Možná se teď smějete a vlastně se směju i já, protože sedím venku zabořená v židli, popíjím cider, koukám na náš karavan a prožívám absolutní štěstí. Tohle je na životě tak krásný! Mám pocit, že kdykoliv řeknu, tak tohle NIKDY, tohle bych nechtěla, nezvládla nebo nemohla, tak život si řekne, však počkej! Já ti ukážu, že chceš, zvládneš nebo můžeš!

Přiznám se, že jsem v tomhle taková ta klasická ženská, která potřebuje to zázemí, pevnou půdu pod nohama a jistotu střechy nad hlavou. Nebo teda teď už to je asi minulost, protože jsem zjistila, že pevná půda pod nohama a zázemí nemusí být nutně jedno místo. Ale k tomu se asi dostaneme v průběhu článku. Příchod do Ameriky byl pro nás něco velkýho! Doposud naše největší změna v životě a představy, který se týkaly této změny, byly vlastně taky úplně jiný. Jaký? Rozjet byznys, dobře se finančně zajistit a mít možnost pořád někde cestovat. Koupit si dům někde blízko pláže a být šťastní.

Začátky v Americe byly fakt náročný. A vlastně nejen začátky, celkově život v Americe je podstatně nákladnější než třeba v Česku. Naše první roky na americké půdě pohltila práce. Pořád jsme si říkali, že je to vlastně daň za to, že tady můžeme být. Byli jsme šťastní, že můžeme být v Americe na naší milované Floridě. Byli jsme šťastní, že máme oceán 5min od baráku. Za to, že jsme v novým prostředí, který můžeme poznávat a prozkoumávat. Jenže postupem času nastalo zjištění, že skrze práci si nemůžeme užívat to, za co jsme tolik šťastní.

Nehledě na to, že postupem času se Balů utvrzoval v tom, že už nechce dělat grafika a rád by se věnoval natáčení a já se utvrzovala v tom, že pořád chci psát, ale ne o něčem, co je proti mýmu přesvědčení. Tím mám na mysli zakázky, kde vlastně svým textem musíte prodat produkt nebo službu, o kterých přitom víte, že jsou shit. To se pak těžko hledají slova a těžko se to píše. Balů na tom byl úplně stejně. Dostával zakázky, kde věděl, že s výsledkem nemůže být nikdy spokojenej, protože už jen to zadání ho dohánělo k šílenství.

Bohužel docela past, protože tenhle byznys musíme minimálně „udržovat“, protože to je naše cesta, jak být v Americe legálně. Ovšem postupem času vyhasla chuť a nadšení budovat byznys, který nás vlastně ani nebaví. Naši pozornost, čas a úsilí jsme začali směřovat k našemu blogu, youtube kanálu a já ke knížce. Tak moc jsme se utvrdili v tom, co nás baví, že nás začala tlačit potřeba „žít víc“. Ale jak to udělat, aby se člověk mohl živit cestováním?

Tuto část života v Americe zmiňuji hlavně proto, protože jsme za tento čas neskutečně šťastní, byť to může znít sebevíc bizarněji. Byla to jen naše nespokojenost, která nás vlastně zavedla až sem. Do karavanu.  Tahle část života pro nás byl zase jen určitý způsob poznání, které nás nasměrovalo správně na cestě k tomu, co nás fakt baví.

Život v karavanu mi přišel jako něco naprosto nepředstavitelnýho a tuhle myšlenku jsem hodně rychle smetla ze stolu. Postupem času jsem si říkala, že by to mohlo být fajn, protože mi hrozně chybělo cestování. Ovšem fakt, že je člověk pořád zavřenej doma u počítače a vědomí toho, že má za rohem oceán, kterej nemůže každodenně využívat, bylo frustrující. Ta touha po cestování a poznávání Ameriky začala být tak silná, že jsme si řekli, že jakmile trochu našetříme peníze, tak bychom si koupili obytňák a třeba na tři měsíce někam vyjeli. A zkoušeli tímto způsobem cestovat. Což mi teď hrozně připomíná období, kdy jsme se rozhodovali o stěhování do Ameriky a říkali jsme si, že bychom si nejdřív „vyzkoušeli“ život někde jinde. Třeba na Kanárech.

Když tohle téma začalo být žhavější a žhavější, tak jsme zkoušeli vše propočítávat, hledali jsme varianty. Ale nemohli jsme na nic přijít, jak skloubit práci, peníze a život na cestách.

Jednoho večera, úplně si to živě vybavuju, jakoby to bylo teď. Ležíme v posteli a Balů říká: „Ňuňu? Napadla mě taková varianta, která by tohle všechno mohla vyřešit, ale nemyslím si, že bys s tím souhlasila. Zkus nad tím ale přemýšlet, než to úplně smeteš ze stolu. Napadlo mě pustit apartmán, koupit RV – Recreational vehicle (v překladu rekreační vozidlo) a zkusit cestovat full time.“ Ani jsem ho nenechala domluvit: „Cože? To si děláš prdel! Proč nás to nenapadlo dřív!??“

Balů na mě hleděl, jak tele na nový vrata, protože by čekal asi cokoliv, jen ne takovou reakci. A tak jsme začali řešit, plánovat a vymýšlet, jak vše zvládnout. Pamatuju si, že jsme jeden víkend byli jen v posteli a debatovali, debatovali a debatovali. Samozřejmě to zase nějakou dobu trvalo, všechno není hned a moje netrpělivost už byla neúnosná. Ale teď tu spokojeně sedím a se štěstím v srdci tohle všechno píšu.

I přes to všechno nadšení přišly obavy a spousty překážek a můj největší strach bylo právě to místo, to zázemí, ta pevná půda pod nohama, ten zvláštní pocit, že budeme vlastně jakoby bezdomovci. Že kolem sebe nebudu mít pevný zdi, fakt děsně divnej pocit. Prostě, že budu mít i strach si prdnout, aby to náhodou nebylo někde slyšet. Bála jsem se, že tímto vlastně přijdeme o veškerý soukromí, domov a zázemí.

Ale když se rozhlídnu kolem sebe, tak zjišťuju, že my si to zázemí vlastně budeme vozit s sebou. Mám střechu nad hlavou. Karavan jsme si upravili tak, abychom se tam cítili dobře, jako doma. Mám vedle sebe člověka, kterej je pro mě celým světem. Mám u sebe oba pejsky, který jsou moje miminka. Mám domov, což je pro mě v tuhle chvíli karavan. Mám jistotu a zázemí, což je pro mě Balů a díky pejskům máme o zábavu postaráno. Co víc si přát?

Takže si teď tluču do hlavy a říkám si, co je vlastně ta pevná půda pod nohama? Dům? Byt? Nebo pevnej vztah, zážitky a radost ze života? Já svoji odpověď znám. A vy se nebojte změny, která vám přijde naprosto absurdní. Protože možná už jen právě proto, že to zní absurdně, to bude o to víc stát za to!

Vaše přírodní Terka :-*

The post Změna je život! appeared first on Live More!.

Na youtube, na instagramu, facebooku a na blogu jsme oproti většině hrozně malincí. Přesto, že jsme ještě takový malý rybky, tak pociťujeme, jakej to je hroznej nátlak a člověk se tomu lehce poddá. Co je nátlak? Ty posraný čísla!

Čísla odběrů, lajků, zhlédnutí a všeho okolo. Myslím si, že tohle semele asi fakt každýho. Ještě teď si živě vybavuju, jak jsme měli třeba 300 odběratelů a říkali jsme si: „Ty jo to bude hustý, až budeme mít třeba 500 odběratelů. Ale co 500!

Až budeme mít 1000! To bude hustý. Ty jo a mít třeba 20 000, tak to už je masakr.“ Jenže když máte těch 20k, tak si říkáte, jak bude hustý, až budete mít 50k. Až budete mít 50k budete prahnout po 100k. Víte, co se říká? S jídlem roste chuť.

Když člověk vytváří něco pro veřejnost, ať už to dělá pro peníze nebo pro zábavu, tak je pochopitelný, že chce, aby se jeho tvorba dostala k co nejvíce lidem. Proto sleduje ty čísla a různý postupy, jak dosáhnout toho, aby se jeho tvorba dostala k široké veřejnosti. Když jsme měli asi 15k odběrů na youtube, tak se nám stal hroznej úlet.

Z ničeho nic se nám na youtube ukázala 0. Dokonce nám někdo psal, jestli máme zrušenej účet a my jsme nechápali, co se to stalo. Já vím, co se stalo! Někdo na nás ze shora volal: „Pokora!“

Pak se to zase vrátilo do normálu. Youtube udělalo nějakou chybu nebo něco, ale nás pěkně oblil studenej pot. A tak jsme na tohle téma s Balůem hodně debatovali. S rostoucími čísly, ať už jde o cokoliv, se z lidí vytrácí pokora a stávají se z nich hladový zvířata prahnoucí po vyšších číslech a absolutně neřeší nic okolo.

Neřeší svoje diváky. Neřeší to, že točí sračky. Neřeší, že svými názory, lhaním a reklamou ovlivňují spoustu lidí. Řeší jen čísla. Od toho se potom odráží taky jejich tvorba. Takže i když třeba začali se super obsahem, udělají z toho sračku jen proto, že to má mnohem více zhlédnutí.

Proto jsme tehdy přestali ty čísla tolik řešit a zaměřili jsme se na lidi. Jenže lidi řeší právě ty čísla. Velký čísla = super tvorba. Já bych řekla, že je to spíš naopak. Je spousta tvůrců, kteří jsou malincí, ale jejich tvorba je na úplně jiným levelu, než těch velkých ryb. A teď mi řekněte čím to je? Jsou moc normální? Nežijí povrchním životem a neukazují lidem jen pozlátko, tak proto? Já to nechápu.

Jsem docela znechucená z toho, co jsou lidi pro zhlédnutí udělat. Tak si občas říkám, jestli jsme se vydali správným směrem, protože jsme na to asi ještě moc normální a poctiví. Ale v životě se nejedná jen o youtube, veřejný život a čísla. Přijde mi, že je to tak ve všem. Tak když má soused bávo, tak já si koupím meďáka. Pamatujete na slunce seno? Když vy inženýrku, tak my! To budete koukat! Ale ono to tak v životě opravdu je.

Mám pocit, že tím, že žijeme v Americe, tak všichni najednou hrozně chtějí do Ameriky a je to jejich životní sen, přestože tady nikdy nebyli. Jsem z toho všeho taková zmatená a pořád na nás okolí vytváří nátlak a my se tím necháváme často unést. Nebudu lhát, že ne.

Lidé mají neustálou potřebu rozebírat, kolik máme odběrů, zhlédnutí, lajků a taky kolik máme peněz. Za co utrácíme, co jíme, za co bychom měli a neměli utrácet a co bychom měli jíst a pořád je člověk pod drobnohledem. No, někdy je to fakt už hodně na palici. I když je to věc, se kterou člověk počítá, když jde s kůží na trh, tak ta realita bývá občas těžší, než se zdá.

Ono je důležité mít velké cíle! Ale pořád vnímám za mnohem větší umění dosáhnout jich s pokorou a charakterem. Je super, že je někdo úspěšný, ale pokud z něj úspěch udělal bezpáteřní krysu, tak u mě ten člověk ztrácí určitou hodnotu.

Proto jsme se rozhodli pro vlastní závod. S nikým nesoutěžíme ani nehrajeme hru, že jsme lepší než ostatní. To za žádných okolností. Naším cílem je být lepší, než minule. Jedině tak můžeme být šťastní z toho, co děláme. Chcete radu dne? Vyserte se na ostatní a běžte si vlastní cestou, vlastním tempem a svým způsobem. Jedině tak dosáhnete toho, že budete spokojení, originální a hlavně svobodní.

