Hrozně dlouho jsem nepřidávala článek na blog, protože. No protože výmluvy. Chtěla jsem napsat výčet toho, jak jsme časově vytížení a jak nestíháme, což je sice pravda. Ale ruku na srdce, ze tři články za měsíc bych určitě zvládla. Polepším se! Ono mi to teď nějak moc nejde psát na blog, protože veškeré své „psací“ nálady investuji do své knížky, která snad brzy vyjde. Bože, jak já se těším!

Ale dnes večer mě tak popadlo trochu toho sentimentu a vzpomínala jsem tady na naše začátky a řekla jsem si, že se o to musím s vámi podělit. Když padlo naše rozhodnutí na Ameriku, tak jsme tím neskutečně žili. Byli jsme natěšení, zvědaví a zároveň jsme se báli toho, jak to všechno zvládneme. Je to dost velký krok, nechat všechno, co jste vybudovali, vaše plány, závazky a hlavně rodinu několik tisíc kilometrů daleko. Jenže naše nadšení tolik nad vším převyšovalo, že jsme to jednoduše museli udělat.

Každý den jsme si říkali, co tady budeme dělat, jak to tady budeme prožívat a hlavně, jak si ten život budeme konečně užívat naplno. Realita? Tak jedno velký hovno. Teď to neberte jako stěžování, ale naopak spíše – jako takové naše poznání.

Nemůžu říct, že bychom si to tady nějak sluníčkově malovali, věděli jsme, že to bude finančně náročné a že ty začátky nejsou bůh ví jak snadné. Ale řekli jsme si, že to zvládneme, protože budeme přeci bydlet u moře! Kam budeme chodit na procházky s pejskama, budeme chodit na východ slunce, budeme na pláži trávit veškerý volný čas. Jenže to je právě ono, na pláži vlastně trávíme veškerý volný čas, který je bohužel tak jednou za měsíc. Ten život tady je opravdu mnohem dražší a člověk se musí hodně otáčet, aby byl schopný měsíčně všechno poplatit.

Podnikání s sebou pochopitelně nese příjemné měsíce, kdy můžete trochu zvolnit a užít si pohodičku, ale také s sebou nese měsíce, kdy nevíte, jestli dáte dohromady nájem. Obzvlášť tady, kde je konkurence tak vysoká snad ve všem. Vypadá to děsivě co. Ačkoliv se může zdát, že místo „užívání si“ se začal náš život točit pouze kolem peněz, tak právě opak je pravdou.

Ale to by nebyl život, aby vám nedal lekci. Díky živote! My jsme tady totiž zjistili, že ty naše sny, ve kterých jsme žili, se absolutně neslučují s tím, co opravdu uvnitř sebe chceme.

Ano, malovali jsme si, jak už za dva roky budeme někde jinde. Že budeme mít rozjetou firmu, dům a příjemný měsíční příjem, při kterém bychom mohli cestovat a mít se dobře. Ale to by nebyl život, aby vám nedal lekci. Díky živote! My jsme tady totiž zjistili, že ty naše sny, ve kterých jsme žili, se absolutně neslučují s tím, co opravdu uvnitř sebe chceme.

Veškeré peníze, úsilí a čas jsme věnovali na rozjezd firmy, kterou tady máme, ale ve finále jsme zjistili, že investujeme úsilí do něčeho, co vlastně nechceme dělat a co nás absolutně nenaplňuje, spíš otravuje. Takže momentálně to je ve fázi, kdy se snažíme firmu udržet tak, abychom splňovali podmínky pro to, abychom tady mohli být legálně. Balů mluvil už hrozně dlouho o tom, že bychom mohli točit videa. Vždy jsem se mu vysmála s tím, že kdo by na nás koukal, že jsme tlustí, nesympatičtí a co bychom těm lidem měli jako předat?

Nicméně jsem tady v Americe začala psát tenhle blog. Jen občas nějaký článek s mými pocity a poznatky, který měl sloužit spíš nám, jako taková „kronika našeho života“ a rodince, aby věděli, jak se nám tady daří. Balů mi říkal, že by bylo super, kdybych psala víc a k těm článkům bychom točili taková jen „doprovodná“ videa, pro lepší představu toho čtenáře. Opět jsem se vysmála, protože, kde bych přece já vzala nějaký čtenáře?

Jenže najednou mi pod ty články začaly chodit krásné komentáře od cizích lidí. Cože??? Někdo jako fakt čte to, co jsem napsala? Tak jsme k blogu udělali facebookové stránky a já si řekla, že by mě to blogování i docela bavilo. Že bych teda jako mohla být ta blogerka, což teď tak hrozně letí. Pochopitelně si Balů neodpustil větu: „Neříkal jsem ti to, že by bylo fajn, kdybys psala blog?“ Ale jo, měl pravdu. Našla jsem něco, co mě baví, protože jsem ke psaní měla vždy blízko. Dokonce mi přijde, že se psaným slovem dokážu vyjádřit líp než slovem mluveným. Po čase jsem se nechala ukecat i na to slavné „doprovodné“ video ke článkům.

No to byl děs!!! Nebyla jsem schopná říct před kamerou jednu normální větu. Styděla jsem se, jako bych stála před plným sálem lidí. Byl to trapas největšího kalibru a já Balůovi řekla, že na tohle fakt seru, protože mi to nestojí za ty nervy. Jenže já jsem ho v tom videu měla představit, a když jsem to udělala a on se posadil vedle mě, tak ze mě vše rázem opadlo, já se cítila naprosto skvěle a byla jsem schopná dokonce říct dvě věty po sobě bez střihu. A tak jsme ty videa začali točit spolu.

Najednou jsme zjistili, že si u toho užijeme hrozné srandy, jooo občas i pár hádek, ale to se ztratí. Každopádně jsme našli něco, co nás začalo strašně bavit. Myslím, že to je hlavně kvůli tomu, že jsme si v tomhle hrozně podobní. Máme rádi srandu, rádi se předvádíme, rádi bavíme okolí a klidně i na náš vlastní účet.

A když jsem potom viděla Balůa, jak stříhá naše videa, ve kterých se může realizovat a není omezený něčí ideou. No, měli byste vidět. Pořád mi ukazoval, jaký se naučil nový efekty (né, že by mě to bavilo ), díval se na videa na youtube, jak co nejlépe nastavit foťák, začal se více zajímat celkově o techniku k natáčení videí, pořád něco vymýšlel, chodil s nápady, co dalšího natočit atd. a já ho najednou viděla, že teď dělá něco, co ho opravdu baví a naplňuje.

A tak natáčení videí na youtube vlastně vyplnilo náš veškerý volný čas, ale zároveň to pro nás byl obrovský náboj. Obzvlášť, když se tam objevily komentáře, že se lidem video líbilo nebo že jsme pro někoho inspirací apod. Byla to pro nás obrovská motivace! Postupem času jsme se začali cítit před kamerou více komfortně, vybudovali jsme si takové malé publikum, kterému se naše videa líbila a tak jsme začali i streamovat. No vy, co nás sledujete, tak asi víte, jak se v něčem takovém dvě hééérečky, jako my dva, dokážou realizovat. A tak jsme tak nějak nevědomky začali rozvíjet to, co nás baví.

Jednou jsme se takhle bavili a já říkám: „Strašně bych si jednou přála napsat knížku“ A Balů mi říká: „Tak proč ji nenapíšeš, vždyť píšeš hezky a tvůj příběh by mohl být pro spoustu lidí inspirující.“ Kdybyste to nepochopili, tak tohle byl od Balůa obrovský kompliment, protože něco takového by neřekl, kdyby si to opravdu nemyslel. A já mu odpověděla: „Ale to až tak někdy, prostě jednou…“ A Balů jen tak mezi řeči: „A proč né teď?“ No a já nebyla schopná mu odpovědět. A v hlavě mi jen tak problesklo: No jo! Vlastně. Proč ne teď?

Abychom mohli vydělat ty peníze, tak jak dlouho teda ještě musíme dělat to, co nás nebaví?

A tak jsem začala pracovat na svém obrovském snu, který už dostává podobu. Říkala jsem už, že se strašně těším? Jenže zase ten život! Opět nám musel ukázat, že to vedeme úplně na hovno. Konečně děláme to, co nás neskutečně baví, ale tak nějak, jak to říct. Děláme to prostě tak na půl. Naše největší srdce je prostě cestování. Pořád jsme si říkali, že až vyděláme peníze, tak pojedeme tam a tam a procestujeme celou Ameriku. A zase jsme se ocitali na ostrově „jednou“.

Jenže kdy teda konečně vyděláme ty peníze, abychom to mohli uskutečnit? A abychom mohli vydělat ty peníze, tak jak dlouho teda ještě musíme dělat to, co nás nebaví? Až nám skončí víza a třeba nám je neprodlouží? Jenže jak z toho ven, když musíme měsíčně pokrýt náklady na bydlení, pojištění a jedno s druhým?

A tak jsme jednoho dne seděli na pláži a řekli jsme si, SEREME NA TO! Proč být pořád součástí něčeho, co nechceme? Proč tu Ameriku nemůžeme prožít tak, jak bychom chtěli? Sakra, vždyť jsme v Americe! Byl to náš sen, který momentálně fakt nežijeme! 24 hodin denně u počítačů fakt nebyla naše představa. Jenže pak jsme přišli na to, že my sami se tomu bráníme! Pojďme najít způsob, jak to udělat, abychom nemuseli pořád dělat to, co nechceme.

