gdfgdgdgsddsgsgsg

post image

České komunity v USA

Tohle asi nebude jeden z nejpozitivnějších článků, ale život není jen sluníčkovej. Jak už možná víte, tak já jsem upřímnej člověk, kterej si nehledá u lidí zalíbení mazáním medu kolem huby. O českých komunitách jsme mluvili už mnohokrát na streamu, nicméně v poslední době se stalo pár věcí, které mě jaksi nedokázaly nechat chladnou a musela jsem hodit svoje dojmy na blog.


[the_ad_group id=“57″]

Já tady žiju dýl než Ty

Dopředu bych ráda upozornila, že absolutně nehážu všechny do jednoho pytle, to vůbec ne, ale většina českých komunit v USA vypadá následovně: Já mám takový a makový auto, já mám takový a makový dům a následuje výčet všech hodnotných věcí, které dotyčný vlastní. Žiju si svůj „american dream“ a ty ne. Následuje otázka a co ty? Na vaši odpověď očekávejte zhodnocení, jestli to, co vlastníte, je dobrý nebo špatný a na základě toho si na vás dotyčný udělá obrázek.

Když se někoho zeptáte na něco, co nevíte, tudíž jste si vyžádali nějakou radu, tak jste si vyžádali i příběh, jak se sem dotyčný dostal, co všechno stojí za hovno, jak jsou Američani hrozní a to všechno je podtrženo délkou pobytu dotyčného, abyste mu věřili, protože on tady přece žije 10 let, tak tomu rozumí a ví to nejlíp! Fakt, jak dlouho tady ten člověk žije, má takové pravidlo – „Čím dýl tady jsem, tím častěji to musím zdůraznit.“

Tohle je taková zkrácená verze a může se vám zdát trochu přitažená za vlasy, ale tak to tady bohužel funguje. Každej Čech, který se integroval spíše do té americké komunity, vám tohle potvrdí. Nikdo z těch výše zmiňovaných nežije žádnej „american dream“. Dělají ze sebe pouze jednooké krále mezi slepými.

Aby se v ČR mohli pochlubit, že žijí v Americe a jak skvěle se mají a samozřejmě oblíbená součást celé této hry je nadávat, co nejvíc na Američany, jak jsou hrozní a jak dělají to nebo ono, no hrůza! Neustále se ptám, proč tady tedy žijete?

Co se týče českých komunit v USA, tak je to taková jedna velká soutěž. Soutěž v tom, kdo má lepší dům a krásnější auto. Soutěž, kdo toho ví víc a kdo si žije líp. To, že život není žádná soutěž, komentovat nebudu, můj přístup k životu a mé cíle znáte. 🙂

Před nedávnem se na streamu objevila jedna „zkušená“ osoba žijící v USA se slovy: „Nechápu, že si necháváte posílat peníze od děcek, které vás sledují. Já žiju v USA druhým rokem a mám dům a auto a vy jste tady rok a půl a žijete v apartmánu. “ Já jsem byla hrozně ráda, že se tam tato „zkušená a úspěšná“ osoba objevila a ukázala lidem přesně to, o čem mluvíme. Byla to víceméně učebnicová ukázka.

Moje reakce byla taková, že jsem se začala obhajovat, že se tady snažíme podnikat, vytvářet vlastní projekty, mít svobodu a být vlastním pánem, což hold obnáší pár let o chlebu a o vodě, než se člověk nějakým způsobem prosadí a vybuduje to, o čem sní.

Ano, kdybychom sem jeli na pracovní víza a nechali se zaměstnat, tak asi už ten dům a auto máme. Ale nám prostě nestojí dům a auto za to, abychom se stále někomu museli zodpovídat, prosit o volno, pracovat na cizím projektu a vlastně ve finále dělat to, co nechceme. A to se také snažíme lidem ukázat, že každá mince má vždy dvě strany. Neukazujeme lidem ten povrchní život. Ukazujeme jim, jak opravdu žijeme.

Pak jsem ale zjistila, že jsem udělala hroznou chybu, že jsem se takhle začala obhajovat. Tohle je věc, které jsem se už zčásti zbavila, ale nemůžu se jí zbavit úplně. Je to ještě takovej návyk z Česka, kdy jsem měla pocit, že musím každé své rozhodnutí obhajovat skrz okolí, které to vlastně ve finále stejně nezajímá, protože oni si budou vždy myslet to, co chtějí.

Byla chyba obhajovat se před osobou, která vás nezná, když jich tam máte dalších 200, které vás znají a podporují. Až zpětně jsem si uvědomila, že tam je 200 lidí, na kterých mi záleží a před kterými se obhajovat nemusím a já tam marním čas, kvůli jednomu člověku, kterej si absolutně nezaslouží ani minutu mé pozornosti.

Každopádně byl hrozně fajn pocit, že ta komunita na streamu přesně ví, co v životě chcete, co děláte, na čem pracujete a hodlá vás v tom naplno podporovat! Tenhle pocit jsem nikdy nezažila a bylo to strašně super! Jednoduše dali najevo této osobě, ať se jde povyšovat někam jinam. 😀


[the_ad_group id=“57″]

Krajané otrokáři

Ráda bych vás ještě upozornila na jednu věc a především ty, co se chystají do Ameriky na turistické vízum nebo povolení ESTA, ale chtějí tady pracovat na černo. Jestli se radujete, že jste se seznámili s Čechem, který vám dá v Americe práci a bydlení, tak gratuluji, oficiálně máte nakročeno k tomu stát se novodobým otrokem.

Nedělám si srandu, v tomto případě je slovo otrok opravdu na místě. Rozmohl se tady totiž takový nešvar, že tady lidé sdírají z kůže své krajany, kteří si myslí, kolik si tady nevydělají peněz a jak se budou mít dobře.