S láskou vaše Terka :-* :-* :-*

The post Život není soutěž appeared first on Live More!.

A tak jsem brouzdala na instagramu. Je to dobrá platforma, baví mě jen tak koukat na fotky. Koho ne, že! Zvlášť ženský. Prohlížet si, co mají holky na sobě. To mě baví. Pak se sice podívám do své skříně a jsem okamžitě vrácena do reality, jenže já jsem za tu realitu možná na rozdíl od ostatních fakt šťastná. Hned se dostanu k tomu proč.

Při pohledu na ty krásný fotky, dokonalý postavy, dokonalé vztahy, snové dovolené apod. jsem si říkala, kolik lži nás obklopuje každý den.

Pokud holky brouzdají na instáči a pak si trhají žíly, že taky nemají tu krásnou růžovou taštičku s podprsenkou od Victoria Seecret, tak je fakt něco špatně. Je to jen na nás, čemu na sociálních sítích věříme a čemu ne. Čím se řídíme a podle koho žijeme. Není lepší žít podle sebe? Ale o tom dnešní článek není.

Při pohledu na ty krásný fotky, dokonalý postavy, dokonalé vztahy, snové dovolené apod. jsem si říkala, kolik lži nás obklopuje každý den. Tolik fake životů, které tlačí ostatní k tomu žít stejným „dokonalým“ životem. Ale tak nějak jsem si řekla, že už snad lidé dokáží usoudit, že je to mnohokrát fakt přepal. Nejvíc mě dojímá, jak je na fotce nekřesťansky drahá kabelka, miliarda růží a k tomu status: Brouček mi dnes udělal radost, je to miláček. Nebo něco podobnýho.

A pak jsem se podívala na Balůa. Hrozně zvláštně se na mě díval a měla jsem pocit, že mi chce něco říct, ale nerad by mě urazil. Ty pohledy už člověk po sedmi letech fakt pozná.

A pak jsem si uvědomila, co vidí. Chrochtající monstrum žeroucí polívku. Jedla jsem totiž nudlovou polívku, jenže jak jsem měla ucpaný nos a nemohla jsem dýchat, tak jsem tu polívku srkala. Do toho jsem vydávala chraptící zvuky a funěla jak mašina. Na bradě jsem měla nudli od polívky pod nosem nudli z nosu. Skleněný oči a červenej nos už jen zdůraznily moji krásu a momentální sex appeal.

A teď jsem viděla ten jeho pohled a říkám: „Funím, že?“ A Balů: „Né v pohodě. Vím, že nemůžeš dýchat.“ Je mi jasný, že oběd se mnou musel být fakt zážitek a já si v tom uvědomila to štěstí. Myslím si, že kdyby mě viděl ten brouček s pugetem růží a kabelkou, tak by vzal nohy na ramena a už by se nikdy neukázal.

Tohle je přesně to, v čem vidím tu krásu a přirozenost já. I přesto, jak dokážu být hnusná, nesnesitelná a otravná, se vedle mě Balů každé ráno probudí a zeptá se, co si dám na snídani. Když jsem byla nemocná a mě už bylo fakt hodně zle, tak jsme se pohádali. Naskládalo se víc problémů než obvykle a Balů na mě byl pořád nepříjemnej a nebyli jsme schopni spolu nějak normálně o těch problémech mluvit.

Balů z ničeho nic odešel, aniž by mi cokoliv řekl. Začala jsem hrozně brečet, vylezla jsem z ložnice a šla se podívat z okna, jestli někam odjel autem. V tom jsem viděla, že měl na počítači otevřený stránky místních lékáren a články, co se tady prodává podobného Paralenu. V tom pláči jsem se usmála, protože i přes to, že by se tady dala atmosféra krájet, mi chtěl ulevit a myslel na to, že je mi špatně.

Když přijel, tak za mnou hned přišel a hodil mi do postele ten paralen, med, zázvor, čaj a čokoládku. Usmáli jsme se na sebe a Balů se mi omluvil, že je na mě bručoun. A tak si říkám, že jsem za tu svoji realitu fakt šťastná. Můžu si dovolit být taková, jaká doopravdy jsem. Kam také občas patří to, že jsem nemocná, unavená, nepříjemná a nedej bože, když přijde perioda. Můžu si to dovolit, protože mám vedle sebe člověka, se kterým je ta láska upřímná.

Tohle je pro mě přirozený, proto mě neskutečně sere, jak se ukazuje „přirozenost“ na sociálních sítích. Teď neberu umělohmotný dokonalý životy, to už je takový klišé a člověk se tomu jen směje nebo tedy aspoň já.

Ale co nepochopím je to, jak na mě pořád skáče: měj se ráda, buď přirozená, nemusíš se stydět za celulitidu, špeky ani za svoje beďary. Oduševnělý statusy, jak je všechno na světě krásný a přirozený a jak se máme mít všichni rádi a u toho je fotka: „Já si momentálně čtu knížku a vůbec nečekám, že mě někdo fotí. Nebo zrovna koukám z okna a někdo šel náhodou kolem a vyfotil mě.“ Všechno okolo je bez chyby nachystaný, upravený a tak, aby to vypadalo na fotce hezky. Co je na tom do prdele přirozenýho?

Prostě nepochopím, že někdo v každém statusu káže o tom, jak je důležité se mít ráda, ale nad tím je vyumělkovaná fotka, aby vypadala, co nejvíc přirozeně. Kde to jsme, že už musíme mít naaranžovanou přirozenost? Přirozenost je to, jak to doopravdy je. Proč nemáme koule na to ukázat, jaká ta realita je doopravdy? Proč ostatní hrají hru, jak jsou nedokonalý a já nevím co, ale sami nemají koule na to dát na instagram obyčejnou fotku, aby to náhodou nevypadalo hůř, než to je. Proč pořád musíme ukazovat jen tu „krásu“?

Mě prostě hlava nebere to, že účet, kterej je postavenej na tom, aby se měly holky rády a snaží se je motivovat, tak je sám o sobě vyumělkovanej na třetí. Umělá přirozenost, tak bych to nazvala. A tohle mě hrozně štve. Já úplně nesnáším ty fotky „zrovna se nedívám“. To jsou krásný fotky, když je to zrovna fakt momentka a někdo ji zachytí, aniž by původně chtěl. Ale ty nachystaný fotky „zrovna se nedívám“ mi přijdou mnohem horší, než když stojí polonahá holka na pláži a má vyfocenou vyšpulenou prdel. Ta ji chce aspoň upřímně ukázat a pochlubit se s ní. Ostatně proč ne?

Když jsme byli s Balůem ve městě, tak jsem chtěla pěknou fotku a on mi říkal, ať nějak zapózuju, ale já to fakt neumím. Smál se mi, že jsem kopyto. Prej: „Tak ty furt čučíš na instagram a neumíš pózovat?“ Když mě někdo fotí, tak se dívám, mávám, směju se, dělám blbiny a užívám si to. Abychom si rozuměli, tak já neútočím na žádný konkrétní profil, je jich tolik, že bych mohla jmenovat, což samozřejmě nechci.

Myslím si, že v tomhle děláme všichni obrovskou chybu. Měli bychom jako blogeři, youtubeři apod. držet při sobě a společně budovat youtube a všechno ostatní kolem. Možná by bylo lepší se přátelsky pobavit o našich chybách, než na sebe házet špínu, dělat reakce a šířit lži.

Prostě mi jen vadí ta upravená realita a klamání lidí, jak se ze všeho dělá jen to krásné a přirozené a lidi se potom bojí stejně tu svoji přirozenost ukázat, protože ta jejich přirozenost není tak krásná jako všech ostatních. V posledním videu o startu rakety Falcon Heavy jsem úplně nenamalovaná, protože jsme vyjížděli v noci a já se chystala spát v autě.

Jenže už jsme natáčeli a já když jsem se viděla, tak jsem si říkala, že je to strašný a že tohle fakt nemůžeme pustit mezi lidi. Balů mi říká, že nechápe, co řeším, že jestli chce někdo posuzovat náš vzhled, tak ať táhne na libimseti.cz. Ani nevím, jestli to ještě existuje, ale za nás to fest frčelo.

Přiznávám, že se taky necítím, když jsem ve videu nebo na fotce nenamalovaná, jenže pak si řeknu, že pokud nás ty lidi mají rádi a líbí se jim, co děláme, tak nás budou mít rádi i nenamalovaný (obzvlášť Balůa) a nemocný, s problémy a já nevím s čím vším. A proč? Protože jsme jen lidi. Všichni jsme z jednoho těsta, máme chyby a ne opravdu nikdo z nás není dokonalý!

A ono se to potvrdilo, že nás ty lidi fakt rádi mají, protože na to nikdo neupozornil, že tam vypadám, jako zrůda. A to je fajn pocit, že se před vámi můžu cítit stejně svá jako před svým Balůem. Nemusím si dávat pozor na to, jak vypadám, co říkám a to je strašně skvělý. Fakt!

A když se přeci jen někdo najde, tak ho posíláme na to libimseti.cz. Ne kecám, posíláme ho většinou do prdele. Ale tak co s takovými lidmi, vždy se se všemi bavíme tak, jak oni s námi. Říká se na hrubý pytel, hrubá záplata, ne?

Takže buďte přirozeně přirození! Být nepřirozeně přirození je jedna velká lež a zase se jen člověk účastní stupidních her vytvořených společností!

Vaše přirozeně přirozená Terka :-* :-* :-*

The post Nepřirozeně přirozeně appeared first on Live More!.

Minulý víkend jsem se u snídaně dívala na pohádku „Nesmrtelná teta“, kde je perfektně vykreslená závist. Možná je to taky díky Jiřině Bohdalové, která ji úžasně ztvárnila a kterou mám hrozně ráda. Když jsem tak na tu pohádku koukala, tak jsem si říkala: „Jo jo, závist je hrozná.“ No a projela mnou taková pěkně egoistická myšlenka: „Jsem ráda, že nejsem závistivá.“ V tu chvíli se ozval můj vnitřní hlas, který bohužel vždy mluví pravdu: „Ty pizdice, ty že nejsi závistivá? Tak aleeee!!!“

Tak jo! Ruku na srdce! Závidím. Závidím holkám, který mají prdelku jak dva kmínky, vyrýsovaný záda, plochý bříško a na bocích takový ty vyrýsovaný čárky, co přechází do podbřišku. Já tam ty čárky mám taky, ale jen proto, že se mi tam láme špek. Závidím lidem, pro který je jídlo jen zdroj obživy. Pro mě je jídlo kultura a slast, miluju různé kombinace chutí k tomu dobré víno, sladké čaje a o sladkostech obecně ani nemluvím. Podle toho taky tak vypadám, že.

Závidím lidem talent. Talent na cokoliv. Já neumím zpívat (dobře tak pod vlivem alkoholu si myslím něco jinýho), kreslit, hrát na hudební nástroj, neumím tančit (no pod vlivem alkoholu mi to docela jde, za tím si stojím ), nemám talent ani po technické stránce. Včera jsem se po letech naučila na mobilu udělat screenshot a jsem na sebe fakt pyšná.

Závidím lidem pevnou vůli, kdybych ji měla, tak mám dnes tu prdelku jako ty dva kmínky. Závidím holkám velkou šatnu, kde mají prostor na oblečení a kabelky. Závidím jim i ty kabelky a krásný boty ve všech možných barvách a provedeních. Na boty a kabelky jsem opravdu strašně moc ujetá a vím, že mám kabelek dost i bot mám hodně, ale kdybych mohla, taky by moje skóre s těmito „nepostradatelnými věcmi“ bylo fakt jiný.

