchního.

To, že člověk neventiluje na povrch své problémy ze soukromí, ještě neznamená, že je povrchní. Jak to tedy v té Americe je? Tak nebo tak? Upřímně bych řekla, že třeba tady na jihu se lidé usmívají, protože je každej den přivítá sluníčko, panuje tady mnohem větší pohoda, než kdekoliv jinde a to usmívání tady je takový přirozený. Jo myslím, že jsou tady lidé šťastnější. I já jsem tady šťastnější.

Ale nemůžu ani vyloučit to, že jsem taky zažila pár úsměvů, který mi nepřišly až tak přirozený. Jenže nejde brát svět pouze černobíle. Ty americký úsměvy jsou podle mě hodně zapříčiněné tím, že se Američani neberou tolik vážně, jsou spokojeni ve své práci nebo spíš, že vůbec mají nějakou práci, která tady není samozřejmostí, a hlavně nejsou zvyklí ventilovat své soukromí navenek. Navíc také jde hodně o to, že je tady normální slušný vychování mezi lidmi, pořád tady převládá mezi lidmi úcta a soudržnost. Tohle bohužel z Česka neznám.

Takže je naprosto normální, když se s někým střetnete pohledem, tak aniž byste toho člověka znali, tak se na něj usmějete a pozdravíte se. A je jedno jestli máte zrovna dobrej den nebo trápení. Teď už to taky vnímám nějak přirozeně. Ale pak přijedu do Česka a jsem jak nějakej vyhulenec, kterej se směje na lidi, kteří než aby mi taky poslali jeden úsměv, tak raději sklopí hlavu anebo se diví, jestli ten úsměv jako patřil opravdu jim.

Co je to za blbost říct: „No Američani jsou falešní, protože se pořád usmívají, ale to je jen přetvářka“??? A nevím, proč rozebírat jestli ten úsměv byl upřímnej nebo ne. Jednak je to slušnost a darovat jeden úsměv přece nic nestojí. Opravdu raději budu šířit úsměv, než se vyhýbat očnímu kontaktu, chodit se sklopenou hlavou a doma se užírat ve vlastním neštěstí.

Všichni máme právo se zlobit, být zamračení a nemít náladu se s někým pouštět do řeči. O Češích se říká, že si hodně střeží soukromí, jen tak někoho nepustí domů, mají rádi svůj vlastní klid, ale na potkání vám budou vykládat, jak je hrozně trápí hemeroidy a dalších deset nemocí, o kterých jsou schopni mluvit hodiny, hned potom si postěžují, jak je k nim život nespravedlivý a zakončí to nějakým životním moudrem, ale tak co už no, jsou horší věci na světě.

Mě tohle vždycky strašně vysávalo, většina lidí si potřebuje udělat pořádek ve své hlavě a z vás si udělají odpadkový koš, do kterého vysypou všechna ta svoje neštěstí. Ale to jsme se dostali zase úplně jinam. Americký úsměv jednoduše vnímám jako slušný vychování a to, že lidi mají důvod se smát i když je trápí nějaké problémy, jako každého z nás. Všichni máme nějaké strasti, jenže jsou lidi, kteří nemají takovou potřebu se o ty starosti dělit, ale dělají maximum pro to, aby to změnili. Pak jsou lidi, kteří vám vylíčí svůj tragický životní příběh, ale aby se měli lépe, tak pro to už neudělají nic.

Úsměv nebolí, je ZADARMO a může někomu zlepšit den. Je důležité šetřit, ale na správných místech a já s úsměvem rozhodně nešetřím. Když někdo říká, že Američané jsou takoví a makoví a že se smějí, ale není to upřímný, tak podle mě má ten dotyčný problém právě sám se sebou. Věci, které nám nejvíc vadí, se většinou nejvíc týkají nás samotných. Takže opravdu nemám problém s „emerikn smajl“ a jsem ráda jeho součástí. :)))

Mějte krásnej den a nezapomeňte na úsměv!

