Říkala jsem si: „Tohle má být můj domov? Kam si dám všechny svoje věci, na který jsem zvyklá? To nemluvím o oblečení. Jak tady budu vařit a péct? A ta koupelna, to jako vážně? A ten interiér? Jenom to ne!“ Ten smrad ve většině karavanů ani nemusím popisovat. Byla jsem z toho fakt rozpačitá, ale když jsem viděla nadšení Balůa, asi mi bylo všechno jedno.

„OK, nějak si to tam zútulníme a bude to v poho.“ Utěšovala jsem se. Ale reálná představa, kterou jsem nemohla vytlačit z hlavy byla, že v takovým „domově“ nemůžu být nikdy spokojená. Omlouvala jsem si to tím, že krásy, co uvidíme na cestách, mi vynahradí všechny stinný stránky našeho nového bydlení.

Každopádně když jsme vybrali super karavan pro nás a začali ho rekonstruovat, tak jsem začínala vše vidět v jasnějších barvách. Nebudu lhát, byla jsem šťastná za každou blbost, kterou chtěl Balů vyměnit nebo obnovit, protože nemám ráda starý věci. Myslím nábytek, dekorace a ten styl. Nikdy jsem se necítila dobře u mých babiček, který měly doma nábytek starej 20 let a víc, přes starou sedačku hozenej přehoz a porcelánový dekorace. Absolutně nedokážu vysvětlit proč, ale necítím se v tomhle prostředí příjemně.

Vyjíždíme na naši cestu

O amerických interiérech ani mluvit nebudu, protože ty se za posledních 20 let ani nezměnily. To je jedna velká tragédie. Máme raději evropský styl, všechno sladěný a čistý.

O rekonstrukci karavanu snad někdy jindy, protože to byla zkouška ohněm. Byla to prověrka vztahová, prověrka trpělivosti a prověrka tolerance. Snad jsme obstáli. Když začal karavan dostávat nový nádech, řekla jsem si: „Jo!“ Začínala jsem se vlastně i těšit, jako bychom si rekonstruovali dům nebo byt. To vědomí toho, že je to naše a můžeme si klidně polepit stěny hovnama, bylo super!

Tak kolik těch států zvládneme?

Procházeli jsme si obchody, vybírali barvy, plánovali, jak si to tam celý uděláme a vlastně z toho hnusnýho smradlavýho kravince jsme začali vytvářet domov, do kterýho jsem se těšila. Nechci, aby to znělo, že jsme si kupovali rujnu, to fakt ne, vzhledem k našim finančním možnostem, jsme koupili, jak nejlíp jsme mohli. Ale ženský mě asi pochopí víc. My jednoduše děláme ten domov domovem. A ten interiér byl hrůza děs.

Interiér jsme si udělali fakt top, ale obavy ne a ne zmizet:

1. Jak si zvyknu na tak malej prostor?

2. A ten záchod? Tak na to si nezvyknu, je to hrozně divný, kadit do nějaké nádrže.

3. A sakra! Čeká mě život bez myčky!

4. Ta koupelna je jen pro mini lidi ne? Vždyť bude pořád všude mokro!

5. Jak budu zvládat prát!

6. Na tomhle mám jako vařit? Vždyť tam nedám dva hrnce vedle sebe!

7. A kde budeme jíst, vždyť jsme zrušili jídelnu!

8. Soukromí! Budeme ještě vůbec nějaký mít?

9. Kam si dám všechny svoje hadry? Kosmetiku? Kabelky a botičky?

10. A co všechny věci v karavanu při přejezdu? To jako budu muset furt uklízet?

11. Co naše bezpečí? Je to divný spát za tak tenkou zdí.

12. A sakra, co Balůovo chrápání? Vždyť se v kempu nikdo nevyspí!

13. No a sex? Jak to budeme dělat?

Po dvou měsících už si vlastně na vše dokážu odpovědět sama!

1. Upřímně? Zase tak malej není. Někteří nemají zdaleka tak velkou kuchyni, máme plnohodnotný spaní, pracovní stoly, koupelnu, pokoj na věci, a když se vytáhne slideout (bok karavanu), kterej máme vytaženej pokaždé, když stojíme v kempu, tak si tady můžeme i zatancovat.

2. Záchod? Normální záchod, jako jsme měli na apartmánu s výjimkou toho, že splachuješ páčkou, na kterou musíš jen šlápnout. Vyprazdňování nádrže se mě naštěstí netýká. O fekální problematice a vyprazdňování nádrže by mohl napsat článek Balů. Ale zatím to zvládá statečně.

3. Jo tak nádobí mě úplně nebaví. Ale nic co by se nedalo přežít!

4. Bože Terezo! Žiješ s chlapem! Koupelna bude vždycky mokrá! Ať je malá nebo velká! Mimo jiné koupelna je fakt super!

5. Normálně jako vždycky! V každým kempu je prádelna, v každým městě taky!

6. Vaření je občas challenge, ale vaříme si normálně plnohodnotně jako v apartmánu. S tím rozdílem, že si musím třeba nejdřív uvařit těstoviny a pak až udělat omáčku atd. Jen je to zdlouhavější, ale uvařím a upeču víceméně cokoliv.

7. Koupili jsme si dva mobilní stolečky. Takže si sedíme pohodlně v sedačce a vytáhneme si akorát každej svůj stoleček. Každopádně jíme převážně venku! Na každým místě v kempu je stůl s lavicemi a gril. Tak proč sedět v karavanu?

8. Upřímně, čekala jsem, že bude slyšet každej prd, ale není. Máme v pohodě nahlas muziku, zpíváme si, hádáme se, milujeme se a prdíme, aniž by to někoho z venku pohoršovalo. Není nic slyšet. Nebo teda aspoň my si to myslíme!

9. Všude kam se dá. Většina skříněk v karavanu je mých. Život se ženskou si asi vždy žádá uskromnění se ve skříních. To už je hold váš úděl pánové.

10. Jo budeš muset pořád uklízet. A absolutně mi to nevadí (teda až na to nádobí) Máme skvěle rozdělený role. Balů vše připraví z venku, zahákne karavan, vyprázdní nádrže. A já vše zajistím a uklidím uvnitř. Už jsme sehraní, jako bysme to dělali roky.

11. Ještě jsme nezkoušeli úplně kempovat na divoko, takže o bezpečí jsme se zatím nebáli. Kempy bývají většinou za minimálně jednou bránou, ke které mají kód jen kempaři a ti si tady vzájemně neškodí. Takže odemknutý auto, korba, klíče v zámku apod. se nám daří celkem často.

12. Když Balů chrápe, tak se nikdo v okolí několik desítek kilometrů nevyspí, takže žádná změna.

13. Tak jako vždycky.

Spí se mi celkem fajn

Trošku jsem si z toho udělala srandu, ale ty obavy, který jsem měla byly fakt banální a vše se hezky usadilo. Za tu chvíli jsem nenašla nic, co by mě štvalo natolik, že bych si řekla, tak karavan už nikdy! Chci zpátky do bytu! Jediný katastrofy, který nás zatím postihly, bylo pár kousků rozbitýho nádobí, rozlámanej mixér, vysypanej cukr a popadaný věci z koupelny.

Teď teda řešíme rozbitej záchod, kde se projevila nějaká výrobní vada. Já bych si hrozně ráda na něco zanadávala, ale my jsme zatím tak moc spokojení, že není na co. Samozřejmě se může za pár dní, týdnů, měsíců něco změnit. Ale první dojmy jsou jednoduše TOP.

Ale tak dobře! Zanadávám si. Pořád jsme dokousaní! Nevím, jestli nás žerou komáři, mravenci nebo nějaký blechy, ale pořád se jen škrábu. Možná je to všechno dohromady. A pak mě teda deprimují nezvaní návštěvníci. Už jsme tady měli jednoho fakt hnusnýho pavouka a jednoho obrovskýho odpornýho velkýho švába. Jestli jste viděli první díl filmu Muži v černém, tak přesně takovýho jsme tady měli. Nemyslím toho ufona, ale ty jeho bratříčky. Tohle je fakt jediný.

Zatím mám v zásobě miliardu zážitků, poznatků, pocitů a až moc krásna. Ještě si najít čas, abych ty pocity mohla vložit do řádků a více vás zasvětit do našeho cestování. Takže se můžete brzy těšit na další článek!

Ale to nejdůležitější na tom všem je, že jsme byli celý den na výletě a Balů najednou řekl: „Uf, já už se těším DOMŮ.“ Jen jsem se na něj podívala, usmála se a řekla: „Já taky.“ Domov si utváříme my sami. Domov je tam, kde je láska. Ten koho milujete. Prostředí, který si zvelebujeme tak, abychom se tam cítili dobře. Takže aniž bych tomu v začátku věřila, tak můžu teď s klidem v srdci říct, že si za autem opravdu vozíme DOMOV. A to je prostě hustý!

Vaše spokojená Terka :-*

The post Domov na kolech – První dojmy appeared first on Live More!.

„Překážky na cestě jsou jen skryté příležitosti. Odrážejí vaše očekávání. Když jim budete čelit s pokorou, povedete klidnější a vnímavější život.“

Carl Abbott

Tak s těmito slovy vstupujeme do roku 2018. Ovšem nečekala bych, že ty překážky nastanou hned v prvním týdnu nového roku. Mám od tety něco na způsob kalendáře, kde je ke každému dni napsané nějaké moudro, zajímavá myšlenka nebo citát. Možná to zní hloupě, ale ráda vstupuji do nového dne s nějakou myšlenkou. Buď ji hned vypustím anebo mi utkví v paměti (ano i to se občas stává, že tam něco zůstane ) a když se třeba stane nějaká situace, která se mi spojí s tou myšlenkou, tak mi to celé dává větší smysl.

A tuto myšlenku si teď spojuji s hororovým zážitkem, který potkal našeho malýho Timíka. Ale k tomu se ještě dostanu. Konečně mám stůl, pohodlnou židli a svoje místo, které jsem si přizpůsobila tak, abych se cítila příjemně a krásně se mi psalo. A abych se cítila fakt top top příjemně, tak tady mám andílky od svých nejbližších, fotky maminy a ten kalendář od tetinky. Cítím se tady skvěle a je to úžasný začátek toho, čím jsem vlastně ukončila rok 2017.