Závidím lidem, co mají hodně peněz. Vidím v nich ty možnosti neomezeného cestování a samozřejmě tu plnou šatnu :D. Závidím holkám, jejichž partner se vyslovil a mohou plánovat svatbu. Závidím lidem rodinu, která drží fakt pohromadě. Závidím všem, kterým na promoci seděla v první řadě mamka a plakala dojetím. Závidím všem holkám ten moment, kdy se jim narodí dítě a ony leží vyčerpané s miminkem v náručí v objetí partnera a na chodbě pláče šťastná čerstvá babička, která si strašně přála vnučku. Závidím lidem velkou zahradu, kde můžou trávit celé dny.

Závidím holkám jejich kamarádky, se kterými můžou kdykoliv rabovat celé dny v obchoďácích a večer si dát společně vínko. I když v mém případě s kámoškou vždy došlo spíše na několik flašek vínka. Mám pokračovat? Asi bychom tady byli do večera, protože jsem zřejmě závistivá svině. A to je právě ten problém. Jen proto, že jsem závistivá, tak hned nemusím být svině.

Závist v sobě nese každý z nás. I ten, kdo říká, že ne. Jako předtím já. Jenže všichni víme, že je závist pěkně na hovno. Nic nám nedává a víme, že je to naše slabost. Slabost, která vychází z lenivosti splnit si to, co mají ostatní. Samozřejmě ne vždy. Například nemocní, co závidí zdravým, za svůj osud nemohou. No, i když, kdybych šla hodně do hloubky, tak i za některé nemoci si můžeme sami. Ale to je úplně jiné téma.

Problém je v tom, že se tou závistí necháváme příliš ovládnout a potom lidem záměrně škodíme a ubližujeme jim. I přes tento můj výčet věcí, které lidem závidím, bych se nikdy nesnížila k tomu napsat hubené holce komentář, že už je moc hubená, že to už není pěkný. Nikdy bych nenapsala někomu, kdo má krásnou šatnu plnou nádherných věcí, že je to zku*vená zlatokopka. Nikdy by mě nenapadlo napsat tlusté holce, že je odporná a neměla by se raději ukazovat. Nikdy by mě nenapadlo někomu přát rakovinu nebo smrt.

Hanbou bych se propadla napsat matce, které se narodilo postižené dítě, aby nedávala veřejně fotky toho dítěte, že je to nevhodné nebo nevkusné. Absolutně bych se nesnížila napsat holce s krásným zadkem, že je to ku*va, která se jen ráda vystavuje. Upřímně? Já mít tak krásnou prdel, tak ji taky světu ukážu.

Ale co opravdu nechápu je to, když závist dožene člověka k tomu, aby celé dny trávil nad tím, jak někomu zničit život. Proto nechápu reakční YT kanály, kde to kolikrát už opravdu přesahuje zdravý rozum a lidé se snaží celé dny na někoho vyšťourat něco, jen aby ho poškodili. Já chápu reakce na některé absurdity a udělat si z toho srandu. Proč ne. Ale podstatný rozdíl je v tom, udělat na někoho parodii nebo mu záměrně ničit život.

Tohle mi hrozně vadí. Samozřejmě nemůžeme závist aplikovat na všechny hnusoty, co jsou lidi schopni udělat, ale chtě nechtě je častým popudem. I nám občas přistane někde negativní komentář a myslím si, že lze opravdu jednoduše rozlišit, kdy se jedná o závist a kdy ne. Jak? Ty závistivé komentáře jsou většinou vulgární zákeřné útoky nebo různé konspirační teorie na náš život. Hlavně to rádi dělají veřejně, nikoliv do zpráv. Lidé, co chtějí upozornit na něco, co se jim nelíbí nebo mají nápad, jak něco vylepšit, jsou schopni ten komentář napsat slušně, bez zášti a jedu.

No a jak to teda dopadlo v té pohádce? Jak s tou závistí zatočit? Tak přemýšlejte! Co vždy zvítězí? No přeci LÁSKA. Závist na konci pohádky křičela: „Néé, lásku néé!“ Ten princ říká lidem: „Radujte se, usmívejte se, objímejte se, líbejte se, mějte se rádi! Ukažme závisti, že tady pro ni není místo. Takže tohle je bohužel jediný způsob, jak se s ní poprat. Uvědomit si, že jsme jen lidi. Přát lidem jejich přednosti, talent, úspěch v čemkoliv i peníze. My zase máme to, co by oni mohli závidět nám. Vždy si budeme závidět to, co nám chybí.

Uvědomte si svoje přednosti! Mě by například lidé mohli závidět to, že jsme si splnili svůj sen a žijeme na Floridě. Mohli by mi závidět zážitky, které jsem prožila, co všechno jsem viděla a poznala. Mohli by mi závidět skvělýho chlapa, o kterýho se můžu kdykoliv opřít. Mohli by mi závidět moji bezprostřednost. Je mi jedno jestli mluvím s Frantou z Horní Dolní nebo s ředitelem obrovské korporace. Pro mě jsou to lidé a ke všem přistupuji stejně. Někdo by mi mohl závidět moji upřímnost. Nesnažím se lidem zalíbit a říkám, co si myslím. Mohli by mi závidět, že dokážu bavit ostatní lidi klidně hodiny a hodiny.

Je spousta toho, co lidem závidím, ale i toho, co by lidé mohli závidět mě. Je důležité si to uvědomit a být za to vděční. S pokorou přijímat to, co máme a přát lidem jejich úspěch. Potom se teprve může dařit i nám. V tomhle se mi například hrozně líbí Američani. Nechci říct, že si nezávidí, to je blbost. Taky si mezi sebou závidí, ale Amíci jsou strašně moc přejícní lidé.

Když se s někým podělíte o svůj úspěch a je jedno jak velký, tak vám Američan řekne: „Wow, good for you!“ Asi se to nedá doslovně přeložit, ale je to myšleno tak, že je to prostě skvělý a přeje vám to. Nezačne vás přesvědčovat, ať si neděláte velké naděje, ani to nezačne shazovat nebo udílet nevyžádané rady na co si dát pozor, protože to přeci není dobrý mít tolik peněz.

Závist je potvora a měli bychom ji opravdu držet na uzdě, protože dokáže napáchat hrozně moc škody. Nemůžeme ji ani využít jako přednost, maximálně nás může popohnat v tom, abychom si šli za tím, co chceme.

Soren Kierkegaard (vůbec nevím, kdo to byl ) řekl, že závist je skrytý obdiv. Možná na tom něco bude. Každopádně závist není špatná, špatné jsou ty činy, ke kterým nás dohání. Proto se jí nenechme přemoci a usnadněme si tím život. To špatné, co se nám děje, se bude stále vracet a opakovat do doby, než to sami přestaneme dělat. Vždyť přece všichni chceme šťastný konec, jako je to v těch pohádkách. Tak žijme šťastně až do smrti.

Užijte si pohodový den

Vaše pohádková maniačka

Terka

The post Závist je v každém z nás appeared first on Live More!.

„Překážky na cestě jsou jen skryté příležitosti. Odrážejí vaše očekávání. Když jim budete čelit s pokorou, povedete klidnější a vnímavější život.“

Carl Abbott

Tak s těmito slovy vstupujeme do roku 2018. Ovšem nečekala bych, že ty překážky nastanou hned v prvním týdnu nového roku. Mám od tety něco na způsob kalendáře, kde je ke každému dni napsané nějaké moudro, zajímavá myšlenka nebo citát. Možná to zní hloupě, ale ráda vstupuji do nového dne s nějakou myšlenkou. Buď ji hned vypustím anebo mi utkví v paměti (ano i to se občas stává, že tam něco zůstane ) a když se třeba stane nějaká situace, která se mi spojí s tou myšlenkou, tak mi to celé dává větší smysl.

A tuto myšlenku si teď spojuji s hororovým zážitkem, který potkal našeho malýho Timíka. Ale k tomu se ještě dostanu. Konečně mám stůl, pohodlnou židli a svoje místo, které jsem si přizpůsobila tak, abych se cítila příjemně a krásně se mi psalo. A abych se cítila fakt top top příjemně, tak tady mám andílky od svých nejbližších, fotky maminy a ten kalendář od tetinky. Cítím se tady skvěle a je to úžasný začátek toho, čím jsem vlastně ukončila rok 2017.

Ale když se ještě na chvíli vrátím do roku 2017, tak jsem na konci samozřejmě polemizovala, asi jako každej. Všichni psali, co jim ten rok dal a vzal atd. Já jsem to chtěla udělat taky, ale nějak mě přemohl vánoční KOPR (kurevskej odpor k práci) a celý svátky vlastně probíhalo SAKO (stav akutního kopru). To se pak těžko píše.

Ale splíny byly, né že né. Já Vánoce zbožňuju, ale letos byly abnormálně emotivní, protože vyšla na svět moje první knížka a mě to nějak semlelo. Jednak se mi dostalo brutální podpory od lidí, protože po spuštění předprodeje se během dvou dnů prodalo přes 250 výtisků, což se mnou fakt zamávalo. Ale příjemně. Jenže zároveň jsem hodně myslela na mamku, hrozně mě mrzí, že u toho nebyla a hodně se mi vracely vzpomínky.

Byla jsem na sebe taková pyšná, že jsem dokázala, co jsem si hodně dlouho přála a strašně jsem to s ní potřebovala sdílet. Už jen kvůli tomu, že mě dřív pořád s někým srovnávala a neměla mě takovou, jakou si přála. Což si právě myslím, že dnes by tomu bylo jinak. Já vím, že všechno vidí, ale já chci vidět ji, její reakce, jak drží knížku v ruce a pláče dojetím, že je na mě pyšná. Chtěla bych ji slyšet, jak při každém telefonátu s kýmkoliv oznamuje (jen tak mezi řečí): „No moje dcera žije na Floridě. A napsala knížku! No chystám se za ní na dovolenou.“ Osud to všechno chtěl jinak.

Samozřejmě jsem o Vánocích smutnila i za svojí rodinou, protože jsme k nim vždy jezdili na první svátek vánoční na oběd. Pak jsme už jen seděli u stromečku, bylo zapáleno v krbu, chlapi si dali po kalíšku (dobře tak v jejich případě spíš po flašce ) a vždycky jsme se společně hrozně nasmáli. Hlavně u jejich speciálního popisování dárků. Například dárek pro Balůa: „Zbyňa, dárek jak sviňa.“ Na to člověk prostě nezapomene. Ale je pravdou, že i když jsme s Balůem sami dva, tak máme společně vždy naprosto úžasný Vánoce. Umíme si to užít. Za to jsem moc vděčná, že Balů všechno prožívá se mnou.

Když jsme hodnotili rok 2017, tak si říkám, že kromě toho, že jsme kompletně přehodnotili náš život a chceme „víc žít“ (podle čehož jsme vlastně přejmenovali i náš YT kanál), tak se nic tak zásadního nestalo. No to jsem si myslela do chvíle než jsem zabrouzdala na náš instagram. Najednou říkám: „Balů ty vole, vždyť my „přežili“ hurikán Irma. Podívej, na kolika jsme byli místech a akcích, co všechno jsme zažili, kolik jsme viděli nových míst. Kolik jsme si užili srandy. Aha! Na toho utopenýho drona jsem úplně zapomněla! Taky nás po dvou letech dostala do postele chřipka. Balů! Máme na instáči skoro 8,5 tisíc lidí. Na facebooku je nás už skoro 5,5 tisíc a co teprve youtubko? Máme přes 38 tisíc subs. Vždyť to je skvělý!“

A tak jsme projížděli na instagramu všechny naše zážitky a vzpomínali. Ale jak už jsem psala, tou největší změnou v tomto roce bylo „zjištění“, co opravdu chceme. Co nás baví, v čem se cítíme dobře. A tím se stalo natáčení videí na youtube a v mém případě psaní. A největším splněným snem je asi to, že jsme si vždy s Balůem přáli pracovat spolu v nějaké vlastní firmě. Tohle se splnilo nad naše očekávání, protože se každý realizujeme v tom svém, ale tím společně zároveň tvoříme skvělý projekt. Z toho všeho vlastně vzešlo, že si chceme vyzkoušet žít nějakou dobu v karavanu a projet všech 50 států. Žít víc.