Vaše Terka

The post Americký úsměv – přetvářka nebo radost? appeared first on Live More!.

Americký sen = jedu do Ameriky, tam si ze mě všichni sednou na zadek, hned dostanu super práci, vydělám těžký prachy a pak se vrátím a bude ze mě ten největší King. Tak takhle to bohužel nefunguje. American dream je něco mnohem hlubšího a hlavně se v pozadí skrývá neskutečná dřina, výdrž a obětování. Americký sen vlastně vznikl při imigraci Evropanů do USA. Lidé, kteří osídlovali Severní Ameriku, sem šli za svobodou a lepším životem, ale aby toho dosáhli, tak museli neskutečně dřít, museli být odvážní a chytří.

Takže americký sen je, že se člověk pomalu z ulice dostane na samotný vrchol finanční nezávislosti a pak si užívá a plní další sny. Krásným příkladem americkýho snu je pro mě zrovna třeba Arnold Schwarzenegger. To, co dokázal tenhle člověk, je naprosto neuvěřitelný a já tyhle lidi strašně obdivuju. Samozřejmě americký sen nemusí být pouze extrém z ulice na křeslo prezidenta. Každej tohle spojení vnímáme jinak, ale podstata toho, že nic není zadarmo, je stejná.

Například nám hrozná spousta lidí píše, že nám závidí (samozřejmě v dobrým smyslu slova), že jsme si splnili svůj americký sen. Nás tohle strašně moc těší a tyhle pozitivní zprávy a komentáře od lidí nás neskutečně naplňují a člověk si uvědomuje, že to co dělá, není jen tak do větru. Jen bych ráda uvedla na pravou míru náš americký sen a jak to vlastně doopravdy je.

My rozhodně nejsme ukázkou splněnýho americkýho snu. Opravdu jsme ještě nic nedokázali, jsme teprve na cestě, dokonce si troufám říct, že jsme teprve na začátku cesty.

Zabalit všechno v Česku, všechno prodat, všeho se zbavit a zaklapnout za sebou dveře, byl samozřejmě obrovský krok, kterej chtěl kus odvahy. Ale byli jsme na to dva, vzájemně se podporujeme a doplňujeme. Ono, když už uděláte takový rozhodnutí a uděláte první krok, tak je to, jako byste skočili z útesu do vody. Taky už ten skok nemůžete vrátit zpět. Můžete ho jen ovlivnit, abyste třeba nehodili placáka a nebolelo vás to.

Stejně tak to bylo s náma, skočili jsme do toho s tím, že uděláme maximum pro to, aby nám vše klaplo bez nějaké újmy. A klaplo to! Jsme tu! Akorát jsme na úplným začátku s totálně holým zadkem. Takže opravdu jsme si ještě nesplnili ten American dream, ještě jsme tady nic nevybudovali, ještě jsme zatím nic nedokázali. Ale doufáme, že se to změní!

Už jsem slyšela tolik tvrzení, že Amerika už není to, co bývalo. Že teď už si tam člověk ten americký sen nesplní atd. „Amerian dream is over“. Já bych tyhle lidi upřímně fackovala. V Česku uslyšíte: „Nooo to už není to, co to bývalo a za komunistů, jak bylo dobře.“ Snad v každým státě na celé zeměkouli uslyšíte, že to už není to, co to bývalo. Proč máme pořád nutkání hrabat se v minulosti a přicházet tak o přítomný okamžik? Vysvětlete mi to někdo!

To je divný, že to už není to, co to bývalo, když jsme se posunuli o 20 let. Dnešní generace bude za 20 let říkat úplně to samé. Historie se prostě opakuje. Řeknu vám něco hodně moudrýho – nikdy to nebude, jak to bývalo. Divný, co? Když se vyvíjíme, tvoříme si nové příležitosti a nový rozhled. Ten, kdo není schopen přijímat to, co k nám přichází, se sám ochuzuje o spoustu věcí.

