Mac and Cheese si Američani dávají většinou na oběd nebo na veřeři, ale nedivte se, když vám Mac and Cheese v restauraci nabídnou také jako přílohu. Kromě toho se můžete setkat se smaženými koulemi z Mac and Cheese. Prostě a jednouše tohle jídlo má v Americe svoje místo. Mac and Cheese najdete v menu snad každé restaurace a také v každé domácí americké kuchařce.

A o co vlastně jde? Jedná se o těstoviny Macaroni (pro nás kolínka) v sýrové omáčce, jejíž základem je bešamel.

Existuje nespočet variant Mac and Cheese, takže je snadné přizpůsobit recept vašim chutím. Stačí přidat vaši oblíbenou variaci sýrů, někdo přidává i slaninu, papriku, česnek nebo strouhanku. Fantazii se meze nekladou! Tento recept je inspirován naším oblíbeným obchodem Trader Joe’s. Ale už dost kecání a pojďme vařit!

Ingredience:

60g hladká mouka
85g máslo
700 ml plnotučného mléka
230g bílý sýr Cheddar
170g sýr Havarti
110g sýr Gouda
60g sýr švýcarského typu
1 lžička soli
bílý pepř
muškátový oříšek
430g těstovin – kolínka
smetana – není nutná
mrda lásky :-*

Postup:

1. Jako první si dejte vařit osolenou vodu na těstoviny. Které uvaříte v průběhu vaření omáčky.
2. Nastrouháme si všechny sýry a smícháme
3. Mezitím si můžete začít dělat sýrovou omáčku. Na hlubokou pánev přidejte máslo a nechte jej na středním plameni rozpustit. Rozpuštěné máslo zasypte moukou. Pořádně promíchejte a jakmile vám vznikne hustá “kaše” (pozor aby nezhnědla), tak začněte postupně přilévat mléko.
4. Díky jíšce vám mléko krástně zhoustne. Může to chvilku trvat, tak bacha na to. Vařte raději na nižší plamen.
5. Jakmile se jíška v mléce rozpustila, tak vzniklou kaši ochutíme solí, muškátovým oříškem a pepřem.
6. Vše hezky promícháme a přidáme nastrouhané sýry. Část sýrové směsi si nechte bokem na posypání těstovin k zapečení. Pokud chcete můžete omáčku zjemnit trochou smetany.
7. Uvařené těstoviny promíchejte se sýrovou omáčkou a vložte do pečící mísy. Posypte sýrovou směsí, která vám zbyla a dejte na chvilku do trouby zapéct. Jakmile se sýr na povrchu rozteče a chytne narůžovělou barvu, tak těstoviny vytáhněte.
8. Dochutíte láskou a můžete podávat na stůl.

Nechte si chutnat! Vaše Terka :-*

The post Mac and Cheese appeared first on Live More!.

Pochopitelně, že katalogy cestovek nebudou Floridu prezentovat jako farmy a parky plný zvířat, ale přijde mi, že Floridě je hodně ubíráno na kráse přeplněnými plážemi, hotely a turistickými atrakcemi, jako je třeba Orlando, kde jsou jen zábavní parky.

Po pravdě tenhle článek berte jako subjektivní názor, protože já Floridu fakt miluju, ale myslím si, že Florida může nabídnout mnohem víc. Upřímně za celou dobu, co tady žijeme, jsem viděla tolik nádherných zvířat ve volné přírodě, až tomu někdy sama těžko věřím.

Ať si tady zajedete do jakýhokoliv parku, tak máte možnost vidět aligátory, želvy, pásovce, mývaly, veverky, leguány, pelikány, delfíny, kapustňáky a spoustu dalších zvířat. Dokonce jsme tady už viděli i opice a to mě asi odrovnalo nejvíc. Těch parků, ať už jsou to národní, státní, okresní nebo městský je po celé Floridě fakt mraky. Takže když někde kempujeme, tak se vždycky hrozně těším, co zase uvidím za zvířata, protože většinou kempujeme ve státních parcích a to je prostě bomba.

Navíc Florida je neuvěřitelně zelená. Je tady všude strašně moc zeleně, která dokáže člověku krásně probarvit den. Na to, že tady jsou tropy, je Florida fakt nádherně zelená. A komu jde hned na mysl úplně jiná zelená, tak tou je to tady obklopený taky. A celkem dost. Každopádně se strašně málo mluví o springs (prameny), který jsou naprosto dechberoucí a je jich po Floridě fakt hromada.

Hart Springs Florida

Jsou to místa, kde vyvěrá voda a valí se do řek, potoku a třeba jeskyní. Jenže je strašně nádherná, průzračná, prostě taková ta klasická křišťálová voda a má stálou teplotu. Takže se na tyhle prameny jezdí i mimo sezonu. U každých pramenů je miliarda možností, který můžete využít. Tubing, potápění, šnorchlování, půjčení kajaku, lodiček apod.

My jsme už kdysi dřív byli na Ginnie Springs, který byly fakt kouzelný, proto jsme si řekli, že na cestách musíme zase na nějaký prameny určitě vyrazit. Úplně jak teď si vybavuju, jak se nám z tama nechtělo a říkali jsme si, že si tam někdy musíme zajet zakempovat, třeba pod stan. Joooo kdyby pod stan.

Když jsme vyjeli z našeho milovanýho Atlantic Beach, tak hned první zastávka byla právě na podobných pramenech, který jsme teda ještě neviděli –  Hart Springs. Hrozně jsem se těšila, protože jsem věděla, že to bude nádhera. Příroda, křišťálová voda, potápění, co víc si přát.

Hart Springs Florida a nasraná Ňuňu

Bože, jak já jsem byla nasraná. Když jsme tam dorazili, tak jsem nevěřila vlastním očím. Miliarda lidí, voda zakalená, vypadalo to jako klasickej českej kačák. No samozřejmě já se neumím přetvařovat, takže huba natažená, sedla jsem si tam na břeh a znechuceně čuměla na lidi, jakej tam dělají bordel.

Balů si šel na chvíli zašnorchlovat, protože na všech těch pramenech jsou hluboký jeskyně, kde se dá potápět, je tam spousta ryb a tak, což je pro mýho Balůa fascinující, takže ten byl celkem spokojenej.

Ginnie Springs byl asi vyšší level, hlavně taky proto, že jsme tam byli mimo sezonu. Ale obecně byly Ginnie Springs krásnější. Víc v přírodě a bylo to tam celý takový větší. Přestože jsme byli zklamaní z Hart Springs, nechci říct, že je nedoporučuju. To ne, ale z toho, co jsme viděli to na Hart Springs bylo fakt nejslabší a rozhodně to tam bude kouzelnější mimo sezonu, protože my jsme chytli zrovna to nejnavštěvovanější období.

Devil’s Den

Každopádně jsme nevěšeli hlavu. Čekala nás totiž jedna z dalších zastávek opět na springs, ale tentokrát na Devil’s Den (Ďáblovo doupě). A tady se musím chvíli zastavit, protože to byl fakt nezapomenutelnej zážitek. Je to vlastně taková otevřená jeskyně, kam scházíte dolů do podzemí k nádherné průzračné vodě a nad vámi je velký otvor ven, kde můžete vidět nebe. No nádhera!

Devil’s Den Florida a šťastnej Balů

Na tyhle prameny se doporučuje jezdit ráno, protože v pozdějších hodinách tam najedou davy lidí, a tak tam pouští jen po malých skupinách na vymezenou dobu a mohlo by se stát, že by na vás nevyšla řada. Jeli jsme tam v pondělí brzy ráno a bez problému jsme se tam dostali. Bylo to něco tak neuvěřitelnýho a nádhernýho, že já se na těchto místech vždycky hrozně dojímám. Nevím proč, ale tyhle úchvatný místa mě vždycky seberou.

Někdy i v duchu třeba mluvím s mamkou a říkám jí: „Vidíš to, co já?“ Byla by nadšená a hladová po fotkách. Vždycky, když jsem jela třeba někam na výlet se školou, tak mi mamka kladla na srdce: „Hlavně foť!“ Tehdy to ještě byly foťáky na film, takže mým spolužákům maminky balily teplý ponožky a svačiny. A já měla zásobu filmů na týden. Takže mě často mrzí, že to co prožívám, s ní nemůžu sdílet.

Devil’s Den

Už jsem byla totálně zmrzlá a vylezla ven. Ještě jsem čekala na Balůa, protože toho dostat z vody je docela peklo, ale když jsem tak koukala na ostatní, tak jsem byla hrozně zklamaná. Všichni lidi, co tam byli, si do jednoho tu krásu užívali jen přes displeje mobilů. Nebyl snad nikdo, kdo by neměl voděodolnej obal na mobil a nesázel tam fotky a videa jedno za druhým.

Potápění a šnorchlování

Bylo mi z toho hrozně smutno. I my vždy přijedeme, všechno natočíme, nafotíme, abychom to mohli sdílet s vámi, ale pak jednoduše všechno odložíme a užíváme si tu nádheru spolu. Ale tam ten mobil málokdo odložil a já jsem si říkala, že lidi úplně zapomněli vnímat okolí. Nejen to, co se kolem nich děje, ale i tu krásu, která je obklopuje. Ale tohle je téma klidně na další článek.

Na cestách jsme ještě naráželi na spoustu dalších springs (pramenů), ale už jsme pádili dál na západní pobřeží, kde jsme za celou dobu, co žijeme na Floridě, ještě nebyli. Takže ne. Florida nejsou jen pláže, palmy a oceán, ale taky spousta zeleně, zvířat, farem a krásných nezapomenutelných míst, jako jsou springs, který za sebe musíme jedině doporučit. A co doporučuju nejvíc, je vnímat tu krásu kolem na vlastní oči a kůži, jak jen to jde. Přes displej mobilu to totiž stojí úplně za hovno.