Pod jedno video nám přistál arogantní komentář, že pracovat v Americe může každý idiot, že stačí přiletět na ESTU a můžete dělat pomocné práce, jako je úklid apod. U toho byl odkaz na stránky, které tuto černotu zprostředkovávají.

Absolutně nepochopím, že takové stránky vůbec mohou fungovat. Nabádají, aby lidi jezdili do Ameriky pracovat na černo, dělat pomocné práce za $6-8 na hodinu, což pomalu není ani minimální mzda v USA. A cože tak málo? Z každé odpracované hodiny jde totiž pár dolarů do kapsy samotnému zprostředkovateli, takže po odečtení „provize“ to dělá jen těch $6-8 na hodinu, za které by tady nikdo, kdo má všech pět pohromadě, nepracoval, protože by se neměl šanci uživit.

A největší paradox je ten, že tam bylo napsáno, že v případě jakékoliv úřední kontroly dotyčného „zaměstnance“ zapřou. Opravdu nechápu, jak si tohle někdo může dovolit a hlavně, že je někdo ochoten za těchto podmínek pracovat. No vlastně na druhou stranu možná chápu – ti zprostředkovatelé totiž uhodili na správnou notu. Spousta lidí se bojí do Ameriky jít na vlastní pěst. Bojí se, jak by si hledali bydlení, práci, koupili auto atd. bez znalosti jazyka nebo zákonů. A přesně toho jsou si ti zprostředkovatelé vědomi. Nabízí, že vám zajistí auto i bydlení. No zajistí. 🙂 Nabídnou vám pronájem jednoho ze svých aut a třeba jednoho pokoje v domě, kde mají více takových „zaměstnanců“. Za obojí si nechají královsky zaplatit – za starou popelnici budete platit měsíční pronájem ve výši leasingové splátky za nové auto a za pokoj v domě jako za pomalu celý samostatný apartmán. K tomu všemu si přičtete málo volna a taky to, že někdy možná nedostanete zaplaceno. Věřte, že šek z ruky pouští velice těžce a někdy vůbec.

Takhle to tady bohužel funguje. Nalákají vás sem na černo, pak vás v případě nějakého průseru nebo nepohodlnosti udají a v lepším případě si něco málo vyděláte a pojedete domů zhrzení, jak je to v té Americe hrozné.

Haurové

Nejvíc se vždy musím smát, jak sem takhle někdo přijede na pár měsíců, žije tady o chlebu a o vodě, nemá žádný volný čas, vydělá si na americké poměry almužnu, pak se vrátí do Česka, za svoje vydělané peníze v USA si v ČR koupí audinu, před ostatními je největší hrdina, protože byl v USA, vydělal si těžké peníze a teď je to frajer! Po pár měsících musí audinku prodat, protože není na nájem a jeho pár měsíců slávy skončilo. Tohle je realita a znám spoustu takových případů.

Snílci

Pak jsou tady naši snílci. Mým největším snem je Amerika! Ano, tento sen je silný natolik, že tento snílek není schopen překonat tu těžkou překážku, jako je zjistit si informace o vízové politice do USA a zjistit informace, jak to udělat, aby si mohl ten svůj sen splnit.

Mám velký sen a to je žít v USA, ale v překladu to znamená: V USA se mají všichni dobře a já se chci taky mít dobře, létají tam pečení holubi do huby, jen co přijedu, tak mi někdo obstará práci a bydlení. Takže co je nejjednodušší? Sehnat si někoho, kdo se o mě postará. Kdo mi sežene bydlení, práci atd. S tímhle už si lidé práci dají. Obepisovat všechny koho znají, jestli by jim nepomohli.

Nám tyhle zprávy chodí denně, seženete mi práci v Americe, když přijedu? Seženete mi bydlení? Jaké vízum je pro mě nejlepší – jsem instalatér?

Mamánci

A pak jsou nejlepší maminky, které nám píší jménem svých dětí, že jejich dítě si jede splnit svůj sen do Ameriky a ona hledá dobré lidi, kteří se o něj postarají! Omlouvám se, ale mám jen jedny nervy. Jen podotýkám, že tyto děti bývají většinou starší 30 let.

Když odepíšu, že pokud je to jeho sen, tak by si za ním měl jít, spoléhat sám na sebe a vybojovat si to místo tady. Že není v našich silách jejímu dítěti obstarat práci, bydlení a starat se tu o něj. Načež mi přijde dotčená odpověď, že asi jen Američané jsou milí a ochotní lidem pomoci. To už je fáze, kdy se mi chce zvracet! Asi se přejmenujeme na Do-usa – babysitting 24 hodin denně, pouze od 30 let a výše.


[the_ad_group id=“57″]

Spoléhejte jen sami na sebe

Proto bych teď ráda vzkázala všem, kteří se chystají do Ameriky si opravdu splnit ten „american dream“. Spoléhejte hlavně sami na sebe, nevěřte všem moudrým radám od Čechů, kteří tady žijí věky. Věřte hlavně sami sobě! Nevěřte jejich zhrzeným názorům, udělejte si na vše obrázek sami podle sebe, jak to cítíte a vnímáte vy! Nespokojenej člověk bude vždy nadávat, ať už se nachází na kterémkoliv konci světa.

Věřte, že není nespokojen s Američany, se systémem, s tím, jaký má dům, jaký má auto nebo jak vypadá. Tento člověk je nespokojený sám se sebou a bude nespokojený v Americe, v Česku i na Antarktidě. Vyhněte se těmto lidem!

