Pochopitelně, že katalogy cestovek nebudou Floridu prezentovat jako farmy a parky plný zvířat, ale přijde mi, že Floridě je hodně ubíráno na kráse přeplněnými plážemi, hotely a turistickými atrakcemi, jako je třeba Orlando, kde jsou jen zábavní parky.

Po pravdě tenhle článek berte jako subjektivní názor, protože já Floridu fakt miluju, ale myslím si, že Florida může nabídnout mnohem víc. Upřímně za celou dobu, co tady žijeme, jsem viděla tolik nádherných zvířat ve volné přírodě, až tomu někdy sama těžko věřím.

Ať si tady zajedete do jakýhokoliv parku, tak máte možnost vidět aligátory, želvy, pásovce, mývaly, veverky, leguány, pelikány, delfíny, kapustňáky a spoustu dalších zvířat. Dokonce jsme tady už viděli i opice a to mě asi odrovnalo nejvíc. Těch parků, ať už jsou to národní, státní, okresní nebo městský je po celé Floridě fakt mraky. Takže když někde kempujeme, tak se vždycky hrozně těším, co zase uvidím za zvířata, protože většinou kempujeme ve státních parcích a to je prostě bomba.

Navíc Florida je neuvěřitelně zelená. Je tady všude strašně moc zeleně, která dokáže člověku krásně probarvit den. Na to, že tady jsou tropy, je Florida fakt nádherně zelená. A komu jde hned na mysl úplně jiná zelená, tak tou je to tady obklopený taky. A celkem dost. Každopádně se strašně málo mluví o springs (prameny), který jsou naprosto dechberoucí a je jich po Floridě fakt hromada.

Hart Springs Florida

Jsou to místa, kde vyvěrá voda a valí se do řek, potoku a třeba jeskyní. Jenže je strašně nádherná, průzračná, prostě taková ta klasická křišťálová voda a má stálou teplotu. Takže se na tyhle prameny jezdí i mimo sezonu. U každých pramenů je miliarda možností, který můžete využít. Tubing, potápění, šnorchlování, půjčení kajaku, lodiček apod.

My jsme už kdysi dřív byli na Ginnie Springs, který byly fakt kouzelný, proto jsme si řekli, že na cestách musíme zase na nějaký prameny určitě vyrazit. Úplně jak teď si vybavuju, jak se nám z tama nechtělo a říkali jsme si, že si tam někdy musíme zajet zakempovat, třeba pod stan. Joooo kdyby pod stan.

Když jsme vyjeli z našeho milovanýho Atlantic Beach, tak hned první zastávka byla právě na podobných pramenech, který jsme teda ještě neviděli –  Hart Springs. Hrozně jsem se těšila, protože jsem věděla, že to bude nádhera. Příroda, křišťálová voda, potápění, co víc si přát.

Hart Springs Florida a nasraná Ňuňu

Bože, jak já jsem byla nasraná. Když jsme tam dorazili, tak jsem nevěřila vlastním očím. Miliarda lidí, voda zakalená, vypadalo to jako klasickej českej kačák. No samozřejmě já se neumím přetvařovat, takže huba natažená, sedla jsem si tam na břeh a znechuceně čuměla na lidi, jakej tam dělají bordel.

Balů si šel na chvíli zašnorchlovat, protože na všech těch pramenech jsou hluboký jeskyně, kde se dá potápět, je tam spousta ryb a tak, což je pro mýho Balůa fascinující, takže ten byl celkem spokojenej.

Ginnie Springs byl asi vyšší level, hlavně taky proto, že jsme tam byli mimo sezonu. Ale obecně byly Ginnie Springs krásnější. Víc v přírodě a bylo to tam celý takový větší. Přestože jsme byli zklamaní z Hart Springs, nechci říct, že je nedoporučuju. To ne, ale z toho, co jsme viděli to na Hart Springs bylo fakt nejslabší a rozhodně to tam bude kouzelnější mimo sezonu, protože my jsme chytli zrovna to nejnavštěvovanější období.