Ale když se ještě na chvíli vrátím do roku 2017, tak jsem na konci samozřejmě polemizovala, asi jako každej. Všichni psali, co jim ten rok dal a vzal atd. Já jsem to chtěla udělat taky, ale nějak mě přemohl vánoční KOPR (kurevskej odpor k práci) a celý svátky vlastně probíhalo SAKO (stav akutního kopru). To se pak těžko píše.

Ale splíny byly, né že né. Já Vánoce zbožňuju, ale letos byly abnormálně emotivní, protože vyšla na svět moje první knížka a mě to nějak semlelo. Jednak se mi dostalo brutální podpory od lidí, protože po spuštění předprodeje se během dvou dnů prodalo přes 250 výtisků, což se mnou fakt zamávalo. Ale příjemně. Jenže zároveň jsem hodně myslela na mamku, hrozně mě mrzí, že u toho nebyla a hodně se mi vracely vzpomínky.

Byla jsem na sebe taková pyšná, že jsem dokázala, co jsem si hodně dlouho přála a strašně jsem to s ní potřebovala sdílet. Už jen kvůli tomu, že mě dřív pořád s někým srovnávala a neměla mě takovou, jakou si přála. Což si právě myslím, že dnes by tomu bylo jinak. Já vím, že všechno vidí, ale já chci vidět ji, její reakce, jak drží knížku v ruce a pláče dojetím, že je na mě pyšná. Chtěla bych ji slyšet, jak při každém telefonátu s kýmkoliv oznamuje (jen tak mezi řečí): „No moje dcera žije na Floridě. A napsala knížku! No chystám se za ní na dovolenou.“ Osud to všechno chtěl jinak.

Samozřejmě jsem o Vánocích smutnila i za svojí rodinou, protože jsme k nim vždy jezdili na první svátek vánoční na oběd. Pak jsme už jen seděli u stromečku, bylo zapáleno v krbu, chlapi si dali po kalíšku (dobře tak v jejich případě spíš po flašce ) a vždycky jsme se společně hrozně nasmáli. Hlavně u jejich speciálního popisování dárků. Například dárek pro Balůa: „Zbyňa, dárek jak sviňa.“ Na to člověk prostě nezapomene. Ale je pravdou, že i když jsme s Balůem sami dva, tak máme společně vždy naprosto úžasný Vánoce. Umíme si to užít. Za to jsem moc vděčná, že Balů všechno prožívá se mnou.

Když jsme hodnotili rok 2017, tak si říkám, že kromě toho, že jsme kompletně přehodnotili náš život a chceme „víc žít“ (podle čehož jsme vlastně přejmenovali i náš YT kanál), tak se nic tak zásadního nestalo. No to jsem si myslela do chvíle než jsem zabrouzdala na náš instagram. Najednou říkám: „Balů ty vole, vždyť my „přežili“ hurikán Irma. Podívej, na kolika jsme byli místech a akcích, co všechno jsme zažili, kolik jsme viděli nových míst. Kolik jsme si užili srandy. Aha! Na toho utopenýho drona jsem úplně zapomněla! Taky nás po dvou letech dostala do postele chřipka. Balů! Máme na instáči skoro 8,5 tisíc lidí. Na facebooku je nás už skoro 5,5 tisíc a co teprve youtubko? Máme přes 38 tisíc subs. Vždyť to je skvělý!“

A tak jsme projížděli na instagramu všechny naše zážitky a vzpomínali. Ale jak už jsem psala, tou největší změnou v tomto roce bylo „zjištění“, co opravdu chceme. Co nás baví, v čem se cítíme dobře. A tím se stalo natáčení videí na youtube a v mém případě psaní. A největším splněným snem je asi to, že jsme si vždy s Balůem přáli pracovat spolu v nějaké vlastní firmě. Tohle se splnilo nad naše očekávání, protože se každý realizujeme v tom svém, ale tím společně zároveň tvoříme skvělý projekt. Z toho všeho vlastně vzešlo, že si chceme vyzkoušet žít nějakou dobu v karavanu a projet všech 50 států. Žít víc.

Uvědomili jsme si, že jsme chtěli něco budovat a pak si „užívat“. Jenže jsme zjistili, že to chceme spíš naopak. Chceme žít teď. Ne za deset let a bůh ví, co bude za deset let. Celkově se mi zdá, že žijeme tak nějak opačně. Chceme rychle vyspět, najít si lukrativní práci, vydělávat hodně peněz, abychom mohli žít svobodně, abychom si POTOM ten život mohli užívat… Jenže se tím dostáváme do takového bludného kruhu, že často zapomínáme nač to všechno úsilí. No přeci abychom mohli potom žít, cestovat a konečně dělat to, co nás baví. Ale proč to neudělat hned?

No a to je právě to, o co s Balůem usilujeme. Nejdříve jsme se honili za tím, vybudovat firmu, ale pak nastalo takové období stagnace. Nic se nám nechtělo, nic nás nebavilo, neviděli jsme absolutně smysl v tom, co děláme. Dohadovali jsme se hodně i mezi sebou. Čas a platnost víz ubíhá sviňským krokem a my tu Ameriku pořádně ani nepoznali, protože se honíme za tím, abychom splnili podmínky pro prodloužení víz. Jenže k čemu nám to je? Usilovat o to, abychom tady mohli být, když stejně nemáme šanci tady žít na plno, jak bychom si přáli? Prostě začal zvonit alarm, že to chce změnu a ta cesta, kterou jsme vydali, není úplně ta šťastná.

Udělali jsme radikální změnu a začali jsme se věnovat opravdu tomu, co nás baví. Já začala psát svoji první knihu. Natáčeli jsme videa na youtube, dělali streamy a byli jsme si opravdu jistí, že tohle je přesně to, co chceme dělat a v čem jsme dobří. Chtěli jsme se rozvíjet, zdokonalovat se v tom. Bavit a motivovat lidi. Zpětná vazba byla neuvěřitelná až na pár nešťastných jedinců, co působí na youtube jen proto, aby svými komentáři srali lidi. Ale pro nás nic neobvyklého. Vše bylo na dobré cestě.

Bohužel krátce po našem nadšení přišel hodně tvrdý náraz a my jsme se opravdu chtěli na všechno vykašlat. Chtěli jsme se vykašlat na youtube, já na psaní, na instagram, facebook a vlastně cokoliv, co bylo spojené s lidmi a „veřejným životem“.

Co se vlastně stalo? V srpnu nám jednoho krásného rána zaklepal na dveře imigrační úředník, ukázal placku úřadu a oznámil nám, že je u nás na „hlášku“, že jsme v Americe nelegálně a zároveň tady nelegálně podnikáme. Když jsme doložili veškeré papíry, tak se nám omlouval, protože je to jeho práce a on to musí prověřit. Museli jsme prokázat úplně vše. Veškeré naše papíry a činnost, kterou tady děláme. Bylo to něco tak nepříjemného a cítili jsme se jak dva zlobiví žáci před tabulí, kteří se nenaučili na test. Když zjistil, že je vše v pořádku a zaklaply se za ním dveře, tak jsem začala hrozně plakat. Balů byl zaskočenej a nemluvil se mnou.

Kde? Kde se bere v lidech ta zloba? Kde se v nich bere tolik nenávisti? Zajímalo by mě, jestli si tito jedinci uvědomují, jaké může mít následky tohle jejich počínání. Proč mají potřebu lidem ničit život? Tolik škodit? Nechápala jsem to. Probírali jsme to tady s Balůem hodiny a hodiny. Ráda bych se tomu člověku podívala do očí a zeptala se ho, čím jsme se vůči němu tak provinili, že měl potřebu nám takhle škodit. Co jsme mu udělali? Do nikoho se nenavážíme, neúčastníme se žádných youtube válek, nikoho nehejtíme, nikomu neubližujeme, neděláme žádný prasárny na lidi. Jsme ke všem upřímní. Tak proč? Protože jsme tlustí? Protože žijeme v Americe a líbí se nám tady? Nebo jsme někomu neodpověděli na komentář? Nechápu to!

V jednu chvíli to vypadalo tak, že to vzdáme. Já bych si psala do šuplíku, Balů by i nadále točil videa, ale jen pro nás a byl by klid. Tak jsme nějakou dobu nenatáčeli, já jsem neměla chuť psát. Dělali jsme jen streamy, a videa jen tak zřídka, kde se začaly hromadit komentáře, proč už netočíme videa, že děláme jen streamy a jde nám jen o peníze a já nevím co. Měla jsem takovou chuť poslat ty rejpálky do prdele a říct jim pravdu. Jenže my jsme to říkat veřejně nechtěli. Nechtěli jsme vyvolávat diskusi a „pátrání“ po tom, kdo to mohl udělat.

Lidi po nás stále chtějí adresu, aby nám mohli něco poslat nebo chtějí naše telefonní číslo, to netuším z jakého důvodu, chtějí znát jméno naší firmy, chtějí vědět všechno. Tohle je přesně ten důvod, proč nechceme zveřejňovat některé naše základní osobní údaje. Vydáváme ze svého soukromí, si myslím, maximum, ale jsou určité hranice a tohle byl přesně ten důvod a krásný úkaz toho, že čím víc lidé o nás ví, tím hůř. Na streamech jsme vše svedli na práci, že netočíme tolik videí, protože je hodně práce. Neměli jsme ani chuť cokoliv vysvětlovat. Ty komentáře byly takovou poslední kapkou a my se rozhodli, že tohle zřejmě nebyla ta šťastná cesta, jak jsme si mysleli. Jenže potom přišlo takový hodně divoký znamení, že by to byla ta největší chyba, kterou bychom mohli udělat.

Byla by chyba, kdybychom tomu člověku dovolili překazit naše sny a vesmír nám to dal pěkně najevo. Seslal na nás hurikán Irma. Samozřejmě se kolem nás začal zvedat zájem, přibývali lidé, kteří prahli po youtube drama. Točili jsme videa o tom, jak to tady vypadá, co se přesně děje atd. A vzrostl zájem o naše videa, což bylo úplně to nejmenší, protože ten největší důkaz toho, že nemáme končit, přišel se stovkami zpráv. Denně nám chodily opravdu desítky zpráv, na které ani nebylo reálné odepsat, ale všechny jsem si je četla. Lidi nám psali, jestli jsme v pořádku, psali, že o nás mají strach. Vyznávali nám tolik podpory a nešetřili na nás krásnými slovy. Občas jsem nevěřícně koukala, jako krásnou zprávu ze sebe byli schopni vypustit. Bylo to až neuvěřitelný.