Uvědomili jsme si, že jsme chtěli něco budovat a pak si „užívat“. Jenže jsme zjistili, že to chceme spíš naopak. Chceme žít teď. Ne za deset let a bůh ví, co bude za deset let. Celkově se mi zdá, že žijeme tak nějak opačně. Chceme rychle vyspět, najít si lukrativní práci, vydělávat hodně peněz, abychom mohli žít svobodně, abychom si POTOM ten život mohli užívat… Jenže se tím dostáváme do takového bludného kruhu, že často zapomínáme nač to všechno úsilí. No přeci abychom mohli potom žít, cestovat a konečně dělat to, co nás baví. Ale proč to neudělat hned?

No a to je právě to, o co s Balůem usilujeme. Nejdříve jsme se honili za tím, vybudovat firmu, ale pak nastalo takové období stagnace. Nic se nám nechtělo, nic nás nebavilo, neviděli jsme absolutně smysl v tom, co děláme. Dohadovali jsme se hodně i mezi sebou. Čas a platnost víz ubíhá sviňským krokem a my tu Ameriku pořádně ani nepoznali, protože se honíme za tím, abychom splnili podmínky pro prodloužení víz. Jenže k čemu nám to je? Usilovat o to, abychom tady mohli být, když stejně nemáme šanci tady žít na plno, jak bychom si přáli? Prostě začal zvonit alarm, že to chce změnu a ta cesta, kterou jsme vydali, není úplně ta šťastná.

Udělali jsme radikální změnu a začali jsme se věnovat opravdu tomu, co nás baví. Já začala psát svoji první knihu. Natáčeli jsme videa na youtube, dělali streamy a byli jsme si opravdu jistí, že tohle je přesně to, co chceme dělat a v čem jsme dobří. Chtěli jsme se rozvíjet, zdokonalovat se v tom. Bavit a motivovat lidi. Zpětná vazba byla neuvěřitelná až na pár nešťastných jedinců, co působí na youtube jen proto, aby svými komentáři srali lidi. Ale pro nás nic neobvyklého. Vše bylo na dobré cestě.

Bohužel krátce po našem nadšení přišel hodně tvrdý náraz a my jsme se opravdu chtěli na všechno vykašlat. Chtěli jsme se vykašlat na youtube, já na psaní, na instagram, facebook a vlastně cokoliv, co bylo spojené s lidmi a „veřejným životem“.

Co se vlastně stalo? V srpnu nám jednoho krásného rána zaklepal na dveře imigrační úředník, ukázal placku úřadu a oznámil nám, že je u nás na „hlášku“, že jsme v Americe nelegálně a zároveň tady nelegálně podnikáme. Když jsme doložili veškeré papíry, tak se nám omlouval, protože je to jeho práce a on to musí prověřit. Museli jsme prokázat úplně vše. Veškeré naše papíry a činnost, kterou tady děláme. Bylo to něco tak nepříjemného a cítili jsme se jak dva zlobiví žáci před tabulí, kteří se nenaučili na test. Když zjistil, že je vše v pořádku a zaklaply se za ním dveře, tak jsem začala hrozně plakat. Balů byl zaskočenej a nemluvil se mnou.

Kde? Kde se bere v lidech ta zloba? Kde se v nich bere tolik nenávisti? Zajímalo by mě, jestli si tito jedinci uvědomují, jaké může mít následky tohle jejich počínání. Proč mají potřebu lidem ničit život? Tolik škodit? Nechápala jsem to. Probírali jsme to tady s Balůem hodiny a hodiny. Ráda bych se tomu člověku podívala do očí a zeptala se ho, čím jsme se vůči němu tak provinili, že měl potřebu nám takhle škodit. Co jsme mu udělali? Do nikoho se nenavážíme, neúčastníme se žádných youtube válek, nikoho nehejtíme, nikomu neubližujeme, neděláme žádný prasárny na lidi. Jsme ke všem upřímní. Tak proč? Protože jsme tlustí? Protože žijeme v Americe a líbí se nám tady? Nebo jsme někomu neodpověděli na komentář? Nechápu to!

V jednu chvíli to vypadalo tak, že to vzdáme. Já bych si psala do šuplíku, Balů by i nadále točil videa, ale jen pro nás a byl by klid. Tak jsme nějakou dobu nenatáčeli, já jsem neměla chuť psát. Dělali jsme jen streamy, a videa jen tak zřídka, kde se začaly hromadit komentáře, proč už netočíme videa, že děláme jen streamy a jde nám jen o peníze a já nevím co. Měla jsem takovou chuť poslat ty rejpálky do prdele a říct jim pravdu. Jenže my jsme to říkat veřejně nechtěli. Nechtěli jsme vyvolávat diskusi a „pátrání“ po tom, kdo to mohl udělat.

Lidi po nás stále chtějí adresu, aby nám mohli něco poslat nebo chtějí naše telefonní číslo, to netuším z jakého důvodu, chtějí znát jméno naší firmy, chtějí vědět všechno. Tohle je přesně ten důvod, proč nechceme zveřejňovat některé naše základní osobní údaje. Vydáváme ze svého soukromí, si myslím, maximum, ale jsou určité hranice a tohle byl přesně ten důvod a krásný úkaz toho, že čím víc lidé o nás ví, tím hůř. Na streamech jsme vše svedli na práci, že netočíme tolik videí, protože je hodně práce. Neměli jsme ani chuť cokoliv vysvětlovat. Ty komentáře byly takovou poslední kapkou a my se rozhodli, že tohle zřejmě nebyla ta šťastná cesta, jak jsme si mysleli. Jenže potom přišlo takový hodně divoký znamení, že by to byla ta největší chyba, kterou bychom mohli udělat.

Byla by chyba, kdybychom tomu člověku dovolili překazit naše sny a vesmír nám to dal pěkně najevo. Seslal na nás hurikán Irma. Samozřejmě se kolem nás začal zvedat zájem, přibývali lidé, kteří prahli po youtube drama. Točili jsme videa o tom, jak to tady vypadá, co se přesně děje atd. A vzrostl zájem o naše videa, což bylo úplně to nejmenší, protože ten největší důkaz toho, že nemáme končit, přišel se stovkami zpráv. Denně nám chodily opravdu desítky zpráv, na které ani nebylo reálné odepsat, ale všechny jsem si je četla. Lidi nám psali, jestli jsme v pořádku, psali, že o nás mají strach. Vyznávali nám tolik podpory a nešetřili na nás krásnými slovy. Občas jsem nevěřícně koukala, jako krásnou zprávu ze sebe byli schopni vypustit. Bylo to až neuvěřitelný.

Říkám: „Balů my přece nemůžeme skončit. Jednak to nechceme a jednak podívej se na to, co nám ty lidi píšou, vždyť nás mají rádi! Přece nedovolíme nějakýmu niemandovi, aby nám takhle zasáhl do života a překazil vše, o co usilujeme.“ Hurikán Irma byla sice pohroma, ale opět krásným důkazem toho, že všechno zlé je pro něco dobré. Dostali jsme lekci, ve které jsme málem neobstáli. I když to bude znít sebevíc bizarně, tak jsme za hurikán Irma rádi, protože s sebou odtáhl veškeré naše pochybnosti, zda pokračovat dál v tom co děláme.  Tak je to venku.

Každopádně vám patří obrovský díky, protože bez vás by tohle všechno nemohlo být a bez vás bychom si nemohli plnit své sny. Vaše podpora je pro nás opravdu důležitá a vážíme si jí. Takže každý z vás, komu děláme radost, kdo se směje u našich videí a streamů, kdo pláče u mé knížky a pro koho jsme opravdu inspirací, ať už se jedná o cokoliv, tak je pro nás poklad. Děkujeme vám!

Takže i přes větší překážky jsme to zase rozprděli. Točíme videa, já dopsala knížku „Nechci jen existovat, chci žít“, což jsem tady zmiňovala už asi desetkrát a hodláme ve všem pokračovat. Mám teď perfektní podmínky pro psaní druhého dílu, takže už pomaličku začínám psát a jsem za to šťastná. Opět tam nahoru děkuji děkuji děkuji!

Do roku 2018 vstupujeme s těmito sny a cíli:

• Být zdraví a šťastní

• Co nejdříve vyjet s karavanem

• Cestovat, poznávat = žít víc

• Napsat druhý díl ke knize Nechci jen existovat, chci žít

• Trochu se rozrůst v youtube světě

• Zdokonalit se v tom, co děláme, zrealizovat naše nové nápady, které se vším souvisí

• Konečně se vymanit z rizikové skupiny v důsledku naší obezity, prostě dokončit to, co jsme začali Dostat se na normální „lidskou váhu“

• Neříkat pořád „prostě“

Myslím, že ten poslední úkol bude asi nejtěžší. Nový rok 2018 začal pěkně z vostra skrze našeho Tímíka, který si podle všeho prošel mozkovou mrtvicí, ale to už jsem psala na facebook a říkáme to také ve videu, takže už to sem ani psát nebudu. Upřímně. Ani se do těch vzpomínek nechci vracet, takže jsem ráda, že jsme všichni v pohodě zdraví, plní síly a nálady plnit si ty výše vypsaný body.

Vám přeji, aby pro vás byl rok 2018 čímkoliv šťastnější nebo zvláštnější oproti roku 2017. Abyste se odhodlali k těm změnám, po kterých už tak dlouho prahnete. Abyste byli zdraví a zvládali své překážky s pokorou a poznáním, proč se nám některé bolesti dějí. Abyste nacházeli smysl nejen v tom, co děláte, ale abyste jej nacházeli hlavně v životě. A hlavně abyste byli na světě rádi a měli důvod se smát!

Mějte se krásně

S láskou vaše ztřeštěná a bezprostřední

Terka

The post Zpověď za rok 2017 appeared first on Live More!.

Hrozně dlouho jsem nepřidávala článek na blog, protože. No protože výmluvy. Chtěla jsem napsat výčet toho, jak jsme časově vytížení a jak nestíháme, což je sice pravda. Ale ruku na srdce, ze tři články za měsíc bych určitě zvládla. Polepším se! Ono mi to teď nějak moc nejde psát na blog, protože veškeré své „psací“ nálady investuji do své knížky, která snad brzy vyjde. Bože, jak já se těším!

Ale dnes večer mě tak popadlo trochu toho sentimentu a vzpomínala jsem tady na naše začátky a řekla jsem si, že se o to musím s vámi podělit. Když padlo naše rozhodnutí na Ameriku, tak jsme tím neskutečně žili. Byli jsme natěšení, zvědaví a zároveň jsme se báli toho, jak to všechno zvládneme. Je to dost velký krok, nechat všechno, co jste vybudovali, vaše plány, závazky a hlavně rodinu několik tisíc kilometrů daleko. Jenže naše nadšení tolik nad vším převyšovalo, že jsme to jednoduše museli udělat.

Každý den jsme si říkali, co tady budeme dělat, jak to tady budeme prožívat a hlavně, jak si ten život budeme konečně užívat naplno. Realita? Tak jedno velký hovno. Teď to neberte jako stěžování, ale naopak spíše – jako takové naše poznání.