Devil’s Den

Každopádně jsme nevěšeli hlavu. Čekala nás totiž jedna z dalších zastávek opět na springs, ale tentokrát na Devil’s Den (Ďáblovo doupě). A tady se musím chvíli zastavit, protože to byl fakt nezapomenutelnej zážitek. Je to vlastně taková otevřená jeskyně, kam scházíte dolů do podzemí k nádherné průzračné vodě a nad vámi je velký otvor ven, kde můžete vidět nebe. No nádhera!

Devil’s Den Florida a šťastnej Balů

Na tyhle prameny se doporučuje jezdit ráno, protože v pozdějších hodinách tam najedou davy lidí, a tak tam pouští jen po malých skupinách na vymezenou dobu a mohlo by se stát, že by na vás nevyšla řada. Jeli jsme tam v pondělí brzy ráno a bez problému jsme se tam dostali. Bylo to něco tak neuvěřitelnýho a nádhernýho, že já se na těchto místech vždycky hrozně dojímám. Nevím proč, ale tyhle úchvatný místa mě vždycky seberou.

Někdy i v duchu třeba mluvím s mamkou a říkám jí: „Vidíš to, co já?“ Byla by nadšená a hladová po fotkách. Vždycky, když jsem jela třeba někam na výlet se školou, tak mi mamka kladla na srdce: „Hlavně foť!“ Tehdy to ještě byly foťáky na film, takže mým spolužákům maminky balily teplý ponožky a svačiny. A já měla zásobu filmů na týden. Takže mě často mrzí, že to co prožívám, s ní nemůžu sdílet.

Devil’s Den

Už jsem byla totálně zmrzlá a vylezla ven. Ještě jsem čekala na Balůa, protože toho dostat z vody je docela peklo, ale když jsem tak koukala na ostatní, tak jsem byla hrozně zklamaná. Všichni lidi, co tam byli, si do jednoho tu krásu užívali jen přes displeje mobilů. Nebyl snad nikdo, kdo by neměl voděodolnej obal na mobil a nesázel tam fotky a videa jedno za druhým.

Potápění a šnorchlování

Bylo mi z toho hrozně smutno. I my vždy přijedeme, všechno natočíme, nafotíme, abychom to mohli sdílet s vámi, ale pak jednoduše všechno odložíme a užíváme si tu nádheru spolu. Ale tam ten mobil málokdo odložil a já jsem si říkala, že lidi úplně zapomněli vnímat okolí. Nejen to, co se kolem nich děje, ale i tu krásu, která je obklopuje. Ale tohle je téma klidně na další článek.

Na cestách jsme ještě naráželi na spoustu dalších springs (pramenů), ale už jsme pádili dál na západní pobřeží, kde jsme za celou dobu, co žijeme na Floridě, ještě nebyli. Takže ne. Florida nejsou jen pláže, palmy a oceán, ale taky spousta zeleně, zvířat, farem a krásných nezapomenutelných míst, jako jsou springs, který za sebe musíme jedině doporučit. A co doporučuju nejvíc, je vnímat tu krásu kolem na vlastní oči a kůži, jak jen to jde. Přes displej mobilu to totiž stojí úplně za hovno.

Vaše Terka :-*

The post Florida tak trochu jinak appeared first on Live More!.

Říkala jsem si: „Tohle má být můj domov? Kam si dám všechny svoje věci, na který jsem zvyklá? To nemluvím o oblečení. Jak tady budu vařit a péct? A ta koupelna, to jako vážně? A ten interiér? Jenom to ne!“ Ten smrad ve většině karavanů ani nemusím popisovat. Byla jsem z toho fakt rozpačitá, ale když jsem viděla nadšení Balůa, asi mi bylo všechno jedno.

„OK, nějak si to tam zútulníme a bude to v poho.“ Utěšovala jsem se. Ale reálná představa, kterou jsem nemohla vytlačit z hlavy byla, že v takovým „domově“ nemůžu být nikdy spokojená. Omlouvala jsem si to tím, že krásy, co uvidíme na cestách, mi vynahradí všechny stinný stránky našeho nového bydlení.