Říkám: „Balů my přece nemůžeme skončit. Jednak to nechceme a jednak podívej se na to, co nám ty lidi píšou, vždyť nás mají rádi! Přece nedovolíme nějakýmu niemandovi, aby nám takhle zasáhl do života a překazil vše, o co usilujeme.“ Hurikán Irma byla sice pohroma, ale opět krásným důkazem toho, že všechno zlé je pro něco dobré. Dostali jsme lekci, ve které jsme málem neobstáli. I když to bude znít sebevíc bizarně, tak jsme za hurikán Irma rádi, protože s sebou odtáhl veškeré naše pochybnosti, zda pokračovat dál v tom co děláme.  Tak je to venku.

Každopádně vám patří obrovský díky, protože bez vás by tohle všechno nemohlo být a bez vás bychom si nemohli plnit své sny. Vaše podpora je pro nás opravdu důležitá a vážíme si jí. Takže každý z vás, komu děláme radost, kdo se směje u našich videí a streamů, kdo pláče u mé knížky a pro koho jsme opravdu inspirací, ať už se jedná o cokoliv, tak je pro nás poklad. Děkujeme vám!

Takže i přes větší překážky jsme to zase rozprděli. Točíme videa, já dopsala knížku „Nechci jen existovat, chci žít“, což jsem tady zmiňovala už asi desetkrát a hodláme ve všem pokračovat. Mám teď perfektní podmínky pro psaní druhého dílu, takže už pomaličku začínám psát a jsem za to šťastná. Opět tam nahoru děkuji děkuji děkuji!

Do roku 2018 vstupujeme s těmito sny a cíli:

• Být zdraví a šťastní

• Co nejdříve vyjet s karavanem

• Cestovat, poznávat = žít víc

• Napsat druhý díl ke knize Nechci jen existovat, chci žít

• Trochu se rozrůst v youtube světě

• Zdokonalit se v tom, co děláme, zrealizovat naše nové nápady, které se vším souvisí

• Konečně se vymanit z rizikové skupiny v důsledku naší obezity, prostě dokončit to, co jsme začali Dostat se na normální „lidskou váhu“

• Neříkat pořád „prostě“

Myslím, že ten poslední úkol bude asi nejtěžší. Nový rok 2018 začal pěkně z vostra skrze našeho Tímíka, který si podle všeho prošel mozkovou mrtvicí, ale to už jsem psala na facebook a říkáme to také ve videu, takže už to sem ani psát nebudu. Upřímně. Ani se do těch vzpomínek nechci vracet, takže jsem ráda, že jsme všichni v pohodě zdraví, plní síly a nálady plnit si ty výše vypsaný body.

Vám přeji, aby pro vás byl rok 2018 čímkoliv šťastnější nebo zvláštnější oproti roku 2017. Abyste se odhodlali k těm změnám, po kterých už tak dlouho prahnete. Abyste byli zdraví a zvládali své překážky s pokorou a poznáním, proč se nám některé bolesti dějí. Abyste nacházeli smysl nejen v tom, co děláte, ale abyste jej nacházeli hlavně v životě. A hlavně abyste byli na světě rádi a měli důvod se smát!

Mějte se krásně

S láskou vaše ztřeštěná a bezprostřední

Terka

The post Zpověď za rok 2017 appeared first on Live More!.

Hrozně dlouho jsem nepřidávala článek na blog, protože. No protože výmluvy. Chtěla jsem napsat výčet toho, jak jsme časově vytížení a jak nestíháme, což je sice pravda. Ale ruku na srdce, ze tři články za měsíc bych určitě zvládla. Polepším se! Ono mi to teď nějak moc nejde psát na blog, protože veškeré své „psací“ nálady investuji do své knížky, která snad brzy vyjde. Bože, jak já se těším!

Ale dnes večer mě tak popadlo trochu toho sentimentu a vzpomínala jsem tady na naše začátky a řekla jsem si, že se o to musím s vámi podělit. Když padlo naše rozhodnutí na Ameriku, tak jsme tím neskutečně žili. Byli jsme natěšení, zvědaví a zároveň jsme se báli toho, jak to všechno zvládneme. Je to dost velký krok, nechat všechno, co jste vybudovali, vaše plány, závazky a hlavně rodinu několik tisíc kilometrů daleko. Jenže naše nadšení tolik nad vším převyšovalo, že jsme to jednoduše museli udělat.

Každý den jsme si říkali, co tady budeme dělat, jak to tady budeme prožívat a hlavně, jak si ten život budeme konečně užívat naplno. Realita? Tak jedno velký hovno. Teď to neberte jako stěžování, ale naopak spíše – jako takové naše poznání.

Nemůžu říct, že bychom si to tady nějak sluníčkově malovali, věděli jsme, že to bude finančně náročné a že ty začátky nejsou bůh ví jak snadné. Ale řekli jsme si, že to zvládneme, protože budeme přeci bydlet u moře! Kam budeme chodit na procházky s pejskama, budeme chodit na východ slunce, budeme na pláži trávit veškerý volný čas. Jenže to je právě ono, na pláži vlastně trávíme veškerý volný čas, který je bohužel tak jednou za měsíc. Ten život tady je opravdu mnohem dražší a člověk se musí hodně otáčet, aby byl schopný měsíčně všechno poplatit.

Podnikání s sebou pochopitelně nese příjemné měsíce, kdy můžete trochu zvolnit a užít si pohodičku, ale také s sebou nese měsíce, kdy nevíte, jestli dáte dohromady nájem. Obzvlášť tady, kde je konkurence tak vysoká snad ve všem. Vypadá to děsivě co. Ačkoliv se může zdát, že místo „užívání si“ se začal náš život točit pouze kolem peněz, tak právě opak je pravdou.

Ale to by nebyl život, aby vám nedal lekci. Díky živote! My jsme tady totiž zjistili, že ty naše sny, ve kterých jsme žili, se absolutně neslučují s tím, co opravdu uvnitř sebe chceme.

Ano, malovali jsme si, jak už za dva roky budeme někde jinde. Že budeme mít rozjetou firmu, dům a příjemný měsíční příjem, při kterém bychom mohli cestovat a mít se dobře. Ale to by nebyl život, aby vám nedal lekci. Díky živote! My jsme tady totiž zjistili, že ty naše sny, ve kterých jsme žili, se absolutně neslučují s tím, co opravdu uvnitř sebe chceme.

Veškeré peníze, úsilí a čas jsme věnovali na rozjezd firmy, kterou tady máme, ale ve finále jsme zjistili, že investujeme úsilí do něčeho, co vlastně nechceme dělat a co nás absolutně nenaplňuje, spíš otravuje. Takže momentálně to je ve fázi, kdy se snažíme firmu udržet tak, abychom splňovali podmínky pro to, abychom tady mohli být legálně. Balů mluvil už hrozně dlouho o tom, že bychom mohli točit videa. Vždy jsem se mu vysmála s tím, že kdo by na nás koukal, že jsme tlustí, nesympatičtí a co bychom těm lidem měli jako předat?

Nicméně jsem tady v Americe začala psát tenhle blog. Jen občas nějaký článek s mými pocity a poznatky, který měl sloužit spíš nám, jako taková „kronika našeho života“ a rodince, aby věděli, jak se nám tady daří. Balů mi říkal, že by bylo super, kdybych psala víc a k těm článkům bychom točili taková jen „doprovodná“ videa, pro lepší představu toho čtenáře. Opět jsem se vysmála, protože, kde bych přece já vzala nějaký čtenáře?

Jenže najednou mi pod ty články začaly chodit krásné komentáře od cizích lidí. Cože??? Někdo jako fakt čte to, co jsem napsala? Tak jsme k blogu udělali facebookové stránky a já si řekla, že by mě to blogování i docela bavilo. Že bych teda jako mohla být ta blogerka, což teď tak hrozně letí. Pochopitelně si Balů neodpustil větu: „Neříkal jsem ti to, že by bylo fajn, kdybys psala blog?“ Ale jo, měl pravdu. Našla jsem něco, co mě baví, protože jsem ke psaní měla vždy blízko. Dokonce mi přijde, že se psaným slovem dokážu vyjádřit líp než slovem mluveným. Po čase jsem se nechala ukecat i na to slavné „doprovodné“ video ke článkům.

No to byl děs!!! Nebyla jsem schopná říct před kamerou jednu normální větu. Styděla jsem se, jako bych stála před plným sálem lidí. Byl to trapas největšího kalibru a já Balůovi řekla, že na tohle fakt seru, protože mi to nestojí za ty nervy. Jenže já jsem ho v tom videu měla představit, a když jsem to udělala a on se posadil vedle mě, tak ze mě vše rázem opadlo, já se cítila naprosto skvěle a byla jsem schopná dokonce říct dvě věty po sobě bez střihu. A tak jsme ty videa začali točit spolu.

Najednou jsme zjistili, že si u toho užijeme hrozné srandy, jooo občas i pár hádek, ale to se ztratí. Každopádně jsme našli něco, co nás začalo strašně bavit. Myslím, že to je hlavně kvůli tomu, že jsme si v tomhle hrozně podobní. Máme rádi srandu, rádi se předvádíme, rádi bavíme okolí a klidně i na náš vlastní účet.

A když jsem potom viděla Balůa, jak stříhá naše videa, ve kterých se může realizovat a není omezený něčí ideou. No, měli byste vidět. Pořád mi ukazoval, jaký se naučil nový efekty (né, že by mě to bavilo ), díval se na videa na youtube, jak co nejlépe nastavit foťák, začal se více zajímat celkově o techniku k natáčení videí, pořád něco vymýšlel, chodil s nápady, co dalšího natočit atd. a já ho najednou viděla, že teď dělá něco, co ho opravdu baví a naplňuje.

A tak natáčení videí na youtube vlastně vyplnilo náš veškerý volný čas, ale zároveň to pro nás byl obrovský náboj. Obzvlášť, když se tam objevily komentáře, že se lidem video líbilo nebo že jsme pro někoho inspirací apod. Byla to pro nás obrovská motivace! Postupem času jsme se začali cítit před kamerou více komfortně, vybudovali jsme si takové malé publikum, kterému se naše videa líbila a tak jsme začali i streamovat. No vy, co nás sledujete, tak asi víte, jak se v něčem takovém dvě hééérečky, jako my dva, dokážou realizovat. A tak jsme tak nějak nevědomky začali rozvíjet to, co nás baví.