A tak jsme jednoho dne seděli na pláži a řekli jsme si, SEREME NA TO!

A tak se zrodil plán! Pustíme byt, koupíme karavan a do firmy si najdeme zaměstnance. A my? No přeci budeme dělat to, co nás baví a snažit se tím uživit. Točit videa, psát, inspirovat lidi, zdokonalovat se v tom, co děláme. Budeme doufat, že firma vydělá tolik, aby byla schopná pokrýt náklady na toho zaměstnance. Pochopitelně je to všechno opět obrovský risk. Ale nás by ten život asi bez toho riskování ani nebavil.

Spolu dokážeme cokoliv

Otevřely se nám neskutečné možnosti, procestovat Ameriku karavanem, točit o tom neobyčejná videa, psát o našich zážitcích, ukázat lidem, že se dá žít tak, jak si to člověk sám představuje. Nebýt součástí toho systému, kdy pořád něco musíme a kdy nás čas, který běží, dostává do neustálého stresu. A hlavně jsme pochopili, že společně dokážeme velké věci. Oba dva jsme si uvědomili to, co nás baví a ani nás nenapadlo, že by nás to takhle mohlo spojovat. Pracujeme na svém projektu, pracujeme na sobě samých a společně jsme prostě silnej tým.

Takže nemáme dům, nemáme obrovské impérium s miliony zaměstnanců, nemáme peníze, ale máme smysl života, sami sebe a vize, za kterými si jdeme.

Přestali jsme plánovat každý den a opravdu je strašně fajn, když nevíte, co bude zítra. Nemáme plány, máme vize a vše přijímáme tak, jak nám to život předhazuje. Je to neskutečně osvobozující. Takže nemáme dům, nemáme obrovské impérium s miliony zaměstnanců, nemáme peníze, ale máme smysl života, sami sebe a vize, za kterými si jdeme. Děláme to, co nás naplňuje a jsme za to strašně šťastní. A vy? Vy jste naší neoddělitelnou součástí, protože díky vám, můžeme kráčet po cestě, kterou jsme se vydali. Jen díky vám dává smysl to, co děláme!

Nechoďte po vyšlapané cestě, vytvořte si vlastní cestu a buďte šťastní!

Všechno, co se nám děje, tak nám vlastně ukazuje směr, kterým se máme ubírat. Nechoďte po vyšlapané cestě, vytvořte si vlastní cestu a buďte šťastní! Všímejte si znamení a věřte sami sobě, protože jen vy sami, dokážete cokoliv si usmyslíte! Tak a kdo to dočetl až sem, tak získává zlatého bludišťáka. Tohle prostě nešlo napsat ve zkratce. Mějte krásnej den! A ještě jednou obrovský díky, že jste v tom s námi!

Vaše sentimentální Ňuňu :-* :-* :-*

The post Prostě jsme si řekli: Sereme na to! appeared first on Live More!.

Pocítila jsem po dlouhé době hroznou svobodu. V čem? V tom, že jsem se projížděla po ulici v plavkách a nikdo na mě neházel znechucený pohledy, nikdo mnou nepohrdal a nikdo se mi nesmál. Bylo to přesně naopak!!!

Na Den nezávislosti jsme vytáhli kola a jeli se projet k pláži, kde to v tento den nejvíc žije. Projížděli jsme se na kole ulicí, kde to byla jedna velká párty a pak jsme šli chvíli zarelaxovat na pláž. Byla jsem celá mokrá a už jsme chtěli jet zpět a já říkám Balůovi, že bych se taky jen tak chtěla projíždět po ulici v plavkách jako ostatní. A Balů se na mě udiveně podíval, proč to jako neudělám.

Řekla jsem mu, že mám soudnost a vím, že si to nemůžu dovolit, protože jsem tlustá a není to tak pěknej pohled. Ano, světe div se, mám doma zrcadlo a vím, jak vypadám. Načež se strhla lehce jiskřivá debata, kdy mi Balů řekl, že to řeším úplně zbytečně, že jsem v Americe a tady se přece tohle neřeší. No a řekl mi, že pokud mě to uklidní, tak pojede na kole taky bez trička. A fakt jel, prostě podpora úplně maximální!

Jak jsem se cítila? Jako člověk!

Těžko vám asi popíšu pocit, kdy si jedu na kole v plavkách ulicí, na každým výmolu jsem se vždycky pěkně celá rozvlnila a i přesto na mě pořvával nějakej týpek: „Hey what’s up, pretty girl!“ Je to hrozná blbost, ale tohle kdybych udělala v ČR, tak mě lidi normálně ukamenují. Nikdo z vás si nedovede představit, co tohle s člověkem udělá. Jak jsem se cítila? Jako člověk! Kterej se nemusí schovávat a bát se ostatních pohledů. A sebevědomí? O to jsem s přibývajícími kily postupně přicházela a tady se mi zase vrací.

Zdravý sebevědomí a sebeláska je strašně důležitá. Když nemá člověk rád sám sebe, jak může mít rád okolí? A s tímhle jsem měla docela problém, jak jsem přibrala. Nesnášela jsem reakce okolí, pořád jsem to řešila a na sebe jsem se nemohla podívat. Okolí jsem přestala úplně řešit a hrozně se mi ulevilo. Tohle všem doporučuji, neřešte, co chce okolí! Řešte to, co chcete vy!

Zdravý sebevědomí a sebeláska je strašně důležitá.

Největší problém jsem asi měla s tím přijmout sama sebe a mít se ráda. A po pravdě pořád na tom pracuji. I když jsem se rozhodla zhubnout, tak mi těch pár kilo, který jsem zatím shodila k té sebelásce pomohlo, ale asi to ještě není úplně ono. Každopádně až zhubnu podle svých představ, tak se asi budu milovat, jak nikdá

Nicméně je neuvěřitelnej pocit žít bez nátlaku okolí a bez stresu, že mě zase jen bude někdo soudit. Je to taková pohoda, volně dýchat, neřešit, co si vzít na sebe, aby se to lidem líbilo a aby na mě blbě nečuměli. Rozhodně nechci, aby to vypadalo, že obhajuji obezitu!!! Měli bychom o svoje tělo pečovat s láskou, ale jsme jen lidi a děláme chyby. Necháme se lehce strhnout k nějakým průšvihům.

 Je neuvěřitelnej pocit žít bez nátlaku okolí a bez stresu, že mě zase jen bude někdo soudit.

A proto absolutně nemá právo nikdo z nás, nad někým polemizovat, řešit ho, vymýšlet si konspirační teorie, jaký má život a dělat si o člověku úsudky na základě toho, jak vypadá. Všichni z nás chybovali, chybují a chybovat budou. Proto nám nenáleží právo odsuzovat druhé. Věřte mi, že si takhle zbytečně vzájemně hrozně ubližujeme a pak hledáme cesty, jak z toho ven.

Teď nedávno mi pod videem přistál komentář, že bych měla mít trochu soudnosti. Bylo to video, kde jsem se nijak zvlášť nevyjadřovala a neměla jsem na sobě ani nic šílenýho. Měla jsem na sobě sukni těsně nad kolena, tričko, který mi nebylo krátký, nikde mi nelezlo břicho nic. Když se balů zeptal slečny nebo paní v čem mi chybí ta soudnost, tak napsala, že bych měla schovat to břicho a boky, že to není moc sexy.

Takže tím, že jsem tlustá, tak bych měla chodit v hábitu nebo se oblíkat, jak nějaká mamina? Já jsem se nad tím komentářem ani nepozastavila, ale Balůa to hrozně naštvalo. Tohle je přesně ta vlastnost, která se nám nelíbí a se kterou jsme se tady ještě nesetkali. Pochopila bych názor slečny nebo paní, kdybych se procházela po módním mole a dělala ze sebe největší sexbombu, pak má možná právo to napsat. Ale já se prohřešila pouze tím, že jsem si na sebe vzala to, v čem se cítím dobře. A to je přesně to, co je špatně.

Ráda bych apelovala na všechny tyhle rádoby módní kritiky a nevím, jak jinak je ještě nazvat. Všichni máme doma zrcadlo a víme, jak vypadáme. Uvědomte si, že to, s kým mluvíte, je člověk. A můžete mu podobnými poznámkami dost ubližovat. Nejste v jeho kůži, nevíte, co má za sebou a vám nenáleží právo ho jakkoliv soudit. Nechte si ty poznámky pro sebe. Pokud vás obezita nebo špeky nějakým způsobem pohoršují, tak se s tím člověkem nestýkejte a neubližujte mu!

Takže? Ať už jste hubení, při těle nebo tak akorát, je to jedno. Vždycky se mějte rádi za všech okolností a neberte si tolik k srdci útoky ostatních. Dopřejme si trochu té svobody a mějme se rádi takoví, jací jsme A pokud vám ty špeky vadí a je to nepřekonatelná překážka k tomu, abyste se přijali, což je můj případ, tak hold nezbývá nic jinýho než vstát a něco s těmi špeky udělat. Každej krok vpřed je důležitej a počítá se! Nezapomeňte, že ti rádoby kritici kritizují právě z toho gauče, takže budete vždy o krok před nimi.