Vaše Terka :-*

The post Florida tak trochu jinak appeared first on Live More!.

Říkala jsem si: „Tohle má být můj domov? Kam si dám všechny svoje věci, na který jsem zvyklá? To nemluvím o oblečení. Jak tady budu vařit a péct? A ta koupelna, to jako vážně? A ten interiér? Jenom to ne!“ Ten smrad ve většině karavanů ani nemusím popisovat. Byla jsem z toho fakt rozpačitá, ale když jsem viděla nadšení Balůa, asi mi bylo všechno jedno.

„OK, nějak si to tam zútulníme a bude to v poho.“ Utěšovala jsem se. Ale reálná představa, kterou jsem nemohla vytlačit z hlavy byla, že v takovým „domově“ nemůžu být nikdy spokojená. Omlouvala jsem si to tím, že krásy, co uvidíme na cestách, mi vynahradí všechny stinný stránky našeho nového bydlení.

Každopádně když jsme vybrali super karavan pro nás a začali ho rekonstruovat, tak jsem začínala vše vidět v jasnějších barvách. Nebudu lhát, byla jsem šťastná za každou blbost, kterou chtěl Balů vyměnit nebo obnovit, protože nemám ráda starý věci. Myslím nábytek, dekorace a ten styl. Nikdy jsem se necítila dobře u mých babiček, který měly doma nábytek starej 20 let a víc, přes starou sedačku hozenej přehoz a porcelánový dekorace. Absolutně nedokážu vysvětlit proč, ale necítím se v tomhle prostředí příjemně.

Vyjíždíme na naši cestu

O amerických interiérech ani mluvit nebudu, protože ty se za posledních 20 let ani nezměnily. To je jedna velká tragédie. Máme raději evropský styl, všechno sladěný a čistý.

O rekonstrukci karavanu snad někdy jindy, protože to byla zkouška ohněm. Byla to prověrka vztahová, prověrka trpělivosti a prověrka tolerance. Snad jsme obstáli. Když začal karavan dostávat nový nádech, řekla jsem si: „Jo!“ Začínala jsem se vlastně i těšit, jako bychom si rekonstruovali dům nebo byt. To vědomí toho, že je to naše a můžeme si klidně polepit stěny hovnama, bylo super!

Tak kolik těch států zvládneme?

Procházeli jsme si obchody, vybírali barvy, plánovali, jak si to tam celý uděláme a vlastně z toho hnusnýho smradlavýho kravince jsme začali vytvářet domov, do kterýho jsem se těšila. Nechci, aby to znělo, že jsme si kupovali rujnu, to fakt ne, vzhledem k našim finančním možnostem, jsme koupili, jak nejlíp jsme mohli. Ale ženský mě asi pochopí víc. My jednoduše děláme ten domov domovem. A ten interiér byl hrůza děs.

Interiér jsme si udělali fakt top, ale obavy ne a ne zmizet:

1. Jak si zvyknu na tak malej prostor?

2. A ten záchod? Tak na to si nezvyknu, je to hrozně divný, kadit do nějaké nádrže.

3. A sakra! Čeká mě život bez myčky!

4. Ta koupelna je jen pro mini lidi ne? Vždyť bude pořád všude mokro!

5. Jak budu zvládat prát!

6. Na tomhle mám jako vařit? Vždyť tam nedám dva hrnce vedle sebe!

7. A kde budeme jíst, vždyť jsme zrušili jídelnu!

8. Soukromí! Budeme ještě vůbec nějaký mít?

9. Kam si dám všechny svoje hadry? Kosmetiku? Kabelky a botičky?

10. A co všechny věci v karavanu při přejezdu? To jako budu muset furt uklízet?

11. Co naše bezpečí? Je to divný spát za tak tenkou zdí.

12. A sakra, co Balůovo chrápání? Vždyť se v kempu nikdo nevyspí!

13. No a sex? Jak to budeme dělat?

Po dvou měsících už si vlastně na vše dokážu odpovědět sama!

1. Upřímně? Zase tak malej není. Někteří nemají zdaleka tak velkou kuchyni, máme plnohodnotný spaní, pracovní stoly, koupelnu, pokoj na věci, a když se vytáhne slideout (bok karavanu), kterej máme vytaženej pokaždé, když stojíme v kempu, tak si tady můžeme i zatancovat.

2. Záchod? Normální záchod, jako jsme měli na apartmánu s výjimkou toho, že splachuješ páčkou, na kterou musíš jen šlápnout. Vyprazdňování nádrže se mě naštěstí netýká. O fekální problematice a vyprazdňování nádrže by mohl napsat článek Balů. Ale zatím to zvládá statečně.

3. Jo tak nádobí mě úplně nebaví. Ale nic co by se nedalo přežít!

4. Bože Terezo! Žiješ s chlapem! Koupelna bude vždycky mokrá! Ať je malá nebo velká! Mimo jiné koupelna je fakt super!

5. Normálně jako vždycky! V každým kempu je prádelna, v každým městě taky!

6. Vaření je občas challenge, ale vaříme si normálně plnohodnotně jako v apartmánu. S tím rozdílem, že si musím třeba nejdřív uvařit těstoviny a pak až udělat omáčku atd. Jen je to zdlouhavější, ale uvařím a upeču víceméně cokoliv.

7. Koupili jsme si dva mobilní stolečky. Takže si sedíme pohodlně v sedačce a vytáhneme si akorát každej svůj stoleček. Každopádně jíme převážně venku! Na každým místě v kempu je stůl s lavicemi a gril. Tak proč sedět v karavanu?

8. Upřímně, čekala jsem, že bude slyšet každej prd, ale není. Máme v pohodě nahlas muziku, zpíváme si, hádáme se, milujeme se a prdíme, aniž by to někoho z venku pohoršovalo. Není nic slyšet. Nebo teda aspoň my si to myslíme!

9. Všude kam se dá. Většina skříněk v karavanu je mých. Život se ženskou si asi vždy žádá uskromnění se ve skříních. To už je hold váš úděl pánové.

10. Jo budeš muset pořád uklízet. A absolutně mi to nevadí (teda až na to nádobí) Máme skvěle rozdělený role. Balů vše připraví z venku, zahákne karavan, vyprázdní nádrže. A já vše zajistím a uklidím uvnitř. Už jsme sehraní, jako bysme to dělali roky.

11. Ještě jsme nezkoušeli úplně kempovat na divoko, takže o bezpečí jsme se zatím nebáli. Kempy bývají většinou za minimálně jednou bránou, ke které mají kód jen kempaři a ti si tady vzájemně neškodí. Takže odemknutý auto, korba, klíče v zámku apod. se nám daří celkem často.

12. Když Balů chrápe, tak se nikdo v okolí několik desítek kilometrů nevyspí, takže žádná změna.

13. Tak jako vždycky.

Spí se mi celkem fajn

Trošku jsem si z toho udělala srandu, ale ty obavy, který jsem měla byly fakt banální a vše se hezky usadilo. Za tu chvíli jsem nenašla nic, co by mě štvalo natolik, že bych si řekla, tak karavan už nikdy! Chci zpátky do bytu! Jediný katastrofy, který nás zatím postihly, bylo pár kousků rozbitýho nádobí, rozlámanej mixér, vysypanej cukr a popadaný věci z koupelny.

Teď teda řešíme rozbitej záchod, kde se projevila nějaká výrobní vada. Já bych si hrozně ráda na něco zanadávala, ale my jsme zatím tak moc spokojení, že není na co. Samozřejmě se může za pár dní, týdnů, měsíců něco změnit. Ale první dojmy jsou jednoduše TOP.

Ale tak dobře! Zanadávám si. Pořád jsme dokousaní! Nevím, jestli nás žerou komáři, mravenci nebo nějaký blechy, ale pořád se jen škrábu. Možná je to všechno dohromady. A pak mě teda deprimují nezvaní návštěvníci. Už jsme tady měli jednoho fakt hnusnýho pavouka a jednoho obrovskýho odpornýho velkýho švába. Jestli jste viděli první díl filmu Muži v černém, tak přesně takovýho jsme tady měli. Nemyslím toho ufona, ale ty jeho bratříčky. Tohle je fakt jediný.

Zatím mám v zásobě miliardu zážitků, poznatků, pocitů a až moc krásna. Ještě si najít čas, abych ty pocity mohla vložit do řádků a více vás zasvětit do našeho cestování. Takže se můžete brzy těšit na další článek!

Ale to nejdůležitější na tom všem je, že jsme byli celý den na výletě a Balů najednou řekl: „Uf, já už se těším DOMŮ.“ Jen jsem se na něj podívala, usmála se a řekla: „Já taky.“ Domov si utváříme my sami. Domov je tam, kde je láska. Ten koho milujete. Prostředí, který si zvelebujeme tak, abychom se tam cítili dobře. Takže aniž bych tomu v začátku věřila, tak můžu teď s klidem v srdci říct, že si za autem opravdu vozíme DOMOV. A to je prostě hustý!

Vaše spokojená Terka :-*

The post Domov na kolech – První dojmy appeared first on Live More!.

Možná se teď smějete a vlastně se směju i já, protože sedím venku zabořená v židli, popíjím cider, koukám na náš karavan a prožívám absolutní štěstí. Tohle je na životě tak krásný! Mám pocit, že kdykoliv řeknu, tak tohle NIKDY, tohle bych nechtěla, nezvládla nebo nemohla, tak život si řekne, však počkej! Já ti ukážu, že chceš, zvládneš nebo můžeš!