Přestěhovat se do Ameriky není nic světoborného, za co by si někdo zasloužil obdiv. Vy to dokážete úplně stejně jako ostatní, ale s větší pokorou a radostí! Píše nám spousta lidí, jak nás obdivuje, že jsme za sebou bouchli dveřmi a odstěhovali se, ale na tom opravdu není nic těžkého a obdivuhodného. My jsme ještě nic nedokázali, za co bychom si zasloužili obdiv. Nicméně pracujeme na tom, abychom si váš obdiv zasloužili! 🙂

Proto se nebojte mít vysoké cíle! A běžte si za nimi bez ohledu na to, jestli se to vašemu kamarádovi povedlo nebo ne. Poslouchejte jen sami sebe a jednejte tak, jak chcete vy! Ne jak by se to líbilo vašemu okolí nebo tak, abyste vypadali přede všemi dobře! Dobře budete vypadat vždy, když budete doopravdy šťastní. 🙂

Všechno je pouze v nás a dokážeme všechno, co si usmyslíme! A věřte mi, že nejvíc si toho budete cenit, když to dokážete sami! Takže vzhůru do toho plnit si sny! Nezapomeňte, že zůstat jen u snů je promarněný čas, realita je mnohem zábavnější!

Mějte se krásně

Vaše ofenzivní Terka 🙂

post image

Na pláž s knížkou

Pláž a knížka je pro mě neoddělitelná kombinace, proto vždy, když máme plážovací den, tak beru knížku s sebou. Když jsme jezdili na dovolenou, tak jsem byla za tu dovolenou schopná přečíst knížku, která má 600 stran a ještě vidět spoustu nových míst, památek a odfrknout si na dobré večeři. Naivně jsem si myslela, že život u moře bude znamenat i spoustu nových knih k přečtení, že konečně budu mít čas.


[the_ad_group id=“57″]

Viděla jsem se pořád na pláži s knížkou a nějakým dobrým drinkem. No ruku na srdce, trošku jsem asi byla naivní, protože tenhle milionářskej život mě teprve čeká, že. 😀 Dělám si srandu, samozřejmě realita je taková, že trávíme hodně času u počítačů skrze práci. Když jsme někde venku, tak natáčíme videa a když se opravdu jednou za čas dostaneme na pláž, tak se snažím každou minutu nasát tu nádheru, dýchat ten úžasnej vzduch a procházet se v písku.

Tohle mě většinou unaví natolik, že potom hned vytuhnu a pak se probudím s přilepeným pískem na puse, otlačeným polštářem na obličeji a spálenými zády. Když se k tomu ještě přidá hlad, tak to už je vražedná kombinace a začnu mrčet, že bychom měli jet domů.

Balů je rád, protože on většinou tak po dvou hodinách plážování už nervózně přešlapuje, že by se jel podívat někam, kde jsme ještě nebyli nebo že by třeba jel do jinýho parku, kde by mohl natočit nějaký pěkný záběry apod. Pak má ještě jednu fázi, která je úplným opakem. A to je taková nuda, která ho tak strašně unaví, že si musí ducnout. Takže my se vždy strašně těšíme na pohodovej letní den, ale ve finále jsme tam většinou, jako dva tragédi, co mají pořád nějakej problém.

čtyři dohody

čtyři dohody

No jednoduše jsem tím chtěla říct, že jsem se pořád nedostala ke knížkám, jak bych chtěla. Pořád si říkám, že si budu číst před spaním, jenže když vezmu do ruky knížku, tak mám výčitky, že bych měla číst knížky ve zjednodušené angličtině, abych konečně pořádně dopilovala tu anglinu. Jenže ty příběhy mě moc nebaví. Mluvím o Pinguin Readers. Je to super na angličtinu, ale není to počteníčko, který bych si představovala. Každopádně tohle doporučuji všem, co se snaží naučit anglicky.

Jsou to výmluvy, kdybych chtěla, tak si to zorganizuju tak, abych byla schopná si za den přečíst od každýho něco, ale to je právě ten problém. Organizace času. Ta mi vůbec nejde. 😀 Jestli máte nějaký cenný rady, jak si přes den udělat čas na knížku, aniž byste museli mít výčitky, že byste vlastně měli dělat něco úplně jinýho, tak do komentu s nimi. 😀

Pořád jsem nepřišla na chuť elektronické podobě. Navíc miluju, když si můžu tu knížku osahat, vidím na ni i když svítí sluníčko a hlavně miluju její vůni.

Ale proč vlastně tenhle článek? Na streamech se mě hodně ptáte, co čtu, co mám ráda za knížky a žánr, proto vám to tady sepíšu. Každopádně kdykoliv jedeme do Česka, tak s sebou pašuju spousty knížek, protože jsem pořád nepřišla na chuť elektronické podobě. Navíc miluju, když si můžu tu knížku osahat, vidím na ni i když svítí sluníčko a hlavně miluju její vůni. Balů je ze mě vždycky nešťastnej, protože pokaždé bojujeme s váhou kufrů. On se chudák diví, proč jsou ty kufry tak těžký a já nevěřícně kroutím hlavou, že to taky nechápu, vždyť tam nic nemáme. 😀

Pak doma na stůl vyskládám třeba deset knížek a on na mě hodí výraz: „Děláš si prdel?“ No nedělám, i když teď nečtu, tak ty knížky přeci potřebuju. 😀 Mám tady i kuchařky, bez těch ani ránu. 😀 Ty jediný mi omluvil, zbytek jsem musela obhajovat. 😀 Každopádně, ať jedeme kdykoliv kamkoliv, tak mám u sebe vždycky knížku, podle toho taky tak vypadají, ale nikdy člověk neví, kdy se naskytne chvilka přečíst pár řádků.  Ale tak pojďme teda k tomu, co ráda čtu. Nebudu vám vypisovat seznam, co všechno jsem přečetla, ale vypíšu vám knížky, které jsou pro mě srdeční záležitost.