Jinak tohle je oficiálně moje první veřejná tlustoprdská fotka se vším všudy. Chtě nechtě jsem se vždy fotila tak, aby nebylo nic vidět A dokonce jsem jen v plavkách i ve videu a jsem s tím v poho. Čekejte od nás cokoliv kromě přetvářky a dělání ze sebe něco, co nejsme Vím, že se to dnes nenosí, ale nám je to fuk!

Mějte se krásně a vyvalte špeky pěkně na sluníčko a načerpejte energii!

Vaše oplácaná Terka

The post Ukázala jsem světu svoje špeky! appeared first on Live More!.

Viděla jsem se pořád na pláži s knížkou a nějakým dobrým drinkem. No ruku na srdce, trošku jsem asi byla naivní, protože tenhle milionářskej život mě teprve čeká, že. Dělám si srandu, samozřejmě realita je taková, že trávíme hodně času u počítačů skrze práci. Když jsme někde venku, tak natáčíme videa a když se opravdu jednou za čas dostaneme na pláž, tak se snažím každou minutu nasát tu nádheru, dýchat ten úžasnej vzduch a procházet se v písku.

Tohle mě většinou unaví natolik, že potom hned vytuhnu a pak se probudím s přilepeným pískem na puse, otlačeným polštářem na obličeji a spálenými zády. Když se k tomu ještě přidá hlad, tak to už je vražedná kombinace a začnu mrčet, že bychom měli jet domů.

Balů je rád, protože on většinou tak po dvou hodinách plážování už nervózně přešlapuje, že by se jel podívat někam, kde jsme ještě nebyli nebo že by třeba jel do jinýho parku, kde by mohl natočit nějaký pěkný záběry apod. Pak má ještě jednu fázi, která je úplným opakem. A to je taková nuda, která ho tak strašně unaví, že si musí ducnout. Takže my se vždy strašně těšíme na pohodovej letní den, ale ve finále jsme tam většinou, jako dva tragédi, co mají pořád nějakej problém.

čtyři dohody

No jednoduše jsem tím chtěla říct, že jsem se pořád nedostala ke knížkám, jak bych chtěla. Pořád si říkám, že si budu číst před spaním, jenže když vezmu do ruky knížku, tak mám výčitky, že bych měla číst knížky ve zjednodušené angličtině, abych konečně pořádně dopilovala tu anglinu. Jenže ty příběhy mě moc nebaví. Mluvím o Pinguin Readers. Je to super na angličtinu, ale není to počteníčko, který bych si představovala. Každopádně tohle doporučuji všem, co se snaží naučit anglicky.

Jsou to výmluvy, kdybych chtěla, tak si to zorganizuju tak, abych byla schopná si za den přečíst od každýho něco, ale to je právě ten problém. Organizace času. Ta mi vůbec nejde. Jestli máte nějaký cenný rady, jak si přes den udělat čas na knížku, aniž byste museli mít výčitky, že byste vlastně měli dělat něco úplně jinýho, tak do komentu s nimi.

Pořád jsem nepřišla na chuť elektronické podobě. Navíc miluju, když si můžu tu knížku osahat, vidím na ni i když svítí sluníčko a hlavně miluju její vůni.

Ale proč vlastně tenhle článek? Na streamech se mě hodně ptáte, co čtu, co mám ráda za knížky a žánr, proto vám to tady sepíšu. Každopádně kdykoliv jedeme do Česka, tak s sebou pašuju spousty knížek, protože jsem pořád nepřišla na chuť elektronické podobě. Navíc miluju, když si můžu tu knížku osahat, vidím na ni i když svítí sluníčko a hlavně miluju její vůni. Balů je ze mě vždycky nešťastnej, protože pokaždé bojujeme s váhou kufrů. On se chudák diví, proč jsou ty kufry tak těžký a já nevěřícně kroutím hlavou, že to taky nechápu, vždyť tam nic nemáme.

Pak doma na stůl vyskládám třeba deset knížek a on na mě hodí výraz: „Děláš si prdel?“ No nedělám, i když teď nečtu, tak ty knížky přeci potřebuju. Mám tady i kuchařky, bez těch ani ránu. Ty jediný mi omluvil, zbytek jsem musela obhajovat. Každopádně, ať jedeme kdykoliv kamkoliv, tak mám u sebe vždycky knížku, podle toho taky tak vypadají, ale nikdy člověk neví, kdy se naskytne chvilka přečíst pár řádků.  Ale tak pojďme teda k tomu, co ráda čtu. Nebudu vám vypisovat seznam, co všechno jsem přečetla, ale vypíšu vám knížky, které jsou pro mě srdeční záležitost.

Když mám náladu na „příběh“, tak okamžitě sáhnu po příběhu ze starověkého Egypta. Tohle mě oslovilo natolik, že jsem ani nezkusila hledat cokoliv jiného. Nevím proč, ale nějakým způsobem mě hrozně fascinuje historie Egypta a její kultura. Z této oblasti jsou moje nejoblíbenější knížky:

• Egypťan Sinuhet – Mika Waltari – Tohle je naprosto srdcová záležitost. K téhle knížce mě vlastně přivedla mamka, když jsem se jí jednou zeptala, že bych si chtěla něco přečíst a ona mi dala tuhle knížku, že by se mi mohla líbit. Líbit? Naprosto jsem se do ní zamilovala. Je to už strašně dávno, co jsem ji četla a těším se, že si ji přečtu znova.

• Král a Bohyně – Judith Tarr – Tuhle knížku jsem právě „shltala“ za jeden týden na dovolené v Itálii. Je to nádhernej silnej příběh zase ze starověkého Egypta, je tam LOVE, no co víc si přát, já tyhle knížky fakt zbožňuju.

• Řeka Bohů 1. až 4. Díl – Wilbur Smith – Řeku Bohů už si dávám podruhé dokola, protože to jsou tak úžasný příběhy, já se do těchto knížek vždycky tak snadno ponořím. Nevím, jestli jsou nějaké další díly, jak začaly přípravy na stěhování, tak šly knížky bokem a co jsem tady, tak jsem se o to nezajímala, ani nevím proč. Každopádně nejvíc mě asi uchvátil ten první díl. Tohle jsou knížky mýho srdce fakt!

Další žánr nebo jak to mám nazvat, jsou knížky o životě. O smyslu života, o životě po životě apod. Takový myšlenky, který by nám asi měly být jasný, ale kolikrát bohužel nejsou…

• Čtyři dohody – Miguel Ruiz – Nevím, jestli zmiňovat tuhle knížku, protože asi neznám nikoho, kdo by ji neznal. Připadala jsem si snad už jediná na světě, kdo ji nečetl. A chystala jsem na ni už strašně dlouho. Pak jsem ji dostala darem od mojí nejmilovanější tety a přečetla jsem si ji. Tak čistou pravdu jsem asi nikdy nečetla. Jsou tam tak samozřejmé věci až nám jsou bohužel tak moc cizí. Tuhle knížku by si měl fakt přečíst celej svět a aspoň zpola se podle ní řídit.

• Miluj svůj život – Louise L. Hay – Pro někoho se to může zdát už jako taková esoterika, protože mě osobně nezaujal moc ten název, ale to jádro té knížky, pro mě byl takovej první krok zajímat se trochu víc o sebe a o život. Tuhle knížku doporučuji všem, kteří hledají v životě nějaký směr. Je tam krásně napsaný, proč se nám třeba dějí určité okolnosti a tak. Já jsem na tuhle knížku koukala trochu skrz prsty, ale stala se moji srdcovou záležitostí takovým způsobem, že strašně ráda sáhnu po čemkoliv od Louise L. Hay. Mám od ní ještě motivační kartičky „Dokážu to“ a knížku „Uzdrav své tělo“ a to jsou tak neskutečně motivační a nabíjející věci, že bych ráda časem od Louise L. Hay přečetla všechno.

• Život po životě – Raymond Moody – Tahle knížka se mi dostala do ruky, když jsem psala diplomku. Měla jsem tam téma smrti a hledala jsem knížky s touhle tematikou a nějak mě zaujala tím názvem. Tak jsem si ji půjčila na oddech, až dopíšu diplomku. Sice by mohla být tak poloviční, protože se tam spousta příběhů opakuje, ale ta pointa nebo to jádro té knížky mi strašně, ale opravdu strašně pomohlo smířit se s máminou smrtí. Neříkám, že jsem s tím vyrovnaná, tohle je taková jizva, která vám zůstane do konce života a budete tím nějak poznamenaní, ale opravdu mi to strašně pomohlo jinak smýšlet o smrti.

• Kdo se bojí smrti – Jan van Helsing – Tohle pro mě bylo hrozně těžký a zároveň hrozně poutavý čtení. Fakt jsem si kolikrát musela přečíst tu kapitolu dvakrát, abych to pochopila a stejně jsem měla pocit, že to nechápu. Nicméně minimálně to, co jsem pochopila, pro mě bylo hrozným přínosem z pohledu vnímání smrti. K téhle knížce se musím někdy vrátit. Jen říkám narovinu, že to není pohodový čtení, je to náročnější knížka, ale je fakt úžasná!