Jenže nic to nemění na tom, že bychom si nemohli plnit své sny. A upřímně je úplně jedno jestli to bude v Americe nebo na Velikonočních ostrovech. Pokud má člověk snahu, jde si tvrdě za svým, tak si může svůj American dream splnit i v Horní Dolní. Kdo chce vidět práci a příležitosti, tak je uvidí.

Spousta z vás se ptá, jaké máme životní cíle, jaké jsou teda vlastně naše sny a jestli máme to, co jsme chtěli. Ano, máme to, co jsme chtěli, v tom smyslu, že jsme v Americe, o které jsme snili. Žijeme blízko oceánu v nádherným prostředí a naprosto to tady milujeme. S jistotou vám mohu říct, že jsme opravdu šťastní. Nicméně zatím si to tady neužíváme tak naplno, jak bychom si představovali a jak to hlavně my dva umíme. Momentálně tvrdneme většinu času u počítačů a pomalu realizujeme projekty, který jsme si plánovali.

Jsme šťastní, že můžeme být spolu, pracovat na všem společně, což jsme takhle celou dobu chtěli a takhle jsme si to i nastavili, ale nemůžeme si dovolit jen tak jet ven užívat si to nádherný počasí. Prostě všechno má svoje pro a proti.

Chtěli bychom se vypracovat, abychom byli finančně nezávislí. Teď to nechápejte ve smyslu, že prahneme po miliardách.
Chceme na tom být finančně tak, abychom mohli jít do obchodu a nemuset počítat, co vyjde levněji. Abychom mohli zase cestovat a užívat si to, co nás baví. Chtěli bychom si dopřát lepší bydlení v podobě domečku se zahrádkou, nejlépe samozřejmě s výhledem na oceán, jak jinak že.

Věnovat se především sami sobě a prožívat život fakt naplno. Založit v budoucnu rodinku a dopřát miminu krásný dětství a nezapomenutelnej start do života. Tohle je asi náš největší cíl a sen. Možná spíše cíl, protože sny jsou sice důležitý, ale pokud člověk zůstane jen u toho snění, tak se nikam moc neposune.

Takže jsme opravdu teprve na začátku v tom splnit si americký sen. Nicméně jsme odhodlaní udělat pro to opravdu maximum. Jsem hrozně šťastná, že jsme se tu naši cestu rozhodli sdílet s vámi, protože se nám dostává skvělé podpory, která nás žene vpřed!

Moc díky

Mějte se krásně

Vaše Terka ????????????

The post Americký sen appeared first on Live More!.

Jako první věc vás bude jistě zajímat, zda věřím v Boha či ne. Nevyznávám konkrétní náboženství, ale za nevěřící se rozhodně nepovažuji. Nutno podotknout, že mě dva nevěřící vychovávali, takže jsem nikdy neměla k víře blízko. Naopak. Moji rodiče většinou věřící lidi nějakým způsobem, nechci říct, shazovali, ale spíš tak bagatelizovali. Takže jsem vyrůstala se stejným postojem. Poprvé, kdy jsem se setkala s vírou, jako takovou bylo na škole. Studovala jsem sociální práce, ale na Cyrilometodějské fakultě. Když jsem řekla, že studuji tam, tak se mi buď smáli nebo se mě ptali, jestli se tam musím modlit. Takže jsem se za to pochopitelně styděla.

Teď bych si za to dala facku, stydět se za takovou věc. Zase to okolí, co nás tak ovlivňuje a kvůli kterému se chováme jako idioti. Nicméně měla jsem konečně tu možnost poznat lidi, kteří vyznávají konkrétní náboženství a mluvit s nimi o Bohu. Ale k tomu se ještě dostanu. Jsem hrozně ráda, že jsem na tuhle školu šla, protože to byla taková rodinná školička, kde se s většinou profesorů a studijním dalo vždy v pohodě na všem domluvit. Fakt jsem ráda, že jsem chodila zrovna tam.