Přiznám se, že jsem v tomhle taková ta klasická ženská, která potřebuje to zázemí, pevnou půdu pod nohama a jistotu střechy nad hlavou. Nebo teda teď už to je asi minulost, protože jsem zjistila, že pevná půda pod nohama a zázemí nemusí být nutně jedno místo. Ale k tomu se asi dostaneme v průběhu článku. Příchod do Ameriky byl pro nás něco velkýho! Doposud naše největší změna v životě a představy, který se týkaly této změny, byly vlastně taky úplně jiný. Jaký? Rozjet byznys, dobře se finančně zajistit a mít možnost pořád někde cestovat. Koupit si dům někde blízko pláže a být šťastní.

Začátky v Americe byly fakt náročný. A vlastně nejen začátky, celkově život v Americe je podstatně nákladnější než třeba v Česku. Naše první roky na americké půdě pohltila práce. Pořád jsme si říkali, že je to vlastně daň za to, že tady můžeme být. Byli jsme šťastní, že můžeme být v Americe na naší milované Floridě. Byli jsme šťastní, že máme oceán 5min od baráku. Za to, že jsme v novým prostředí, který můžeme poznávat a prozkoumávat. Jenže postupem času nastalo zjištění, že skrze práci si nemůžeme užívat to, za co jsme tolik šťastní.

Nehledě na to, že postupem času se Balů utvrzoval v tom, že už nechce dělat grafika a rád by se věnoval natáčení a já se utvrzovala v tom, že pořád chci psát, ale ne o něčem, co je proti mýmu přesvědčení. Tím mám na mysli zakázky, kde vlastně svým textem musíte prodat produkt nebo službu, o kterých přitom víte, že jsou shit. To se pak těžko hledají slova a těžko se to píše. Balů na tom byl úplně stejně. Dostával zakázky, kde věděl, že s výsledkem nemůže být nikdy spokojenej, protože už jen to zadání ho dohánělo k šílenství.

Bohužel docela past, protože tenhle byznys musíme minimálně „udržovat“, protože to je naše cesta, jak být v Americe legálně. Ovšem postupem času vyhasla chuť a nadšení budovat byznys, který nás vlastně ani nebaví. Naši pozornost, čas a úsilí jsme začali směřovat k našemu blogu, youtube kanálu a já ke knížce. Tak moc jsme se utvrdili v tom, co nás baví, že nás začala tlačit potřeba „žít víc“. Ale jak to udělat, aby se člověk mohl živit cestováním?

Tuto část života v Americe zmiňuji hlavně proto, protože jsme za tento čas neskutečně šťastní, byť to může znít sebevíc bizarněji. Byla to jen naše nespokojenost, která nás vlastně zavedla až sem. Do karavanu.  Tahle část života pro nás byl zase jen určitý způsob poznání, které nás nasměrovalo správně na cestě k tomu, co nás fakt baví.

Život v karavanu mi přišel jako něco naprosto nepředstavitelnýho a tuhle myšlenku jsem hodně rychle smetla ze stolu. Postupem času jsem si říkala, že by to mohlo být fajn, protože mi hrozně chybělo cestování. Ovšem fakt, že je člověk pořád zavřenej doma u počítače a vědomí toho, že má za rohem oceán, kterej nemůže každodenně využívat, bylo frustrující. Ta touha po cestování a poznávání Ameriky začala být tak silná, že jsme si řekli, že jakmile trochu našetříme peníze, tak bychom si koupili obytňák a třeba na tři měsíce někam vyjeli. A zkoušeli tímto způsobem cestovat. Což mi teď hrozně připomíná období, kdy jsme se rozhodovali o stěhování do Ameriky a říkali jsme si, že bychom si nejdřív „vyzkoušeli“ život někde jinde. Třeba na Kanárech.

Když tohle téma začalo být žhavější a žhavější, tak jsme zkoušeli vše propočítávat, hledali jsme varianty. Ale nemohli jsme na nic přijít, jak skloubit práci, peníze a život na cestách.

Jednoho večera, úplně si to živě vybavuju, jakoby to bylo teď. Ležíme v posteli a Balů říká: „Ňuňu? Napadla mě taková varianta, která by tohle všechno mohla vyřešit, ale nemyslím si, že bys s tím souhlasila. Zkus nad tím ale přemýšlet, než to úplně smeteš ze stolu. Napadlo mě pustit apartmán, koupit RV – Recreational vehicle (v překladu rekreační vozidlo) a zkusit cestovat full time.“ Ani jsem ho nenechala domluvit: „Cože? To si děláš prdel! Proč nás to nenapadlo dřív!??“

Balů na mě hleděl, jak tele na nový vrata, protože by čekal asi cokoliv, jen ne takovou reakci. A tak jsme začali řešit, plánovat a vymýšlet, jak vše zvládnout. Pamatuju si, že jsme jeden víkend byli jen v posteli a debatovali, debatovali a debatovali. Samozřejmě to zase nějakou dobu trvalo, všechno není hned a moje netrpělivost už byla neúnosná. Ale teď tu spokojeně sedím a se štěstím v srdci tohle všechno píšu.

I přes to všechno nadšení přišly obavy a spousty překážek a můj největší strach bylo právě to místo, to zázemí, ta pevná půda pod nohama, ten zvláštní pocit, že budeme vlastně jakoby bezdomovci. Že kolem sebe nebudu mít pevný zdi, fakt děsně divnej pocit. Prostě, že budu mít i strach si prdnout, aby to náhodou nebylo někde slyšet. Bála jsem se, že tímto vlastně přijdeme o veškerý soukromí, domov a zázemí.

Ale když se rozhlídnu kolem sebe, tak zjišťuju, že my si to zázemí vlastně budeme vozit s sebou. Mám střechu nad hlavou. Karavan jsme si upravili tak, abychom se tam cítili dobře, jako doma. Mám vedle sebe člověka, kterej je pro mě celým světem. Mám u sebe oba pejsky, který jsou moje miminka. Mám domov, což je pro mě v tuhle chvíli karavan. Mám jistotu a zázemí, což je pro mě Balů a díky pejskům máme o zábavu postaráno. Co víc si přát?

Takže si teď tluču do hlavy a říkám si, co je vlastně ta pevná půda pod nohama? Dům? Byt? Nebo pevnej vztah, zážitky a radost ze života? Já svoji odpověď znám. A vy se nebojte změny, která vám přijde naprosto absurdní. Protože možná už jen právě proto, že to zní absurdně, to bude o to víc stát za to!

Vaše přírodní Terka :-*

The post Změna je život! appeared first on Live More!.

Na youtube, na instagramu, facebooku a na blogu jsme oproti většině hrozně malincí. Přesto, že jsme ještě takový malý rybky, tak pociťujeme, jakej to je hroznej nátlak a člověk se tomu lehce poddá. Co je nátlak? Ty posraný čísla!

Čísla odběrů, lajků, zhlédnutí a všeho okolo. Myslím si, že tohle semele asi fakt každýho. Ještě teď si živě vybavuju, jak jsme měli třeba 300 odběratelů a říkali jsme si: „Ty jo to bude hustý, až budeme mít třeba 500 odběratelů. Ale co 500!

Až budeme mít 1000! To bude hustý. Ty jo a mít třeba 20 000, tak to už je masakr.“ Jenže když máte těch 20k, tak si říkáte, jak bude hustý, až budete mít 50k. Až budete mít 50k budete prahnout po 100k. Víte, co se říká? S jídlem roste chuť.

Když člověk vytváří něco pro veřejnost, ať už to dělá pro peníze nebo pro zábavu, tak je pochopitelný, že chce, aby se jeho tvorba dostala k co nejvíce lidem. Proto sleduje ty čísla a různý postupy, jak dosáhnout toho, aby se jeho tvorba dostala k široké veřejnosti. Když jsme měli asi 15k odběrů na youtube, tak se nám stal hroznej úlet.

Z ničeho nic se nám na youtube ukázala 0. Dokonce nám někdo psal, jestli máme zrušenej účet a my jsme nechápali, co se to stalo. Já vím, co se stalo! Někdo na nás ze shora volal: „Pokora!“

Pak se to zase vrátilo do normálu. Youtube udělalo nějakou chybu nebo něco, ale nás pěkně oblil studenej pot. A tak jsme na tohle téma s Balůem hodně debatovali. S rostoucími čísly, ať už jde o cokoliv, se z lidí vytrácí pokora a stávají se z nich hladový zvířata prahnoucí po vyšších číslech a absolutně neřeší nic okolo.

Neřeší svoje diváky. Neřeší to, že točí sračky. Neřeší, že svými názory, lhaním a reklamou ovlivňují spoustu lidí. Řeší jen čísla. Od toho se potom odráží taky jejich tvorba. Takže i když třeba začali se super obsahem, udělají z toho sračku jen proto, že to má mnohem více zhlédnutí.

Proto jsme tehdy přestali ty čísla tolik řešit a zaměřili jsme se na lidi. Jenže lidi řeší právě ty čísla. Velký čísla = super tvorba. Já bych řekla, že je to spíš naopak. Je spousta tvůrců, kteří jsou malincí, ale jejich tvorba je na úplně jiným levelu, než těch velkých ryb. A teď mi řekněte čím to je? Jsou moc normální? Nežijí povrchním životem a neukazují lidem jen pozlátko, tak proto? Já to nechápu.