• Karmická Sinusoida, Vesmírná Sinusoida a Vztahová sinusoida – Ester Davidová – Tyto knížky asi znát nebudete. Každopádně jsou strašně zajímavý a otevírají snad všechna životní témata vztahy, finance, závislosti, nemoci a celkově takový ty problémy dnešní doby. Je to propojený s příběhy z regresních terapií a mě tyhle knížky strašně pomohly pochopit spoustu věcí. Asi bych je doporučila pro někoho, kdo jakoby hledá sám sebe. Takže jsou to takový moje další srdcovky.

Nevím, jestli bych dokázala říct, že mi tyhle knížky změnily život. Ten si měníme my sami, ale můžu s jistotou říct, že mi pomohly ve spoustě věcí i třeba v případě, kdy jsem potřebovala jen nasměrovat nebo si jednoduše odpočinout a relaxovat.

Ta tematika „život po životě“ mě hrozně zajímá, ale musím mít na tyhle knížky vyloženě náladu. Což mě hrozně mrzí, že tady nic podobného nemám, protože tady tu náladu mívám dost často. Dost tady přemýšlím třeba u moře o životě, jeho smyslu i smrti a mám náladu si právě něco takovýho přečíst a nic jsem si nedovezla, takže, jak se pojede do Česka, tak to bude asi zase nálož. Balů těš se!

Nevím, jestli bych dokázala říct, že mi tyhle knížky změnily život. Ten si měníme my sami, ale můžu s jistotou říct, že mi pomohly ve spoustě věcí i třeba v případě, kdy jsem potřebovala jen nasměrovat nebo si jednoduše odpočinout a relaxovat.

Každopádně budu hrozně moc ráda, když mi do komentáře, ať už tady nebo na facebook do zpráv nebo vlastně kamkoliv napíšete třeba svoje tipy. Podle těchto pár knížek asi tušíte, co mě zajímá, takže pokud máte taky nějaké knížky, které vás hodně oslovily, tak budu ráda za jejich doporučení. Neříkám, že si je hned přečtu, protože nejdřív si musím nějak zorganizovat ten čas, abych se dostala ke čtení mnohem víc. Ale budu je mít ráda na seznamu a až pojedeme do ČR, tak budu mít aspoň z čeho vybírat. Moc díky všem!

Mějte se krásně!!!

Vaše Terka

The post Na pláž s knížkou appeared first on Live More!.

Když jsem byla malá, pamatuju si, že jsme s našima vždycky před večeří šli na procházku. Venku sněžilo, byla zima a ty procházky jsem fakt milovala. Koukali jsme lidem do oken, jak se už chystají k večeři, na ulici to vonělo řízkama, všude vánoční světýlka, zablbli jsme si ve sněhu a šli domů.  Doma jsme se hezky oblíkli a šli k večeři, pak samozřejmě následovala oblíbená část, kdy se šlo ke stromečku, kde se nějakou záhadou objevila spousta dárků. Za tohle musím našim hrozně poděkovat, především mamce, která vždycky doma vytvořila úžasnou vánoční atmosféru a já proto Vánoce opravdu od malička miluju.

Vánoce jsme měly vždycky super

Když se naši rozvedli, tak i přesto, že jsme nebyli kompletní rodina, tak Vánoce s mamkou byly vždycky super. Držely jsme všechny tradice a Vánoce jsme si udělaly vždycky boží. Bohužel ty procházky už nebyly tak kouzelný, protože se málokdy zadařilo, aby byl na Vánoce sníh. Už to nebylo ono, nebylo to takový kouzelný a pohádkový.

No to bylo kouzlo, po pláži jezdil přiopilej Santa Claus na velbloudovi, pak následovaly úžasný vánoční programy pro turisty a štědrovečerní večeře v podobě exotickýho rautu, ze kterýho mě pak akorát chytla faraonova pomsta.

Vánoční procházka na blátě

Když mamka umřela nějak jsem nebyla ještě schopná všechno přijmout a hlavně jsem nebyla schopná slavit Vánoce, který byly vždycky úžasný hlavně díky ní. Po její smrti jsem Vánoce bojkotovala a strávila je v Egyptě. No to bylo kouzlo, po pláži jezdil přiopilej Santa Claus na velbloudovi, pak následovaly úžasný vánoční programy pro turisty a štědrovečerní večeře v podobě exotickýho rautu, ze kterýho mě pak akorát chytla faraonova pomsta. Ale byla jsem za to ve finále ráda, nechtěla jsem Vánoce ani cítit a tam se to povedlo.

Akorát Timíka ty naše procházky moc nebavily

Další rok pro mě byl příchod Vánoc zase takovej stresující. Jenže pak se ve mně něco zlomilo a řekla jsem si, že přece Vánoce od malička miluju a díky komu? No přece díky mamce! Určitě by nechtěla, abych takhle Vánoce odepsala. Tak jsem si doma nazdobila stromeček. Byla jsem za něj ráda, ale bylo to takový prázdný, necítila jsem to opravdový vánoční kouzlo.

Vánoce s nimi byly skvělý, jenže pak jsem jela domů, kde jsem byla zase sama s tím svým ozdobeným stromečkem. Takže to bylo zase takový smutný a prázdný.

Navzdory všemu trápení jsme si ty Vánoce užívaly jako by byly poslední (Bohužel byly předposlední )

Vánoce jsem strávila se svoji úžasnou rodinkou, se svojí tetou, která je pro mě anděl a nejúžasnější člověk na světě. Je to vlastně mamčina sestřenice, ale ujala se mě, jako bych byla její další dítě. Vánoce s nimi byly skvělý, jenže pak jsem jela domů, kde jsem byla zase sama s tím svým ozdobeným stromečkem. Takže to bylo zase takový smutný a prázdný.

To byly první Vánoce, kdy nám přibyl novej člen rodiny (Nelča)

No pak přišly první Vánoce s mým milovaným medvědem Balůem a bylo to úplně o něčem jiným. Objížděli jsme obchody a vybírali si dekorace na stromeček, koupili jsme si živej stromek, pekli jsme, udělali jsme si prostě plnohodnotný skvělý Vánoce. A tak tomu vlastně bylo po celou tu dobu, co jsme spolu. Jenže pak jsme se přestěhovali na Floridu a já jsem si říkala, že to prostě nebude ono. Jít na štědrej den ven v kraťasech a žabkách prostě nemůže být ta správná vánoční atmosféra.

První Vánoce v Americe, v novým domově

Minulej rok jsme si ty Vánoce moc neužili. Protože jsme se vlastně 22. prosince stěhovali do novýho bytu. Bylo to všechno takový hektický, ale zvládli jsme to, jenže jsme tu správnou vánoční atmosféru vůbec nestihli nasát. Když už jsme měli konečně svoje „doma“ a konečně jsme si mohli oddechnout a užívat si pohodičku a klid, tak jsme se museli pomalu chystat na odlet do Česka, kam jsme museli krátce po Silvestru skrz moje nezdařený státnice.

Samozřejmě bez řízku a salátu to pro nás nejsou Vánoce

Letos je to jiný. I když je venku teplo, je to skvělý. Všude je výzdoba. Přiznávám, že vánočně nasvícený palmy jsou trochu zvrácený, ale má to tady svoje kouzlo. Všichni si přejí Merry Christmas, hrají tady všude vánoční písničky. Nazdobili jsme si stromeček, máme zapálený svíčky, krásně provoněný byt od vánočního pečení a celkově si to hrozně užíváme.  Vánoce v Americe nikdo nepřehlídne, protože tady se opravdu řeší všechno ve velkým. Vánoce jsou tady hrozně oblíbený. I když je to takový víc komerční, jde vidět, že lidi si to užívají úplně na max.

Je pravda, že si dovedu lehce představit Vánoce někde na horách, kde je sníh, ve srubu u krbu. A určitě si chceme takový Vánoce do budoucna dopřát, ale musím říct, že tady absolutně nepostrádám vánoční atmosféru, takže Vánoce v teple mi vůbec nevadí. Počasí přes zimu tady hrozně skáče nahoru a dolů. Jeden den je na žabky a kraťasy a druhej den na boty a mikinu. Ale hlavně je pořád krásně, i když je chladněji, tak svítí sluníčko a je fajn.

Letos si to užíváme úplně na max

Teď jsme měli nedávno s Balůem takovou jiskřivější výměnu názorů, už ani nevím, kvůli čemu to bylo, ale bylo to určitě hrozně důležitý. A já mu říkám, že se můžeme klidně na celý Vánoce vyprdnout, že jen kvůli mně je dělat nemusíme. A on se na mě podíval a říká mi: „Ňuňu (Tak mi říká Balů), pro mě byly dřív Vánoce spíš opruz, ale s tebou mám Vánoce hrozně rád. A nechci se na ně rozhodně vypadnout, už se na to tak těším, jak si uděláme tu naši pohodičku a ty umíš vytvořit tu správnou atmosféru.“

O tom přece Vánoce jsou, o zážitcích a trávení společných chvil s těmi, které milujeme.