Jednou jsme se takhle bavili a já říkám: „Strašně bych si jednou přála napsat knížku“ A Balů mi říká: „Tak proč ji nenapíšeš, vždyť píšeš hezky a tvůj příběh by mohl být pro spoustu lidí inspirující.“ Kdybyste to nepochopili, tak tohle byl od Balůa obrovský kompliment, protože něco takového by neřekl, kdyby si to opravdu nemyslel. A já mu odpověděla: „Ale to až tak někdy, prostě jednou…“ A Balů jen tak mezi řeči: „A proč né teď?“ No a já nebyla schopná mu odpovědět. A v hlavě mi jen tak problesklo: No jo! Vlastně. Proč ne teď?

Abychom mohli vydělat ty peníze, tak jak dlouho teda ještě musíme dělat to, co nás nebaví?

A tak jsem začala pracovat na svém obrovském snu, který už dostává podobu. Říkala jsem už, že se strašně těším? Jenže zase ten život! Opět nám musel ukázat, že to vedeme úplně na hovno. Konečně děláme to, co nás neskutečně baví, ale tak nějak, jak to říct. Děláme to prostě tak na půl. Naše největší srdce je prostě cestování. Pořád jsme si říkali, že až vyděláme peníze, tak pojedeme tam a tam a procestujeme celou Ameriku. A zase jsme se ocitali na ostrově „jednou“.

Jenže kdy teda konečně vyděláme ty peníze, abychom to mohli uskutečnit? A abychom mohli vydělat ty peníze, tak jak dlouho teda ještě musíme dělat to, co nás nebaví? Až nám skončí víza a třeba nám je neprodlouží? Jenže jak z toho ven, když musíme měsíčně pokrýt náklady na bydlení, pojištění a jedno s druhým?

A tak jsme jednoho dne seděli na pláži a řekli jsme si, SEREME NA TO! Proč být pořád součástí něčeho, co nechceme? Proč tu Ameriku nemůžeme prožít tak, jak bychom chtěli? Sakra, vždyť jsme v Americe! Byl to náš sen, který momentálně fakt nežijeme! 24 hodin denně u počítačů fakt nebyla naše představa. Jenže pak jsme přišli na to, že my sami se tomu bráníme! Pojďme najít způsob, jak to udělat, abychom nemuseli pořád dělat to, co nechceme.

A tak jsme jednoho dne seděli na pláži a řekli jsme si, SEREME NA TO!

A tak se zrodil plán! Pustíme byt, koupíme karavan a do firmy si najdeme zaměstnance. A my? No přeci budeme dělat to, co nás baví a snažit se tím uživit. Točit videa, psát, inspirovat lidi, zdokonalovat se v tom, co děláme. Budeme doufat, že firma vydělá tolik, aby byla schopná pokrýt náklady na toho zaměstnance. Pochopitelně je to všechno opět obrovský risk. Ale nás by ten život asi bez toho riskování ani nebavil.

Spolu dokážeme cokoliv

Otevřely se nám neskutečné možnosti, procestovat Ameriku karavanem, točit o tom neobyčejná videa, psát o našich zážitcích, ukázat lidem, že se dá žít tak, jak si to člověk sám představuje. Nebýt součástí toho systému, kdy pořád něco musíme a kdy nás čas, který běží, dostává do neustálého stresu. A hlavně jsme pochopili, že společně dokážeme velké věci. Oba dva jsme si uvědomili to, co nás baví a ani nás nenapadlo, že by nás to takhle mohlo spojovat. Pracujeme na svém projektu, pracujeme na sobě samých a společně jsme prostě silnej tým.

Takže nemáme dům, nemáme obrovské impérium s miliony zaměstnanců, nemáme peníze, ale máme smysl života, sami sebe a vize, za kterými si jdeme.

Přestali jsme plánovat každý den a opravdu je strašně fajn, když nevíte, co bude zítra. Nemáme plány, máme vize a vše přijímáme tak, jak nám to život předhazuje. Je to neskutečně osvobozující. Takže nemáme dům, nemáme obrovské impérium s miliony zaměstnanců, nemáme peníze, ale máme smysl života, sami sebe a vize, za kterými si jdeme. Děláme to, co nás naplňuje a jsme za to strašně šťastní. A vy? Vy jste naší neoddělitelnou součástí, protože díky vám, můžeme kráčet po cestě, kterou jsme se vydali. Jen díky vám dává smysl to, co děláme!

Nechoďte po vyšlapané cestě, vytvořte si vlastní cestu a buďte šťastní!

Všechno, co se nám děje, tak nám vlastně ukazuje směr, kterým se máme ubírat. Nechoďte po vyšlapané cestě, vytvořte si vlastní cestu a buďte šťastní! Všímejte si znamení a věřte sami sobě, protože jen vy sami, dokážete cokoliv si usmyslíte! Tak a kdo to dočetl až sem, tak získává zlatého bludišťáka. Tohle prostě nešlo napsat ve zkratce. Mějte krásnej den! A ještě jednou obrovský díky, že jste v tom s námi!

Vaše sentimentální Ňuňu :-* :-* :-*

The post Prostě jsme si řekli: Sereme na to! appeared first on Live More!.

Vysvětlete mi proč to tak je? Proč je člověk odsuzován za chyby? Nikdy jste se žádné nedopustili? Pokud ne, tak gratuluji. Nicméně pokud jste v životě neudělali chybu, co jste se tedy od života naučili? Nepřevládá v tomto případě spíše vaše ego?

Asi jsem vás teď zahltila otázkami, ale nějak mi to všechno rozum nebere. Tyto otázky se mi v hlavě honí stále dokola od toho, co jsme začali točit videa na youtube. Denně nám chodí spousta zpráv, mezi kterými se dost často objevuje zpráva typu: „Musím se vám omluvit, když jsem vás viděl poprvé, tak jsem si řekl/a, co to je za trapný tlusťochy, ale najednou jsem zjistil/a, že se nemůžu odtrhnout od vašich videí a že jste naprosto skvělí lidi se srdcem na pravém místě. Hrozně jsem si vás oblíbil/a a už se těším na další videa.“

Já jednoduše nemůžu pochopit, proč člověk ztrácí hodnotu pouze tím, jak vypadá.

Já jednoduše nemůžu pochopit, proč člověk ztrácí hodnotu pouze tím, jak vypadá. V Česku na nás lidi koukali jako na tlusťochy, jako na něco hnusnýho a méněcennýho, hloupýho, jako na něco, co by nemělo absolutně vytahovat paty do společnosti. Ale řekněte mi proč to tak je? Co jsme se přestěhovali do Ameriky, tak se nám nestalo, že by měl někdo narážky na naši váhu, nikdy se na nás nikdo nedíval znechuceně.

Kdo chce vidět vaši krásu, tak ji vždy uvidí

Naopak! Proč tak strašně lpíme na tom, jak vypadáme a soudíme to, jak vypadají ostatní? Proč vynášíme soudy o lidech, se kterými jsme nikdy nemluvili, neznáme je osobně, jak o někom můžeme říct, že je hloupý, když jsme s ním neprohodili ani slovíčko?

Kdo určuje tu „pravdu“, jak správně vypadat, aby nás společnost přijala? Možná si můžu odpovědět sama. Média. Ale, co jsou média zač, že mohou vytvářet nějakou smyšlenou realitu o tom, jak má člověk vypadat? Není to spíše v nás? Že se necháme takhle hloupě ovlivňovat? Neventilujeme takhle spíše své problémy? Spousta holek vám řekne, že by se nenamalovaný nevydaly ani vynést odpadky. A proč? No, co kdyby mě viděl někdo známej, co si o mě řekne?! Nezdá se vám tohle tak strašně omezující? Přiznám se, že jsem to měla stejně! Ale teď nemám problém se ukázat do videa nenamalovaná nebo v pokecaným tričku.

Prozradím vám jedno tajemství. Lidé, kteří vás mají rádi, při vás budou stát, ať jste jakýkoliv/jakákoliv. A přesně o tyhle lidi jde. Ostatní vám můžou s prominutím políbit zadek. Lidé, kteří vás soudí a nějakým způsobem o vás vynáší nějaké své smyšlené polopravdy, si jiné místo než u zadku ani nezaslouží.

Nejvíc pro mě znamená, co si o mě myslí Balů…:-) ostatní mi jsou fuk

Spousta z vás jistě ví, že jsme se rozhodli udělat něco se svojí šílenou váhou. Takže jistě také víte, že jsem do toho opravdu nechtěla jít. Mám na mysli sdílet tu naši cestu s ostatními lidmi. Nechtěla jsem s lidmi sdílet, kolik vážím, co jím a že se snažím nějakým způsobem zhubnout. Vždyť je to trapas, všichni mě budou jen pomlouvat a odsuzovat.

A Balů se na mě podíval a říká: „A teď mi řekni jednu věc. Proč by tě mělo štvát, že si o tobě myslí nějakej Franta z Horní dolní, že jsi trapná a tlustá a já nevím, co ještě? Proč ti záleží na názoru někoho, koho jsi v životě neviděla? Proč ti záleží na názoru člověka, který evidentně celý dny sedí za klávesnicí a jeho celodenní náplň je kritizovat ostatní? Podívej se, kde jsi, co jsi dokázala? Co je špatnýho na tom, že se sebou chceš něco udělat? Co je špatnýho na tom, že jsme si vytyčili další cíl, za kterým si půjdeme?“ Jen jsem mu tak odfrkla, ale samozřejmě než jsem šla spát, tak se mi to hodně rozleželo v hlavě, co říkal. Ovšem nechala jsem to celý plavat.

Na našem facebooku, youtube a blogu se začali množit lidé, kterým se líbí, co děláme. Líbí se jim náš humor a to že jsme pozitivní. Tito lidé pochopili náš koncept a náš cíl. Protože motivovat lidi, aby si plnili své sny, rozveselit je nebo jim jen vykouzlit úsměv na tváři je přesně mise našeho konceptu do-USA – aneb žijeme jen jednou. Když jsme měli stream, tak jsme tam tohle téma nadhodili, že jsme zatím trochu upravili stravu a chtěli bychom se sebou něco udělat.