Jsem docela znechucená z toho, co jsou lidi pro zhlédnutí udělat. Tak si občas říkám, jestli jsme se vydali správným směrem, protože jsme na to asi ještě moc normální a poctiví. Ale v životě se nejedná jen o youtube, veřejný život a čísla. Přijde mi, že je to tak ve všem. Tak když má soused bávo, tak já si koupím meďáka. Pamatujete na slunce seno? Když vy inženýrku, tak my! To budete koukat! Ale ono to tak v životě opravdu je.

Mám pocit, že tím, že žijeme v Americe, tak všichni najednou hrozně chtějí do Ameriky a je to jejich životní sen, přestože tady nikdy nebyli. Jsem z toho všeho taková zmatená a pořád na nás okolí vytváří nátlak a my se tím necháváme často unést. Nebudu lhát, že ne.

Lidé mají neustálou potřebu rozebírat, kolik máme odběrů, zhlédnutí, lajků a taky kolik máme peněz. Za co utrácíme, co jíme, za co bychom měli a neměli utrácet a co bychom měli jíst a pořád je člověk pod drobnohledem. No, někdy je to fakt už hodně na palici. I když je to věc, se kterou člověk počítá, když jde s kůží na trh, tak ta realita bývá občas těžší, než se zdá.

Ono je důležité mít velké cíle! Ale pořád vnímám za mnohem větší umění dosáhnout jich s pokorou a charakterem. Je super, že je někdo úspěšný, ale pokud z něj úspěch udělal bezpáteřní krysu, tak u mě ten člověk ztrácí určitou hodnotu.

Proto jsme se rozhodli pro vlastní závod. S nikým nesoutěžíme ani nehrajeme hru, že jsme lepší než ostatní. To za žádných okolností. Naším cílem je být lepší, než minule. Jedině tak můžeme být šťastní z toho, co děláme. Chcete radu dne? Vyserte se na ostatní a běžte si vlastní cestou, vlastním tempem a svým způsobem. Jedině tak dosáhnete toho, že budete spokojení, originální a hlavně svobodní.

S láskou vaše Terka :-* :-* :-*

The post Život není soutěž appeared first on Live More!.

A tak jsem brouzdala na instagramu. Je to dobrá platforma, baví mě jen tak koukat na fotky. Koho ne, že! Zvlášť ženský. Prohlížet si, co mají holky na sobě. To mě baví. Pak se sice podívám do své skříně a jsem okamžitě vrácena do reality, jenže já jsem za tu realitu možná na rozdíl od ostatních fakt šťastná. Hned se dostanu k tomu proč.

Při pohledu na ty krásný fotky, dokonalý postavy, dokonalé vztahy, snové dovolené apod. jsem si říkala, kolik lži nás obklopuje každý den.

Pokud holky brouzdají na instáči a pak si trhají žíly, že taky nemají tu krásnou růžovou taštičku s podprsenkou od Victoria Seecret, tak je fakt něco špatně. Je to jen na nás, čemu na sociálních sítích věříme a čemu ne. Čím se řídíme a podle koho žijeme. Není lepší žít podle sebe? Ale o tom dnešní článek není.

Při pohledu na ty krásný fotky, dokonalý postavy, dokonalé vztahy, snové dovolené apod. jsem si říkala, kolik lži nás obklopuje každý den. Tolik fake životů, které tlačí ostatní k tomu žít stejným „dokonalým“ životem. Ale tak nějak jsem si řekla, že už snad lidé dokáží usoudit, že je to mnohokrát fakt přepal. Nejvíc mě dojímá, jak je na fotce nekřesťansky drahá kabelka, miliarda růží a k tomu status: Brouček mi dnes udělal radost, je to miláček. Nebo něco podobnýho.

A pak jsem se podívala na Balůa. Hrozně zvláštně se na mě díval a měla jsem pocit, že mi chce něco říct, ale nerad by mě urazil. Ty pohledy už člověk po sedmi letech fakt pozná.

A pak jsem si uvědomila, co vidí. Chrochtající monstrum žeroucí polívku. Jedla jsem totiž nudlovou polívku, jenže jak jsem měla ucpaný nos a nemohla jsem dýchat, tak jsem tu polívku srkala. Do toho jsem vydávala chraptící zvuky a funěla jak mašina. Na bradě jsem měla nudli od polívky pod nosem nudli z nosu. Skleněný oči a červenej nos už jen zdůraznily moji krásu a momentální sex appeal.

A teď jsem viděla ten jeho pohled a říkám: „Funím, že?“ A Balů: „Né v pohodě. Vím, že nemůžeš dýchat.“ Je mi jasný, že oběd se mnou musel být fakt zážitek a já si v tom uvědomila to štěstí. Myslím si, že kdyby mě viděl ten brouček s pugetem růží a kabelkou, tak by vzal nohy na ramena a už by se nikdy neukázal.

Tohle je přesně to, v čem vidím tu krásu a přirozenost já. I přesto, jak dokážu být hnusná, nesnesitelná a otravná, se vedle mě Balů každé ráno probudí a zeptá se, co si dám na snídani. Když jsem byla nemocná a mě už bylo fakt hodně zle, tak jsme se pohádali. Naskládalo se víc problémů než obvykle a Balů na mě byl pořád nepříjemnej a nebyli jsme schopni spolu nějak normálně o těch problémech mluvit.

Balů z ničeho nic odešel, aniž by mi cokoliv řekl. Začala jsem hrozně brečet, vylezla jsem z ložnice a šla se podívat z okna, jestli někam odjel autem. V tom jsem viděla, že měl na počítači otevřený stránky místních lékáren a články, co se tady prodává podobného Paralenu. V tom pláči jsem se usmála, protože i přes to, že by se tady dala atmosféra krájet, mi chtěl ulevit a myslel na to, že je mi špatně.

Když přijel, tak za mnou hned přišel a hodil mi do postele ten paralen, med, zázvor, čaj a čokoládku. Usmáli jsme se na sebe a Balů se mi omluvil, že je na mě bručoun. A tak si říkám, že jsem za tu svoji realitu fakt šťastná. Můžu si dovolit být taková, jaká doopravdy jsem. Kam také občas patří to, že jsem nemocná, unavená, nepříjemná a nedej bože, když přijde perioda. Můžu si to dovolit, protože mám vedle sebe člověka, se kterým je ta láska upřímná.

Tohle je pro mě přirozený, proto mě neskutečně sere, jak se ukazuje „přirozenost“ na sociálních sítích. Teď neberu umělohmotný dokonalý životy, to už je takový klišé a člověk se tomu jen směje nebo tedy aspoň já.

Ale co nepochopím je to, jak na mě pořád skáče: měj se ráda, buď přirozená, nemusíš se stydět za celulitidu, špeky ani za svoje beďary. Oduševnělý statusy, jak je všechno na světě krásný a přirozený a jak se máme mít všichni rádi a u toho je fotka: „Já si momentálně čtu knížku a vůbec nečekám, že mě někdo fotí. Nebo zrovna koukám z okna a někdo šel náhodou kolem a vyfotil mě.“ Všechno okolo je bez chyby nachystaný, upravený a tak, aby to vypadalo na fotce hezky. Co je na tom do prdele přirozenýho?

Prostě nepochopím, že někdo v každém statusu káže o tom, jak je důležité se mít ráda, ale nad tím je vyumělkovaná fotka, aby vypadala, co nejvíc přirozeně. Kde to jsme, že už musíme mít naaranžovanou přirozenost? Přirozenost je to, jak to doopravdy je. Proč nemáme koule na to ukázat, jaká ta realita je doopravdy? Proč ostatní hrají hru, jak jsou nedokonalý a já nevím co, ale sami nemají koule na to dát na instagram obyčejnou fotku, aby to náhodou nevypadalo hůř, než to je. Proč pořád musíme ukazovat jen tu „krásu“?

Mě prostě hlava nebere to, že účet, kterej je postavenej na tom, aby se měly holky rády a snaží se je motivovat, tak je sám o sobě vyumělkovanej na třetí. Umělá přirozenost, tak bych to nazvala. A tohle mě hrozně štve. Já úplně nesnáším ty fotky „zrovna se nedívám“. To jsou krásný fotky, když je to zrovna fakt momentka a někdo ji zachytí, aniž by původně chtěl. Ale ty nachystaný fotky „zrovna se nedívám“ mi přijdou mnohem horší, než když stojí polonahá holka na pláži a má vyfocenou vyšpulenou prdel. Ta ji chce aspoň upřímně ukázat a pochlubit se s ní. Ostatně proč ne?

Když jsme byli s Balůem ve městě, tak jsem chtěla pěknou fotku a on mi říkal, ať nějak zapózuju, ale já to fakt neumím. Smál se mi, že jsem kopyto. Prej: „Tak ty furt čučíš na instagram a neumíš pózovat?“ Když mě někdo fotí, tak se dívám, mávám, směju se, dělám blbiny a užívám si to. Abychom si rozuměli, tak já neútočím na žádný konkrétní profil, je jich tolik, že bych mohla jmenovat, což samozřejmě nechci.

Myslím si, že v tomhle děláme všichni obrovskou chybu. Měli bychom jako blogeři, youtubeři apod. držet při sobě a společně budovat youtube a všechno ostatní kolem. Možná by bylo lepší se přátelsky pobavit o našich chybách, než na sebe házet špínu, dělat reakce a šířit lži.

Prostě mi jen vadí ta upravená realita a klamání lidí, jak se ze všeho dělá jen to krásné a přirozené a lidi se potom bojí stejně tu svoji přirozenost ukázat, protože ta jejich přirozenost není tak krásná jako všech ostatních. V posledním videu o startu rakety Falcon Heavy jsem úplně nenamalovaná, protože jsme vyjížděli v noci a já se chystala spát v autě.