Nemůžu říct, že bychom si to tady nějak sluníčkově malovali, věděli jsme, že to bude finančně náročné a že ty začátky nejsou bůh ví jak snadné. Ale řekli jsme si, že to zvládneme, protože budeme přeci bydlet u moře! Kam budeme chodit na procházky s pejskama, budeme chodit na východ slunce, budeme na pláži trávit veškerý volný čas. Jenže to je právě ono, na pláži vlastně trávíme veškerý volný čas, který je bohužel tak jednou za měsíc. Ten život tady je opravdu mnohem dražší a člověk se musí hodně otáčet, aby byl schopný měsíčně všechno poplatit.

Podnikání s sebou pochopitelně nese příjemné měsíce, kdy můžete trochu zvolnit a užít si pohodičku, ale také s sebou nese měsíce, kdy nevíte, jestli dáte dohromady nájem. Obzvlášť tady, kde je konkurence tak vysoká snad ve všem. Vypadá to děsivě co. Ačkoliv se může zdát, že místo „užívání si“ se začal náš život točit pouze kolem peněz, tak právě opak je pravdou.

Ale to by nebyl život, aby vám nedal lekci. Díky živote! My jsme tady totiž zjistili, že ty naše sny, ve kterých jsme žili, se absolutně neslučují s tím, co opravdu uvnitř sebe chceme.

Ano, malovali jsme si, jak už za dva roky budeme někde jinde. Že budeme mít rozjetou firmu, dům a příjemný měsíční příjem, při kterém bychom mohli cestovat a mít se dobře. Ale to by nebyl život, aby vám nedal lekci. Díky živote! My jsme tady totiž zjistili, že ty naše sny, ve kterých jsme žili, se absolutně neslučují s tím, co opravdu uvnitř sebe chceme.

Veškeré peníze, úsilí a čas jsme věnovali na rozjezd firmy, kterou tady máme, ale ve finále jsme zjistili, že investujeme úsilí do něčeho, co vlastně nechceme dělat a co nás absolutně nenaplňuje, spíš otravuje. Takže momentálně to je ve fázi, kdy se snažíme firmu udržet tak, abychom splňovali podmínky pro to, abychom tady mohli být legálně. Balů mluvil už hrozně dlouho o tom, že bychom mohli točit videa. Vždy jsem se mu vysmála s tím, že kdo by na nás koukal, že jsme tlustí, nesympatičtí a co bychom těm lidem měli jako předat?

Nicméně jsem tady v Americe začala psát tenhle blog. Jen občas nějaký článek s mými pocity a poznatky, který měl sloužit spíš nám, jako taková „kronika našeho života“ a rodince, aby věděli, jak se nám tady daří. Balů mi říkal, že by bylo super, kdybych psala víc a k těm článkům bychom točili taková jen „doprovodná“ videa, pro lepší představu toho čtenáře. Opět jsem se vysmála, protože, kde bych přece já vzala nějaký čtenáře?

Jenže najednou mi pod ty články začaly chodit krásné komentáře od cizích lidí. Cože??? Někdo jako fakt čte to, co jsem napsala? Tak jsme k blogu udělali facebookové stránky a já si řekla, že by mě to blogování i docela bavilo. Že bych teda jako mohla být ta blogerka, což teď tak hrozně letí. Pochopitelně si Balů neodpustil větu: „Neříkal jsem ti to, že by bylo fajn, kdybys psala blog?“ Ale jo, měl pravdu. Našla jsem něco, co mě baví, protože jsem ke psaní měla vždy blízko. Dokonce mi přijde, že se psaným slovem dokážu vyjádřit líp než slovem mluveným. Po čase jsem se nechala ukecat i na to slavné „doprovodné“ video ke článkům.

No to byl děs!!! Nebyla jsem schopná říct před kamerou jednu normální větu. Styděla jsem se, jako bych stála před plným sálem lidí. Byl to trapas největšího kalibru a já Balůovi řekla, že na tohle fakt seru, protože mi to nestojí za ty nervy. Jenže já jsem ho v tom videu měla představit, a když jsem to udělala a on se posadil vedle mě, tak ze mě vše rázem opadlo, já se cítila naprosto skvěle a byla jsem schopná dokonce říct dvě věty po sobě bez střihu. A tak jsme ty videa začali točit spolu.

Najednou jsme zjistili, že si u toho užijeme hrozné srandy, jooo občas i pár hádek, ale to se ztratí. Každopádně jsme našli něco, co nás začalo strašně bavit. Myslím, že to je hlavně kvůli tomu, že jsme si v tomhle hrozně podobní. Máme rádi srandu, rádi se předvádíme, rádi bavíme okolí a klidně i na náš vlastní účet.

A když jsem potom viděla Balůa, jak stříhá naše videa, ve kterých se může realizovat a není omezený něčí ideou. No, měli byste vidět. Pořád mi ukazoval, jaký se naučil nový efekty (né, že by mě to bavilo ), díval se na videa na youtube, jak co nejlépe nastavit foťák, začal se více zajímat celkově o techniku k natáčení videí, pořád něco vymýšlel, chodil s nápady, co dalšího natočit atd. a já ho najednou viděla, že teď dělá něco, co ho opravdu baví a naplňuje.

A tak natáčení videí na youtube vlastně vyplnilo náš veškerý volný čas, ale zároveň to pro nás byl obrovský náboj. Obzvlášť, když se tam objevily komentáře, že se lidem video líbilo nebo že jsme pro někoho inspirací apod. Byla to pro nás obrovská motivace! Postupem času jsme se začali cítit před kamerou více komfortně, vybudovali jsme si takové malé publikum, kterému se naše videa líbila a tak jsme začali i streamovat. No vy, co nás sledujete, tak asi víte, jak se v něčem takovém dvě hééérečky, jako my dva, dokážou realizovat. A tak jsme tak nějak nevědomky začali rozvíjet to, co nás baví.

Jednou jsme se takhle bavili a já říkám: „Strašně bych si jednou přála napsat knížku“ A Balů mi říká: „Tak proč ji nenapíšeš, vždyť píšeš hezky a tvůj příběh by mohl být pro spoustu lidí inspirující.“ Kdybyste to nepochopili, tak tohle byl od Balůa obrovský kompliment, protože něco takového by neřekl, kdyby si to opravdu nemyslel. A já mu odpověděla: „Ale to až tak někdy, prostě jednou…“ A Balů jen tak mezi řeči: „A proč né teď?“ No a já nebyla schopná mu odpovědět. A v hlavě mi jen tak problesklo: No jo! Vlastně. Proč ne teď?

Abychom mohli vydělat ty peníze, tak jak dlouho teda ještě musíme dělat to, co nás nebaví?

A tak jsem začala pracovat na svém obrovském snu, který už dostává podobu. Říkala jsem už, že se strašně těším? Jenže zase ten život! Opět nám musel ukázat, že to vedeme úplně na hovno. Konečně děláme to, co nás neskutečně baví, ale tak nějak, jak to říct. Děláme to prostě tak na půl. Naše největší srdce je prostě cestování. Pořád jsme si říkali, že až vyděláme peníze, tak pojedeme tam a tam a procestujeme celou Ameriku. A zase jsme se ocitali na ostrově „jednou“.

Jenže kdy teda konečně vyděláme ty peníze, abychom to mohli uskutečnit? A abychom mohli vydělat ty peníze, tak jak dlouho teda ještě musíme dělat to, co nás nebaví? Až nám skončí víza a třeba nám je neprodlouží? Jenže jak z toho ven, když musíme měsíčně pokrýt náklady na bydlení, pojištění a jedno s druhým?

A tak jsme jednoho dne seděli na pláži a řekli jsme si, SEREME NA TO! Proč být pořád součástí něčeho, co nechceme? Proč tu Ameriku nemůžeme prožít tak, jak bychom chtěli? Sakra, vždyť jsme v Americe! Byl to náš sen, který momentálně fakt nežijeme! 24 hodin denně u počítačů fakt nebyla naše představa. Jenže pak jsme přišli na to, že my sami se tomu bráníme! Pojďme najít způsob, jak to udělat, abychom nemuseli pořád dělat to, co nechceme.

A tak jsme jednoho dne seděli na pláži a řekli jsme si, SEREME NA TO!

A tak se zrodil plán! Pustíme byt, koupíme karavan a do firmy si najdeme zaměstnance. A my? No přeci budeme dělat to, co nás baví a snažit se tím uživit. Točit videa, psát, inspirovat lidi, zdokonalovat se v tom, co děláme. Budeme doufat, že firma vydělá tolik, aby byla schopná pokrýt náklady na toho zaměstnance. Pochopitelně je to všechno opět obrovský risk. Ale nás by ten život asi bez toho riskování ani nebavil.

Spolu dokážeme cokoliv

Otevřely se nám neskutečné možnosti, procestovat Ameriku karavanem, točit o tom neobyčejná videa, psát o našich zážitcích, ukázat lidem, že se dá žít tak, jak si to člověk sám představuje. Nebýt součástí toho systému, kdy pořád něco musíme a kdy nás čas, který běží, dostává do neustálého stresu. A hlavně jsme pochopili, že společně dokážeme velké věci. Oba dva jsme si uvědomili to, co nás baví a ani nás nenapadlo, že by nás to takhle mohlo spojovat. Pracujeme na svém projektu, pracujeme na sobě samých a společně jsme prostě silnej tým.

Takže nemáme dům, nemáme obrovské impérium s miliony zaměstnanců, nemáme peníze, ale máme smysl života, sami sebe a vize, za kterými si jdeme.

Přestali jsme plánovat každý den a opravdu je strašně fajn, když nevíte, co bude zítra. Nemáme plány, máme vize a vše přijímáme tak, jak nám to život předhazuje. Je to neskutečně osvobozující. Takže nemáme dům, nemáme obrovské impérium s miliony zaměstnanců, nemáme peníze, ale máme smysl života, sami sebe a vize, za kterými si jdeme. Děláme to, co nás naplňuje a jsme za to strašně šťastní. A vy? Vy jste naší neoddělitelnou součástí, protože díky vám, můžeme kráčet po cestě, kterou jsme se vydali. Jen díky vám dává smysl to, co děláme!

Nechoďte po vyšlapané cestě, vytvořte si vlastní cestu a buďte šťastní!

Všechno, co se nám děje, tak nám vlastně ukazuje směr, kterým se máme ubírat. Nechoďte po vyšlapané cestě, vytvořte si vlastní cestu a buďte šťastní! Všímejte si znamení a věřte sami sobě, protože jen vy sami, dokážete cokoliv si usmyslíte! Tak a kdo to dočetl až sem, tak získává zlatého bludišťáka. Tohle prostě nešlo napsat ve zkratce. Mějte krásnej den! A ještě jednou obrovský díky, že jste v tom s námi!

Vaše sentimentální Ňuňu :-* :-* :-*

The post Prostě jsme si řekli: Sereme na to! appeared first on Live More!.

Pocítila jsem po dlouhé době hroznou svobodu. V čem? V tom, že jsem se projížděla po ulici v plavkách a nikdo na mě neházel znechucený pohledy, nikdo mnou nepohrdal a nikdo se mi nesmál. Bylo to přesně naopak!!!

Na Den nezávislosti jsme vytáhli kola a jeli se projet k pláži, kde to v tento den nejvíc žije. Projížděli jsme se na kole ulicí, kde to byla jedna velká párty a pak jsme šli chvíli zarelaxovat na pláž. Byla jsem celá mokrá a už jsme chtěli jet zpět a já říkám Balůovi, že bych se taky jen tak chtěla projíždět po ulici v plavkách jako ostatní. A Balů se na mě udiveně podíval, proč to jako neudělám.

Řekla jsem mu, že mám soudnost a vím, že si to nemůžu dovolit, protože jsem tlustá a není to tak pěknej pohled. Ano, světe div se, mám doma zrcadlo a vím, jak vypadám. Načež se strhla lehce jiskřivá debata, kdy mi Balů řekl, že to řeším úplně zbytečně, že jsem v Americe a tady se přece tohle neřeší. No a řekl mi, že pokud mě to uklidní, tak pojede na kole taky bez trička. A fakt jel, prostě podpora úplně maximální!

