Nepřirozeně přirozeně

Před týdnem jsem ležela nemocná v posteli. Bylo mi hrozně. Nechtělo se mi číst, psát, koukat na televizi, nechtělo se mi nic, jen jsem se modlila, ať už ustoupí teplota a udělá se mi líp. Určitě to všichni znáte. Malá rada: Nikdy si nepochvalujte, že jste zdraví, protože vám zaručuju, že do týdne lehnete do postele. 😀 Každopádně bych dnes ráda rozebrala přirozenost a ne moje fňukání, jakou jsem měla zákeřnou rýmičku. 😀

A tak jsem brouzdala na instagramu. Je to dobrá platforma, baví mě jen tak koukat na fotky. Koho ne, že! Zvlášť ženský. Prohlížet si, co mají holky na sobě. To mě baví. Pak se sice podívám do své skříně a jsem okamžitě vrácena do reality, jenže já jsem za tu realitu možná na rozdíl od ostatních fakt šťastná. 🙂 Hned se dostanu k tomu proč.

Při pohledu na ty krásný fotky, dokonalý postavy, dokonalé vztahy, snové dovolené apod. jsem si říkala, kolik lži nás obklopuje každý den.

Pokud holky brouzdají na instáči a pak si trhají žíly, že taky nemají tu krásnou růžovou taštičku s podprsenkou od Victoria Seecret, tak je fakt něco špatně. Je to jen na nás, čemu na sociálních sítích věříme a čemu ne. Čím se řídíme a podle koho žijeme. Není lepší žít podle sebe? Ale o tom dnešní článek není.

Při pohledu na ty krásný fotky, dokonalý postavy, dokonalé vztahy, snové dovolené apod. jsem si říkala, kolik lži nás obklopuje každý den. Tolik fake životů, které tlačí ostatní k tomu žít stejným „dokonalým“ životem. Ale tak nějak jsem si řekla, že už snad lidé dokáží usoudit, že je to mnohokrát fakt přepal. Nejvíc mě dojímá, jak je na fotce nekřesťansky drahá kabelka, miliarda růží a k tomu status: Brouček mi dnes udělal radost, je to miláček. Nebo něco podobnýho.

A pak jsem se podívala na Balůa. Hrozně zvláštně se na mě díval a měla jsem pocit, že mi chce něco říct, ale nerad by mě urazil. Ty pohledy už člověk po sedmi letech fakt pozná. 😀

A pak jsem si uvědomila, co vidí. Chrochtající monstrum žeroucí polívku. Jedla jsem totiž nudlovou polívku, jenže jak jsem měla ucpaný nos a nemohla jsem dýchat, tak jsem tu polívku srkala. Do toho jsem vydávala chraptící zvuky a funěla jak mašina. Na bradě jsem měla nudli od polívky pod nosem nudli z nosu. Skleněný oči a červenej nos už jen zdůraznily moji krásu a momentální sex appeal.

A teď jsem viděla ten jeho pohled a říkám: „Funím, že?“ A Balů: „Né v pohodě. Vím, že nemůžeš dýchat.“ Je mi jasný, že oběd se mnou musel být fakt zážitek a já si v tom uvědomila to štěstí. Myslím si, že kdyby mě viděl ten brouček s pugetem růží a kabelkou, tak by vzal nohy na ramena a už by se nikdy neukázal.

Tohle je přesně to, v čem vidím tu krásu a přirozenost já. I přesto, jak dokážu být hnusná, nesnesitelná a otravná, se vedle mě Balů každé ráno probudí a zeptá se, co si dám na snídani. Když jsem byla nemocná a mě už bylo fakt hodně zle, tak jsme se pohádali. Naskládalo se víc problémů než obvykle a Balů na mě byl pořád nepříjemnej a nebyli jsme schopni spolu nějak normálně o těch problémech mluvit.

Balů z ničeho nic odešel, aniž by mi cokoliv řekl. Začala jsem hrozně brečet, vylezla jsem z ložnice a šla se podívat z okna, jestli někam odjel autem. V tom jsem viděla, že měl na počítači otevřený stránky místních lékáren a články, co se tady prodává podobného Paralenu. V tom pláči jsem se usmála, protože i přes to, že by se tady dala atmosféra krájet, mi chtěl ulevit a myslel na to, že je mi špatně.

Když přijel, tak za mnou hned přišel a hodil mi do postele ten paralen, med, zázvor, čaj a čokoládku. Usmáli jsme se na sebe a Balů se mi omluvil, že je na mě bručoun. A tak si říkám, že jsem za tu svoji realitu fakt šťastná. Můžu si dovolit být taková, jaká doopravdy jsem. Kam také občas patří to, že jsem nemocná, unavená, nepříjemná a nedej bože, když přijde perioda. 😀 Můžu si to dovolit, protože mám vedle sebe člověka, se kterým je ta láska upřímná.

Tohle je pro mě přirozený, proto mě neskutečně sere, jak se ukazuje „přirozenost“ na sociálních sítích. Teď neberu umělohmotný dokonalý životy, to už je takový klišé a člověk se tomu jen směje nebo tedy aspoň já.