No jasný, že mě to dostalo, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že mamka ve mně zanechala kus toho vánočního ducha, kterej jen čekal na tu správnou osobu, se kterou bude moct ty Vánoce sdílet se vším všudy. Proto je úplně jedno, na kterým světadíle se momentálně nacházíte. Je jedno jestli je teplo nebo mráz. Je jedno jestli jsou umytý okna nebo ne. Důležitý je, aby jste byli s těmi, které milujete a společně si tak vytvoříte tu nejlepší vánoční atmosféru. Na co budete vzpomínat? Na to jak bylo venku nebo jestli se vám blýskaly okna? Určitě ne. Vzpomenete si na to, jak děti nedočkavě trhali balící papír, jak ho váš pes roztahal po celým bytě a jak jste hasili prskavku, která vám spadla na koberec. O tom přece Vánoce jsou, o zážitcích a trávení společných chvil s těmi, které milujeme.

S Vánočními články ještě rozhodně nekončíme!! Přejeme vám všem, aby jste si užívali vánoční atmosféru, jak jen nejvíc to jde!!!

Vaše Terka ????????????

The post Vánoce v teple appeared first on Live More!.

Často to tak bývá i v případě, když přijdou děti. Vše se točí jen kolem nich a z manželů nebo partnerů se stávají pouze vychovatelé. A tak má člověk takovou chuť si zarandit nebo prožít nějakej hezkej večer, kterej se nebude týkat práce, fotbalu nebo dětí.

My máme s Balůem opravdu jedinečný vztah. Ještě zvlášť v dnešní době. Jsme spolu 5 let a osm měsíců a do této chvíle jsme spolu trávili každej den a každou noc. Nebyli jsme od sebe dýl jak půl dne a odloučeně jsme za tu dobu strávili pouze jednu noc. Jenže tím, že tady začínáme od úplné nuly, tak jsme dost vytížení. I když jsme spolu celej den doma, tak sedíme u počítačů a jdeme spát naprosto vyšťavení. Ani jsme vlastně ještě pořádně nezažili stereotyp. Takže tohle moc neznám a už jsem z toho byla taková otrávená. Měla jsem pocit, že i když jsme spolu, tak jsme vlastně bez sebe.

Měla jsem pocit, že i když jsme spolu, tak jsme vlastně bez sebe.

A tohle mě teda fakt už přestalo bavit. Měla jsem takovou chuť si zarandit, být pro toho druhýho takovou tou opečovávanou perličkou. Chtěla jsem mít kolem sebe takovou tu měkkou zamilovanou vatičku. A ne jen, co budeme vařit, anebo můžeš mi zkontrolovat tenhle dokument? Tak jsem si řekla dost! Půjdu prostě na rande!!

A udělala jsem dobře. Prožila jsem nádhernej den, kdy jsem byla ta princezna, které je splněno všechno, co jí je na očích vidět. No ruku na srdce dámy, všechny po tom občas toužíme, samozřejmě čeho je moc, toho je příliš, ale občasný rozmazlování si naše křehký dušičky zaslouží. Asi vás zajímá, kdo byl ten „pan Božský“, který mi tohle dopřál. No samozřejmě, že můj Balů!!!!! Kdo jinej by mi poskytl tu nejlepší vatičku na světě, svůj medvědí úsměv a ochranný křídlo!

Kdo jinej by mi poskytl tu nejlepší vatičku na světě, svůj medvědí úsměv a ochranný křídlo!

My to máme totiž asi naopak než všichni ostatní. Často slýchávám, že si ženský potřebují od svýho chlapa odpočinout a stejně to je i u chlapů. Nebo ponorka, když jsou lidi pořád spolu. My to máme naopak. Nám to moc neklape, když jsme od sebe. Když se toho třeba v týdnu hodně naskytne, Balů má nějaký schůzky, já musím tvrdnout u počítače nebo když jsem dřív musela chodit do školy a doma jsme se jen minuli, když Balů musel za svým zákazníkem. Tohle u nás nikdy nedělalo dobrotu, ale my jsme přišli na zázračnej lék.

Vždycky jsme si udělali rande nebo jsme jeli na „stmelovací výlet“. Bez mobilů, počítačů a všeho. Prostě jen my dva. Jeli jsme třeba na jižní Moravu na jednu noc. Nebo jsme si zašli na véču, a když se nám nikam nechtělo, tak jsme si udělali nějakou dobrotu doma a hráli jsme třeba karty.

A světe div se, vždycky to zabralo. Proto si myslím, že i vzhledem ke všem povinnostem, dětem apod. by pár měl myslet i na sebe. Počátkem nějakýho soužití, svazku, dětí jste byli vždycky jen vy dva, jako pár, když to nebude fungovat mezi partnery, nemůže potom fungovat ani to ostatní.

Takže jsme si udělali výlet do St. Augustine. Pejsky jsme nechali doma, tudíž jsme to byli opravdu jen my dva. Zašli jsme si na výbornej obídek, pak jsme zajeli na pláž, kde jsme jen seděli přitulení a koukali na moře. Prošli jsme si St. Augustine, protože tohle městečko je kouzelný samo o sobě, natož když bylo vánočně nazdobený, takže to byla opravdu taková pohádka. Vzpomínali jsme na naše začátky a fest jsme se nasmáli. Když jsme dojeli domů, tak jsme si dali dobrou véču a pustili si film.

Byla jsem za podmaněnou puťku, kterou žárlivej chlap nechce pustit pařit a ona ho jen poslouchá.

Já tohle opravdu považuju za hrozně důležitý. Takhle nám to prostě funguje. Spousta lidí, co nás nezná, nás má za podivíny, kteří se izolují od světa. Byla jsem za podmaněnou puťku, kterou žárlivej chlap nechce pustit pařit a ona ho jen poslouchá. Nikdo nechtěl pochopit, že to bylo z mé hlavy a že raději strávím večer se svým Balůem než na diskotéce. Tolikrát jsem už slyšela: „No ale to taky není dobrý, když jste pořád spolu, to nebude dělat dobrotu.“ A co máme teda jako dělat?? Měli bychom být pravidelně od sebe, i když to tak nechceme? Jen aby to bylo správně?

Když jsem šla posedět s holkama, tak jsem si celej večer stejně vypisovala s Balůem. Máme to prostě takhle. Jsme divní, protože to máme jinak nastavený? Protože se navzájem nepodvádíme? Protože nehodlám každej den slepičit s kamarádkama a řídit se jejich úžasnýma radama? Protože Balů nevysedává každej den v hospodě a nevykládá, jak už ho doma sere jeho stará? Protože si navzájem nelžeme a všechno si říkáme? Protože si nenadáváme sprostě a chováme k sobě úctu?

Miluju náš divnej vztah a jsem zastáncem toho, že by měl pár o svůj vztah pečovat. Balů je pro mě nejlepší přítel, partner, rodič prostě všechno. Máme rodinu, přátele, ale pro sebe znamenáme absolutně nejvíc. Myslím si, že jsme si vybudovali krásnej základ, abychom se v budoucnu mohli rozrůst a mít tak rodinu, kde je ta opravdová láska. A tohle si hodlám bránit zuby nehty. Fakt je to tolik divný??

Mějte se rádi! ????

Vaše Terka ????????????

The post Měla jsem rande! appeared first on Live More!.

Upřímně? První varování jsem nebrala nijak zvlášť vážně, protože tady hlásí hurikány a tropický bouře docela často. Ostatně je hurikánová sezóna. Naštěstí se z toho pokaždé stala pouze silná bouřka. I sousedi a místní nám říkali, že tady byl silnej hurikán naposledy v roce 2004, takže jsem si říkala, že se to třeba ještě nějak rozfouká.

Největší rozruch asi vyvolaly média, který začaly lidi varovat. Hurikán k nám měl podle předpovědi dorazit v pátek, ale chaos začal už o víkendu a v pondělí, když začali lidi vyprazdňovat obchody. Hlásili totiž, ať se připravíme, že je dost pravděpodobný, že bude vyhlášená evakuace. Tady to totiž funguje tak, že pokud má něco přijít, tak se tady na to chystají opravdu ve velkým. Řídí se totiž heslem: „Better be safe, than sorry!“ To není jako, když se v Česku silničáři diví, že v lednu mrzne a padá sníh.

Města jsou rozdělený na evakuační zóny, v případě Jacksonville je jich 6. My jsme hned ve druhé nejrizikovější, protože bydlíme blízko moře. Před námi je už jen první evakuační zóna – ocean front – tam bydlí lidi přímo u oceánu. Na tuhle zónu už byla vyhlášená evakuace, tudíž jsme čekali, jestli vyhlásí evakuaci i pro nás, a my tak budeme muset opustit náš apartmán.

Přípravy na hurikán začaly ve velkým…

Podle předpovědi a médií to vypadalo, že to bude opravdu mela, tak jsme s Balůem začali řešit, co podnikneme. Byla to naše první zkušenost, takže jsme byly jak Alenky v říši divů. Řešili jsme, jak zajistíme nábytek, kdyby přišla voda a kam bychom jeli v případě, že bychom museli opustit domov. Nevěděli jsme, jestli je ta evakuace povinná. Jestli opravdu musíme opustit náš byt. A co by se stalo, kdybychom zůstali doma. Takže jsme se začali připravovat. Asi bude lepší, když popíšu jednotlivý dny, aby jste se v tom neztratili.