Jenže už jsme natáčeli a já když jsem se viděla, tak jsem si říkala, že je to strašný a že tohle fakt nemůžeme pustit mezi lidi. Balů mi říká, že nechápe, co řeším, že jestli chce někdo posuzovat náš vzhled, tak ať táhne na libimseti.cz. Ani nevím, jestli to ještě existuje, ale za nás to fest frčelo.

Přiznávám, že se taky necítím, když jsem ve videu nebo na fotce nenamalovaná, jenže pak si řeknu, že pokud nás ty lidi mají rádi a líbí se jim, co děláme, tak nás budou mít rádi i nenamalovaný (obzvlášť Balůa) a nemocný, s problémy a já nevím s čím vším. A proč? Protože jsme jen lidi. Všichni jsme z jednoho těsta, máme chyby a ne opravdu nikdo z nás není dokonalý!

A ono se to potvrdilo, že nás ty lidi fakt rádi mají, protože na to nikdo neupozornil, že tam vypadám, jako zrůda. A to je fajn pocit, že se před vámi můžu cítit stejně svá jako před svým Balůem. Nemusím si dávat pozor na to, jak vypadám, co říkám a to je strašně skvělý. Fakt!

A když se přeci jen někdo najde, tak ho posíláme na to libimseti.cz. Ne kecám, posíláme ho většinou do prdele. Ale tak co s takovými lidmi, vždy se se všemi bavíme tak, jak oni s námi. Říká se na hrubý pytel, hrubá záplata, ne?

Takže buďte přirozeně přirození! Být nepřirozeně přirození je jedna velká lež a zase se jen člověk účastní stupidních her vytvořených společností!

Vaše přirozeně přirozená Terka :-* :-* :-*

The post Nepřirozeně přirozeně appeared first on Live More!.

Minulý víkend jsem se u snídaně dívala na pohádku „Nesmrtelná teta“, kde je perfektně vykreslená závist. Možná je to taky díky Jiřině Bohdalové, která ji úžasně ztvárnila a kterou mám hrozně ráda. Když jsem tak na tu pohádku koukala, tak jsem si říkala: „Jo jo, závist je hrozná.“ No a projela mnou taková pěkně egoistická myšlenka: „Jsem ráda, že nejsem závistivá.“ V tu chvíli se ozval můj vnitřní hlas, který bohužel vždy mluví pravdu: „Ty pizdice, ty že nejsi závistivá? Tak aleeee!!!“

Tak jo! Ruku na srdce! Závidím. Závidím holkám, který mají prdelku jak dva kmínky, vyrýsovaný záda, plochý bříško a na bocích takový ty vyrýsovaný čárky, co přechází do podbřišku. Já tam ty čárky mám taky, ale jen proto, že se mi tam láme špek. Závidím lidem, pro který je jídlo jen zdroj obživy. Pro mě je jídlo kultura a slast, miluju různé kombinace chutí k tomu dobré víno, sladké čaje a o sladkostech obecně ani nemluvím. Podle toho taky tak vypadám, že.

Závidím lidem talent. Talent na cokoliv. Já neumím zpívat (dobře tak pod vlivem alkoholu si myslím něco jinýho), kreslit, hrát na hudební nástroj, neumím tančit (no pod vlivem alkoholu mi to docela jde, za tím si stojím ), nemám talent ani po technické stránce. Včera jsem se po letech naučila na mobilu udělat screenshot a jsem na sebe fakt pyšná.

Závidím lidem pevnou vůli, kdybych ji měla, tak mám dnes tu prdelku jako ty dva kmínky. Závidím holkám velkou šatnu, kde mají prostor na oblečení a kabelky. Závidím jim i ty kabelky a krásný boty ve všech možných barvách a provedeních. Na boty a kabelky jsem opravdu strašně moc ujetá a vím, že mám kabelek dost i bot mám hodně, ale kdybych mohla, taky by moje skóre s těmito „nepostradatelnými věcmi“ bylo fakt jiný.

Závidím lidem, co mají hodně peněz. Vidím v nich ty možnosti neomezeného cestování a samozřejmě tu plnou šatnu :D. Závidím holkám, jejichž partner se vyslovil a mohou plánovat svatbu. Závidím lidem rodinu, která drží fakt pohromadě. Závidím všem, kterým na promoci seděla v první řadě mamka a plakala dojetím. Závidím všem holkám ten moment, kdy se jim narodí dítě a ony leží vyčerpané s miminkem v náručí v objetí partnera a na chodbě pláče šťastná čerstvá babička, která si strašně přála vnučku. Závidím lidem velkou zahradu, kde můžou trávit celé dny.

Závidím holkám jejich kamarádky, se kterými můžou kdykoliv rabovat celé dny v obchoďácích a večer si dát společně vínko. I když v mém případě s kámoškou vždy došlo spíše na několik flašek vínka. Mám pokračovat? Asi bychom tady byli do večera, protože jsem zřejmě závistivá svině. A to je právě ten problém. Jen proto, že jsem závistivá, tak hned nemusím být svině.

Závist v sobě nese každý z nás. I ten, kdo říká, že ne. Jako předtím já. Jenže všichni víme, že je závist pěkně na hovno. Nic nám nedává a víme, že je to naše slabost. Slabost, která vychází z lenivosti splnit si to, co mají ostatní. Samozřejmě ne vždy. Například nemocní, co závidí zdravým, za svůj osud nemohou. No, i když, kdybych šla hodně do hloubky, tak i za některé nemoci si můžeme sami. Ale to je úplně jiné téma.

Problém je v tom, že se tou závistí necháváme příliš ovládnout a potom lidem záměrně škodíme a ubližujeme jim. I přes tento můj výčet věcí, které lidem závidím, bych se nikdy nesnížila k tomu napsat hubené holce komentář, že už je moc hubená, že to už není pěkný. Nikdy bych nenapsala někomu, kdo má krásnou šatnu plnou nádherných věcí, že je to zku*vená zlatokopka. Nikdy by mě nenapadlo napsat tlusté holce, že je odporná a neměla by se raději ukazovat. Nikdy by mě nenapadlo někomu přát rakovinu nebo smrt.

Hanbou bych se propadla napsat matce, které se narodilo postižené dítě, aby nedávala veřejně fotky toho dítěte, že je to nevhodné nebo nevkusné. Absolutně bych se nesnížila napsat holce s krásným zadkem, že je to ku*va, která se jen ráda vystavuje. Upřímně? Já mít tak krásnou prdel, tak ji taky světu ukážu.

Ale co opravdu nechápu je to, když závist dožene člověka k tomu, aby celé dny trávil nad tím, jak někomu zničit život. Proto nechápu reakční YT kanály, kde to kolikrát už opravdu přesahuje zdravý rozum a lidé se snaží celé dny na někoho vyšťourat něco, jen aby ho poškodili. Já chápu reakce na některé absurdity a udělat si z toho srandu. Proč ne. Ale podstatný rozdíl je v tom, udělat na někoho parodii nebo mu záměrně ničit život.

Tohle mi hrozně vadí. Samozřejmě nemůžeme závist aplikovat na všechny hnusoty, co jsou lidi schopni udělat, ale chtě nechtě je častým popudem. I nám občas přistane někde negativní komentář a myslím si, že lze opravdu jednoduše rozlišit, kdy se jedná o závist a kdy ne. Jak? Ty závistivé komentáře jsou většinou vulgární zákeřné útoky nebo různé konspirační teorie na náš život. Hlavně to rádi dělají veřejně, nikoliv do zpráv. Lidé, co chtějí upozornit na něco, co se jim nelíbí nebo mají nápad, jak něco vylepšit, jsou schopni ten komentář napsat slušně, bez zášti a jedu.

No a jak to teda dopadlo v té pohádce? Jak s tou závistí zatočit? Tak přemýšlejte! Co vždy zvítězí? No přeci LÁSKA. Závist na konci pohádky křičela: „Néé, lásku néé!“ Ten princ říká lidem: „Radujte se, usmívejte se, objímejte se, líbejte se, mějte se rádi! Ukažme závisti, že tady pro ni není místo. Takže tohle je bohužel jediný způsob, jak se s ní poprat. Uvědomit si, že jsme jen lidi. Přát lidem jejich přednosti, talent, úspěch v čemkoliv i peníze. My zase máme to, co by oni mohli závidět nám. Vždy si budeme závidět to, co nám chybí.

Uvědomte si svoje přednosti! Mě by například lidé mohli závidět to, že jsme si splnili svůj sen a žijeme na Floridě. Mohli by mi závidět zážitky, které jsem prožila, co všechno jsem viděla a poznala. Mohli by mi závidět skvělýho chlapa, o kterýho se můžu kdykoliv opřít. Mohli by mi závidět moji bezprostřednost. Je mi jedno jestli mluvím s Frantou z Horní Dolní nebo s ředitelem obrovské korporace. Pro mě jsou to lidé a ke všem přistupuji stejně. Někdo by mi mohl závidět moji upřímnost. Nesnažím se lidem zalíbit a říkám, co si myslím. Mohli by mi závidět, že dokážu bavit ostatní lidi klidně hodiny a hodiny.

Je spousta toho, co lidem závidím, ale i toho, co by lidé mohli závidět mě. Je důležité si to uvědomit a být za to vděční. S pokorou přijímat to, co máme a přát lidem jejich úspěch. Potom se teprve může dařit i nám. V tomhle se mi například hrozně líbí Američani. Nechci říct, že si nezávidí, to je blbost. Taky si mezi sebou závidí, ale Amíci jsou strašně moc přejícní lidé.