Každopádně když jsme vybrali super karavan pro nás a začali ho rekonstruovat, tak jsem začínala vše vidět v jasnějších barvách. Nebudu lhát, byla jsem šťastná za každou blbost, kterou chtěl Balů vyměnit nebo obnovit, protože nemám ráda starý věci. Myslím nábytek, dekorace a ten styl. Nikdy jsem se necítila dobře u mých babiček, který měly doma nábytek starej 20 let a víc, přes starou sedačku hozenej přehoz a porcelánový dekorace. Absolutně nedokážu vysvětlit proč, ale necítím se v tomhle prostředí příjemně.

Vyjíždíme na naši cestu

O amerických interiérech ani mluvit nebudu, protože ty se za posledních 20 let ani nezměnily. To je jedna velká tragédie. Máme raději evropský styl, všechno sladěný a čistý.

O rekonstrukci karavanu snad někdy jindy, protože to byla zkouška ohněm. Byla to prověrka vztahová, prověrka trpělivosti a prověrka tolerance. Snad jsme obstáli. Když začal karavan dostávat nový nádech, řekla jsem si: „Jo!“ Začínala jsem se vlastně i těšit, jako bychom si rekonstruovali dům nebo byt. To vědomí toho, že je to naše a můžeme si klidně polepit stěny hovnama, bylo super!

Tak kolik těch států zvládneme?

Procházeli jsme si obchody, vybírali barvy, plánovali, jak si to tam celý uděláme a vlastně z toho hnusnýho smradlavýho kravince jsme začali vytvářet domov, do kterýho jsem se těšila. Nechci, aby to znělo, že jsme si kupovali rujnu, to fakt ne, vzhledem k našim finančním možnostem, jsme koupili, jak nejlíp jsme mohli. Ale ženský mě asi pochopí víc. My jednoduše děláme ten domov domovem. A ten interiér byl hrůza děs.

Interiér jsme si udělali fakt top, ale obavy ne a ne zmizet:

1. Jak si zvyknu na tak malej prostor?

2. A ten záchod? Tak na to si nezvyknu, je to hrozně divný, kadit do nějaké nádrže.

3. A sakra! Čeká mě život bez myčky!

4. Ta koupelna je jen pro mini lidi ne? Vždyť bude pořád všude mokro!

5. Jak budu zvládat prát!

6. Na tomhle mám jako vařit? Vždyť tam nedám dva hrnce vedle sebe!

7. A kde budeme jíst, vždyť jsme zrušili jídelnu!

8. Soukromí! Budeme ještě vůbec nějaký mít?

9. Kam si dám všechny svoje hadry? Kosmetiku? Kabelky a botičky?

10. A co všechny věci v karavanu při přejezdu? To jako budu muset furt uklízet?

11. Co naše bezpečí? Je to divný spát za tak tenkou zdí.

12. A sakra, co Balůovo chrápání? Vždyť se v kempu nikdo nevyspí!

13. No a sex? Jak to budeme dělat?

Po dvou měsících už si vlastně na vše dokážu odpovědět sama!

1. Upřímně? Zase tak malej není. Někteří nemají zdaleka tak velkou kuchyni, máme plnohodnotný spaní, pracovní stoly, koupelnu, pokoj na věci, a když se vytáhne slideout (bok karavanu), kterej máme vytaženej pokaždé, když stojíme v kempu, tak si tady můžeme i zatancovat.

2. Záchod? Normální záchod, jako jsme měli na apartmánu s výjimkou toho, že splachuješ páčkou, na kterou musíš jen šlápnout. Vyprazdňování nádrže se mě naštěstí netýká. O fekální problematice a vyprazdňování nádrže by mohl napsat článek Balů. Ale zatím to zvládá statečně.

3. Jo tak nádobí mě úplně nebaví. Ale nic co by se nedalo přežít!

4. Bože Terezo! Žiješ s chlapem! Koupelna bude vždycky mokrá! Ať je malá nebo velká! Mimo jiné koupelna je fakt super!

5. Normálně jako vždycky! V každým kempu je prádelna, v každým městě taky!

6. Vaření je občas challenge, ale vaříme si normálně plnohodnotně jako v apartmánu. S tím rozdílem, že si musím třeba nejdřív uvařit těstoviny a pak až udělat omáčku atd. Jen je to zdlouhavější, ale uvařím a upeču víceméně cokoliv.