Úterý – nákup zásob

Takhle vypadaly regály s vodou ve všech obchodech

V úterý jsme se rozhodli, že zajedeme koupit nějaký zásoby, protože už bylo jistý, že nás ten hurikán zasáhne, jen jsme ještě nevěděli jakou silou. Potřebovali jsme hlavně vodu a pečivo, nějaký konzervy a jídlo ke konzumaci za studena, až nepůjde elektrika. Ve středu dopoledne mělo proběhnout zasedání, jestli bude nařízena evakuace i pro naši zónu. Všechno nasvědčovalo tomu, že bude. Vyjeli jsme do našeho velmi neoblíbeného Walmartu. Jeli jsme tam, protože na sociálních sítích kolovaly obrázky z obchodů z našeho okolí, že jsou úplně prázdný.

Když jsme přijeli do Walmartu, tak regály s pečivem byly úplně prázdný. Probraný ovoce a regály s konzervama byly taky poloprázdný. Když jsme došli k regálům s vodou, tak nečekaně byly úplně vybrakovaný. Na všechno jsme hleděli s otevřenou hubou a náš nákup zásob dopadl tak, že jsme si koupili dobroty na chuť, co nás zrovna honila mlsná, ale na hurikán jsme neměli skoro nic. Pořád jsme tak srandičkovali a Balů vypadal i docela natěšeně. Já jsem byla v poho, ale podvědomí pracovalo. Měla jsem takovou vnitřní úzkost, pořád jsem lítala na záchod, kde výsledek nebyl vždycky zrovna podle učebnice. Nemohla jsem spát a viděla jsem na mrňatech, že nejsou ve své kůži.

Středa – sehnat vodu a pytle s pískem

Takový fronty byly na pumpách

Druhej den tzn. ve středu, byla okolo 11. dopoledne vyhlášená evakuace pro naši zónu. Dozvěděli jsme se, že evakuace je povinná, ale když někdo neuposlechne a zůstane doma, tak nebude zatčen. Zdůrazňovali však, že ti, co se rozhodli zůstat doma, tak zůstávají na vlastní nebezpečí. Během hurikánu by jim prý nikdo nepomohl, protože všichni záchranáři, policisti atd. budou v bezpečí úkrytů a budou zasahovat až po hurikánu. Což samozřejmě dává smysl.

Když byl na tankovací pistoli sáček, tak to znamenalo, že není benzín

No neměli jsme moc možností. Buď odjet někam na hotel, jenže ty byly totálně přeplněný. Tam, kde jsme třeba našli volný místo, neakceptovali pejsky. Ale stejně se nám na hotel fakt nechtělo. Potom byla další možnost shelter, kde byl opět problém s pejskama. Absolutně se nám nechtělo z domu, tak jsme probírali všechny možný varianty. Nemáme tu nikoho, u koho bychom mohli složit hlavu, takže jsme byli opět odkázáni sami na sebe.

Pytle s pískem už nebyly, tak si musel každej nabrat sám kolik potřeboval

Když jsme se bavili se sousedama, kteří už tady tyhle situace několikrát zažili, tak nám řekli, že rozhodně zůstávají doma. Jednak skrz zvířata, a když jsme se zmínili o shelteru, tak nám řekli, že nehodlají jít mezi lidi, před kterými po zbytek roku ochraňují svůj majetek. Podle jejich vyprávění v těch shelterech bývají většinou lidi, jako jsou bezdomovci, sociálně slabší, zloději apod. Tohle vám nemůžu potvrdit, protože jsme tam nebyli. Říkala to sousedka, takže opravdu nevím, jak to je doopravdy.

Lidé si nabírali písek i na pláži

Rozhodli jsme se zůstat doma. Já jsem ještě potřebovala dokončit práci, kterou jsem musela odevzdat v termínu, takže jsem zůstala doma a Balů vyrazil do ulic shánět vodu, natankovat, vybrat peníze z účtu a zajet pro pytle s pískem, který jsme si chtěli dát přede dveře. No řeknu vám, že to mi bylo teprve úzko. Když jsem byla doma sama a Balů mi posílal fotky, co se v ulicích děje. Měla jsem sama doma opravdu hroznej pocit. Fuj, nechci na to ani už myslet.

Na barikády lidi psali různý vzkazy pro Matthewa

Já se cítím s Balůem hrozně v bezpečí a bez něj jsem se doma cítila teda fakt děsně. Nicméně psal mi, že pytle s pískem došly, že budou druhej den ráno a že se mu podařilo sehnat vodu. Tak jsem si říkala pecka, budeme připraveni. Dala jsem ještě zamrazit kanystry s vodou, kdyby náhodou vypnuli elektriku, tak abychom mohli dát do ledničky zmraženou vodu a vydrželo nám tam jídlo co nejdýl v chladu.

Upekla jsem buchtu a netrpělivě vyhlížela Balůa, kterej chudák objížděl celej Jacksonville kvůli benzínu, protože byly všechny pumpy úplně suchý. Rodina a spousta z vás se hrozně divila, co tam ještě děláme, proč jsme se rozhodli zůstat doma a proč nejedeme pryč. Strašně těžko se to vysvětluje, ale podle předpovědi to vypadalo, že nás oko hurikánu mine a že pomalinku slábne.

V komplexu zůstávalo doma docela dost lidí. Bydlíme ve velkým betonovým baráku, ve kterým je osm bytů. My bydlíme v přízemí a celej komplex je kolem dokola chráněnej stromy, takže největší hrozba nebyl vítr, ale spíš voda. Hurikán díky rozdílům v tlaku vzduchu zvedá hladiny řek a moře i o několik metrů a k tomu s sebou přináší neskutečně vydatný déšť. Na Haiti hlásili, že může napršet během pár hodin i metr vody!!! U nás předpovídali, že v nejhorším případě se může zvednout hladina řeky a moře o neuvěřitelných 2,5m! No, byli jsme připraveni tak, abychom kdyžtak mohli kdykoliv odjet.

Hrozně těžko se to vysvětluje, ale kdybych seděla doma u televize a viděla, co se na druhým konci světa děje, tak bych se taky divila, proč ty lidi nejedou do bezpečí, že to jsou úplní blázni. Ale když je člověk tady a všechno to prožívá, mluví s lidma okolo, kteří už mají zkušenosti, tak je to opravdu úplně jiný. My jsme si tady ty lidi s Balůem rozdělili na dvě skupiny. Jedni to brali jako dobrej důvod k párty a udělali si pohodu. Druhá skupina byli zase extrémně ustrašení lidi, kteří vypisovali na sociálních sítích, že ti co zůstali doma, tak čekají na smrt. Takže asi tak.

Čtvrtek – sehnat zábrany na okna a pytle s pískem

Byli jsme připraveni a už jen čekali, co přijde

Protože ve středu už nebyly pytle s pískem, tak jsme hned ráno vyrazili do technických služeb. Sice už neměli pytle s pískem, ale měli písek. Jeli jsme úplně nepřipraveni, takže jsme neměli do čeho ten písek dát. Naštěstí, tam lidi nechávali tašky a pytle, co jim zbyly pro ostatní. Tak jsme nabrali písek do pytlů. Brali jsme i sousedce, takže jsme tam ztvrdli docela dlouho.

Balů to musel trošku vytunit, aby nám to sedělo na okna

Sehnat zábrany na okna bylo dost těžký, protože v Home Depot i Lowe’s (něco jako Obi, Hornbach atd.) tyhle věci už dávno neměli. Balůa napadlo, že zkusíme zajet za okolní obchody, kde jsou vjezdy pro zásobování, jestli nenajdeme vyhozený nějaký desky nebo tak něco. Za jedním jsme našli docela pevnou izolaci. Ideální. Tak jsme to naložili a jeli zpátky domů. Byla jsem hrozně unavená, protože mi moc nešlo spát. Člověk prostě neví, co přijde.

V ulicích to vypadalo jako v katastrofickým filmu. Ulice prázdný, domy zabarikádovaný, obchody vybílený, výlohy zakrytý, pumpy suchý. Ještě jsme jeli koupit nějaký svíčky a sehnali jsme dokonce i toasťák. Pak už jsme jeli domů a čekali, co přijde. Byli jsme se ještě podívat u moře a úplně jsme se zděsili, jak bylo rozbouřený. Hlásili, že v pátek mají být až 6m vysoké vlny, no začala jsem věřit, už teď měly tak 4. Na pláži bylo ještě pár lidí, kteří si tam nabírali písek.

Pátek – den D

těžko člověk věřil vlastním očím

Nebudu lhát, že to nebylo děsivý. Nějak jsem cítila, že to bude v pohodě, ale hrozně jsem se bála, co přijde. Upřímně mě ani nedostal do depky ten hurikán, co měl přijít, ale ta hrozná atmosféra tady. Kdybychom měli dítě, tak bych rozhodně chtěla odjet z města. Ale takhle jsem si říkala, že to spolu zvládneme. Byli jsme všichni pohromadě, což pro mě bylo nejdůležitější. Hlavně Balů mi je v těchto situacích opravdu obrovskou oporou a vím, že by nedopustil, aby se nám něco stalo. Takže jsem byla v takovým klidu neklidu.