Jak jsem se cítila? Jako člověk!

Těžko vám asi popíšu pocit, kdy si jedu na kole v plavkách ulicí, na každým výmolu jsem se vždycky pěkně celá rozvlnila a i přesto na mě pořvával nějakej týpek: „Hey what’s up, pretty girl!“ Je to hrozná blbost, ale tohle kdybych udělala v ČR, tak mě lidi normálně ukamenují. Nikdo z vás si nedovede představit, co tohle s člověkem udělá. Jak jsem se cítila? Jako člověk! Kterej se nemusí schovávat a bát se ostatních pohledů. A sebevědomí? O to jsem s přibývajícími kily postupně přicházela a tady se mi zase vrací.

Zdravý sebevědomí a sebeláska je strašně důležitá. Když nemá člověk rád sám sebe, jak může mít rád okolí? A s tímhle jsem měla docela problém, jak jsem přibrala. Nesnášela jsem reakce okolí, pořád jsem to řešila a na sebe jsem se nemohla podívat. Okolí jsem přestala úplně řešit a hrozně se mi ulevilo. Tohle všem doporučuji, neřešte, co chce okolí! Řešte to, co chcete vy!

Zdravý sebevědomí a sebeláska je strašně důležitá.

Největší problém jsem asi měla s tím přijmout sama sebe a mít se ráda. A po pravdě pořád na tom pracuji. I když jsem se rozhodla zhubnout, tak mi těch pár kilo, který jsem zatím shodila k té sebelásce pomohlo, ale asi to ještě není úplně ono. Každopádně až zhubnu podle svých představ, tak se asi budu milovat, jak nikdá

Nicméně je neuvěřitelnej pocit žít bez nátlaku okolí a bez stresu, že mě zase jen bude někdo soudit. Je to taková pohoda, volně dýchat, neřešit, co si vzít na sebe, aby se to lidem líbilo a aby na mě blbě nečuměli. Rozhodně nechci, aby to vypadalo, že obhajuji obezitu!!! Měli bychom o svoje tělo pečovat s láskou, ale jsme jen lidi a děláme chyby. Necháme se lehce strhnout k nějakým průšvihům.

 Je neuvěřitelnej pocit žít bez nátlaku okolí a bez stresu, že mě zase jen bude někdo soudit.

A proto absolutně nemá právo nikdo z nás, nad někým polemizovat, řešit ho, vymýšlet si konspirační teorie, jaký má život a dělat si o člověku úsudky na základě toho, jak vypadá. Všichni z nás chybovali, chybují a chybovat budou. Proto nám nenáleží právo odsuzovat druhé. Věřte mi, že si takhle zbytečně vzájemně hrozně ubližujeme a pak hledáme cesty, jak z toho ven.

Teď nedávno mi pod videem přistál komentář, že bych měla mít trochu soudnosti. Bylo to video, kde jsem se nijak zvlášť nevyjadřovala a neměla jsem na sobě ani nic šílenýho. Měla jsem na sobě sukni těsně nad kolena, tričko, který mi nebylo krátký, nikde mi nelezlo břicho nic. Když se balů zeptal slečny nebo paní v čem mi chybí ta soudnost, tak napsala, že bych měla schovat to břicho a boky, že to není moc sexy.

Takže tím, že jsem tlustá, tak bych měla chodit v hábitu nebo se oblíkat, jak nějaká mamina? Já jsem se nad tím komentářem ani nepozastavila, ale Balůa to hrozně naštvalo. Tohle je přesně ta vlastnost, která se nám nelíbí a se kterou jsme se tady ještě nesetkali. Pochopila bych názor slečny nebo paní, kdybych se procházela po módním mole a dělala ze sebe největší sexbombu, pak má možná právo to napsat. Ale já se prohřešila pouze tím, že jsem si na sebe vzala to, v čem se cítím dobře. A to je přesně to, co je špatně.

Ráda bych apelovala na všechny tyhle rádoby módní kritiky a nevím, jak jinak je ještě nazvat. Všichni máme doma zrcadlo a víme, jak vypadáme. Uvědomte si, že to, s kým mluvíte, je člověk. A můžete mu podobnými poznámkami dost ubližovat. Nejste v jeho kůži, nevíte, co má za sebou a vám nenáleží právo ho jakkoliv soudit. Nechte si ty poznámky pro sebe. Pokud vás obezita nebo špeky nějakým způsobem pohoršují, tak se s tím člověkem nestýkejte a neubližujte mu!

Takže? Ať už jste hubení, při těle nebo tak akorát, je to jedno. Vždycky se mějte rádi za všech okolností a neberte si tolik k srdci útoky ostatních. Dopřejme si trochu té svobody a mějme se rádi takoví, jací jsme A pokud vám ty špeky vadí a je to nepřekonatelná překážka k tomu, abyste se přijali, což je můj případ, tak hold nezbývá nic jinýho než vstát a něco s těmi špeky udělat. Každej krok vpřed je důležitej a počítá se! Nezapomeňte, že ti rádoby kritici kritizují právě z toho gauče, takže budete vždy o krok před nimi.

Jinak tohle je oficiálně moje první veřejná tlustoprdská fotka se vším všudy. Chtě nechtě jsem se vždy fotila tak, aby nebylo nic vidět A dokonce jsem jen v plavkách i ve videu a jsem s tím v poho. Čekejte od nás cokoliv kromě přetvářky a dělání ze sebe něco, co nejsme Vím, že se to dnes nenosí, ale nám je to fuk!

Mějte se krásně a vyvalte špeky pěkně na sluníčko a načerpejte energii!

Vaše oplácaná Terka

The post Ukázala jsem světu svoje špeky! appeared first on Live More!.

Vysvětlete mi proč to tak je? Proč je člověk odsuzován za chyby? Nikdy jste se žádné nedopustili? Pokud ne, tak gratuluji. Nicméně pokud jste v životě neudělali chybu, co jste se tedy od života naučili? Nepřevládá v tomto případě spíše vaše ego?

Asi jsem vás teď zahltila otázkami, ale nějak mi to všechno rozum nebere. Tyto otázky se mi v hlavě honí stále dokola od toho, co jsme začali točit videa na youtube. Denně nám chodí spousta zpráv, mezi kterými se dost často objevuje zpráva typu: „Musím se vám omluvit, když jsem vás viděl poprvé, tak jsem si řekl/a, co to je za trapný tlusťochy, ale najednou jsem zjistil/a, že se nemůžu odtrhnout od vašich videí a že jste naprosto skvělí lidi se srdcem na pravém místě. Hrozně jsem si vás oblíbil/a a už se těším na další videa.“

Já jednoduše nemůžu pochopit, proč člověk ztrácí hodnotu pouze tím, jak vypadá.

Já jednoduše nemůžu pochopit, proč člověk ztrácí hodnotu pouze tím, jak vypadá. V Česku na nás lidi koukali jako na tlusťochy, jako na něco hnusnýho a méněcennýho, hloupýho, jako na něco, co by nemělo absolutně vytahovat paty do společnosti. Ale řekněte mi proč to tak je? Co jsme se přestěhovali do Ameriky, tak se nám nestalo, že by měl někdo narážky na naši váhu, nikdy se na nás nikdo nedíval znechuceně.

Kdo chce vidět vaši krásu, tak ji vždy uvidí

Naopak! Proč tak strašně lpíme na tom, jak vypadáme a soudíme to, jak vypadají ostatní? Proč vynášíme soudy o lidech, se kterými jsme nikdy nemluvili, neznáme je osobně, jak o někom můžeme říct, že je hloupý, když jsme s ním neprohodili ani slovíčko?

Kdo určuje tu „pravdu“, jak správně vypadat, aby nás společnost přijala? Možná si můžu odpovědět sama. Média. Ale, co jsou média zač, že mohou vytvářet nějakou smyšlenou realitu o tom, jak má člověk vypadat? Není to spíše v nás? Že se necháme takhle hloupě ovlivňovat? Neventilujeme takhle spíše své problémy? Spousta holek vám řekne, že by se nenamalovaný nevydaly ani vynést odpadky. A proč? No, co kdyby mě viděl někdo známej, co si o mě řekne?! Nezdá se vám tohle tak strašně omezující? Přiznám se, že jsem to měla stejně! Ale teď nemám problém se ukázat do videa nenamalovaná nebo v pokecaným tričku.

Prozradím vám jedno tajemství. Lidé, kteří vás mají rádi, při vás budou stát, ať jste jakýkoliv/jakákoliv. A přesně o tyhle lidi jde. Ostatní vám můžou s prominutím políbit zadek. Lidé, kteří vás soudí a nějakým způsobem o vás vynáší nějaké své smyšlené polopravdy, si jiné místo než u zadku ani nezaslouží.

Nejvíc pro mě znamená, co si o mě myslí Balů…:-) ostatní mi jsou fuk

Spousta z vás jistě ví, že jsme se rozhodli udělat něco se svojí šílenou váhou. Takže jistě také víte, že jsem do toho opravdu nechtěla jít. Mám na mysli sdílet tu naši cestu s ostatními lidmi. Nechtěla jsem s lidmi sdílet, kolik vážím, co jím a že se snažím nějakým způsobem zhubnout. Vždyť je to trapas, všichni mě budou jen pomlouvat a odsuzovat.

A Balů se na mě podíval a říká: „A teď mi řekni jednu věc. Proč by tě mělo štvát, že si o tobě myslí nějakej Franta z Horní dolní, že jsi trapná a tlustá a já nevím, co ještě? Proč ti záleží na názoru někoho, koho jsi v životě neviděla? Proč ti záleží na názoru člověka, který evidentně celý dny sedí za klávesnicí a jeho celodenní náplň je kritizovat ostatní? Podívej se, kde jsi, co jsi dokázala? Co je špatnýho na tom, že se sebou chceš něco udělat? Co je špatnýho na tom, že jsme si vytyčili další cíl, za kterým si půjdeme?“ Jen jsem mu tak odfrkla, ale samozřejmě než jsem šla spát, tak se mi to hodně rozleželo v hlavě, co říkal. Ovšem nechala jsem to celý plavat.

Na našem facebooku, youtube a blogu se začali množit lidé, kterým se líbí, co děláme. Líbí se jim náš humor a to že jsme pozitivní. Tito lidé pochopili náš koncept a náš cíl. Protože motivovat lidi, aby si plnili své sny, rozveselit je nebo jim jen vykouzlit úsměv na tváři je přesně mise našeho konceptu do-USA – aneb žijeme jen jednou. Když jsme měli stream, tak jsme tam tohle téma nadhodili, že jsme zatím trochu upravili stravu a chtěli bychom se sebou něco udělat.

A najednou se nám dostalo neskutečné podpory a lidi chtěli, abychom o tom začali točit. Absolutně mě dostaly reakce lidí, jak nám fandí a že spousta z nich do toho jde s námi. Do zpráv nám chodí fotky, jak lidi začali cvičit, zdravě jíst, posílají nám zdravé recepty, motivační zprávy a dokonce i motivační videa. Upřímně jsem to nečekala a strašně mě to nakoplo, zahodit ten svůj stud a jít teda s kůží na trh.

Ono se to nezdá, ale my jsme úplně obyčejní lidi, kterým nikdy nechodily denně takový úžasný zprávy. Já jsem hodně citlivá a ráda se obklopuju pozitivními lidmi a věděla jsem, že tohle přivolá i ty, kteří budou mít neskonalou potřebu si nějakým způsobem rýpnout. Jenže opak se stal pravdou, ta pozitivní odezva absolutně převálčila tu negativní, dokonce natolik, že jsem ty negativní reakce začala vnímat jako pozitivní.