Když jsem studovala na bakaláře, tak naše třída byla na dva tábory. Věřící x nevěřící. Věřící nadávali nevěřícím, že to jsou pohani a nevěřící si o věřících mysleli, že jsou asi z jinýho vesmíru. Já jsem nikdy nevěděla, do kterého tábora vlastně patřím, byla jsem tak nějak na střední cestě. Když jsem navazovala magisterským studiem byli to zase úplně jiný lidi. Žádný dva tábory nebyly a mohla jsem s nimi o všem úplně v pohodě mluvit. Fakt skvělá zkušenost a holky byly super, že se mi nesmály za moje stupidní dotazy.

Já jsem nikdy na nic nevěřila. Jenže po mámině smrti jsem absolutně změnila postoj úplně ke všemu. I k víře.

Bylo to období, kdy jsem se pořád tak nějak hledala. Nikdy jsem se těmito otázkami nezabývala do dne, kdy mi umřela mamka. Když se vám ze dne na den zhroutí celej život a jste úplně na dně, tak se nevědomky k tomu Bohu obracíte. Můj profesor na škole řekl, že ve válce v zákopech nebylo jediného ateisty. Což dává svým způsobem opravdu smysl.

Já jsem nikdy na nic nevěřila. Jenže po mámině smrti jsem absolutně změnila postoj úplně ke všemu. I k víře. Po její smrti se mi děly takový věci, že jsem je nebyla strašně dlouho schopná vstřebat a až po čase mi spousta věcí začala dávat smysl, proč se mi to všechno stalo. Ostatně o tom všem, co se mi dělo píšu v knížce, kterou mám rozpracovanou. Dávám si na ni čas, některý pasáže jsou pro mě dost těžký, ale myslím, že by spoustě lidem ta knížka mohla pomoci „najít se“.

Když jsme se přestěhovali do USA, tak pro mě byl hroznej šok, jak jsou tady lidi věřící. Tady je na každém rohu kostel a je naprosto normální, když vám někdo řekne „God bless you“. Lidi jsou zvyklí před jídlem poděkovat Bohu za jídlo, jsou zvyklí v neděli chodit do kostela a ti, kteří do kostela nechodí, tak vám stejně řeknou, že v Boha věří, ale nemusí kvůli tomu chodit do kostela. A já jsem tady přišla na spoustu věcí. Možná proto jsou Američani víc dobrosrdeční, je pro ně automatický si navzájem pomáhat a udržují určitou soudržnost.

Pastor v kostele vypráví o životních zkouškách

Když už jsem u těch Američanů, tak tady je chození do kostela trošku něco jiného. Tady jsou kostely spíše, jako takové klubovny, kde se lidi sejdou, všichni se pozdraví, seznámí, dají si třeba společně snídani a pak se mluví o nějakém útržku z bible, který aplikují do reálného života. Například, když jsme byli v kostele my, tak tam pastor mluvil o životních zkouškách. Mluvil tam o tom, že jeho žena má rakovinu. Ta pointa celého povídání vlastně byla to, že všichni procházíme nějakými zkouškami (problémy), abychom pochopili, co je třeba. Abychom se něco naučili a pokračovali v životě dál silnější a moudřejší.

Bylo to opravdu příjemný povídání, rozhodně to nebyl výplach mozku, kterej jsem od toho očekávala. Ach jo, zase ty předsudky. Tohle by vám potvrdil i můj Balů, kterej je nevěřící a debaty o „vyšší moci“ jsou s ním dost těžký. Ale sám uznal, že to co tam říkal ten pastor dávalo smysl a že si z toho něco odnesl. Jsou určitá témata, nad kterými člověk nepřemýšlí, ne že bychom nechtěli, ale spíš nás to nenapadne. Je fajn se na chvíli zastavit, vypustit všechny běžné problémy a zamyslet se trochu nad smyslem života a proč tady jsme. Jaký je tady vlastně náš úkol?