A najednou se nám dostalo neskutečné podpory a lidi chtěli, abychom o tom začali točit. Absolutně mě dostaly reakce lidí, jak nám fandí a že spousta z nich do toho jde s námi. Do zpráv nám chodí fotky, jak lidi začali cvičit, zdravě jíst, posílají nám zdravé recepty, motivační zprávy a dokonce i motivační videa. Upřímně jsem to nečekala a strašně mě to nakoplo, zahodit ten svůj stud a jít teda s kůží na trh.

Ono se to nezdá, ale my jsme úplně obyčejní lidi, kterým nikdy nechodily denně takový úžasný zprávy. Já jsem hodně citlivá a ráda se obklopuju pozitivními lidmi a věděla jsem, že tohle přivolá i ty, kteří budou mít neskonalou potřebu si nějakým způsobem rýpnout. Jenže opak se stal pravdou, ta pozitivní odezva absolutně převálčila tu negativní, dokonce natolik, že jsem ty negativní reakce začala vnímat jako pozitivní.

Ono tihle rejpalové jsou taky fajn, ženou vás vpřed ukázat jim, že dokážete to, co chcete. Tito lidé, zůstanou vždy kus za vámi.

Ono tihle rejpalové jsou taky fajn, ženou vás vpřed ukázat jim, že dokážete to, co chcete. Tito lidé, zůstanou vždy kus za vámi. Nicméně mezi negativní odezvou se často opakovalo, proč se zabíjíme, jak je možný, že jsme nechali svoji váhu zajít tak daleko, že pohrdají tlustými lidmi atd. Občas jsem se musela i zasmát, kam až lidská hloupost sahá. Kolikrát mi přijde, že proti lidské hlouposti je vesmír jen malý zrnko písku někde v poušti.

Ale přece stejně tak se můžu ptát já. Proč se topíš v dluzích? Proč se zabíjíš kouřením a pitím alkoholu? Proč podvádíš svoji ženu? Mohla bych se tady ptát do aleluja. Člověk v životě dělá chyby, nicméně je důležitý si tu chybu přiznat, pojmenovat ji a něco s ní udělat. Chyby jsou podle mě ten nejlepší nástroj, abychom se od života naučili to, co potřebujeme. Jak se máme naučit odpouštět, když nás nikdo nezradí? Jak se máme naučit vážit si života, když nás nepostihne nemoc? Jak se máme naučit smát se, když neumíme plakat? Jsme lidi, nejsme roboti. Máme právo na to dělat chyby a poučit se z nich a zvýšit tak kvalitu svýho života.

Všechny ženy jsou krásný Jen to chce toho správnýho muže, aby to viděl

Jenže to je přesně ono. Lidé se bojí dělat chyby, aby se jim nedostalo soudu od okolí. Proto raději sedí doma na zadku, neriskují, neplánují nic nového, nejdou si za svými sny a spokojí se svým životem, o kterým ví, že nestojí za nic. Je snadný chránit si to málo, co máme. Zkrátka člověk, který nedělá chyby, tak vlastně nedělá nic, jen ten život nějak přežije. Bojíme se chyb, protože takhle to je jednodušší, chyby člověka bohužel někdy hodně bolí, ale spousta z nás si neuvědomuje, že postupem času se ty chyby mění ve zkušenosti. Neodsuzujte hned někoho, kdo měl pestrou minulost, neodsuzujte někoho, že dělá práci, kterou zrovna vy pohrdáte.

Trošku jsem se rozvášnila, protože mě už odsoudilo tolik lidí, že bych je nespočítala na prstech obou rukou. Nicméně jsem šťastná za ty, kteří mě znají a stojí při mně, jak ve chvílích absolutního dna, tak ve chvíli úspěchu. Naučila jsem se ignorovat ty, kteří absolutně nestojí za to, abych se namáhala na ně jakkoliv reagovat a naopak vážit si těch, od kterých se nám dostává neskutečné podpory. A že vás je!

Ráda bych touto formou promluvila ke všem, kteří nějakým způsobem bojují s tím, co si o nich ostatní myslí. Vykašlete se na to, přestaňte se obhajovat a buďte sami sebou. Lidé si stejně budou myslet, co chtějí a budou si vytvářet svoje smyšlený reality a vy s tím stejně nic neuděláte. Nenechte si kazit náladu! Prosím všechny, co mají problém sami se sebou, aby se měli rádi! Nejdřív musíte mít rádi sami sebe a pak teprve budete moci mít rádi okolí a uvidíte, že ty posměšky přejdete pouze úsměvem, což bude pro dotyčného vlastně ten největší trest. Protože člověka, který má potřebu vám nějak škodit odzbrojíte pouze ignorací a úsměvem. Pokud budete smutní a mít kvůli tomu zkaženej den, tak vás dostal tam, kam chtěl.

Já se můžu před všemi útoky schovat Je to boží pocit

Mějte se rádi takoví, jací jste. Ať už nenamalovaní, s pár špekama nebo vypadanými vlasy a žlutými zuby. Jo i s beďary. prostě se vším všudy. Hledejte krásu v lidech, to na povrchu může být dost často matoucí. Nesuďte lidi, když jste nikdy neušli ani kousek jejich cesty. Tak co? Už na to okolí kašlete? Máte se rádi? Tak to je nejvyšší čas zvednout zadek a jít si za svým snem, co myslíte? Budu vám držet pěsti, stejně jako vy nám! Obrovský díky za to, že je taková spousta pozitivních lidí, kteří používají selský rozum. Hodně štěstí v plnění vašich snů!!

Vaše Terka

P.S. Budu ráda za vaše komentáře ať už tady nebo na fb, proč si myslíte, že lidé mají neustálou potřebu soudit druhé podle obalu?

The post Přestaňme stále vynášet nějaké soudy! appeared first on Live More!.

Americký sen = jedu do Ameriky, tam si ze mě všichni sednou na zadek, hned dostanu super práci, vydělám těžký prachy a pak se vrátím a bude ze mě ten největší King. Tak takhle to bohužel nefunguje. American dream je něco mnohem hlubšího a hlavně se v pozadí skrývá neskutečná dřina, výdrž a obětování. Americký sen vlastně vznikl při imigraci Evropanů do USA. Lidé, kteří osídlovali Severní Ameriku, sem šli za svobodou a lepším životem, ale aby toho dosáhli, tak museli neskutečně dřít, museli být odvážní a chytří.

Takže americký sen je, že se člověk pomalu z ulice dostane na samotný vrchol finanční nezávislosti a pak si užívá a plní další sny. Krásným příkladem americkýho snu je pro mě zrovna třeba Arnold Schwarzenegger. To, co dokázal tenhle člověk, je naprosto neuvěřitelný a já tyhle lidi strašně obdivuju. Samozřejmě americký sen nemusí být pouze extrém z ulice na křeslo prezidenta. Každej tohle spojení vnímáme jinak, ale podstata toho, že nic není zadarmo, je stejná.

Například nám hrozná spousta lidí píše, že nám závidí (samozřejmě v dobrým smyslu slova), že jsme si splnili svůj americký sen. Nás tohle strašně moc těší a tyhle pozitivní zprávy a komentáře od lidí nás neskutečně naplňují a člověk si uvědomuje, že to co dělá, není jen tak do větru. Jen bych ráda uvedla na pravou míru náš americký sen a jak to vlastně doopravdy je.

My rozhodně nejsme ukázkou splněnýho americkýho snu. Opravdu jsme ještě nic nedokázali, jsme teprve na cestě, dokonce si troufám říct, že jsme teprve na začátku cesty.

Zabalit všechno v Česku, všechno prodat, všeho se zbavit a zaklapnout za sebou dveře, byl samozřejmě obrovský krok, kterej chtěl kus odvahy. Ale byli jsme na to dva, vzájemně se podporujeme a doplňujeme. Ono, když už uděláte takový rozhodnutí a uděláte první krok, tak je to, jako byste skočili z útesu do vody. Taky už ten skok nemůžete vrátit zpět. Můžete ho jen ovlivnit, abyste třeba nehodili placáka a nebolelo vás to.

Stejně tak to bylo s náma, skočili jsme do toho s tím, že uděláme maximum pro to, aby nám vše klaplo bez nějaké újmy. A klaplo to! Jsme tu! Akorát jsme na úplným začátku s totálně holým zadkem. Takže opravdu jsme si ještě nesplnili ten American dream, ještě jsme tady nic nevybudovali, ještě jsme zatím nic nedokázali. Ale doufáme, že se to změní!

Už jsem slyšela tolik tvrzení, že Amerika už není to, co bývalo. Že teď už si tam člověk ten americký sen nesplní atd. „Amerian dream is over“. Já bych tyhle lidi upřímně fackovala. V Česku uslyšíte: „Nooo to už není to, co to bývalo a za komunistů, jak bylo dobře.“ Snad v každým státě na celé zeměkouli uslyšíte, že to už není to, co to bývalo. Proč máme pořád nutkání hrabat se v minulosti a přicházet tak o přítomný okamžik? Vysvětlete mi to někdo!

To je divný, že to už není to, co to bývalo, když jsme se posunuli o 20 let. Dnešní generace bude za 20 let říkat úplně to samé. Historie se prostě opakuje. Řeknu vám něco hodně moudrýho – nikdy to nebude, jak to bývalo. Divný, co? Když se vyvíjíme, tvoříme si nové příležitosti a nový rozhled. Ten, kdo není schopen přijímat to, co k nám přichází, se sám ochuzuje o spoustu věcí.

Jenže nic to nemění na tom, že bychom si nemohli plnit své sny. A upřímně je úplně jedno jestli to bude v Americe nebo na Velikonočních ostrovech. Pokud má člověk snahu, jde si tvrdě za svým, tak si může svůj American dream splnit i v Horní Dolní. Kdo chce vidět práci a příležitosti, tak je uvidí.

Spousta z vás se ptá, jaké máme životní cíle, jaké jsou teda vlastně naše sny a jestli máme to, co jsme chtěli. Ano, máme to, co jsme chtěli, v tom smyslu, že jsme v Americe, o které jsme snili. Žijeme blízko oceánu v nádherným prostředí a naprosto to tady milujeme. S jistotou vám mohu říct, že jsme opravdu šťastní. Nicméně zatím si to tady neužíváme tak naplno, jak bychom si představovali a jak to hlavně my dva umíme. Momentálně tvrdneme většinu času u počítačů a pomalu realizujeme projekty, který jsme si plánovali.