Ono tihle rejpalové jsou taky fajn, ženou vás vpřed ukázat jim, že dokážete to, co chcete. Tito lidé, zůstanou vždy kus za vámi.

Ono tihle rejpalové jsou taky fajn, ženou vás vpřed ukázat jim, že dokážete to, co chcete. Tito lidé, zůstanou vždy kus za vámi. Nicméně mezi negativní odezvou se často opakovalo, proč se zabíjíme, jak je možný, že jsme nechali svoji váhu zajít tak daleko, že pohrdají tlustými lidmi atd. Občas jsem se musela i zasmát, kam až lidská hloupost sahá. Kolikrát mi přijde, že proti lidské hlouposti je vesmír jen malý zrnko písku někde v poušti.

Ale přece stejně tak se můžu ptát já. Proč se topíš v dluzích? Proč se zabíjíš kouřením a pitím alkoholu? Proč podvádíš svoji ženu? Mohla bych se tady ptát do aleluja. Člověk v životě dělá chyby, nicméně je důležitý si tu chybu přiznat, pojmenovat ji a něco s ní udělat. Chyby jsou podle mě ten nejlepší nástroj, abychom se od života naučili to, co potřebujeme. Jak se máme naučit odpouštět, když nás nikdo nezradí? Jak se máme naučit vážit si života, když nás nepostihne nemoc? Jak se máme naučit smát se, když neumíme plakat? Jsme lidi, nejsme roboti. Máme právo na to dělat chyby a poučit se z nich a zvýšit tak kvalitu svýho života.

Všechny ženy jsou krásný Jen to chce toho správnýho muže, aby to viděl

Jenže to je přesně ono. Lidé se bojí dělat chyby, aby se jim nedostalo soudu od okolí. Proto raději sedí doma na zadku, neriskují, neplánují nic nového, nejdou si za svými sny a spokojí se svým životem, o kterým ví, že nestojí za nic. Je snadný chránit si to málo, co máme. Zkrátka člověk, který nedělá chyby, tak vlastně nedělá nic, jen ten život nějak přežije. Bojíme se chyb, protože takhle to je jednodušší, chyby člověka bohužel někdy hodně bolí, ale spousta z nás si neuvědomuje, že postupem času se ty chyby mění ve zkušenosti. Neodsuzujte hned někoho, kdo měl pestrou minulost, neodsuzujte někoho, že dělá práci, kterou zrovna vy pohrdáte.

Trošku jsem se rozvášnila, protože mě už odsoudilo tolik lidí, že bych je nespočítala na prstech obou rukou. Nicméně jsem šťastná za ty, kteří mě znají a stojí při mně, jak ve chvílích absolutního dna, tak ve chvíli úspěchu. Naučila jsem se ignorovat ty, kteří absolutně nestojí za to, abych se namáhala na ně jakkoliv reagovat a naopak vážit si těch, od kterých se nám dostává neskutečné podpory. A že vás je!

Ráda bych touto formou promluvila ke všem, kteří nějakým způsobem bojují s tím, co si o nich ostatní myslí. Vykašlete se na to, přestaňte se obhajovat a buďte sami sebou. Lidé si stejně budou myslet, co chtějí a budou si vytvářet svoje smyšlený reality a vy s tím stejně nic neuděláte. Nenechte si kazit náladu! Prosím všechny, co mají problém sami se sebou, aby se měli rádi! Nejdřív musíte mít rádi sami sebe a pak teprve budete moci mít rádi okolí a uvidíte, že ty posměšky přejdete pouze úsměvem, což bude pro dotyčného vlastně ten největší trest. Protože člověka, který má potřebu vám nějak škodit odzbrojíte pouze ignorací a úsměvem. Pokud budete smutní a mít kvůli tomu zkaženej den, tak vás dostal tam, kam chtěl.

Já se můžu před všemi útoky schovat Je to boží pocit

Mějte se rádi takoví, jací jste. Ať už nenamalovaní, s pár špekama nebo vypadanými vlasy a žlutými zuby. Jo i s beďary. prostě se vším všudy. Hledejte krásu v lidech, to na povrchu může být dost často matoucí. Nesuďte lidi, když jste nikdy neušli ani kousek jejich cesty. Tak co? Už na to okolí kašlete? Máte se rádi? Tak to je nejvyšší čas zvednout zadek a jít si za svým snem, co myslíte? Budu vám držet pěsti, stejně jako vy nám! Obrovský díky za to, že je taková spousta pozitivních lidí, kteří používají selský rozum. Hodně štěstí v plnění vašich snů!!

Vaše Terka

P.S. Budu ráda za vaše komentáře ať už tady nebo na fb, proč si myslíte, že lidé mají neustálou potřebu soudit druhé podle obalu?

The post Přestaňme stále vynášet nějaké soudy! appeared first on Live More!.

Jako první věc vás bude jistě zajímat, zda věřím v Boha či ne. Nevyznávám konkrétní náboženství, ale za nevěřící se rozhodně nepovažuji. Nutno podotknout, že mě dva nevěřící vychovávali, takže jsem nikdy neměla k víře blízko. Naopak. Moji rodiče většinou věřící lidi nějakým způsobem, nechci říct, shazovali, ale spíš tak bagatelizovali. Takže jsem vyrůstala se stejným postojem. Poprvé, kdy jsem se setkala s vírou, jako takovou bylo na škole. Studovala jsem sociální práce, ale na Cyrilometodějské fakultě. Když jsem řekla, že studuji tam, tak se mi buď smáli nebo se mě ptali, jestli se tam musím modlit. Takže jsem se za to pochopitelně styděla.

Teď bych si za to dala facku, stydět se za takovou věc. Zase to okolí, co nás tak ovlivňuje a kvůli kterému se chováme jako idioti. Nicméně měla jsem konečně tu možnost poznat lidi, kteří vyznávají konkrétní náboženství a mluvit s nimi o Bohu. Ale k tomu se ještě dostanu. Jsem hrozně ráda, že jsem na tuhle školu šla, protože to byla taková rodinná školička, kde se s většinou profesorů a studijním dalo vždy v pohodě na všem domluvit. Fakt jsem ráda, že jsem chodila zrovna tam.

Když jsem studovala na bakaláře, tak naše třída byla na dva tábory. Věřící x nevěřící. Věřící nadávali nevěřícím, že to jsou pohani a nevěřící si o věřících mysleli, že jsou asi z jinýho vesmíru. Já jsem nikdy nevěděla, do kterého tábora vlastně patřím, byla jsem tak nějak na střední cestě. Když jsem navazovala magisterským studiem byli to zase úplně jiný lidi. Žádný dva tábory nebyly a mohla jsem s nimi o všem úplně v pohodě mluvit. Fakt skvělá zkušenost a holky byly super, že se mi nesmály za moje stupidní dotazy.

Já jsem nikdy na nic nevěřila. Jenže po mámině smrti jsem absolutně změnila postoj úplně ke všemu. I k víře.

Bylo to období, kdy jsem se pořád tak nějak hledala. Nikdy jsem se těmito otázkami nezabývala do dne, kdy mi umřela mamka. Když se vám ze dne na den zhroutí celej život a jste úplně na dně, tak se nevědomky k tomu Bohu obracíte. Můj profesor na škole řekl, že ve válce v zákopech nebylo jediného ateisty. Což dává svým způsobem opravdu smysl.

Já jsem nikdy na nic nevěřila. Jenže po mámině smrti jsem absolutně změnila postoj úplně ke všemu. I k víře. Po její smrti se mi děly takový věci, že jsem je nebyla strašně dlouho schopná vstřebat a až po čase mi spousta věcí začala dávat smysl, proč se mi to všechno stalo. Ostatně o tom všem, co se mi dělo píšu v knížce, kterou mám rozpracovanou. Dávám si na ni čas, některý pasáže jsou pro mě dost těžký, ale myslím, že by spoustě lidem ta knížka mohla pomoci „najít se“.

Když jsme se přestěhovali do USA, tak pro mě byl hroznej šok, jak jsou tady lidi věřící. Tady je na každém rohu kostel a je naprosto normální, když vám někdo řekne „God bless you“. Lidi jsou zvyklí před jídlem poděkovat Bohu za jídlo, jsou zvyklí v neděli chodit do kostela a ti, kteří do kostela nechodí, tak vám stejně řeknou, že v Boha věří, ale nemusí kvůli tomu chodit do kostela. A já jsem tady přišla na spoustu věcí. Možná proto jsou Američani víc dobrosrdeční, je pro ně automatický si navzájem pomáhat a udržují určitou soudržnost.

Pastor v kostele vypráví o životních zkouškách

Když už jsem u těch Američanů, tak tady je chození do kostela trošku něco jiného. Tady jsou kostely spíše, jako takové klubovny, kde se lidi sejdou, všichni se pozdraví, seznámí, dají si třeba společně snídani a pak se mluví o nějakém útržku z bible, který aplikují do reálného života. Například, když jsme byli v kostele my, tak tam pastor mluvil o životních zkouškách. Mluvil tam o tom, že jeho žena má rakovinu. Ta pointa celého povídání vlastně byla to, že všichni procházíme nějakými zkouškami (problémy), abychom pochopili, co je třeba. Abychom se něco naučili a pokračovali v životě dál silnější a moudřejší.

Bylo to opravdu příjemný povídání, rozhodně to nebyl výplach mozku, kterej jsem od toho očekávala. Ach jo, zase ty předsudky. Tohle by vám potvrdil i můj Balů, kterej je nevěřící a debaty o „vyšší moci“ jsou s ním dost těžký. Ale sám uznal, že to co tam říkal ten pastor dávalo smysl a že si z toho něco odnesl. Jsou určitá témata, nad kterými člověk nepřemýšlí, ne že bychom nechtěli, ale spíš nás to nenapadne. Je fajn se na chvíli zastavit, vypustit všechny běžné problémy a zamyslet se trochu nad smyslem života a proč tady jsme. Jaký je tady vlastně náš úkol?

Pak si pustí hudbu, zazpívají si, jako upřímně tohle je náhodou úplně skvělej začátek dne. Rozhodně tam nemrznete a neposloucháte monotónní modlitby. Mimochodem otevřeli jste už někdy bibli? Spousta věcí, tam dává smysl, zkuste to někdy!

Já tohle bohužel z Česka neznám. Pro Čecha je slovo Bůh bráno, že je člověk asi cáklej, že věří v Boha. Od ateisty nejčastěji slýcháme, že když je teda ten Bůh, tak proč se děje to nebo ono? Proč tomu nezabrání? Protože si lidi myslí, že Bůh je Aladin v lampě, který bude všem plnit jejich přání. Nevím, jestli je to tím, že nějakej dobrodruh vykreslil Boha jako zarostlýho chlapa v pyžamu a žabkách, ale nenapadlo vás někdy, že by mohl být Bůh něco jako láska a dobro? Nějaká pozitivní energie? Něco hřejivýho a pocit, že nejste sami? Že by mohl být Bůh prostředek k tomu, aby se lidi sešli a společně se podělili o nějaké svoje trápení a strasti? Vzájemně si pomohli?

Myslím si, že nejdůležitější je věřit v sám sebe. Najít v sobě lásku a mít se rád. Pokud nemáte rádi sami sebe, tak nemůžete mít rádi ani ostatní. Pak se teprve rozvíjejte v duchovní oblasti, je totiž v životě hrozně důležitá.