Pak si pustí hudbu, zazpívají si, jako upřímně tohle je náhodou úplně skvělej začátek dne. Rozhodně tam nemrznete a neposloucháte monotónní modlitby. Mimochodem otevřeli jste už někdy bibli? Spousta věcí, tam dává smysl, zkuste to někdy!

Já tohle bohužel z Česka neznám. Pro Čecha je slovo Bůh bráno, že je člověk asi cáklej, že věří v Boha. Od ateisty nejčastěji slýcháme, že když je teda ten Bůh, tak proč se děje to nebo ono? Proč tomu nezabrání? Protože si lidi myslí, že Bůh je Aladin v lampě, který bude všem plnit jejich přání. Nevím, jestli je to tím, že nějakej dobrodruh vykreslil Boha jako zarostlýho chlapa v pyžamu a žabkách, ale nenapadlo vás někdy, že by mohl být Bůh něco jako láska a dobro? Nějaká pozitivní energie? Něco hřejivýho a pocit, že nejste sami? Že by mohl být Bůh prostředek k tomu, aby se lidi sešli a společně se podělili o nějaké svoje trápení a strasti? Vzájemně si pomohli?

Myslím si, že nejdůležitější je věřit v sám sebe. Najít v sobě lásku a mít se rád. Pokud nemáte rádi sami sebe, tak nemůžete mít rádi ani ostatní. Pak se teprve rozvíjejte v duchovní oblasti, je totiž v životě hrozně důležitá.

Samozřejmě přiznávám, že víra může páchat obrovský zlo. Těch typů náboženství je strašně moc a je na každém z nás, komu nebo čemu bude věřit. Pokud to už jde do extrému a člověk tím přichází o rodinu, jen kvůli tomu, že „nevěří“ nebo že někdo je schopen odevzdat svůj veškerý majetek „Bohu“ anebo je kvůli tomu i schopen vraždit, tak to bohužel neuznávám. Volím zlatou střední cestu. Naše víra v to „něco“ by měla především vycházet z lásky k sobě samému. Stejně tak neuznávám, když někdo dělá něco špatnýho a pak to omluví tím, že se pomodlí a všechno je smazáno. Samozřejmě si každý zaslouží druhou šanci i třetí nebo čtvrtou, ale člověk by měl nést odpovědnost za to, co dělá.

Nezapomeňte, že Bůh, duchovno, esoterika apod. jsou jen slova. Slova, která v nás mohou vyvolat posuzování, povyšování nebo třeba spasitelské komplexy. Nebude lepší se na tyhle slova úplně vykašlat? Slova jsou podle mě hrozně omezený způsob komunikace, kvůli kterým pak vzniká spousta nedorozumění. Slova mají neuvěřitelnou moc a často nás klamou, zkuste poslouchat celým svým tělem a vnímejte to, co z člověka vyzařuje. Možná pak zjistíte, jak klamná jsou slova, která vám někdo říká.

Přestaňte pořád bádat, analyzovat a hodnotit tu „vyšší moc“ toho „Boha“ nebo „duchovno“, já už nevím jak to nazvat :D. Úplně přirozeně vnímejte všechno, co máte nyní k dispozici, jo i ten rozkvetlej strom na zahradě nebo třeba, když prší. Není potřeba se stále jen stylizovat – „Tak a teď budu buddhista a budu se v tom vzdělávat…“ nebo „Budu guru…“ a podobně. Nemusíte se za každou cenu oddělovat. Všichni jsme na jedné lodi, všichni máme nějaké problémy, které bychom měli pochopit a řešit a všichni máme právo obracet se k něčemu vyššímu.