[the_ad_group id=“57″]

Když mám náladu na „příběh“, tak okamžitě sáhnu po příběhu ze starověkého Egypta. Tohle mě oslovilo natolik, že jsem ani nezkusila hledat cokoliv jiného. Nevím proč, ale nějakým způsobem mě hrozně fascinuje historie Egypta a její kultura. Z této oblasti jsou moje nejoblíbenější knížky:

• Egypťan Sinuhet – Mika Waltari – Tohle je naprosto srdcová záležitost. K téhle knížce mě vlastně přivedla mamka, když jsem se jí jednou zeptala, že bych si chtěla něco přečíst a ona mi dala tuhle knížku, že by se mi mohla líbit. Líbit? Naprosto jsem se do ní zamilovala. Je to už strašně dávno, co jsem ji četla a těším se, že si ji přečtu znova.

• Král a Bohyně – Judith Tarr – Tuhle knížku jsem právě „shltala“ za jeden týden na dovolené v Itálii. Je to nádhernej silnej příběh zase ze starověkého Egypta, je tam LOVE, no co víc si přát, já tyhle knížky fakt zbožňuju.

• Řeka Bohů 1. až 4. Díl – Wilbur Smith – Řeku Bohů už si dávám podruhé dokola, protože to jsou tak úžasný příběhy, já se do těchto knížek vždycky tak snadno ponořím. Nevím, jestli jsou nějaké další díly, jak začaly přípravy na stěhování, tak šly knížky bokem a co jsem tady, tak jsem se o to nezajímala, ani nevím proč. Každopádně nejvíc mě asi uchvátil ten první díl. Tohle jsou knížky mýho srdce fakt!

Další žánr nebo jak to mám nazvat, jsou knížky o životě. O smyslu života, o životě po životě apod. Takový myšlenky, který by nám asi měly být jasný, ale kolikrát bohužel nejsou…

• Čtyři dohody – Miguel Ruiz – Nevím, jestli zmiňovat tuhle knížku, protože asi neznám nikoho, kdo by ji neznal. Připadala jsem si snad už jediná na světě, kdo ji nečetl. A chystala jsem na ni už strašně dlouho. Pak jsem ji dostala darem od mojí nejmilovanější tety a přečetla jsem si ji. Tak čistou pravdu jsem asi nikdy nečetla. 🙂 Jsou tam tak samozřejmé věci až nám jsou bohužel tak moc cizí. Tuhle knížku by si měl fakt přečíst celej svět a aspoň zpola se podle ní řídit.

• Miluj svůj život – Louise L. Hay – Pro někoho se to může zdát už jako taková esoterika, protože mě osobně nezaujal moc ten název, ale to jádro té knížky, pro mě byl takovej první krok zajímat se trochu víc o sebe a o život. Tuhle knížku doporučuji všem, kteří hledají v životě nějaký směr. Je tam krásně napsaný, proč se nám třeba dějí určité okolnosti a tak. Já jsem na tuhle knížku koukala trochu skrz prsty, ale stala se moji srdcovou záležitostí takovým způsobem, že strašně ráda sáhnu po čemkoliv od Louise L. Hay. Mám od ní ještě motivační kartičky „Dokážu to“ a knížku „Uzdrav své tělo“ a to jsou tak neskutečně motivační a nabíjející věci, že bych ráda časem od Louise L. Hay přečetla všechno.

• Život po životě – Raymond Moody – Tahle knížka se mi dostala do ruky, když jsem psala diplomku. Měla jsem tam téma smrti a hledala jsem knížky s touhle tematikou a nějak mě zaujala tím názvem. Tak jsem si ji půjčila na oddech, až dopíšu diplomku. 😀 Sice by mohla být tak poloviční, protože se tam spousta příběhů opakuje, ale ta pointa nebo to jádro té knížky mi strašně, ale opravdu strašně pomohlo smířit se s máminou smrtí. Neříkám, že jsem s tím vyrovnaná, tohle je taková jizva, která vám zůstane do konce života a budete tím nějak poznamenaní, ale opravdu mi to strašně pomohlo jinak smýšlet o smrti.

• Kdo se bojí smrti – Jan van Helsing – Tohle pro mě bylo hrozně těžký a zároveň hrozně poutavý čtení. Fakt jsem si kolikrát musela přečíst tu kapitolu dvakrát, abych to pochopila a stejně jsem měla pocit, že to nechápu. 😀 Nicméně minimálně to, co jsem pochopila, pro mě bylo hrozným přínosem z pohledu vnímání smrti. K téhle knížce se musím někdy vrátit. Jen říkám narovinu, že to není pohodový čtení, je to náročnější knížka, ale je fakt úžasná!

• Karmická Sinusoida, Vesmírná Sinusoida a Vztahová sinusoida – Ester Davidová – Tyto knížky asi znát nebudete. Každopádně jsou strašně zajímavý a otevírají snad všechna životní témata vztahy, finance, závislosti, nemoci a celkově takový ty problémy dnešní doby. Je to propojený s příběhy z regresních terapií a mě tyhle knížky strašně pomohly pochopit spoustu věcí. Asi bych je doporučila pro někoho, kdo jakoby hledá sám sebe. Takže jsou to takový moje další srdcovky.

Nevím, jestli bych dokázala říct, že mi tyhle knížky změnily život. Ten si měníme my sami, ale můžu s jistotou říct, že mi pomohly ve spoustě věcí i třeba v případě, kdy jsem potřebovala jen nasměrovat nebo si jednoduše odpočinout a relaxovat.