Ale co nepochopím je to, jak na mě pořád skáče: měj se ráda, buď přirozená, nemusíš se stydět za celulitidu, špeky ani za svoje beďary. Oduševnělý statusy, jak je všechno na světě krásný a přirozený a jak se máme mít všichni rádi a u toho je fotka: „Já si momentálně čtu knížku a vůbec nečekám, že mě někdo fotí. Nebo zrovna koukám z okna a někdo šel náhodou kolem a vyfotil mě.“ Všechno okolo je bez chyby nachystaný, upravený a tak, aby to vypadalo na fotce hezky. Co je na tom do prdele přirozenýho?

Prostě nepochopím, že někdo v každém statusu káže o tom, jak je důležité se mít ráda, ale nad tím je vyumělkovaná fotka, aby vypadala, co nejvíc přirozeně. Kde to jsme, že už musíme mít naaranžovanou přirozenost? Přirozenost je to, jak to doopravdy je. Proč nemáme koule na to ukázat, jaká ta realita je doopravdy? Proč ostatní hrají hru, jak jsou nedokonalý a já nevím co, ale sami nemají koule na to dát na instagram obyčejnou fotku, aby to náhodou nevypadalo hůř, než to je. Proč pořád musíme ukazovat jen tu „krásu“?

Mě prostě hlava nebere to, že účet, kterej je postavenej na tom, aby se měly holky rády a snaží se je motivovat, tak je sám o sobě vyumělkovanej na třetí. Umělá přirozenost, tak bych to nazvala. A tohle mě hrozně štve. Já úplně nesnáším ty fotky „zrovna se nedívám“. To jsou krásný fotky, když je to zrovna fakt momentka a někdo ji zachytí, aniž by původně chtěl. Ale ty nachystaný fotky „zrovna se nedívám“ mi přijdou mnohem horší, než když stojí polonahá holka na pláži a má vyfocenou vyšpulenou prdel. Ta ji chce aspoň upřímně ukázat a pochlubit se s ní. Ostatně proč ne?

Když jsme byli s Balůem ve městě, tak jsem chtěla pěknou fotku a on mi říkal, ať nějak zapózuju, ale já to fakt neumím. Smál se mi, že jsem kopyto. Prej: „Tak ty furt čučíš na instagram a neumíš pózovat?“ 😀 Když mě někdo fotí, tak se dívám, mávám, směju se, dělám blbiny a užívám si to. Abychom si rozuměli, tak já neútočím na žádný konkrétní profil, je jich tolik, že bych mohla jmenovat, což samozřejmě nechci.

Myslím si, že v tomhle děláme všichni obrovskou chybu. Měli bychom jako blogeři, youtubeři apod. držet při sobě a společně budovat youtube a všechno ostatní kolem. Možná by bylo lepší se přátelsky pobavit o našich chybách, než na sebe házet špínu, dělat reakce a šířit lži.

Prostě mi jen vadí ta upravená realita a klamání lidí, jak se ze všeho dělá jen to krásné a přirozené a lidi se potom bojí stejně tu svoji přirozenost ukázat, protože ta jejich přirozenost není tak krásná jako všech ostatních. V posledním videu o startu rakety Falcon Heavy jsem úplně nenamalovaná, protože jsme vyjížděli v noci a já se chystala spát v autě.

Jenže už jsme natáčeli a já když jsem se viděla, tak jsem si říkala, že je to strašný a že tohle fakt nemůžeme pustit mezi lidi. Balů mi říká, že nechápe, co řeším, že jestli chce někdo posuzovat náš vzhled, tak ať táhne na libimseti.cz. 😀 Ani nevím, jestli to ještě existuje, ale za nás to fest frčelo. 😀

Přiznávám, že se taky necítím, když jsem ve videu nebo na fotce nenamalovaná, jenže pak si řeknu, že pokud nás ty lidi mají rádi a líbí se jim, co děláme, tak nás budou mít rádi i nenamalovaný (obzvlášť Balůa) a nemocný, s problémy a já nevím s čím vším. A proč? Protože jsme jen lidi. Všichni jsme z jednoho těsta, máme chyby a ne opravdu nikdo z nás není dokonalý! 🙂

A ono se to potvrdilo, že nás ty lidi fakt rádi mají, protože na to nikdo neupozornil, že tam vypadám, jako zrůda. 😀 A to je fajn pocit, že se před vámi můžu cítit stejně svá jako před svým Balůem. Nemusím si dávat pozor na to, jak vypadám, co říkám a to je strašně skvělý. Fakt!

A když se přeci jen někdo najde, tak ho posíláme na to libimseti.cz. Ne kecám, posíláme ho většinou do prdele. 😀 Ale tak co s takovými lidmi, vždy se se všemi bavíme tak, jak oni s námi. 🙂 Říká se na hrubý pytel, hrubá záplata, ne?

Takže buďte přirozeně přirození! Být nepřirozeně přirození je jedna velká lež a zase se jen člověk účastní stupidních her vytvořených společností!

Vaše přirozeně přirozená Terka :-* :-* :-*