Samozřejmě přiznávám, že víra může páchat obrovský zlo. Těch typů náboženství je strašně moc a je na každém z nás, komu nebo čemu bude věřit. Pokud to už jde do extrému a člověk tím přichází o rodinu, jen kvůli tomu, že „nevěří“ nebo že někdo je schopen odevzdat svůj veškerý majetek „Bohu“ anebo je kvůli tomu i schopen vraždit, tak to bohužel neuznávám. Volím zlatou střední cestu. Naše víra v to „něco“ by měla především vycházet z lásky k sobě samému. Stejně tak neuznávám, když někdo dělá něco špatnýho a pak to omluví tím, že se pomodlí a všechno je smazáno. Samozřejmě si každý zaslouží druhou šanci i třetí nebo čtvrtou, ale člověk by měl nést odpovědnost za to, co dělá.

Nezapomeňte, že Bůh, duchovno, esoterika apod. jsou jen slova. Slova, která v nás mohou vyvolat posuzování, povyšování nebo třeba spasitelské komplexy. Nebude lepší se na tyhle slova úplně vykašlat? Slova jsou podle mě hrozně omezený způsob komunikace, kvůli kterým pak vzniká spousta nedorozumění. Slova mají neuvěřitelnou moc a často nás klamou, zkuste poslouchat celým svým tělem a vnímejte to, co z člověka vyzařuje. Možná pak zjistíte, jak klamná jsou slova, která vám někdo říká.

Přestaňte pořád bádat, analyzovat a hodnotit tu „vyšší moc“ toho „Boha“ nebo „duchovno“, já už nevím jak to nazvat :D. Úplně přirozeně vnímejte všechno, co máte nyní k dispozici, jo i ten rozkvetlej strom na zahradě nebo třeba, když prší. Není potřeba se stále jen stylizovat – „Tak a teď budu buddhista a budu se v tom vzdělávat…“ nebo „Budu guru…“ a podobně. Nemusíte se za každou cenu oddělovat. Všichni jsme na jedné lodi, všichni máme nějaké problémy, které bychom měli pochopit a řešit a všichni máme právo obracet se k něčemu vyššímu.

Mám spoustu andílků, který mám doma a Balů mi říká, že nechápe, proč si vystavuju mrtvý lidi

Já třeba zbožňuju andílky. Není to o tom, že bych věřila, že za mnou pochoduje ta osoba s křídly a vždycky mě ochrání. Ale je to pro mě určitý ztělesnění něčeho vyššího, dodává mi to takovej klid nebo nevím, jak to popsat. Mám spoustu andílků, který mám doma a Balů mi říká, že nechápe, proč si vystavuju mrtvý lidi Takže aspoň vidíte, že každej to vidíme jinak a každej vidíme tu „vyšší moc“ v něčem jiném. Hlavně se za to nikdy nestyďte!!

Mějte krásnej den

Vaše Terka ????????????

The post Věřit nebo nevěřit appeared first on Live More!.

Co mi rok v USA dal a co jsem se naučila?

Štěstí

Štěstí je pojem, který znamená pro každýho něco jinýho. Někdo prahne po majetku, někdo by dal všechno za restart svýho zdraví a někdo by chtěl každej měsíc žít na jiným místě. Pro mě štěstí znamená šťastná rodina v pohodovým prostředí. Aby byl člověk šťastnej, tak bohužel nesmí jen sedět na zadku a čekat, až si ho to štěstí najde, ale musí mu jít naproti. V předešlých článcích jsem zmiňovala, že my jsme měli v Česku opravdu všechno. Jenže nedokázali jsme to stále pojmenovat jako štěstí.

Myšlenka šibenice v podobě hypotéky, výchovy dítěte v paneláku a věčný stěžování na to, jak mě nebaví práce, kterou dělám, pro mě byla nemyslitelná. Ať to zní jakkoliv blbě, tak bohužel nesympatizuji s českou mentalitou a přesto, že jsme měli všechno, tak pokaždé co jsme vyšli za branku našeho domečku, tak jsme se utvrzovali v tom, že to prostě není to, co bychom chtěli. Chceme prostě žít jinak.

Když jsme se přestěhovali sem, tak s jistotou můžu říct, že jsem dosáhla toho svýho štěstí. Přesto, že tady nemáme všechno, jako například v Česku, tak jsme zjistili, že člověk se spokojí s málem. Ale to, jakým způsobem nás ovlivňuje místní prostředí, má pro nás obrovskou váhu. Protože permanentně krásný počasí, přátelští usměvaví lidi a nádherný prostředí, to člověka prostě chtě nechtě hrozně ovlivňuje. Takže opravdu můžu říct, že přes všechny překážky mě život tady dělá šťastnou, což si myslím, že je pevnej základ pro to mít šťastnou rodinu. Nešťastní rodiče prostě nemůžou nikdy mít šťastný dítě.

Spoléhat jen sám na sebe

Život v cizině člověka opravdu naučí spoléhat jen sám na sebe. V mým případě jsem se mohla spolehnout hlavně na Balůa. Když jsme se stěhovali do USA, tak jsme sem samozřejmě jeli pouze s informacemi, který jsme našli na internetu. V začátku jsme jako každej nováček spoustu věcí nevěděli a tápali jsme. Proto jsme oslovili pár facebookových skupin, ve kterých jsou Češi, kteří žijí v USA nebo na Floridě.

Když se na naše „hloupé“ dotazy nesmetla lavina kritických komentářů, tak přišla úžasná rada „ostřílených“ Čechů v USA, která nás většinou stála pouze čas a peníze. Tito chytrolíni, kteří se chvástají tím, že tady žijí desítky let, asi zřejmě neobnovují své „vědomosti“ a díky jejich radám jsme několikrát opravdu zbytečně jen přišli o čas a peníze. Samozřejmě nehážu všechny do jednoho pytle, ale naše zkušenosti jsou prostě takové. Takže jsme tyhle komunity vynechali a od té doby spoléháme pouze jen sami na sebe. Ono to není špatná zkušenost, protože pak vás jen tak něco nevystraší a jste schopni rychle jednat.

Vztahová prověrka

I přes to, že jsme spolu s Balůem nějakých pár let, tak i tento obrovskej krok samozřejmě ten náš vztah prověřil. Ono se to nezdá, ale byl to opravdu nátlak. Nečekali jsme, že to bude růžová pohádka, ale je hrozně těžký si představovat, jaký to bude, když vlastně ani nevíte, do čeho jdete.

Možná to navenek vypadá, jak jsme to všechno hravě zvládli, ale samozřejmě to obnášelo i spoustu hádek a slz. Nejhorší totiž bylo, že nás v krátkým časovým horizontu čekalo hrozně moc důležitých rozhodnutí. Výběr auta, bydlení, vybavení, řešení spoustu administrativních věcí apod. Paradoxně jsme se nikdy nehádali o tom, jaký vybereme auto nebo jestli budeme bydlet tam a tam. Na tom jsme se většinou shodli. Ale byl to takovej nátlak, že už to pro nás oba byly nervy, jak to všechno zvládneme a hádali jsme se kvůli blbostem, který gradovaly do opravdu šílených hádek.

Peníze ubývaly šíleným tempem a my už potřebovali mít zázemí a začít nějak budovat svůj život. Jenže jsme nečekali, že to bude tak dlouho trvat a že vlastně ještě po roce budeme stále na začátku. Já jsem hrozně netrpělivej člověk, ale pořád si říkám, že je lepší třeba čekat tři roky na to, až se nám rozjedou projekty, na kterých pracujeme, než potom chodit třicet let do stejné práce, ve stejnej čas za stejný peníze.

Přiznávám, že ne jednou jsem se chtěla na všechno vykašlat a vrátit se. Jenže, když jsem si to představila, že se vrátím do ČR, tak jsem absolutně nebyla schopná to akceptovat. Takže zatnout zuby a vybojovat to. Tady prostě nemáte nikoho, kdo by vás vyslechl nebo jste si o tom s někým promluvili. Museli jsme to řešit všechno spolu s Balůem a myslím, že i v tomto směru se náš vztah hodně upevnil.

All you need is love

Tenhle nápis nás přivítal v Miami na letišti a já ho nemůžu dostat z hlavy. Co jsem se v Americe naučila, je především to, jak by se k sobě lidi měli chovat. Naučila jsem se tady, jak vypadá přirozená vzájemná pomoc a že je v životě hrozně důležitá pokora. Tohle slovo se bohužel vytrácí ze světa, ale tady jsem v tom našla určitej smysl.

Lidi si tady neustále nějakým způsobem pomáhají, chovají k sobě úctu a na prvním místě je tady vždy rodina. Líbí se mi, jak se tady chovají chlapi k ženám, co všechno se tady dělá pro děti a jak jsou lidi přátelští. Začala jsem tady mnohem víc přemýšlet nad životem a zabývat se určitýma otázkama. Od toho, co jsme tady, tak věřím na znamení, protože opravdu jsem si jistá tím, že nás někdo shora vedl, abychom si nenatloukli nos. Všechno se děje z nějakýho důvodu a i ze špatných zkušeností se vždycky snažíme vytěžit maximum.

Možná můžu prozradit, že mám rozpracovanou knížku, ve které se tohle všechno, co se nám tady dělo dozvíte. Nebude to hned, protože do ní opravdu vkládám kus sebe a o určitých věcech není lehké psát.
Opravdu potřebujeme k životu lásku. Přijímáme přesně to, co vysíláme a pokud v sobě člověk neustále chová nějakou nenávist nebo zášť, tak těžko bude někdy šťastnej. Je potřeba s tímhle pracovat a mně se to tady podařilo.

Co mi rok v USA vzal?

Rodina

No přece rodinku. Nedá se to tak přesně říct, co mi rok v USA vzal nebo že by mi někdo vzal rodinu. Pořád jsou tam, sice na opačným konci světa, ale vím že tam jsou. Vím, že je mám a že by pro mě udělali cokoliv. Vím, že se můžu okamžitě sbalit a jet za nima, vždycky tam budu mít svoje místo.

Díky internetu jsme neustále v kontaktu, ale přece jen…tolik bych je chtěla obejmout. Chtěla bych si v klidu poklábosit s tetou o takových těch věcech, který řešit přes skype prostě není ono. Vždycky si řekneme to nejdůležitější, jak se máme. Nasmějeme se. Chlapi si dají pivo, ale domluvíme, já vypnu počítač a nikde nikdo. Vánoce jsou pro mě v tomto směru samozřejmě těžký.

Vždycky jsme si udělali štědrej den s Balůem a pak jsme jeli na návštěvu k mojí tetě, na co hrozně ráda vzpomínám. Chlapi nad sklenkou whisky vyřešili všechny celosvětový problémy a ženský vždycky v kuchyni při chystání občerstvení probraly všechny – kdo, s kým, proč, jak a kde. Prostě taková klasika. Hrozně mi to chybí. Ale s tím jsem do toho šla. Věděla jsem, že tyhle chvíle přijdou a budou těžký.

Momentálně asi nejsem schopná říct, co mi ten rok tady vzal. No zapomněla jsem ještě na to, že rok v Americe mi dal dalších pár kilo navíc. Takže bych měla zamakat na tom, abych příští rok mohla napsat, že mi další rok v USA vzal spoustu kilo.

Každej, kdo si za něčím v životě tvrdě šel, mi dá určitě za pravdu, že musel něco obětovat. Je důležitý, aby si člověk byl schopnej zařídit život tak, aby byl šťastnej. Bohužel to znamená opustit tu komfortní zónu, nějakou jistotu. Lidi se bojí riskovat jen proto, aby to nebylo ještě horší, než to je. Jenže potom je hrozně smutný koukat na to, s jakým životem se smíří. Pokud se vám něco nelíbí, tak to změňte! Tu změnu můžete udělat jen vy sami, nikdo jiný ji za vás neudělá.

Mějte krásný vánoční dny ????????????

Vaše Terka ????????

The post Rok v USA – co mi dal, co mi vzal appeared first on Live More!.