Ta tematika „život po životě“ mě hrozně zajímá, ale musím mít na tyhle knížky vyloženě náladu. Což mě hrozně mrzí, že tady nic podobného nemám, protože tady tu náladu mívám dost často. Dost tady přemýšlím třeba u moře o životě, jeho smyslu i smrti a mám náladu si právě něco takovýho přečíst a nic jsem si nedovezla, takže, jak se pojede do Česka, tak to bude asi zase nálož. 😀 Balů těš se! 😀

Nevím, jestli bych dokázala říct, že mi tyhle knížky změnily život. Ten si měníme my sami, ale můžu s jistotou říct, že mi pomohly ve spoustě věcí i třeba v případě, kdy jsem potřebovala jen nasměrovat nebo si jednoduše odpočinout a relaxovat.

Každopádně budu hrozně moc ráda, když mi do komentáře, ať už tady nebo na facebook do zpráv nebo vlastně kamkoliv napíšete třeba svoje tipy. Podle těchto pár knížek asi tušíte, co mě zajímá, takže pokud máte taky nějaké knížky, které vás hodně oslovily, tak budu ráda za jejich doporučení. Neříkám, že si je hned přečtu, protože nejdřív si musím nějak zorganizovat ten čas, abych se dostala ke čtení mnohem víc. Ale budu je mít ráda na seznamu a až pojedeme do ČR, tak budu mít aspoň z čeho vybírat. Moc díky všem!

Mějte se krásně!!!

Vaše Terka

post image

Americký úsměv – přetvářka nebo radost?

Pro mnoho lidí je „emerikn smajl“ něco nepochopitelného. Jsou dvě skupiny. První skupina lidí se domnívá, že americký úsměv je pouze přetvářka a povrchnost a druhá skupina to přikládá tomu, že jsou tady lidé jednoduše šťastní a nemají důvod se na svět mračit.


[the_ad_group id=“57″]

Jak to vidím já po více jak roce života v USA??? Směju se taky! Proč? Protože jsem šťastná! Ale samozřejmě to nejde brát jednoznačně, že je to tak nebo onak. Upřímně každý z nás má nějaké problémy, starosti nebo důvod mračit se na ostatní a být na ně nepříjemný. Nicméně jsem toho názoru, že pokud mám starosti, nemusím to nutně přenášet na druhé.

Tohle podle mě Američané dokážou rozlišit. V Česku se mi v mnoha případech stávalo, že jsem přišla do obchodu, kde mě „přivítal“ kyselý obličej a ještě kyselejší pozdrav. Upřímně, já nemůžu za to, že ten člověk je nespokojen ve své práci, nebaví ho to a musí to dát znát celýmu světu. Proč na mě musí přenášet chmury člověk, kterej je nespokojenej sám se sebou? A nejhorší je to, že tyhle lidi potom nejvíce štvou ti, co si dovolí být šťastní.

Každý máme stejně rozdaný karty a je na nás, jak prožijeme svůj život. Za to, že nežijeme, jak bychom chtěli, dávejme vinu pouze sobě a ne ostatním. Myslím si, že je mnohem lepší šířit úsměv než chmury a nevidím na tom nic povrchního.

motivace5 (1)

To, že člověk neventiluje na povrch své problémy ze soukromí, ještě neznamená, že je povrchní. Jak to tedy v té Americe je? Tak nebo tak? Upřímně bych řekla, že třeba tady na jihu se lidé usmívají, protože je každej den přivítá sluníčko, panuje tady mnohem větší pohoda, než kdekoliv jinde a to usmívání tady je takový přirozený. Jo myslím, že jsou tady lidé šťastnější. I já jsem tady šťastnější.

Ale nemůžu ani vyloučit to, že jsem taky zažila pár úsměvů, který mi nepřišly až tak přirozený. Jenže nejde brát svět pouze černobíle. Ty americký úsměvy jsou podle mě hodně zapříčiněné tím, že se Američani neberou tolik vážně, jsou spokojeni ve své práci nebo spíš, že vůbec mají nějakou práci, která tady není samozřejmostí, a hlavně nejsou zvyklí ventilovat své soukromí navenek. Navíc také jde hodně o to, že je tady normální slušný vychování mezi lidmi, pořád tady převládá mezi lidmi úcta a soudržnost. Tohle bohužel z Česka neznám.

Takže je naprosto normální, když se s někým střetnete pohledem, tak aniž byste toho člověka znali, tak se na něj usmějete a pozdravíte se. A je jedno jestli máte zrovna dobrej den nebo trápení. Teď už to taky vnímám nějak přirozeně. Ale pak přijedu do Česka a jsem jak nějakej vyhulenec, kterej se směje na lidi, kteří než aby mi taky poslali jeden úsměv, tak raději sklopí hlavu anebo se diví, jestli ten úsměv jako patřil opravdu jim.

Co je to za blbost říct: „No Američani jsou falešní, protože se pořád usmívají, ale to je jen přetvářka“??? A nevím, proč rozebírat jestli ten úsměv byl upřímnej nebo ne. Jednak je to slušnost a darovat jeden úsměv přece nic nestojí. Opravdu raději budu šířit úsměv, než se vyhýbat očnímu kontaktu, chodit se sklopenou hlavou a doma se užírat ve vlastním neštěstí.


[the_ad_group id=“57″]

Všichni máme právo se zlobit, být zamračení a nemít náladu se s někým pouštět do řeči. O Češích se říká, že si hodně střeží soukromí, jen tak někoho nepustí domů, mají rádi svůj vlastní klid, ale na potkání vám budou vykládat, jak je hrozně trápí hemeroidy a dalších deset nemocí, o kterých jsou schopni mluvit hodiny, hned potom si postěžují, jak je k nim život nespravedlivý a zakončí to nějakým životním moudrem, ale tak co už no, jsou horší věci na světě.