Když se s někým podělíte o svůj úspěch a je jedno jak velký, tak vám Američan řekne: „Wow, good for you!“ Asi se to nedá doslovně přeložit, ale je to myšleno tak, že je to prostě skvělý a přeje vám to. Nezačne vás přesvědčovat, ať si neděláte velké naděje, ani to nezačne shazovat nebo udílet nevyžádané rady na co si dát pozor, protože to přeci není dobrý mít tolik peněz.

Závist je potvora a měli bychom ji opravdu držet na uzdě, protože dokáže napáchat hrozně moc škody. Nemůžeme ji ani využít jako přednost, maximálně nás může popohnat v tom, abychom si šli za tím, co chceme.

Soren Kierkegaard (vůbec nevím, kdo to byl ) řekl, že závist je skrytý obdiv. Možná na tom něco bude. Každopádně závist není špatná, špatné jsou ty činy, ke kterým nás dohání. Proto se jí nenechme přemoci a usnadněme si tím život. To špatné, co se nám děje, se bude stále vracet a opakovat do doby, než to sami přestaneme dělat. Vždyť přece všichni chceme šťastný konec, jako je to v těch pohádkách. Tak žijme šťastně až do smrti.

Užijte si pohodový den

Vaše pohádková maniačka

Terka

The post Závist je v každém z nás appeared first on Live More!.

„Překážky na cestě jsou jen skryté příležitosti. Odrážejí vaše očekávání. Když jim budete čelit s pokorou, povedete klidnější a vnímavější život.“

Carl Abbott

Tak s těmito slovy vstupujeme do roku 2018. Ovšem nečekala bych, že ty překážky nastanou hned v prvním týdnu nového roku. Mám od tety něco na způsob kalendáře, kde je ke každému dni napsané nějaké moudro, zajímavá myšlenka nebo citát. Možná to zní hloupě, ale ráda vstupuji do nového dne s nějakou myšlenkou. Buď ji hned vypustím anebo mi utkví v paměti (ano i to se občas stává, že tam něco zůstane ) a když se třeba stane nějaká situace, která se mi spojí s tou myšlenkou, tak mi to celé dává větší smysl.

A tuto myšlenku si teď spojuji s hororovým zážitkem, který potkal našeho malýho Timíka. Ale k tomu se ještě dostanu. Konečně mám stůl, pohodlnou židli a svoje místo, které jsem si přizpůsobila tak, abych se cítila příjemně a krásně se mi psalo. A abych se cítila fakt top top příjemně, tak tady mám andílky od svých nejbližších, fotky maminy a ten kalendář od tetinky. Cítím se tady skvěle a je to úžasný začátek toho, čím jsem vlastně ukončila rok 2017.

Ale když se ještě na chvíli vrátím do roku 2017, tak jsem na konci samozřejmě polemizovala, asi jako každej. Všichni psali, co jim ten rok dal a vzal atd. Já jsem to chtěla udělat taky, ale nějak mě přemohl vánoční KOPR (kurevskej odpor k práci) a celý svátky vlastně probíhalo SAKO (stav akutního kopru). To se pak těžko píše.

Ale splíny byly, né že né. Já Vánoce zbožňuju, ale letos byly abnormálně emotivní, protože vyšla na svět moje první knížka a mě to nějak semlelo. Jednak se mi dostalo brutální podpory od lidí, protože po spuštění předprodeje se během dvou dnů prodalo přes 250 výtisků, což se mnou fakt zamávalo. Ale příjemně. Jenže zároveň jsem hodně myslela na mamku, hrozně mě mrzí, že u toho nebyla a hodně se mi vracely vzpomínky.

Byla jsem na sebe taková pyšná, že jsem dokázala, co jsem si hodně dlouho přála a strašně jsem to s ní potřebovala sdílet. Už jen kvůli tomu, že mě dřív pořád s někým srovnávala a neměla mě takovou, jakou si přála. Což si právě myslím, že dnes by tomu bylo jinak. Já vím, že všechno vidí, ale já chci vidět ji, její reakce, jak drží knížku v ruce a pláče dojetím, že je na mě pyšná. Chtěla bych ji slyšet, jak při každém telefonátu s kýmkoliv oznamuje (jen tak mezi řečí): „No moje dcera žije na Floridě. A napsala knížku! No chystám se za ní na dovolenou.“ Osud to všechno chtěl jinak.

Samozřejmě jsem o Vánocích smutnila i za svojí rodinou, protože jsme k nim vždy jezdili na první svátek vánoční na oběd. Pak jsme už jen seděli u stromečku, bylo zapáleno v krbu, chlapi si dali po kalíšku (dobře tak v jejich případě spíš po flašce ) a vždycky jsme se společně hrozně nasmáli. Hlavně u jejich speciálního popisování dárků. Například dárek pro Balůa: „Zbyňa, dárek jak sviňa.“ Na to člověk prostě nezapomene. Ale je pravdou, že i když jsme s Balůem sami dva, tak máme společně vždy naprosto úžasný Vánoce. Umíme si to užít. Za to jsem moc vděčná, že Balů všechno prožívá se mnou.

Když jsme hodnotili rok 2017, tak si říkám, že kromě toho, že jsme kompletně přehodnotili náš život a chceme „víc žít“ (podle čehož jsme vlastně přejmenovali i náš YT kanál), tak se nic tak zásadního nestalo. No to jsem si myslela do chvíle než jsem zabrouzdala na náš instagram. Najednou říkám: „Balů ty vole, vždyť my „přežili“ hurikán Irma. Podívej, na kolika jsme byli místech a akcích, co všechno jsme zažili, kolik jsme viděli nových míst. Kolik jsme si užili srandy. Aha! Na toho utopenýho drona jsem úplně zapomněla! Taky nás po dvou letech dostala do postele chřipka. Balů! Máme na instáči skoro 8,5 tisíc lidí. Na facebooku je nás už skoro 5,5 tisíc a co teprve youtubko? Máme přes 38 tisíc subs. Vždyť to je skvělý!“

A tak jsme projížděli na instagramu všechny naše zážitky a vzpomínali. Ale jak už jsem psala, tou největší změnou v tomto roce bylo „zjištění“, co opravdu chceme. Co nás baví, v čem se cítíme dobře. A tím se stalo natáčení videí na youtube a v mém případě psaní. A největším splněným snem je asi to, že jsme si vždy s Balůem přáli pracovat spolu v nějaké vlastní firmě. Tohle se splnilo nad naše očekávání, protože se každý realizujeme v tom svém, ale tím společně zároveň tvoříme skvělý projekt. Z toho všeho vlastně vzešlo, že si chceme vyzkoušet žít nějakou dobu v karavanu a projet všech 50 států. Žít víc.

Uvědomili jsme si, že jsme chtěli něco budovat a pak si „užívat“. Jenže jsme zjistili, že to chceme spíš naopak. Chceme žít teď. Ne za deset let a bůh ví, co bude za deset let. Celkově se mi zdá, že žijeme tak nějak opačně. Chceme rychle vyspět, najít si lukrativní práci, vydělávat hodně peněz, abychom mohli žít svobodně, abychom si POTOM ten život mohli užívat… Jenže se tím dostáváme do takového bludného kruhu, že často zapomínáme nač to všechno úsilí. No přeci abychom mohli potom žít, cestovat a konečně dělat to, co nás baví. Ale proč to neudělat hned?

No a to je právě to, o co s Balůem usilujeme. Nejdříve jsme se honili za tím, vybudovat firmu, ale pak nastalo takové období stagnace. Nic se nám nechtělo, nic nás nebavilo, neviděli jsme absolutně smysl v tom, co děláme. Dohadovali jsme se hodně i mezi sebou. Čas a platnost víz ubíhá sviňským krokem a my tu Ameriku pořádně ani nepoznali, protože se honíme za tím, abychom splnili podmínky pro prodloužení víz. Jenže k čemu nám to je? Usilovat o to, abychom tady mohli být, když stejně nemáme šanci tady žít na plno, jak bychom si přáli? Prostě začal zvonit alarm, že to chce změnu a ta cesta, kterou jsme vydali, není úplně ta šťastná.

Udělali jsme radikální změnu a začali jsme se věnovat opravdu tomu, co nás baví. Já začala psát svoji první knihu. Natáčeli jsme videa na youtube, dělali streamy a byli jsme si opravdu jistí, že tohle je přesně to, co chceme dělat a v čem jsme dobří. Chtěli jsme se rozvíjet, zdokonalovat se v tom. Bavit a motivovat lidi. Zpětná vazba byla neuvěřitelná až na pár nešťastných jedinců, co působí na youtube jen proto, aby svými komentáři srali lidi. Ale pro nás nic neobvyklého. Vše bylo na dobré cestě.

Bohužel krátce po našem nadšení přišel hodně tvrdý náraz a my jsme se opravdu chtěli na všechno vykašlat. Chtěli jsme se vykašlat na youtube, já na psaní, na instagram, facebook a vlastně cokoliv, co bylo spojené s lidmi a „veřejným životem“.

Co se vlastně stalo? V srpnu nám jednoho krásného rána zaklepal na dveře imigrační úředník, ukázal placku úřadu a oznámil nám, že je u nás na „hlášku“, že jsme v Americe nelegálně a zároveň tady nelegálně podnikáme. Když jsme doložili veškeré papíry, tak se nám omlouval, protože je to jeho práce a on to musí prověřit. Museli jsme prokázat úplně vše. Veškeré naše papíry a činnost, kterou tady děláme. Bylo to něco tak nepříjemného a cítili jsme se jak dva zlobiví žáci před tabulí, kteří se nenaučili na test. Když zjistil, že je vše v pořádku a zaklaply se za ním dveře, tak jsem začala hrozně plakat. Balů byl zaskočenej a nemluvil se mnou.