Balů je pro tyhle situace nadšenej, tyhle živly miluje. Ale v tom smyslu, že je to opravdu takový koření života, kdy člověku ta příroda chce ukázat, kdo je tady pánem. Je to pro něj adrenalin a miluje to. Buďte v klidu, taky to nechápu. Já jsem posera a bála jsem se, ale pořád jsem byla v určitým klidu, nedovedu to moc popsat.

Těsně předtím než měl hurikán přijít, tak jsme se jeli podívat ven. A bylo to fakt takový apokalyptický. Viděli jsme polámaný stromy. Utržený střechy. Polámaný ploty. A taky jak se postupně zaplavovalo pobřeží. To ve mně vyvolalo asi největší hrůzu, jak se ta voda rozdivočela a posunula. Vždycky se šlo k pláži ještě kus přes duny. Když jsme na to místo dojeli, tak po dunách ani stopy, molo stržený a na místě, kde jsme sedávali bylo rozbouřený moře, kde byly několikametrový vlny. Jako opravdu respekt. S naším velkým autem to házelo, jako bychom seděli v nějakým prdítku.

Venku fučelo, že jsem měla co dělat, abych se udržela na nohách. Palmy byly ohnutý, jako by byly z gumy, ty stromy tady teda hrozně dostaly zabrat. Ulice plný vody, kde byly naplavený řasy a zbytky mola. Viděli jsme, jak se na domech trhá to dřevěný obložení. V našem komplexu byly popadaný stromy. Dokonce někdo nechal u pláže auto, kterýmu nebyly vidět kola, jak bylo zaplavený řasama z moře.

Na tohle jsme docela hleděli, že tam takhle někdo nechal svoje auto

Takový obrovský vlny jsem ještě v životě neviděla. Z toho rozbouřenýho oceánu šel hroznej děs. Vzhledem k tomu, jak silně fučelo, tak ty kapky deště byly jak břitvy. Pěkně to bolelo do obličeje. Venku to prostě bylo fakt šílený a už jsem se hrozně těšila domů, protože jsem se tam necítila vůbec dobře. Balů točil a fotil jak zběsilej a já zděšeně koukala po okolí, aby na nás někde nespadl strom.

Přijeli jsme promočení domů, já stihla ještě udělat jídlo, napustili jsme si vanu plnou vody. To kdyby později voda netekla, abychom měli na splachování. Jen co jsme se najedli, tak vypadla elektrika. Zbytek vám asi už moc nepopíšu, protože jsme byli doma, se zabarikádovanýma oknama a bez elektriky, tak jsme moc neviděli co se venku děje. Krátili jsme si čas hraním karet, kecali jsme a slyšeli, jak venku hrozně fučí. Taky jsme zjistili, že jsme pěkně závislí na moderní technologii, protože jsme se bez telky, pořádnýho světla a internetu hrozně nudili.

V noci se to docela uklidnilo, tak jsme vylezli ven, vyvenčili jsme mrňata a kecali jsme se sousedem. Ptali jsme se, z jakýho důvodu zůstal doma. A on, že už se jednou nechal evakuovat a strávil snad celej den v zácpě, která vedla z města pryč. No a taky hlavně skrz psy. Prej byl mnohem klidnější doma. Když byl dříve evakuovanej, tak nevěděl, co se děje, jestli bude ještě mít kde bydlet.

Ještě když nám šla elektrika, tak jsme psali tady do skupin na facebooku, jaká je v okolí situace. Během chvíle nám začali lidi psát, jak nám jsou strašně vděční, protože už si dávno mysleli, že je jejich dům srovnaný se zemí. Měli informace jen z médií, ze kterých to vypadá vždycky děsivěji, než to doopravdy je. Psali nám, ať jsme opatrní a že si nesmírně váží informací, která jsme jim podali. Těch lidí nám psalo strašně moc a bylo to fakt neuvěřitelný a hrozně milý.

Sobota – den poté

Druhej den bylo úplně úžasný počasí

Šli jsme spát až nad ránem, takže jsme vstávali až kolem desáté. Po probuzení to byl takovej šok. Bylo to jako by se člověk probudil ze zlýho snu. Venku úplně azuro, svítilo sluníčko. V komplexu všichni v pohotovosti, odklízeli ten nepořádek atd. Během chvilky se spustila elektrika, takže tady panovala hrozně dobrá nálada a radost, že nás Matthew postihl minimálně.

Vzali jsme vody a vyrazili do ulic, podívat se na škody a popřípadě pomoct. V některých částech už bylo úplně uklizeno, že by člověk ani nepoznal, že se tady prohnal hurikán. Na pláži desítky surfařů, v ulicích všichni odklízeli listí a popadaný větve. Prostě neuvěřitelný, všude televize, lidi byli takoví veselí, že nás to nepostihlo takovým způsobem, jak hlásili. My jsme tady na to fakt hleděli jak péro z gauče, bylo to prostě jako by se nic nestalo.

Když jsme dojeli k moři, tak mě zas popadla hrozná úzkost. Hladina byla úplně klidná. To jsem tady ještě nikdy neviděla, protože tady jsou prostě pořád vlny, takže ta klidná hladina byla fakt děsivá. Když jsem se podívala, jak byly všude stržený mola a ty duny byly úplně smetený, tak mi to bylo hrozně líto. Byl to opravdu zvláštní pocit. Škody tady byly fakt minimální, některý části byly zatopený, ale jinak polámaný stromy, stržený mola, pár pochroumaných střech, ale jinak opravdu žádná hrůza. Pomalu taková sobota jako každá jiná.

Když bych měla shrnout svoje celkový pocity, tak to nebylo tak hrozný, jak jsem čekala. Ale to jen z toho důvodu, že nás to opravdu vzalo jen okrajově. Jinak bych chtěla zdůraznit to, jak v takové situaci tady lidí drží pohromadě. Jak se vzájemně podporují a pomáhají si, to je opravdu neuvěřitelný. Kohokoliv jste potkali, tak vám řekl be safe – buď opatrnej. Lidi to psali i na ty zábrany na oknech. V našem komplexu tady obcházel všechny byty správce a ptal se jestli zůstáváme, řekl ať jsme opravdu opatrní a dal nám instrukce, co máme dělat a telefonní čísla, kam volat v případě nutnosti.

Po tom hurikánu na nás dokonce klepali policajti. Bylo to pěkně nepříjemný, když vidíte ve dveřích policajta. Ale on úplně v pohodě, jestli jsme v pořádku. A my že jo, že díky za zájem. A on jestli máme co jíst a pít. A my, že jo, že jsme úplně v pohodě. A on, že je rád, ale kdybychom chtěli, tak že se rozdává jídlo a voda u Arby‘s, ať si tam klidně zajedeme. No hleděli jsme zase.

Surfaři čekali na vlny, ale marně

Na sociálních sítích se nabízeli lidi například, že mají motorovou pilu, že můžou pomoct odklidit spadenej strom ze zahrady apod. Samozřejmě zadarmo. Ta vzájemná podpora tady je fakt neuvěřitelná. Tohle se mi na Američanech strašně líbí, jak si opravdu dokážou vzájemně pomáhat a podporovat se. Tohle z Česka bohužel neznám.

Bylo to pro nás zase něco novýho. Mimochodem přišlo nám hrozně moc otázek, co se týká hurikánu, takže natáčíme video otázky a odpovědi. Proto sledujte facebook a youtube, protože se tam brzy objeví video s odpověďmi na vaše otázky.

Tenhle obrázek tady koloval po sociálních sítích, všichni byli šťastni, že nás Matthew relativně obešel

Člověk si zase uvědomil, jak je malinkej a proti takovýmu živlu opravdu bezmocnej. Od mamčiny smrti si stojím za tím, že bychom opravdu měli prožívat každý okamžik. Neřešit minulost ani budoucnost, ale prožít přítomnost. Nevíme, co nás potká zítra, proto bychom si opravdu měli vážit každé minuty, kterou můžeme prožít. Tohle byl zdárnej příklad. Naštěstí to dopadlo dobře, ale byl to takovej vztyčenej ukazováček, abychom v sobě našli trochu pokory a užívali si každej den s úsměvem. Proto vám teď jeden velkej úsměv posílám!!!

Mějte se krásně

Vaše Terka ????????????

The post Jak jsme prožívali hurikán Matthew appeared first on Live More!.

True Love

Ať chceme nebo ne, tak prostředí, ve kterým žijeme, nás neskutečně ovlivňuje a samozřejmě i lidé v něm. Prostředí, ve kterým se nacházíme právě teď, je pro mě opravdu sen. Kdyby mě dnes někdo zavřel do paneláku, tak s jistotou můžu říct, že budu do konce života nešťastná. Rozhodně to není o tom, zda bydlíme ve velkým anebo malým bytě. Ostatně s bytem jsme si oproti Česku dost pohoršili, protože tam jsme žili v rodinném domku. Teď máme malý apartmán, který nám prozatím stačí (než bude rodina).