Mě tohle vždycky strašně vysávalo, většina lidí si potřebuje udělat pořádek ve své hlavě a z vás si udělají odpadkový koš, do kterého vysypou všechna ta svoje neštěstí. Ale to jsme se dostali zase úplně jinam. Americký úsměv jednoduše vnímám jako slušný vychování a to, že lidi mají důvod se smát i když je trápí nějaké problémy, jako každého z nás. Všichni máme nějaké strasti, jenže jsou lidi, kteří nemají takovou potřebu se o ty starosti dělit, ale dělají maximum pro to, aby to změnili. Pak jsou lidi, kteří vám vylíčí svůj tragický životní příběh, ale aby se měli lépe, tak pro to už neudělají nic.

Úsměv nebolí, je ZADARMO a může někomu zlepšit den. Je důležité šetřit, ale na správných místech a já s úsměvem rozhodně nešetřím. Když někdo říká, že Američané jsou takoví a makoví a že se smějí, ale není to upřímný, tak podle mě má ten dotyčný problém právě sám se sebou. Věci, které nám nejvíc vadí, se většinou nejvíc týkají nás samotných. Takže opravdu nemám problém s „emerikn smajl“ a jsem ráda jeho součástí. :)))

Mějte krásnej den a nezapomeňte na úsměv! 😀

Vaše Terka

post image

Přestaňme stále vynášet nějaké soudy!

Přestaňme stále vynášet nějaké soudy! Proč musí být krásná štíhlá holka automaticky hloupá? Proč musí být holka, která si vezme minisukni automaticky děvka? Upřímně, mít takový krásný nohy a šťavnatou prdelku, tak nenosím nic jinýho, zvlášť na Floridě. 😀 Proč musí být chlap, co se otočí za pěknou holkou, hned děvkař a proč jsou tlustí lidé automaticky bráni společností za něco méně? Tihle lidé nemůžou být chytří a mít charisma?


[the_ad_group id=“57″]

Vysvětlete mi proč to tak je? Proč je člověk odsuzován za chyby? Nikdy jste se žádné nedopustili? Pokud ne, tak gratuluji. Nicméně pokud jste v životě neudělali chybu, co jste se tedy od života naučili? Nepřevládá v tomto případě spíše vaše ego?

Asi jsem vás teď zahltila otázkami, ale nějak mi to všechno rozum nebere. Tyto otázky se mi v hlavě honí stále dokola od toho, co jsme začali točit videa na youtube. Denně nám chodí spousta zpráv, mezi kterými se dost často objevuje zpráva typu: „Musím se vám omluvit, když jsem vás viděl poprvé, tak jsem si řekl/a, co to je za trapný tlusťochy, ale najednou jsem zjistil/a, že se nemůžu odtrhnout od vašich videí a že jste naprosto skvělí lidi se srdcem na pravém místě. Hrozně jsem si vás oblíbil/a a už se těším na další videa.“

Já jednoduše nemůžu pochopit, proč člověk ztrácí hodnotu pouze tím, jak vypadá.

Já jednoduše nemůžu pochopit, proč člověk ztrácí hodnotu pouze tím, jak vypadá. V Česku na nás lidi koukali jako na tlusťochy, jako na něco hnusnýho a méněcennýho, hloupýho, jako na něco, co by nemělo absolutně vytahovat paty do společnosti. Ale řekněte mi proč to tak je? Co jsme se přestěhovali do Ameriky, tak se nám nestalo, že by měl někdo narážky na naši váhu, nikdy se na nás nikdo nedíval znechuceně.

Kdo chce vidět vaši krásu, tak ji vždy uvidí :-)

Kdo chce vidět vaši krásu, tak ji vždy uvidí 🙂

Naopak! Proč tak strašně lpíme na tom, jak vypadáme a soudíme to, jak vypadají ostatní? Proč vynášíme soudy o lidech, se kterými jsme nikdy nemluvili, neznáme je osobně, jak o někom můžeme říct, že je hloupý, když jsme s ním neprohodili ani slovíčko?

Kdo určuje tu „pravdu“, jak správně vypadat, aby nás společnost přijala? Možná si můžu odpovědět sama. Média. Ale, co jsou média zač, že mohou vytvářet nějakou smyšlenou realitu o tom, jak má člověk vypadat? Není to spíše v nás? Že se necháme takhle hloupě ovlivňovat? Neventilujeme takhle spíše své problémy? Spousta holek vám řekne, že by se nenamalovaný nevydaly ani vynést odpadky. A proč? No, co kdyby mě viděl někdo známej, co si o mě řekne?! Nezdá se vám tohle tak strašně omezující? Přiznám se, že jsem to měla stejně! Ale teď nemám problém se ukázat do videa nenamalovaná nebo v pokecaným tričku.

Prozradím vám jedno tajemství. Lidé, kteří vás mají rádi, při vás budou stát, ať jste jakýkoliv/jakákoliv. A přesně o tyhle lidi jde. Ostatní vám můžou s prominutím políbit zadek. Lidé, kteří vás soudí a nějakým způsobem o vás vynáší nějaké své smyšlené polopravdy, si jiné místo než u zadku ani nezaslouží.

Nejvíc pro mě znamená, co si o mě myslí Balů...:-) ostatní mi jsou fuk :-)

Nejvíc pro mě znamená, co si o mě myslí Balů…:-) ostatní mi jsou fuk 🙂

Spousta z vás jistě ví, že jsme se rozhodli udělat něco se svojí šílenou váhou. Takže jistě také víte, že jsem do toho opravdu nechtěla jít. Mám na mysli sdílet tu naši cestu s ostatními lidmi. Nechtěla jsem s lidmi sdílet, kolik vážím, co jím a že se snažím nějakým způsobem zhubnout. Vždyť je to trapas, všichni mě budou jen pomlouvat a odsuzovat.