Kde? Kde se bere v lidech ta zloba? Kde se v nich bere tolik nenávisti? Zajímalo by mě, jestli si tito jedinci uvědomují, jaké může mít následky tohle jejich počínání. Proč mají potřebu lidem ničit život? Tolik škodit? Nechápala jsem to. Probírali jsme to tady s Balůem hodiny a hodiny. Ráda bych se tomu člověku podívala do očí a zeptala se ho, čím jsme se vůči němu tak provinili, že měl potřebu nám takhle škodit. Co jsme mu udělali? Do nikoho se nenavážíme, neúčastníme se žádných youtube válek, nikoho nehejtíme, nikomu neubližujeme, neděláme žádný prasárny na lidi. Jsme ke všem upřímní. Tak proč? Protože jsme tlustí? Protože žijeme v Americe a líbí se nám tady? Nebo jsme někomu neodpověděli na komentář? Nechápu to!

V jednu chvíli to vypadalo tak, že to vzdáme. Já bych si psala do šuplíku, Balů by i nadále točil videa, ale jen pro nás a byl by klid. Tak jsme nějakou dobu nenatáčeli, já jsem neměla chuť psát. Dělali jsme jen streamy, a videa jen tak zřídka, kde se začaly hromadit komentáře, proč už netočíme videa, že děláme jen streamy a jde nám jen o peníze a já nevím co. Měla jsem takovou chuť poslat ty rejpálky do prdele a říct jim pravdu. Jenže my jsme to říkat veřejně nechtěli. Nechtěli jsme vyvolávat diskusi a „pátrání“ po tom, kdo to mohl udělat.

Lidi po nás stále chtějí adresu, aby nám mohli něco poslat nebo chtějí naše telefonní číslo, to netuším z jakého důvodu, chtějí znát jméno naší firmy, chtějí vědět všechno. Tohle je přesně ten důvod, proč nechceme zveřejňovat některé naše základní osobní údaje. Vydáváme ze svého soukromí, si myslím, maximum, ale jsou určité hranice a tohle byl přesně ten důvod a krásný úkaz toho, že čím víc lidé o nás ví, tím hůř. Na streamech jsme vše svedli na práci, že netočíme tolik videí, protože je hodně práce. Neměli jsme ani chuť cokoliv vysvětlovat. Ty komentáře byly takovou poslední kapkou a my se rozhodli, že tohle zřejmě nebyla ta šťastná cesta, jak jsme si mysleli. Jenže potom přišlo takový hodně divoký znamení, že by to byla ta největší chyba, kterou bychom mohli udělat.

Byla by chyba, kdybychom tomu člověku dovolili překazit naše sny a vesmír nám to dal pěkně najevo. Seslal na nás hurikán Irma. Samozřejmě se kolem nás začal zvedat zájem, přibývali lidé, kteří prahli po youtube drama. Točili jsme videa o tom, jak to tady vypadá, co se přesně děje atd. A vzrostl zájem o naše videa, což bylo úplně to nejmenší, protože ten největší důkaz toho, že nemáme končit, přišel se stovkami zpráv. Denně nám chodily opravdu desítky zpráv, na které ani nebylo reálné odepsat, ale všechny jsem si je četla. Lidi nám psali, jestli jsme v pořádku, psali, že o nás mají strach. Vyznávali nám tolik podpory a nešetřili na nás krásnými slovy. Občas jsem nevěřícně koukala, jako krásnou zprávu ze sebe byli schopni vypustit. Bylo to až neuvěřitelný.

Říkám: „Balů my přece nemůžeme skončit. Jednak to nechceme a jednak podívej se na to, co nám ty lidi píšou, vždyť nás mají rádi! Přece nedovolíme nějakýmu niemandovi, aby nám takhle zasáhl do života a překazil vše, o co usilujeme.“ Hurikán Irma byla sice pohroma, ale opět krásným důkazem toho, že všechno zlé je pro něco dobré. Dostali jsme lekci, ve které jsme málem neobstáli. I když to bude znít sebevíc bizarně, tak jsme za hurikán Irma rádi, protože s sebou odtáhl veškeré naše pochybnosti, zda pokračovat dál v tom co děláme.  Tak je to venku.

Každopádně vám patří obrovský díky, protože bez vás by tohle všechno nemohlo být a bez vás bychom si nemohli plnit své sny. Vaše podpora je pro nás opravdu důležitá a vážíme si jí. Takže každý z vás, komu děláme radost, kdo se směje u našich videí a streamů, kdo pláče u mé knížky a pro koho jsme opravdu inspirací, ať už se jedná o cokoliv, tak je pro nás poklad. Děkujeme vám!

Takže i přes větší překážky jsme to zase rozprděli. Točíme videa, já dopsala knížku „Nechci jen existovat, chci žít“, což jsem tady zmiňovala už asi desetkrát a hodláme ve všem pokračovat. Mám teď perfektní podmínky pro psaní druhého dílu, takže už pomaličku začínám psát a jsem za to šťastná. Opět tam nahoru děkuji děkuji děkuji!

Do roku 2018 vstupujeme s těmito sny a cíli:

• Být zdraví a šťastní

• Co nejdříve vyjet s karavanem

• Cestovat, poznávat = žít víc

• Napsat druhý díl ke knize Nechci jen existovat, chci žít

• Trochu se rozrůst v youtube světě

• Zdokonalit se v tom, co děláme, zrealizovat naše nové nápady, které se vším souvisí

• Konečně se vymanit z rizikové skupiny v důsledku naší obezity, prostě dokončit to, co jsme začali Dostat se na normální „lidskou váhu“

• Neříkat pořád „prostě“

Myslím, že ten poslední úkol bude asi nejtěžší. Nový rok 2018 začal pěkně z vostra skrze našeho Tímíka, který si podle všeho prošel mozkovou mrtvicí, ale to už jsem psala na facebook a říkáme to také ve videu, takže už to sem ani psát nebudu. Upřímně. Ani se do těch vzpomínek nechci vracet, takže jsem ráda, že jsme všichni v pohodě zdraví, plní síly a nálady plnit si ty výše vypsaný body.

Vám přeji, aby pro vás byl rok 2018 čímkoliv šťastnější nebo zvláštnější oproti roku 2017. Abyste se odhodlali k těm změnám, po kterých už tak dlouho prahnete. Abyste byli zdraví a zvládali své překážky s pokorou a poznáním, proč se nám některé bolesti dějí. Abyste nacházeli smysl nejen v tom, co děláte, ale abyste jej nacházeli hlavně v životě. A hlavně abyste byli na světě rádi a měli důvod se smát!

Mějte se krásně

S láskou vaše ztřeštěná a bezprostřední

Terka

The post Zpověď za rok 2017 appeared first on Live More!.

Chtěla jsem vám napsat o našem Díkůvzdání. Co znamená v Americe Thanksgiving Day se dočtete na internetu snad všude, ale jak to doopravdy probíhá? Přijde mi, že Díkůvzdání se tady prožívá pomalu víc než Vánoce. Celá rodina se sejde u večeře, pomodlí se, všichni si řeknou, za co jsou vděční a pak se pustí do večeře. To mi přijde jako hrozně krásná tradice. Bohužel je zprzněná tím, že po večeři se od stolu utíká k fotbalu a zběsilým nákupům, protože ve čtvrtek začínají slevy na Black Friday. Z lidí, kteří s pokorou říkají, za co všechno jsou vděčni, se později stávají monstra a jsou ochotni se klidně porvat s ostatními o televizi, která je ve slevě. Jako ty slevy bývají fakt brutální, ale kolikrát si říkám, kam se poděla naše lidskost.

My jsme letošní Díkůvzdání brali jako takovou oslavu a jedno obrovské díky za to, že se podařilo vydat knížku do Vánoc. V posledních měsících jsme žili opravdu jako krysy. Vůbec jsme nechodili ven, veškerý čas jsme strávili u počítačů, chodili jsme spát až ráno nebo dopoledne, takže jsme celý den prospali a večer vstali a opět šli pracovat. Tohle bylo opravdu psycho a trochu se to na nás podepsalo. Byli jsme pořád unavení a celí dolámaní. Každopádně ten pocit, kdy spadl server, protože měli všichni zájem o knížku v předprodeji, byl totálně k nezaplacení. Jako kdyby nás někdo kopl do zadku a my měli chuť pokračovat dál.

Nakonec jsme v tom šíleném maratonu stihli upéct krocana, což byla naše premiéra. První Díkůvzdání jsme trávili ve Wisconsinu u známých, druhý rok jsme byli u našich sousedů a letos jsme se do toho pustili sami. A bylo to hrozně super, protože jsme s Balůem vařili společně, byla to hrozná sranda a neskutečnej oddych od počítačů. Večeřeli jsme sice dost pozdě, ale to nám bylo jedno. Byli jsme rádi, že jsme společně všechno zvládli a můžeme si chvíli vydechnout. Sice jsme nepronášeli modlitbu, ale řekli jsme si, za co jsme vděčni. Asi bych se opakovala, když napíšu, že jsem vděčná za svýho Balůa, svoje nejbližší a to, že jsme zdraví a můžeme společně žít svůj sen.