Nicméně já vylezu ven ze dveří a cítím štěstí, pohodu a klid. Řekla bych, že se cítím být vyrovnaná, ale to je asi největší lež, kterou by ženská mohla vypustit z úst. Takže řekněme spíš, že se cítím být v pohodě. Máme to kousek do krásnýho parku, kterej je plnej zvířat a je tam neuvěřitelnej klid. A hlavně máme kousek od baráku úžasnou pláž bez turistů a hotelových komplexů.

Ať chceme nebo ne, tak prostředí, ve kterým žijeme, nás neskutečně ovlivňuje a samozřejmě i lidé v něm.

Florida je i rájem pro surfaře

Musíme pracovat jednou tolik co v Česku. Život tady je o něco dražší. Ale spíše je hlavním důvodem to, že stěhování sem nás stálo opravdu všechno. Přesto žijeme život bez stresu. V Česku jsme byli opravdu finančně nezávislí, tady musíme sakra makat. Tak jak je možný, že přesto všechno jsme šťastnější? Jaktože máme pořád chuť se smát a máme radost ze života?

Pohodička při východu slunce

Život tady je prostě pohodovější, klidnější a pozitivnější. Na mě ta pohoda tady hrozně působí. I když řešíme třeba nějaký nepříjemnosti nebo problémy, tak se sbalíme a jedeme byť jen na hodinku k moři. Vždycky někoho potkáme, kdo na nás hodí úsměv nebo s náma prohodí pár slov. A věřte mi nebo ne, ale když přijedeme domů, tak ty problémy jako by byly najednou o tolik menší. Potom je řešíme s větším klidem a nadhledem. Zjistila jsem jednu věc. Pokud chce člověk rozdávat štěstí, musí být sám šťastný. Pokud je někdo plný negativismu, tak vám horko těžko předá něco pozitivního. A tohle se mi bohužel stávalo v Česku, ať jsem měla sebelepší náladu, vždycky se našel někdo, kdo mi ji zkazil.

Chci vám předat něco milýho a pozitivního.

Proto je i tohle důvod, proč píšu blog, proč natáčíme videa a proč zveřejňuju naše fotky. Chci vám předat něco milýho a pozitivního. Každý z nás řeší nějaký starosti, ale pokud vám video nebo třeba naše fotky vykouzlí úsměv na tváři, tak věřte, že pro nás je to obrovskej úspěch. Takže ano, život u moře, sluníčko, parky, usměvaví lidi mě dělají šťastnější.

Další obrovská změna pro mě je ta, že chci být pořád někde venku. Jít se projít na pláž, vzít pejsky do dog parku anebo si klidně jen sednout a pozorovat zvířata v parku. V Česku, když přišel víkend, tak jsme pořád vymýšleli, kam pojedeme na výlet. Okolí už jsme měli projetý křížem krážem, tak kam dál? Strašně rádi jsme jezdili na Jižní Moravu. Ale přeci jen bylo to už dál, takže jsme si to museli dopředu naplánovat, vymyslet nějaký ubytování (i když to bylo spíš z důvodu abychom si mohli dát vínko.) Chci jen říct, že tady sedneme do auta a nemusíme jezdit nikam daleko, abychom byli v ráji. V Česku to většinou skončilo tak, že jsme zůstali doma na zahradě. A procházky kolem naší miniaturní vesnice nás rychle omrzely. Tady vás většinou vytáhne z postele sluníčko. Vždycky se mi líbilo, jak všichni: „Běžte místo televize na procházku!“ Ale kam? Na procházku po sídlišti? Nebo do pole? Tady už je to pro mě na místě. Opravdu jdu raději místo televize ven, projít se k moři nebo do parku.

Pohodička v parku

Z druhé strany je to kolikrát i mučení, protože ve většině případů je krásný počasí, vy chcete ven, ale když sednete k počítači, tak zjistíte, že nejbližší tři dny se ven určitě nedostanete. Nicméně pořád jsme šťastni za to, jak jsme si to nastavili. Naši prioritou bylo pracovat z domu a být pánem svýho času, takže si můžeme práci naplánovat tak, abychom si užili i koupačku v moři. Občas bývá bohužel omezující i to hlídání pejsků. Ne vždy to jsou pohodáři, kteří chtějí být venku, takže s nima musíme být, třeba ze zdravotních důvodů, doma.

Další změnou, která u mě proběhla je to, že se mi strašně zlepšilo astma. O týhle nemoci mám načtený opravdu hodně, takže vím, že je to hlavně o psychice a od smrti mojí mamky se mi to hrozně zhoršilo. Pořád jsem nebyla schopná s tím nějak pracovat. Tady jsem se dostala do takové duševní pohody, že si na astma ani nevzpomenu. Samozřejmě mi určitě pomohly blahodárné účinky moře, ale myslím, že největší změna proběhla uvnitř mně.

Nežijte tak, aby bylo s vaším životem spokojeno okolí! Žijte tak, abyste byli se svým životem spokojeni vy!

Východ slunce

Vidíte, že všechno není úplně růžový, což snad v životě ani nejde, ale věřte, že ten kdo změní váš život, jste pouze vy sami. Já na sobě pozoruju, že ta obrovská změna, které jsem se dost často bála, mi obrátila život na ruby. Ale jsem si jistá, že to bylo tím správným směrem. Proto trvám na svém – pokud člověk v životě něco chce, měl by si za tím jít. Bez ohledu na cokoliv. Nežijte tak, aby bylo s vaším životem spokojeno okolí! Žijte tak, abyste byli se svým životem spokojeni vy. Pak svoji spokojenost a štěstí rozdávejte ostatním a hned bude na světě líp. Nemyslíte?

Mějte se pohodově

Vaše Terka ????????????

The post Jak mě změnil život u moře? appeared first on Live More!.

Když jsme se dali dohromady s Balůem, tak jsme jezdívali k moři docela často. Oba to milujeme. Vždycky jsme si na pláži povídali, jaký by to bylo ráno vstát a jít na procházku se psem na pláž. Jaký by to bylo žít život jako na dovolené. Byl to jeho sen. Mě ani nenapadlo mít takový sen, přišlo mi to tak moc nereálný a absurdní, že jsem nad tím vůbec nepřemýšlela, že bych tak mohla žít. Zanedlouho se jeho sen stal i mým snem a rozhodli jsme se za ním jít.

Naše první dovolená, samozřejmě u moře

Když si to tak vezmete, jsme tu jen na krátké návštěvě, tak přece ať to stojí za to ne?

Když jsem nad tím zpětně přemýšlela, řekla jsem si, kde je sakra napsaný, že musím umřít tam, kde jsem se narodila? Přijde mi, že máme tak nějak předurčený prostě jít do školy, vystudovat, najít si práci, vdát se/oženit se, vzít si hypotéku, koupit dům nebo byt, porodit dvě děti a pak makat do sedření z kůže, abychom byli schopni tu hypotéku vůbec utáhnout a být tak odkázáni na celoživotní nespokojenost a nadávání, jak je život na prd. Když jsem si to takhle přehrála jako film, řekla jsem si, že takhle žít nechci. Chci mít radost ze života a ten život prožít. Když si to tak vezmete, jsme tu jen na krátké návštěvě, tak přece ať to stojí za to ne? Změnili jsme to.

Ráno mě pravidelně probouzí sluníčko a taková ta exotická vůně, kterou znáte z dovolené u moře.

Tady to milujeme. Jak jídlo, tak prostředí

Ráno mě pravidelně probouzí sluníčko a taková ta exotická vůně, kterou znáte z dovolené u moře. Podívám se z okna, kde mě přivítají palmy a na obloze azuro. Kousek od baráku máme rybárnu, kde si můžeme každej den koupit čerstvou rybu. Když nevíte, kam se jít po práci zrelaxovat, tak tady je to jednoduchý, přece na pláž. Vzhledem k tomu, že žijeme u Atlantiku, tak ten pohled na to „nekonečno“ je prostě fascinující. Jen sedím, koukám a poslouchám to šumění, je to tak neuvěřitelnej balzám na duši, kterej se prostě musí zažít.

Timík se svým úlovkem

Občas se stane, že vidíme i delfíny, což je pro mě vždycky tak úžasnej pohled, kterej se mi prostě neokouká. Tohle všechno přece ovlivňuje lidskou psychiku, mě ovlivňuje i počasí a tohle všechno mě dělá šťastnější. Když vidím ty rodinky, jak si na pláži užívají, děcka se ráchají v moři nebo si hrají s balonem nebo staví hrady z písku, tak je to pro mě vždy krásná podívaná. A tak si to jednou představuji i já a těším se na to. Pořád to vidím jako lepší variantu, než aby mé dítě vyrůstalo na sídlišti.

Jednou si koupím auto, jednou budu cestovat, jednou budu bohatý, jednou budu žít u moře……na ostrově „jednou“ se mi nelíbilo.

Jednou si koupím auto, jednou budu cestovat, jednou budu bohatý, jednou budu žít u moře……na ostrově „jednou“ se mi nelíbilo. Tohle je mnohem lepší!! Pokud nemáte jasné cíle, nikdy se vám nesplní vaše sny!! Určitě máte kolem sebe blízké, co vám kdykoliv pomohou, ale ten samotný krok a změnit své myšlení musíte udělat vy sami!!

„Jednou“ se stalo skutečností

Krásný prosluněný den!!! ????

The post Život u moře appeared first on Live More!.