A Balů se na mě podíval a říká: „A teď mi řekni jednu věc. Proč by tě mělo štvát, že si o tobě myslí nějakej Franta z Horní dolní, že jsi trapná a tlustá a já nevím, co ještě? Proč ti záleží na názoru někoho, koho jsi v životě neviděla? Proč ti záleží na názoru člověka, který evidentně celý dny sedí za klávesnicí a jeho celodenní náplň je kritizovat ostatní? Podívej se, kde jsi, co jsi dokázala? Co je špatnýho na tom, že se sebou chceš něco udělat? Co je špatnýho na tom, že jsme si vytyčili další cíl, za kterým si půjdeme?“ Jen jsem mu tak odfrkla, ale samozřejmě než jsem šla spát, tak se mi to hodně rozleželo v hlavě, co říkal. Ovšem nechala jsem to celý plavat.


[the_ad_group id=“57″]

Na našem facebooku, youtube a blogu se začali množit lidé, kterým se líbí, co děláme. Líbí se jim náš humor a to že jsme pozitivní. Tito lidé pochopili náš koncept a náš cíl. Protože motivovat lidi, aby si plnili své sny, rozveselit je nebo jim jen vykouzlit úsměv na tváři je přesně mise našeho konceptu do-USA – aneb žijeme jen jednou. Když jsme měli stream, tak jsme tam tohle téma nadhodili, že jsme zatím trochu upravili stravu a chtěli bychom se sebou něco udělat.

A najednou se nám dostalo neskutečné podpory a lidi chtěli, abychom o tom začali točit. Absolutně mě dostaly reakce lidí, jak nám fandí a že spousta z nich do toho jde s námi. Do zpráv nám chodí fotky, jak lidi začali cvičit, zdravě jíst, posílají nám zdravé recepty, motivační zprávy a dokonce i motivační videa. Upřímně jsem to nečekala a strašně mě to nakoplo, zahodit ten svůj stud a jít teda s kůží na trh.

Je skvělý mít vedle sebe někoho, před kým se nemusíte stále obhajovat :-)

Ono se to nezdá, ale my jsme úplně obyčejní lidi, kterým nikdy nechodily denně takový úžasný zprávy. 😀 Já jsem hodně citlivá a ráda se obklopuju pozitivními lidmi a věděla jsem, že tohle přivolá i ty, kteří budou mít neskonalou potřebu si nějakým způsobem rýpnout. Jenže opak se stal pravdou, ta pozitivní odezva absolutně převálčila tu negativní, dokonce natolik, že jsem ty negativní reakce začala vnímat jako pozitivní.

Ono tihle rejpalové jsou taky fajn, ženou vás vpřed ukázat jim, že dokážete to, co chcete. 🙂 Tito lidé, zůstanou vždy kus za vámi.

Ono tihle rejpalové jsou taky fajn, ženou vás vpřed ukázat jim, že dokážete to, co chcete. 🙂 Tito lidé, zůstanou vždy kus za vámi. Nicméně mezi negativní odezvou se často opakovalo, proč se zabíjíme, jak je možný, že jsme nechali svoji váhu zajít tak daleko, že pohrdají tlustými lidmi atd. Občas jsem se musela i zasmát, kam až lidská hloupost sahá. Kolikrát mi přijde, že proti lidské hlouposti je vesmír jen malý zrnko písku někde v poušti. 😀

Ale přece stejně tak se můžu ptát já. Proč se topíš v dluzích? Proč se zabíjíš kouřením a pitím alkoholu? Proč podvádíš svoji ženu? Mohla bych se tady ptát do aleluja. Člověk v životě dělá chyby, nicméně je důležitý si tu chybu přiznat, pojmenovat ji a něco s ní udělat. Chyby jsou podle mě ten nejlepší nástroj, abychom se od života naučili to, co potřebujeme. Jak se máme naučit odpouštět, když nás nikdo nezradí? Jak se máme naučit vážit si života, když nás nepostihne nemoc? Jak se máme naučit smát se, když neumíme plakat? Jsme lidi, nejsme roboti. Máme právo na to dělat chyby a poučit se z nich a zvýšit tak kvalitu svýho života.

Všechny ženy jsou krásný :-) Jen to chce toho správnýho muže, aby to viděl :-)

Všechny ženy jsou krásný 🙂 Jen to chce toho správnýho muže, aby to viděl 🙂

Jenže to je přesně ono. Lidé se bojí dělat chyby, aby se jim nedostalo soudu od okolí. Proto raději sedí doma na zadku, neriskují, neplánují nic nového, nejdou si za svými sny a spokojí se svým životem, o kterým ví, že nestojí za nic. Je snadný chránit si to málo, co máme. Zkrátka člověk, který nedělá chyby, tak vlastně nedělá nic, jen ten život nějak přežije. Bojíme se chyb, protože takhle to je jednodušší, chyby člověka bohužel někdy hodně bolí, ale spousta z nás si neuvědomuje, že postupem času se ty chyby mění ve zkušenosti. Neodsuzujte hned někoho, kdo měl pestrou minulost, neodsuzujte někoho, že dělá práci, kterou zrovna vy pohrdáte.

Trošku jsem se rozvášnila, protože mě už odsoudilo tolik lidí, že bych je nespočítala na prstech obou rukou. 😀 Nicméně jsem šťastná za ty, kteří mě znají a stojí při mně, jak ve chvílích absolutního dna, tak ve chvíli úspěchu. 🙂 Naučila jsem se ignorovat ty, kteří absolutně nestojí za to, abych se namáhala na ně jakkoliv reagovat a naopak vážit si těch, od kterých se nám dostává neskutečné podpory. A že vás je!