Jsme šťastní, že můžeme být spolu, pracovat na všem společně, což jsme takhle celou dobu chtěli a takhle jsme si to i nastavili, ale nemůžeme si dovolit jen tak jet ven užívat si to nádherný počasí. Prostě všechno má svoje pro a proti.

Chtěli bychom se vypracovat, abychom byli finančně nezávislí. Teď to nechápejte ve smyslu, že prahneme po miliardách.
Chceme na tom být finančně tak, abychom mohli jít do obchodu a nemuset počítat, co vyjde levněji. Abychom mohli zase cestovat a užívat si to, co nás baví. Chtěli bychom si dopřát lepší bydlení v podobě domečku se zahrádkou, nejlépe samozřejmě s výhledem na oceán, jak jinak že.

Věnovat se především sami sobě a prožívat život fakt naplno. Založit v budoucnu rodinku a dopřát miminu krásný dětství a nezapomenutelnej start do života. Tohle je asi náš největší cíl a sen. Možná spíše cíl, protože sny jsou sice důležitý, ale pokud člověk zůstane jen u toho snění, tak se nikam moc neposune.

Takže jsme opravdu teprve na začátku v tom splnit si americký sen. Nicméně jsme odhodlaní udělat pro to opravdu maximum. Jsem hrozně šťastná, že jsme se tu naši cestu rozhodli sdílet s vámi, protože se nám dostává skvělé podpory, která nás žene vpřed!

Moc díky

Mějte se krásně

Vaše Terka ????????????

The post Americký sen appeared first on Live More!.

Co mi rok v USA dal a co jsem se naučila?

Štěstí

Štěstí je pojem, který znamená pro každýho něco jinýho. Někdo prahne po majetku, někdo by dal všechno za restart svýho zdraví a někdo by chtěl každej měsíc žít na jiným místě. Pro mě štěstí znamená šťastná rodina v pohodovým prostředí. Aby byl člověk šťastnej, tak bohužel nesmí jen sedět na zadku a čekat, až si ho to štěstí najde, ale musí mu jít naproti. V předešlých článcích jsem zmiňovala, že my jsme měli v Česku opravdu všechno. Jenže nedokázali jsme to stále pojmenovat jako štěstí.

Myšlenka šibenice v podobě hypotéky, výchovy dítěte v paneláku a věčný stěžování na to, jak mě nebaví práce, kterou dělám, pro mě byla nemyslitelná. Ať to zní jakkoliv blbě, tak bohužel nesympatizuji s českou mentalitou a přesto, že jsme měli všechno, tak pokaždé co jsme vyšli za branku našeho domečku, tak jsme se utvrzovali v tom, že to prostě není to, co bychom chtěli. Chceme prostě žít jinak.

Když jsme se přestěhovali sem, tak s jistotou můžu říct, že jsem dosáhla toho svýho štěstí. Přesto, že tady nemáme všechno, jako například v Česku, tak jsme zjistili, že člověk se spokojí s málem. Ale to, jakým způsobem nás ovlivňuje místní prostředí, má pro nás obrovskou váhu. Protože permanentně krásný počasí, přátelští usměvaví lidi a nádherný prostředí, to člověka prostě chtě nechtě hrozně ovlivňuje. Takže opravdu můžu říct, že přes všechny překážky mě život tady dělá šťastnou, což si myslím, že je pevnej základ pro to mít šťastnou rodinu. Nešťastní rodiče prostě nemůžou nikdy mít šťastný dítě.

Spoléhat jen sám na sebe

Život v cizině člověka opravdu naučí spoléhat jen sám na sebe. V mým případě jsem se mohla spolehnout hlavně na Balůa. Když jsme se stěhovali do USA, tak jsme sem samozřejmě jeli pouze s informacemi, který jsme našli na internetu. V začátku jsme jako každej nováček spoustu věcí nevěděli a tápali jsme. Proto jsme oslovili pár facebookových skupin, ve kterých jsou Češi, kteří žijí v USA nebo na Floridě.

Když se na naše „hloupé“ dotazy nesmetla lavina kritických komentářů, tak přišla úžasná rada „ostřílených“ Čechů v USA, která nás většinou stála pouze čas a peníze. Tito chytrolíni, kteří se chvástají tím, že tady žijí desítky let, asi zřejmě neobnovují své „vědomosti“ a díky jejich radám jsme několikrát opravdu zbytečně jen přišli o čas a peníze. Samozřejmě nehážu všechny do jednoho pytle, ale naše zkušenosti jsou prostě takové. Takže jsme tyhle komunity vynechali a od té doby spoléháme pouze jen sami na sebe. Ono to není špatná zkušenost, protože pak vás jen tak něco nevystraší a jste schopni rychle jednat.

Vztahová prověrka

I přes to, že jsme spolu s Balůem nějakých pár let, tak i tento obrovskej krok samozřejmě ten náš vztah prověřil. Ono se to nezdá, ale byl to opravdu nátlak. Nečekali jsme, že to bude růžová pohádka, ale je hrozně těžký si představovat, jaký to bude, když vlastně ani nevíte, do čeho jdete.

Možná to navenek vypadá, jak jsme to všechno hravě zvládli, ale samozřejmě to obnášelo i spoustu hádek a slz. Nejhorší totiž bylo, že nás v krátkým časovým horizontu čekalo hrozně moc důležitých rozhodnutí. Výběr auta, bydlení, vybavení, řešení spoustu administrativních věcí apod. Paradoxně jsme se nikdy nehádali o tom, jaký vybereme auto nebo jestli budeme bydlet tam a tam. Na tom jsme se většinou shodli. Ale byl to takovej nátlak, že už to pro nás oba byly nervy, jak to všechno zvládneme a hádali jsme se kvůli blbostem, který gradovaly do opravdu šílených hádek.

Peníze ubývaly šíleným tempem a my už potřebovali mít zázemí a začít nějak budovat svůj život. Jenže jsme nečekali, že to bude tak dlouho trvat a že vlastně ještě po roce budeme stále na začátku. Já jsem hrozně netrpělivej člověk, ale pořád si říkám, že je lepší třeba čekat tři roky na to, až se nám rozjedou projekty, na kterých pracujeme, než potom chodit třicet let do stejné práce, ve stejnej čas za stejný peníze.

Přiznávám, že ne jednou jsem se chtěla na všechno vykašlat a vrátit se. Jenže, když jsem si to představila, že se vrátím do ČR, tak jsem absolutně nebyla schopná to akceptovat. Takže zatnout zuby a vybojovat to. Tady prostě nemáte nikoho, kdo by vás vyslechl nebo jste si o tom s někým promluvili. Museli jsme to řešit všechno spolu s Balůem a myslím, že i v tomto směru se náš vztah hodně upevnil.

All you need is love

Tenhle nápis nás přivítal v Miami na letišti a já ho nemůžu dostat z hlavy. Co jsem se v Americe naučila, je především to, jak by se k sobě lidi měli chovat. Naučila jsem se tady, jak vypadá přirozená vzájemná pomoc a že je v životě hrozně důležitá pokora. Tohle slovo se bohužel vytrácí ze světa, ale tady jsem v tom našla určitej smysl.

Lidi si tady neustále nějakým způsobem pomáhají, chovají k sobě úctu a na prvním místě je tady vždy rodina. Líbí se mi, jak se tady chovají chlapi k ženám, co všechno se tady dělá pro děti a jak jsou lidi přátelští. Začala jsem tady mnohem víc přemýšlet nad životem a zabývat se určitýma otázkama. Od toho, co jsme tady, tak věřím na znamení, protože opravdu jsem si jistá tím, že nás někdo shora vedl, abychom si nenatloukli nos. Všechno se děje z nějakýho důvodu a i ze špatných zkušeností se vždycky snažíme vytěžit maximum.

Možná můžu prozradit, že mám rozpracovanou knížku, ve které se tohle všechno, co se nám tady dělo dozvíte. Nebude to hned, protože do ní opravdu vkládám kus sebe a o určitých věcech není lehké psát.
Opravdu potřebujeme k životu lásku. Přijímáme přesně to, co vysíláme a pokud v sobě člověk neustále chová nějakou nenávist nebo zášť, tak těžko bude někdy šťastnej. Je potřeba s tímhle pracovat a mně se to tady podařilo.

Co mi rok v USA vzal?

Rodina

No přece rodinku. Nedá se to tak přesně říct, co mi rok v USA vzal nebo že by mi někdo vzal rodinu. Pořád jsou tam, sice na opačným konci světa, ale vím že tam jsou. Vím, že je mám a že by pro mě udělali cokoliv. Vím, že se můžu okamžitě sbalit a jet za nima, vždycky tam budu mít svoje místo.

Díky internetu jsme neustále v kontaktu, ale přece jen…tolik bych je chtěla obejmout. Chtěla bych si v klidu poklábosit s tetou o takových těch věcech, který řešit přes skype prostě není ono. Vždycky si řekneme to nejdůležitější, jak se máme. Nasmějeme se. Chlapi si dají pivo, ale domluvíme, já vypnu počítač a nikde nikdo. Vánoce jsou pro mě v tomto směru samozřejmě těžký.

Vždycky jsme si udělali štědrej den s Balůem a pak jsme jeli na návštěvu k mojí tetě, na co hrozně ráda vzpomínám. Chlapi nad sklenkou whisky vyřešili všechny celosvětový problémy a ženský vždycky v kuchyni při chystání občerstvení probraly všechny – kdo, s kým, proč, jak a kde. Prostě taková klasika. Hrozně mi to chybí. Ale s tím jsem do toho šla. Věděla jsem, že tyhle chvíle přijdou a budou těžký.

Momentálně asi nejsem schopná říct, co mi ten rok tady vzal. No zapomněla jsem ještě na to, že rok v Americe mi dal dalších pár kilo navíc. Takže bych měla zamakat na tom, abych příští rok mohla napsat, že mi další rok v USA vzal spoustu kilo.

Každej, kdo si za něčím v životě tvrdě šel, mi dá určitě za pravdu, že musel něco obětovat. Je důležitý, aby si člověk byl schopnej zařídit život tak, aby byl šťastnej. Bohužel to znamená opustit tu komfortní zónu, nějakou jistotu. Lidi se bojí riskovat jen proto, aby to nebylo ještě horší, než to je. Jenže potom je hrozně smutný koukat na to, s jakým životem se smíří. Pokud se vám něco nelíbí, tak to změňte! Tu změnu můžete udělat jen vy sami, nikdo jiný ji za vás neudělá.

