Změna je život!

Cca před 5 lety Balů ve vaně: „Hej Ňuňu! Koukám na obytňáky v Americe a tam to není zas tak drahý! Bylo by hustý třeba 3 měsíce nebo klidně třeba i půl roku cestovat v obytňáku po Americe!“ A já: „Haha to určitě no, jak nějaký cirkusáci! Ani za hovno!!!“

Možná se teď smějete a vlastně se směju i já, protože sedím venku zabořená v židli, popíjím cider, koukám na náš karavan a prožívám absolutní štěstí. 🙂 Tohle je na životě tak krásný! Mám pocit, že kdykoliv řeknu, tak tohle NIKDY, tohle bych nechtěla, nezvládla nebo nemohla, tak život si řekne, však počkej! Já ti ukážu, že chceš, zvládneš nebo můžeš!

Přiznám se, že jsem v tomhle taková ta klasická ženská, která potřebuje to zázemí, pevnou půdu pod nohama a jistotu střechy nad hlavou. Nebo teda teď už to je asi minulost, protože jsem zjistila, že pevná půda pod nohama a zázemí nemusí být nutně jedno místo. Ale k tomu se asi dostaneme v průběhu článku. Příchod do Ameriky byl pro nás něco velkýho! Doposud naše největší změna v životě a představy, který se týkaly této změny, byly vlastně taky úplně jiný. Jaký? Rozjet byznys, dobře se finančně zajistit a mít možnost pořád někde cestovat. Koupit si dům někde blízko pláže a být šťastní.

Začátky v Americe byly fakt náročný. A vlastně nejen začátky, celkově život v Americe je podstatně nákladnější než třeba v Česku. Naše první roky na americké půdě pohltila práce. Pořád jsme si říkali, že je to vlastně daň za to, že tady můžeme být. Byli jsme šťastní, že můžeme být v Americe na naší milované Floridě. Byli jsme šťastní, že máme oceán 5min od baráku. Za to, že jsme v novým prostředí, který můžeme poznávat a prozkoumávat. Jenže postupem času nastalo zjištění, že skrze práci si nemůžeme užívat to, za co jsme tolik šťastní.

Nehledě na to, že postupem času se Balů utvrzoval v tom, že už nechce dělat grafika a rád by se věnoval natáčení a já se utvrzovala v tom, že pořád chci psát, ale ne o něčem, co je proti mýmu přesvědčení. Tím mám na mysli zakázky, kde vlastně svým textem musíte prodat produkt nebo službu, o kterých přitom víte, že jsou shit. To se pak těžko hledají slova a těžko se to píše. Balů na tom byl úplně stejně. Dostával zakázky, kde věděl, že s výsledkem nemůže být nikdy spokojenej, protože už jen to zadání ho dohánělo k šílenství.

Bohužel docela past, protože tenhle byznys musíme minimálně „udržovat“, protože to je naše cesta, jak být v Americe legálně. Ovšem postupem času vyhasla chuť a nadšení budovat byznys, který nás vlastně ani nebaví. Naši pozornost, čas a úsilí jsme začali směřovat k našemu blogu, youtube kanálu a já ke knížce. Tak moc jsme se utvrdili v tom, co nás baví, že nás začala tlačit potřeba „žít víc“. Ale jak to udělat, aby se člověk mohl živit cestováním?

Tuto část života v Americe zmiňuji hlavně proto, protože jsme za tento čas neskutečně šťastní, byť to může znít sebevíc bizarněji. Byla to jen naše nespokojenost, která nás vlastně zavedla až sem. Do karavanu.  Tahle část života pro nás byl zase jen určitý způsob poznání, které nás nasměrovalo správně na cestě k tomu, co nás fakt baví.

Život v karavanu mi přišel jako něco naprosto nepředstavitelnýho a tuhle myšlenku jsem hodně rychle smetla ze stolu. Postupem času jsem si říkala, že by to mohlo být fajn, protože mi hrozně chybělo cestování. Ovšem fakt, že je člověk pořád zavřenej doma u počítače a vědomí toho, že má za rohem oceán, kterej nemůže každodenně využívat, bylo frustrující. Ta touha po cestování a poznávání Ameriky začala být tak silná, že jsme si řekli, že jakmile trochu našetříme peníze, tak bychom si koupili obytňák a třeba na tři měsíce někam vyjeli. A zkoušeli tímto způsobem cestovat. Což mi teď hrozně připomíná období, kdy jsme se rozhodovali o stěhování do Ameriky a říkali jsme si, že bychom si nejdřív „vyzkoušeli“ život někde jinde. Třeba na Kanárech. 😀

Když tohle téma začalo být žhavější a žhavější, tak jsme zkoušeli vše propočítávat, hledali jsme varianty. Ale nemohli jsme na nic přijít, jak skloubit práci, peníze a život na cestách.

Jednoho večera, úplně si to živě vybavuju, jakoby to bylo teď. Ležíme v posteli a Balů říká: „Ňuňu? Napadla mě taková varianta, která by tohle všechno mohla vyřešit, ale nemyslím si, že bys s tím souhlasila. Zkus nad tím ale přemýšlet, než to úplně smeteš ze stolu. Napadlo mě pustit apartmán, koupit RV – Recreational vehicle (v překladu rekreační vozidlo) a zkusit cestovat full time.“ Ani jsem ho nenechala domluvit: „Cože? To si děláš prdel! Proč nás to nenapadlo dřív!??“

Balů na mě hleděl, jak tele na nový vrata, protože by čekal asi cokoliv, jen ne takovou reakci. A tak jsme začali řešit, plánovat a vymýšlet, jak vše zvládnout. Pamatuju si, že jsme jeden víkend byli jen v posteli a debatovali, debatovali a debatovali. Samozřejmě to zase nějakou dobu trvalo, všechno není hned a moje netrpělivost už byla neúnosná. Ale teď tu spokojeně sedím a se štěstím v srdci tohle všechno píšu. 🙂

I přes to všechno nadšení přišly obavy a spousty překážek a můj největší strach bylo právě to místo, to zázemí, ta pevná půda pod nohama, ten zvláštní pocit, že budeme vlastně jakoby bezdomovci. 😀 Že kolem sebe nebudu mít pevný zdi, fakt děsně divnej pocit. Prostě, že budu mít i strach si prdnout, aby to náhodou nebylo někde slyšet. 😀 Bála jsem se, že tímto vlastně přijdeme o veškerý soukromí, domov a zázemí.

Ale když se rozhlídnu kolem sebe, tak zjišťuju, že my si to zázemí vlastně budeme vozit s sebou. Mám střechu nad hlavou. Karavan jsme si upravili tak, abychom se tam cítili dobře, jako doma. Mám vedle sebe člověka, kterej je pro mě celým světem. Mám u sebe oba pejsky, který jsou moje miminka. Mám domov, což je pro mě v tuhle chvíli karavan. Mám jistotu a zázemí, což je pro mě Balů a díky pejskům máme o zábavu postaráno. Co víc si přát?

Takže si teď tluču do hlavy a říkám si, co je vlastně ta pevná půda pod nohama? Dům? Byt? Nebo pevnej vztah, zážitky a radost ze života? 🙂 Já svoji odpověď znám. A vy se nebojte změny, která vám přijde naprosto absurdní. Protože možná už jen právě proto, že to zní absurdně, to bude o to víc stát za to!

Vaše přírodní Terka :-*