Ráda bych touto formou promluvila ke všem, kteří nějakým způsobem bojují s tím, co si o nich ostatní myslí. Vykašlete se na to, přestaňte se obhajovat a buďte sami sebou. Lidé si stejně budou myslet, co chtějí a budou si vytvářet svoje smyšlený reality a vy s tím stejně nic neuděláte. Nenechte si kazit náladu! Prosím všechny, co mají problém sami se sebou, aby se měli rádi! Nejdřív musíte mít rádi sami sebe a pak teprve budete moci mít rádi okolí a uvidíte, že ty posměšky přejdete pouze úsměvem, což bude pro dotyčného vlastně ten největší trest. Protože člověka, který má potřebu vám nějak škodit odzbrojíte pouze ignorací a úsměvem. Pokud budete smutní a mít kvůli tomu zkaženej den, tak vás dostal tam, kam chtěl.

Já se můžu před všemi útoky schovat :-) Je to boží pocit :D

Já se můžu před všemi útoky schovat 🙂 Je to boží pocit 😀

Mějte se rádi takoví, jací jste. Ať už nenamalovaní, s pár špekama nebo vypadanými vlasy a žlutými zuby. Jo i s beďary. 😀 prostě se vším všudy. Hledejte krásu v lidech, to na povrchu může být dost často matoucí. Nesuďte lidi, když jste nikdy neušli ani kousek jejich cesty. Tak co? Už na to okolí kašlete? Máte se rádi? Tak to je nejvyšší čas zvednout zadek a jít si za svým snem, co myslíte? Budu vám držet pěsti, stejně jako vy nám! Obrovský díky za to, že je taková spousta pozitivních lidí, kteří používají selský rozum. Hodně štěstí v plnění vašich snů!!

Vaše Terka

P.S. Budu ráda za vaše komentáře ať už tady nebo na fb, proč si myslíte, že lidé mají neustálou potřebu soudit druhé podle obalu?

post image

Cubanos

Už jste viděli film Chef? Cože? Neviděli? Tak to koukejte rychle napravit! Je to skvělý pohodový film na nedělní relax u televize 🙂 Samozřejmě k telce nesmí chybět něco dobrého, takže Cubanos a film Chef je naprosto dokonalá kombinace. Budete se na chvíli cítit, že jste součástí tohoto filmu. Na Cubanos jsme přišli právě díky filmu Chef a hned jsme si tenhle sendvič zamilovali, takže dost keců a pojďme na to!


[the_ad_group id=“57″]

Ingredience na 3 kusy

    • 6 tenkých plátků pečené šunky
    • 12 tenkých plátků vepřové pečeně naložené v marinádě Mojo
    • rozpuštěné máslo na potření
    • velká bílá bageta
    • hořčice – americký/anglický pikantní styl
    • 6 tenkých plátků ementálu
    • 12 dlouhých tenkých plátků okurky – spíše kyselé

Postup

  1. rozehřejte si pánev a z obou stran opečte šunku i plátky vepřové pečeně, cca minutu z každé strany
  2. na další pánvi jen lehce opečte z vnitřní strany bagetky, vše odstraňte z pánve na talíř
  3. vnitřky bagetky potřete pikantní hořčicí na to naskládejte plátky šunky, plátky vepřové pečeně, plátek sýra a okurku, přiložte druhý díl bagetky
  4. bagetky potřete z venku máslem a dejte zapéct do kontaktního grilu nebo toastovače na panini, zapékejte cca 3 minuty, dokud nebudou Cubanos krásně křupavé

Tipy

Šunku můžete použít i klasickou vařenou/dušenou.

Vepřovou pečeni v Mojo marinádě můžete nahradit i jinými různými ochucenými šunkami atd.

Místo francouzské bagetky doporučujeme spíše klasickou veku – bude křupavější

post image

Blue cheese burger

Když řeknete slovo Amerika, musí se vám bezpodmínečně vybavit pořádný poctivý americký burger. Na světě je spousty možných receptur a burgery se dělají na milion možných způsobů. My pro vás máme jeden z našich velmi oblíbených. Tak co? Už máte rozžhavený gril a nachystanou zástěru? Jdeme na to!


[the_ad_group id=“57″]

Ingredience na 12 hamburgerů

    • 1350g mletého hovězího masa
    • 115g sýra s modrou plísní – Gorgonzola, ev. Niva
    • 1/2 šálku čerstvé petrželky
    • 1/4 lžičky tabasco
    • 1 lžička hrubě mletý pepř
    • 1 a 1/2 lžičky soli
    • 1 lžička hořčice
    • 1 lžička worcestrové omáčky
    • 12 housek na burger
    • slanina, sýr nebo zelenina dle chuti na dozdobení

Postup

  1. ve velké míse smíchejte mleté hovězí maso, nastrouhaný sýr, pažitku, tabasco, worcester, pepř, sůl a hořčici
  2. nechte uležet v lednici 2 hodiny
  3. předehřejte gril na vysokou teplotu
  4. udělejte si z masové směsi 12 placiček
  5. rošt potřete olejem a grilujte masové placky 5 minut z každé strany nebo dokud nebudou dobře ugrilované

Tipy

Použijte maso, které má dostatek tuku. Libové maso nebude tak dobré.

Maso příliš dlouho negrilujte – vysušilo by se.

Gorgonzola bývá často velmi jemná a mazlavá na nastrouhání, stačí ji dát na chvíli na mrazák a pak půjde strouhat jedna báseň. 🙂

1 2 3 4 5 10