Mějte krásný vánoční dny ????????????

Vaše Terka ????????

The post Rok v USA – co mi dal, co mi vzal appeared first on Live More!.

Často to tak bývá i v případě, když přijdou děti. Vše se točí jen kolem nich a z manželů nebo partnerů se stávají pouze vychovatelé. A tak má člověk takovou chuť si zarandit nebo prožít nějakej hezkej večer, kterej se nebude týkat práce, fotbalu nebo dětí.

My máme s Balůem opravdu jedinečný vztah. Ještě zvlášť v dnešní době. Jsme spolu 5 let a osm měsíců a do této chvíle jsme spolu trávili každej den a každou noc. Nebyli jsme od sebe dýl jak půl dne a odloučeně jsme za tu dobu strávili pouze jednu noc. Jenže tím, že tady začínáme od úplné nuly, tak jsme dost vytížení. I když jsme spolu celej den doma, tak sedíme u počítačů a jdeme spát naprosto vyšťavení. Ani jsme vlastně ještě pořádně nezažili stereotyp. Takže tohle moc neznám a už jsem z toho byla taková otrávená. Měla jsem pocit, že i když jsme spolu, tak jsme vlastně bez sebe.

Měla jsem pocit, že i když jsme spolu, tak jsme vlastně bez sebe.

A tohle mě teda fakt už přestalo bavit. Měla jsem takovou chuť si zarandit, být pro toho druhýho takovou tou opečovávanou perličkou. Chtěla jsem mít kolem sebe takovou tu měkkou zamilovanou vatičku. A ne jen, co budeme vařit, anebo můžeš mi zkontrolovat tenhle dokument? Tak jsem si řekla dost! Půjdu prostě na rande!!

A udělala jsem dobře. Prožila jsem nádhernej den, kdy jsem byla ta princezna, které je splněno všechno, co jí je na očích vidět. No ruku na srdce dámy, všechny po tom občas toužíme, samozřejmě čeho je moc, toho je příliš, ale občasný rozmazlování si naše křehký dušičky zaslouží. Asi vás zajímá, kdo byl ten „pan Božský“, který mi tohle dopřál. No samozřejmě, že můj Balů!!!!! Kdo jinej by mi poskytl tu nejlepší vatičku na světě, svůj medvědí úsměv a ochranný křídlo!

Kdo jinej by mi poskytl tu nejlepší vatičku na světě, svůj medvědí úsměv a ochranný křídlo!

My to máme totiž asi naopak než všichni ostatní. Často slýchávám, že si ženský potřebují od svýho chlapa odpočinout a stejně to je i u chlapů. Nebo ponorka, když jsou lidi pořád spolu. My to máme naopak. Nám to moc neklape, když jsme od sebe. Když se toho třeba v týdnu hodně naskytne, Balů má nějaký schůzky, já musím tvrdnout u počítače nebo když jsem dřív musela chodit do školy a doma jsme se jen minuli, když Balů musel za svým zákazníkem. Tohle u nás nikdy nedělalo dobrotu, ale my jsme přišli na zázračnej lék.

Vždycky jsme si udělali rande nebo jsme jeli na „stmelovací výlet“. Bez mobilů, počítačů a všeho. Prostě jen my dva. Jeli jsme třeba na jižní Moravu na jednu noc. Nebo jsme si zašli na véču, a když se nám nikam nechtělo, tak jsme si udělali nějakou dobrotu doma a hráli jsme třeba karty.

A světe div se, vždycky to zabralo. Proto si myslím, že i vzhledem ke všem povinnostem, dětem apod. by pár měl myslet i na sebe. Počátkem nějakýho soužití, svazku, dětí jste byli vždycky jen vy dva, jako pár, když to nebude fungovat mezi partnery, nemůže potom fungovat ani to ostatní.

Takže jsme si udělali výlet do St. Augustine. Pejsky jsme nechali doma, tudíž jsme to byli opravdu jen my dva. Zašli jsme si na výbornej obídek, pak jsme zajeli na pláž, kde jsme jen seděli přitulení a koukali na moře. Prošli jsme si St. Augustine, protože tohle městečko je kouzelný samo o sobě, natož když bylo vánočně nazdobený, takže to byla opravdu taková pohádka. Vzpomínali jsme na naše začátky a fest jsme se nasmáli. Když jsme dojeli domů, tak jsme si dali dobrou véču a pustili si film.

Byla jsem za podmaněnou puťku, kterou žárlivej chlap nechce pustit pařit a ona ho jen poslouchá.

Já tohle opravdu považuju za hrozně důležitý. Takhle nám to prostě funguje. Spousta lidí, co nás nezná, nás má za podivíny, kteří se izolují od světa. Byla jsem za podmaněnou puťku, kterou žárlivej chlap nechce pustit pařit a ona ho jen poslouchá. Nikdo nechtěl pochopit, že to bylo z mé hlavy a že raději strávím večer se svým Balůem než na diskotéce. Tolikrát jsem už slyšela: „No ale to taky není dobrý, když jste pořád spolu, to nebude dělat dobrotu.“ A co máme teda jako dělat?? Měli bychom být pravidelně od sebe, i když to tak nechceme? Jen aby to bylo správně?

Když jsem šla posedět s holkama, tak jsem si celej večer stejně vypisovala s Balůem. Máme to prostě takhle. Jsme divní, protože to máme jinak nastavený? Protože se navzájem nepodvádíme? Protože nehodlám každej den slepičit s kamarádkama a řídit se jejich úžasnýma radama? Protože Balů nevysedává každej den v hospodě a nevykládá, jak už ho doma sere jeho stará? Protože si navzájem nelžeme a všechno si říkáme? Protože si nenadáváme sprostě a chováme k sobě úctu?

Miluju náš divnej vztah a jsem zastáncem toho, že by měl pár o svůj vztah pečovat. Balů je pro mě nejlepší přítel, partner, rodič prostě všechno. Máme rodinu, přátele, ale pro sebe znamenáme absolutně nejvíc. Myslím si, že jsme si vybudovali krásnej základ, abychom se v budoucnu mohli rozrůst a mít tak rodinu, kde je ta opravdová láska. A tohle si hodlám bránit zuby nehty. Fakt je to tolik divný??

Mějte se rádi! ????

Vaše Terka ????????????

The post Měla jsem rande! appeared first on Live More!.

True Love

Ať chceme nebo ne, tak prostředí, ve kterým žijeme, nás neskutečně ovlivňuje a samozřejmě i lidé v něm. Prostředí, ve kterým se nacházíme právě teď, je pro mě opravdu sen. Kdyby mě dnes někdo zavřel do paneláku, tak s jistotou můžu říct, že budu do konce života nešťastná. Rozhodně to není o tom, zda bydlíme ve velkým anebo malým bytě. Ostatně s bytem jsme si oproti Česku dost pohoršili, protože tam jsme žili v rodinném domku. Teď máme malý apartmán, který nám prozatím stačí (než bude rodina).

Nicméně já vylezu ven ze dveří a cítím štěstí, pohodu a klid. Řekla bych, že se cítím být vyrovnaná, ale to je asi největší lež, kterou by ženská mohla vypustit z úst. Takže řekněme spíš, že se cítím být v pohodě. Máme to kousek do krásnýho parku, kterej je plnej zvířat a je tam neuvěřitelnej klid. A hlavně máme kousek od baráku úžasnou pláž bez turistů a hotelových komplexů.

Ať chceme nebo ne, tak prostředí, ve kterým žijeme, nás neskutečně ovlivňuje a samozřejmě i lidé v něm.

Florida je i rájem pro surfaře

Musíme pracovat jednou tolik co v Česku. Život tady je o něco dražší. Ale spíše je hlavním důvodem to, že stěhování sem nás stálo opravdu všechno. Přesto žijeme život bez stresu. V Česku jsme byli opravdu finančně nezávislí, tady musíme sakra makat. Tak jak je možný, že přesto všechno jsme šťastnější? Jaktože máme pořád chuť se smát a máme radost ze života?

Pohodička při východu slunce

Život tady je prostě pohodovější, klidnější a pozitivnější. Na mě ta pohoda tady hrozně působí. I když řešíme třeba nějaký nepříjemnosti nebo problémy, tak se sbalíme a jedeme byť jen na hodinku k moři. Vždycky někoho potkáme, kdo na nás hodí úsměv nebo s náma prohodí pár slov. A věřte mi nebo ne, ale když přijedeme domů, tak ty problémy jako by byly najednou o tolik menší. Potom je řešíme s větším klidem a nadhledem. Zjistila jsem jednu věc. Pokud chce člověk rozdávat štěstí, musí být sám šťastný. Pokud je někdo plný negativismu, tak vám horko těžko předá něco pozitivního. A tohle se mi bohužel stávalo v Česku, ať jsem měla sebelepší náladu, vždycky se našel někdo, kdo mi ji zkazil.

Chci vám předat něco milýho a pozitivního.

Proto je i tohle důvod, proč píšu blog, proč natáčíme videa a proč zveřejňuju naše fotky. Chci vám předat něco milýho a pozitivního. Každý z nás řeší nějaký starosti, ale pokud vám video nebo třeba naše fotky vykouzlí úsměv na tváři, tak věřte, že pro nás je to obrovskej úspěch. Takže ano, život u moře, sluníčko, parky, usměvaví lidi mě dělají šťastnější.

Další obrovská změna pro mě je ta, že chci být pořád někde venku. Jít se projít na pláž, vzít pejsky do dog parku anebo si klidně jen sednout a pozorovat zvířata v parku. V Česku, když přišel víkend, tak jsme pořád vymýšleli, kam pojedeme na výlet. Okolí už jsme měli projetý křížem krážem, tak kam dál? Strašně rádi jsme jezdili na Jižní Moravu. Ale přeci jen bylo to už dál, takže jsme si to museli dopředu naplánovat, vymyslet nějaký ubytování (i když to bylo spíš z důvodu abychom si mohli dát vínko.) Chci jen říct, že tady sedneme do auta a nemusíme jezdit nikam daleko, abychom byli v ráji. V Česku to většinou skončilo tak, že jsme zůstali doma na zahradě. A procházky kolem naší miniaturní vesnice nás rychle omrzely. Tady vás většinou vytáhne z postele sluníčko. Vždycky se mi líbilo, jak všichni: „Běžte místo televize na procházku!“ Ale kam? Na procházku po sídlišti? Nebo do pole? Tady už je to pro mě na místě. Opravdu jdu raději místo televize ven, projít se k moři nebo do parku.