Mám spoustu andílků, který mám doma a Balů mi říká, že nechápe, proč si vystavuju mrtvý lidi

Já třeba zbožňuju andílky. Není to o tom, že bych věřila, že za mnou pochoduje ta osoba s křídly a vždycky mě ochrání. Ale je to pro mě určitý ztělesnění něčeho vyššího, dodává mi to takovej klid nebo nevím, jak to popsat. Mám spoustu andílků, který mám doma a Balů mi říká, že nechápe, proč si vystavuju mrtvý lidi Takže aspoň vidíte, že každej to vidíme jinak a každej vidíme tu „vyšší moc“ v něčem jiném. Hlavně se za to nikdy nestyďte!!

Mějte krásnej den

Vaše Terka ????????????

The post Věřit nebo nevěřit appeared first on Live More!.

Drive-thru tady frčí nejen u fast foodů, ale také na léky, alkohol a podobně. Tady nejsou typický malý lékárny, jako známe z ČR. Tady jsou lékárny, kde se dá koupit kosmetika, pochutiny, pití, oblečení, vlastně od všeho trochu. Takže, pokud si jedete vyzvednout pouze krabičku léků, je mnohem snazší zastavit u okýnka, kde vám vydají léky a můžete jet dál. Je to hrozná úspora času a upřímně nechápu, proč se někdo směje jednoduššímu řešení.

Drive thru na lékárnu

Vozíky v supermarketech na baterky. Těm se třeba vůbec nedivím. Obchoďáky s potravinami jsou tady gigantických rozměrů a upřímně si myslím, že pro starší a nemocný lidi musí být takovej nákup docela záhul. Jestli mají možnost si ten obchod v klidu projet, naházet si do košíku, co potřebují, tak je to bomba. Samozřejmě ty vozíky využívají i hodně obézní lidi, kterým by procházka po obchodě prospěla, ale to už je jejich boj. (My chodíme po svých, abychom se vyhnuli hloupým komentářům)

Publix

To, že vám dává nákup do tašek prodavač nebo jinej zaměstnanec, je úplně super služba. Pamatuju si sebe, když jsem měla velkej nákup a než jsem stačila všechno vyskládat, tak už na mě čekala hromada, kterou bych si měla dát do tašky, do toho po mě chtěla prodavačka zaplatit a pak už jen následovaly nepříjemný pohledy, jestli bych si jako nemohla pohnout. Tady máte na všechno klid. U některých obchodů, u nás je to například Publix, pomůžou zaměstnanci starým nebo nemocným lidem s nákupem až do auta. Což je podle mě vstřícná milá pomoc. Takže žádný stresy při nakupování.

Frčí tady služby, jako je úklid domu, sekání trávy, úprava zeleně, venčení a hlídání psů, čištění bazénů, prostě cokoliv vás napadne. Jenže není to o tom, že by Američani byli líní a neschopní. Je to o tom, že hodně pracují a třeba nestíhají domácí práce podle svých představ. Jsou to neuvěřitelní dříči a spousta Američanů má dokonce dvě práce. Jsou totiž zvyklí, že se o sebe musí postarat sami. Nikdo ani stát se o ně nepostará.

Drive thru bankomat

Navíc pochopili jednoduchou věc. Když něco chci, musím si na to vydělat peníze a za ty peníze si můžu koupit tu televizi, kterou jsem tak chtěl. A ne že líbí se mi tahle televize, půjčím si na ni a pak se děj vůle Boží. Opravdu dřou a díky tomu mají svoje vysněný bydlení, auto, můžou dopřát dětem výlety, prestižní školy apod. Vzhledem k tomu, jaký tady jsou obrovský vzdálenosti, tak je zapotřebí mít auto. Tudíž hodně času tráví v autě, ať už jedou nakoupit nebo pro děti do školy. Takže pokud si chtějí zjednodušit život nějakýma vychytávkama, tak proč je to hned špatně?