Nicméně tento rok vzdávám obrovské díky za „prozření“ vůči lidem. Přiznám se, že jsme hodně zanevřeli na lidi po našich špatných zkušenostech. Nejde jen o faleš a zklamání, ale také o to, že jsme už byli ze spousty lidí znechucení. Viděli jsme jen, jak si mezi sebou ostatní závidí, pomlouvají se, jak jsou na sebe zlí. Viděli jsme, jak se na nás smějí a za zády nás pomlouvají. Viděli jsme, jak se snaží o naši přízeň, aby nás mohli využít. Viděli jsme, jak měli neustálou potřebu nás o něčem poučovat a školit ve věcech, ve kterých jsme měli jasno. Uzavřeli jsme se přede všemi. Nechtěli jsme se seznamovat s nikým novým. Viděli jsme, jak se nedokážou lidé usmát. Nechtělo se nám do společnosti. Nechtělo se nám být s lidmi, které jsme dříve považovali za své přátele. Byli jsme zklamaní a z lidí spíše otrávení. Měli jsme svůj svět „Ňuňu a Balů“, do kterého jsme nikoho nepustili.

Když do mě Balů hučel, abychom natáčeli videa a abych psala blog, tak jsem mu řekla: „Ale lidi nás budou nenávidět! Budou nás nenávidět za to, že jsme tlustí nebo že žijeme v Americe. Budou nás nenávidět za naše názory a já nevím za co všechno. Já nechci číst den co den útoky na naši osobu.“ Balů: „Na to se vyser a neřeš to! S takovou bys potom nemohla dělat nic.“ A dnes? Těch útoků, kterých jsem se tolik bála, je úplné minimum a většinou se jim spíše směji. Ale za tu dobu, co natáčíme videa a já píšu blog, jsme přišli do kontaktu s tolika skvělými lidmi, že jsme si oba dva říkali: „Kde ty lidi byli, když jsme ještě žili v ČR?“ Uvědomili jsme si, že ti skvělí lidi tam byli vždy, jen my jsme jim nedovolili se k nám přiblížit. Díky natáčení videí a blogu jsme měli příležitost poznat super lidi, kteří mají srdce na správném místě.

Chodí nám neskutečně krásné zprávy, neuvěřitelná podpora za to, co děláme. Lidé nám děkují, že jsme jim zlepšili den, že si pouští naše videa, když mají náladu pod psa. Děkují nám, že jim předáváme tolik pozitivní energie. A my zase děkujeme za tak skvělou zpětnou vazbu a ukázku toho, že na světě nejsou jen ti špatní a zlí lidé. Jasný, po světě jich běhá spousta, ale nedovolme, abychom kvůli takovým lidem uzavřeli svá srdce právě pro ty, kteří si tam to místo zaslouží.

Proto vzdávám díky vám. Vám, kteří jste nám ukázali, že by byla hrozná škoda se před lidmi uzavřít. Vám, kteří jste nám ochotni pomoci bez jakéhokoliv očekávání. Vám, kteří nás dokážete rozesmát. Vám, kteří nás máte rádi i přesto, že jsme tlustí a nehledíte na předsudky. Vám, kteří v nás věříte a podporujete nás. DÍKY!

Tak jsme vzdali díky, pštrosa jsme snědli a už se můžeme vrhnout na ty nákupy. My jsme Black Friday vždy bojkotovali. Je to jen velká marketingová bublina. Celoročně totiž v Americe nakoupíte oblečení, elektroniku i auta za skvělé ceny. Američani jsou obchodníci a na ceně se s nimi vždy domluvíte a slevy? Ty jsou tady celý rok. Takže za nás má smysl koukat na Black Friday tak maximálně po elektronice nebo značkových věcech. Ceny někdy jdou rapidně dolů, ale spíše u drahých věcí. Například u elektroniky dají obchodíci do brutální slevy jen pár kousků od konkrétního modelu televize nebo telefonu, o které proběhne bitka, ale zbytek sortimentu je vlastně za skoro normální ceny s nálepkou sleva. Takže pokud jste normální smrtelník a neprahnete po značkách, tak ty „zlevněné věci“ jsou vlastně skoro stejně drahé nebo levné. Záleží, jak to berete.

Letos jsme si řekli, že půjdeme do toho největšího šílenství, natočíme video a zkusíme něco ulovit. Ty hlavní slevy měly přijít až v noci, ale zjistili jsme, že nedočkavci a ten největší boom bývá o mnohem dříve. Tak jsme opět s naším štěstím chodili po prázdných obchodech a všechny extrémně výhodné ceny propásli. Takže naše první zkušenost s Black Friday byly prázdné obchody a prázdné regály. No, koupila jsem si pár kousků oblečení za skvělé ceny, za stejně skvělé jako kdykoliv jindy. A největší úlovek byl plyšový jednorožec, který s námi spí v posteli a Balů je z něj lehce na prášky. Ale tak hlavně, že je šťastná Ňuňu, protože pak jsou šťastní všichni.

Balů ještě do rána brouzdal po e-shopech s elektronikou. Hrozně ráda bych vám napsala, co tam objevil, ale já těm elektronickým serepetičkám vůbec nerozumím. Asi si bude muset založit taky blogísek, aby mohl světu sdělit své úlovky a udělat unboxing nebo haul. Každopádně si stále stojím za tím, že Black Friday dělá z lidí blázny a narušuje tu skvělou atmosféru na Díkůvzdání.

My jsme si ten den užili hlavně proto, že jsme si udělali pohodičku, měli jsme klid a udělali si radost nějakými drobnostmi. A hlavně, Díkůvzdání mám hrozně ráda, protože se tím většinou odstartují Vánoce, které úplně zbožňuju a já můžu konečně zdobit, péct a mít vánoční mood. Užijte si tyhle dny a schválně si napište, za co jste vděčni. Uvidíte, že máte mnohem víc, než si kolikrát myslíte. Mějte se krásně a užívejte si vánoční atmosféru.

Vaše spokojená Ňuňu

Kniha Nechci jen existovat, chci žít

Hodnocení 4.77 z 5

349,00 Kč Přidat do košíku

Sale!

Balíček 3 knih

Hodnocení 5.00 z 5

1 047,00 Kč 929,00 Kč Přidat do košíku

Kniha Podstata ženy

Hodnocení 5.00 z 5

389,00 Kč Přidat do košíku

The post Vzdávám díky! appeared first on Live More!.

Ingredience na 5 – 6 Kg krocana:

• 170 g másla při pokojové teplotě
• 3 lžíce na drobno nakrájených listů čerstvé šalvěje
• sůl a čerstvě mletý pepř
• 1 hrnek javorového sirupu
• 1/4 hrnku horké vody
• 1/4 hrnku hladké mouky
• 8 plátků slaniny
• 3 hrnky kuřecího vývaru
• 1/2 citronu

Něco navíc: Pro lepší chuť krocana ho můžete naplnit například krájenými jablky, pomeranči, citronem, cibulí, česnekem, hřebíčkem apod. Stejné ingredience můžete přidat do pekáče ke krocanovi. Podpoří tak skvělou chuť gravy omáčky, která se potom dělá z vývaru, kterým krocana podléváme.

Postup:

1. Krocana před pečením vytáhněte z lednice minimálně hodinu předem, aby dosáhl pokojové teploty.
2. Troubu předehřejte na 180°C, vyjměte z trouby horní rošt a dejte jej do spodní části trouby.
3. Celého krocana důkladně posolte a opepřete. Nezapomeňte také na jeho vnitřek. Smíchejte lístky nasekané šalvěje s máslem. Opatrně zajeďte prsty pod kůži krocana a po celé ploše vetřete máslo s šalvějí.
4. Potom můžete vycpat jeho dutinu nakrájenými jablky, pomerančem, cibulí, česnekem apod. Záleží na vaší chuti. Zbytek můžete přihodit do pekáče s krocanem.
5. Smíchejte javorový sirup s horkou vodou a celého krocana potřete. (zbytek si nechte na potírání v průběhu pečení)
6. Do pekáče přidejte vývar a dejte krocana péct. Každých 30 minut ho potírejte javorovým sirupem s vodou.
7. Jakmile docílíte krásně hnědé barvy kůže, tak ho překryjte alobalem.
8. Pečte cca 2 hodiny. Potom po celé ploše krocana položte plátky slaniny a dejte ještě péct na cca 30 minut, dokud nebude slanina krásně křupavá.
9. Jakmile krocana vytáhnete z trouby, tak ho znovu překryjte alobalem a nechte ho ještě tak cca 30 minut odpočívat.
10. Mezitím, co bude krocan odpočívat, si připravíte z vývaru gravy omáčku. Vývar z pekáče přecedíte do hrnce, jemně zaprášíte moukou, přidáte máslo a mícháte tak dlouho dokud omáčka nezhoustne. Trvá to minimálně 10 minut a omáčka by neměla být příliš hustá. Dochuťte solí a pepřem.

Brusinková omáčka:

V malém hrnci dejte ohřívat hrnek vody. Do vody přidejte hrnek krupicového cukru a jakmile se cukr ve vodě rozpustí, tak přidejte 360g čerstvých brusinek. Brusinky začnou cca po 10 minutách praskat a vnikne hustá brusinková omáčka. Přidejte špetku soli.

Zelené fazolky si udělejte podle chuti. Já jsem je udělala na másle a přidala jen trochu sojové omáčky. Nic jiného jsem k nim nepřidávala vzhledem k tomu, že krocan je obalený ve slanině s bylinkovým máslem a javorovým sirupem. Už tak mi to přišlo dost překombinované, takže přílohy jsem nechala spíše jednoduché. Dohromady to byla dokonalá kombinace a bylo to výborné. Nebudu předstírat skromnost, protože jsme to fakt měli lepší ne samotní amíci.

Užijte si kus Ameriky a přejeme dobrou chuť!

Gastroporno umělci Terka a Balů

The post Pečený krocan s glazurou z javorového sirupu appeared first on Live More!.