Pohodička v parku

Z druhé strany je to kolikrát i mučení, protože ve většině případů je krásný počasí, vy chcete ven, ale když sednete k počítači, tak zjistíte, že nejbližší tři dny se ven určitě nedostanete. Nicméně pořád jsme šťastni za to, jak jsme si to nastavili. Naši prioritou bylo pracovat z domu a být pánem svýho času, takže si můžeme práci naplánovat tak, abychom si užili i koupačku v moři. Občas bývá bohužel omezující i to hlídání pejsků. Ne vždy to jsou pohodáři, kteří chtějí být venku, takže s nima musíme být, třeba ze zdravotních důvodů, doma.

Další změnou, která u mě proběhla je to, že se mi strašně zlepšilo astma. O týhle nemoci mám načtený opravdu hodně, takže vím, že je to hlavně o psychice a od smrti mojí mamky se mi to hrozně zhoršilo. Pořád jsem nebyla schopná s tím nějak pracovat. Tady jsem se dostala do takové duševní pohody, že si na astma ani nevzpomenu. Samozřejmě mi určitě pomohly blahodárné účinky moře, ale myslím, že největší změna proběhla uvnitř mně.

Nežijte tak, aby bylo s vaším životem spokojeno okolí! Žijte tak, abyste byli se svým životem spokojeni vy!

Východ slunce

Vidíte, že všechno není úplně růžový, což snad v životě ani nejde, ale věřte, že ten kdo změní váš život, jste pouze vy sami. Já na sobě pozoruju, že ta obrovská změna, které jsem se dost často bála, mi obrátila život na ruby. Ale jsem si jistá, že to bylo tím správným směrem. Proto trvám na svém – pokud člověk v životě něco chce, měl by si za tím jít. Bez ohledu na cokoliv. Nežijte tak, aby bylo s vaším životem spokojeno okolí! Žijte tak, abyste byli se svým životem spokojeni vy. Pak svoji spokojenost a štěstí rozdávejte ostatním a hned bude na světě líp. Nemyslíte?

Mějte se pohodově

Vaše Terka ????????????

The post Jak mě změnil život u moře? appeared first on Live More!.

Učení na státnice

Když jsme se podívali poprvé do Ameriky, tak jsme si ji okamžitě zamilovali. Byla to láska na první pohled. Po návratu do Česka začala totální mánie. Když jsem viděla cokoliv s americkou vlajkou, muselo to být naše. Po čase už začali být zmatení i příbuzní, takže kdykoliv jsme od nich něco dostali, bylo to s americkou vlajkou. Časem se nám z našeho domečku stala taková americká ambasáda. Vyvěšený vlajky, americký auta, americký rádio a všechno ostatní s americkými motivy. Hodně jsme se zajímali o život v Americe a sledovali jsme veškeré dění.

Po čase už začali být zmatení i příbuzní, takže kdykoliv jsme od nich něco dostali, bylo to s americkou vlajkou.

Náš českej Den nezávislosti

Všichni se nám smáli, měli nás za blázny, spousta lidí jen kroutila hlavou, že je to jen nějaká póza vůči České republice. Dokonce padl i výrok, že se chceme stěhovat do Ameriky jen pro to, že jsme tlustí a v Americe jsou taky tlustí lidi a my se mezi nimi cítíme dobře. Já ani neměla sílu na tohle cokoliv říct a od té doby jsem si řekla, že absolutně už nehodlám řešit, co si o mně kdo myslí. Ostatně já jsem za tyhle lidi ráda, jsou pro mě krásným vzorem toho, kým nechci být. Byli jsme odlišní od ostatních, tudíž si nás bral do pusy kde kdo.

Ostatně já jsem za tyhle lidi ráda, jsou pro mě krásným vzorem toho, kým nechci být. Byli jsme odlišní od ostatních, tudíž si nás bral do pusy kde kdo.

Můj první burnout

Jenže my jsme se provinili pouze tím, že jsme se obklopovali tím, co máme rádi. Snili jsme o životě v Americe, je jasný, že to nešlo zrealizovat hned ze dne na den, ale věděli jsme, že jednou se sem prostě odstěhujeme. Žili jsme si svůj americký sen, ale na české půdě. A o tom to přesně je. Musíte si své sny vizualizovat. Pokud sníte o Ferrari, tak si kupte model a dejte si ho na poličku nebo si pořiďte plakát a dejte si ho na záchod. Představujte si, jak v tom autě sedíte a jedete na projížďku nebo třeba jak si ho myjete.

Jenže my jsme se provinili pouze tím, že jsme se obklopovali tím, co máme rádi.

Tyhle hrníčky jsme si koupili na našem roadtripu v USA a pak jsme si je sem stěhovali zpátky

Je to hrozně důležitý, vždycky než jsem šla spát, představovala jsem si náš život v Americe. Jak máme velký auto, do kterýho naložíme pejsky a zajedeme si na pláž. Nebo třeba když nebudeme mít večer co dělat, zajedeme si na pláž, jen tak si sednout, pozorovat hvězdy a poslouchat šumění moře. Sice to nějakej pátek trvalo, ale je to tady!! Všechno, co jsem si vysnila tak mám!! A věřte, že realita je mnohem lepší, je hmatatelná!!

Nelča měla taky poameričtěnej barák Teda když ještě byla venkovní pes (asi týden)

Proto se nestyďte obklopovat tím, co máte rádi jen proto, aby se vám někdo nesmál nebo si o vás nemyslel, že jste úplnej idiot. A pokud si vás někdo bere do pusy, berte to pozitivně! Zjevně má tak nudný život, že musí řešit ten váš! A hlavně je tu ještě jedna věc: plnit si své sny chce pořádný kus odvahy, protože je daleko pohodlnější sedět doma na zadku! Tak buďte odvážní a pojďte do toho!!!

cupcakes

Na naší terásce v Česku

Krásný den!

Vaše Terka ????????????????

The post Náš americký život v Česku appeared first on Live More!.

Nezbytnou součástí štěstí je obejít se bez některých věcí, které chcete.
Bertrand Russel

K tomuhle koníčku se snad brzy vrátíme

Vzpomněla jsem si na náš život v Česku. Měli jsme úplně všechno. Krásný byt, pronajali jsme si rodinný domek, kde jsme měli zahrádku, bazén. Jezdili jsme si krásnýma autama a mohli jsme si dovolit koníčky, který už byly docela nákladný. Ale pořád nás něco táhlo za hranice.
Rozhodně jsme cestovali hodně za poznáním, ale přesto, že jsme v Česku měli úplně všechno, pořád tomu něco chybělo. Ani nevím, jestli se to dá nějak popsat, chyběla nám jistá pohoda, kterou jsme vždycky cítili za hranicemi.

Já se na lidi ráda usmívám, ale v Česku jsem většinou vypadala za blázna.

Vrátili jsme se domů, kde jsme to měli úplně super, ale jen jsem vylezla za branku, pravidelně mi něco zkazilo náladu!!! Třeba věčně natažený obličej sousedky, která měla pořád nějaký problém a nekončící potřebu řešit nějaké žabomyší války. Nebo jsem jela na nákup a ten stres v tom obchodě, naštvaný lidi, který se ani neusmějí, hrůza. Já se na lidi ráda usmívám, ale v Česku jsem většinou vypadala za blázna.

Pak jsme udělali ten obrovský krok a šli za tím, co se nám líbí. Šli jsme tam, kde jsme se cítili být šťastní. Samozřejmě nás doprovázely obrovský obavy, jestli si to trochu nemalujeme, přeci jen je rozdíl být v zahraničí jako turista nebo tam žít. Všichni nás měli za blázny, protože jsme víceméně vsadili úplně všechno na jednu kartu. Na Ameriku!!

Všichni nás měli za blázny, protože jsme víceméně vsadili úplně všechno na jednu kartu. Na Ameriku!!

V Česku jsme se zbavili úplně všeho a šli jsme sem s tím, že tuhle variantu jsme si sami vybrali, nikdo nás nenutil a uděláme vše proto, abychom byli šťastní. Stěhování sem nás stálo úplně všechno, veškeré úspory, rodinu, přátele, prostě všechno. Životní úroveň se nám rapidně snížila, žijeme ve dvoupokojovém apartmánu, který není úplně podle našich představ a ve čtvrti, která taky není úplně podle našich snů. Ještě teď se bavím tím, jak jsme si naivně propočítávali, jak tyhle peníze půjdou na tohle a tahle část peněz na to…..Dopadlo to všechno úplně jinak a asi jsme počítali dost špatně.

Nicméně veškeré obavy se rozplynuly a podstata toho všeho je, že jsme teď šťastnější. Přesto, že to finančně není úplně podle našich představ, nežijeme v napětí a stresu. Myslím, že jsme krásnej příklad toho, že není štěstí mít peníze, ale být tam, kde jste chtěli s tím, koho milujete. To ostatní už přijde samo. Žijeme si v pohodě a přesně tak jak jsme si to vysnili. Teď je našim snem přestěhovat se do domu na pláži a věřte, že si za tím půjdeme zrovna tak, jako jsme si šli za tím, přestěhovat se sem.

Přijde mi, že je teď hodně v módě pořizovat si věci, na které nemáme, abychom udělali dojem na ty, které stejně nemáme rádi.

Proto se nevzdávejte svých snů a nejednejte na základě toho, co na to řekne okolí!! Pokud vás udělá šťastným to červené drahé auto, tak si za tím běžte. Ale rozhodně se za tím nežeňte jen proto, abyste udělali dojem na souseda. Přijde mi, že je teď hodně v módě pořizovat si věci, na které nemáme, abychom udělali dojem na ty, které stejně nemáme rádi. Nepřijde vám to postavený na hlavu? Mě ano. Takže pokud jste připraveni zaplatit cenu, za realizaci svých snů, jste na té nejlepší cestě k jejich dosažení!!! Za sebe můžu říct, že to pak stojí za to! Přeji vám hodně štěstí!!
Přeji krásný prosluněný den!!!

The post Nic není zadarmo appeared first on Live More!.