Volný čas je jim dost vzácný, a tak ho chtějí trávit hlavně s rodinou a ne nějakým úklidem nebo sekáním trávníku. A tím, že tolik pracují, si mohou dovolit podobný služby zaplatit a zase naopak dají práci lidem, kteří ji potřebují, úplně jednoduchá matematika. Taky je nutno podotknout, že tady si peníze opravdu můžete vydělat. Pokud se člověk nebojí práce nebo má dobrý nápady, peníze si tady opravdu vydělá, aby měl nějakou solidní životní úroveň. Jde to, ale musí se chtít.

Potkali jsme se s jedním chlápkem, kterej má tolik peněz, že by nemusel on ani jeho děti do konce života pracovat. On ale chodí na směny do místního železářství, aby měl nějakou aktivitu. Obdivuhodný nemyslíte?

Spousta věcí tady dává smysl jen proto, že je to založený na jednoduchosti. Tak například ty bankomaty. V Česku, když jsem chtěla vybrat peníze v centru, musela jsem si někde najít parkování, ještě za to parkování zaplatit a samozřejmě se málokdy poštěstilo zaparkovat přímo u bankomatu. Sebralo mi to spoustu času a nervů. Tady jsou u cesty takový stojany, vypadá to jako benzinová pumpa, ale místo stojanů na benzín tam jsou bankomaty. K těm si jen zajedete autem, stáhnete okýnko a vyberete si, co potřebujete. Otázka tří minut. Dokonce tam bývá okýnko se zaměstnancem banky, kde si můžete vyřídit nějaký základní záležitosti.

Jak jsem psala, spousta věcí je tady založená na jednoduchosti. Když potřebujete vyřídit úřední věci, nemusíte si kvůli tomu brát dovolenou na tři dny, abyste ty úřady stihli oblítat. Stačí vám internet nebo pošta. Kdykoliv pojedete po dálnici, uvidíte, jak se tam maká. Ve dne v noci. Ať je hic nebo prší, žádný cedule „musíme to opravit“ se smutným smajlíkem a nikde nikdo.

Pošta má dokonce schránky, u kterých si zastavíte autem

Je jasný, že na tyhle vymoženosti si člověk rychle zvykne, proto bývají Američani v Evropě občas zmatení. Ono se moc není čemu divit. Jsou prostě zvyklí na určitý věci a služby, který fungují. No upřímně, přece není lenost usnadnit si život a investovat svůj čas do smysluplnějších věcí. Takže já tomuhle rozumím a kdo tvrdí, že jsou Američani líní, tak se může přijet přesvědčit o opaku. Opravdu jsou zvyklí hodně pracovat a za vydělaný peníze si dopřát větší komfort a věnovat se rodině. Proto bych nikdy netvrdila, že jsou líní, spíš naopak.

Ještě taková jedna úsměvná historka. Jeden známej v ČR má v Americe strejdu, kterej se vydal po hodně dlouhé době do Česka a známej se nabídl, že mu půjčí jedno ze svých 2 aut. Půjčil mu svoji „nadupanou“ Octavii. Po dvou hodinách mu strejda volal, co mu to jako půjčil za auto? Prej to vůbec nejede, že není bezpečný a že se v něm bojí. Takže mu řekl, ať si pro auto přijede a že si půjčí něco bezpečnějšího z půjčovny. Já jsem se mohla potrhat smíchy, ale je to krásnej příklad toho, jak jsou zvyklí na určitou kvalitu a komfort.

Ale tohle opravdu těžko pochopí někdo, kdo tu nebyl a nezažil ty Američany, jak fungují. Samozřejmě je to bráno obecně. Ostatně pokud mi nevěříte, sedněte na letadlo a přijeďte si to na pár dní ověřit. Takže líní Američani jsou opravdu jen mýtus. Což mi říká, že bych měla jít něco dělat, tak budu končit :-). Mějte se krásně!!

Vaše Terka

The post Amerika vrchol lenosti? appeared first on Live More!.