7. Koupili jsme si dva mobilní stolečky. Takže si sedíme pohodlně v sedačce a vytáhneme si akorát každej svůj stoleček. Každopádně jíme převážně venku! Na každým místě v kempu je stůl s lavicemi a gril. Tak proč sedět v karavanu?

8. Upřímně, čekala jsem, že bude slyšet každej prd, ale není. Máme v pohodě nahlas muziku, zpíváme si, hádáme se, milujeme se a prdíme, aniž by to někoho z venku pohoršovalo. Není nic slyšet. Nebo teda aspoň my si to myslíme!

9. Všude kam se dá. Většina skříněk v karavanu je mých. Život se ženskou si asi vždy žádá uskromnění se ve skříních. To už je hold váš úděl pánové.

10. Jo budeš muset pořád uklízet. A absolutně mi to nevadí (teda až na to nádobí) Máme skvěle rozdělený role. Balů vše připraví z venku, zahákne karavan, vyprázdní nádrže. A já vše zajistím a uklidím uvnitř. Už jsme sehraní, jako bysme to dělali roky.

11. Ještě jsme nezkoušeli úplně kempovat na divoko, takže o bezpečí jsme se zatím nebáli. Kempy bývají většinou za minimálně jednou bránou, ke které mají kód jen kempaři a ti si tady vzájemně neškodí. Takže odemknutý auto, korba, klíče v zámku apod. se nám daří celkem často.

12. Když Balů chrápe, tak se nikdo v okolí několik desítek kilometrů nevyspí, takže žádná změna.

13. Tak jako vždycky.

Spí se mi celkem fajn

Trošku jsem si z toho udělala srandu, ale ty obavy, který jsem měla byly fakt banální a vše se hezky usadilo. Za tu chvíli jsem nenašla nic, co by mě štvalo natolik, že bych si řekla, tak karavan už nikdy! Chci zpátky do bytu! Jediný katastrofy, který nás zatím postihly, bylo pár kousků rozbitýho nádobí, rozlámanej mixér, vysypanej cukr a popadaný věci z koupelny.

Teď teda řešíme rozbitej záchod, kde se projevila nějaká výrobní vada. Já bych si hrozně ráda na něco zanadávala, ale my jsme zatím tak moc spokojení, že není na co. Samozřejmě se může za pár dní, týdnů, měsíců něco změnit. Ale první dojmy jsou jednoduše TOP.

Ale tak dobře! Zanadávám si. Pořád jsme dokousaní! Nevím, jestli nás žerou komáři, mravenci nebo nějaký blechy, ale pořád se jen škrábu. Možná je to všechno dohromady. A pak mě teda deprimují nezvaní návštěvníci. Už jsme tady měli jednoho fakt hnusnýho pavouka a jednoho obrovskýho odpornýho velkýho švába. Jestli jste viděli první díl filmu Muži v černém, tak přesně takovýho jsme tady měli. Nemyslím toho ufona, ale ty jeho bratříčky. Tohle je fakt jediný.

Zatím mám v zásobě miliardu zážitků, poznatků, pocitů a až moc krásna. Ještě si najít čas, abych ty pocity mohla vložit do řádků a více vás zasvětit do našeho cestování. Takže se můžete brzy těšit na další článek!

Ale to nejdůležitější na tom všem je, že jsme byli celý den na výletě a Balů najednou řekl: „Uf, já už se těším DOMŮ.“ Jen jsem se na něj podívala, usmála se a řekla: „Já taky.“ Domov si utváříme my sami. Domov je tam, kde je láska. Ten koho milujete. Prostředí, který si zvelebujeme tak, abychom se tam cítili dobře. Takže aniž bych tomu v začátku věřila, tak můžu teď s klidem v srdci říct, že si za autem opravdu vozíme DOMOV. A to je prostě hustý!

Vaše spokojená Terka :-*

The post Domov na kolech – První dojmy appeared first on Live More!.

Možná se teď smějete a vlastně se směju i já, protože sedím venku zabořená v židli, popíjím cider, koukám na náš karavan a prožívám absolutní štěstí. Tohle je na životě tak krásný! Mám pocit, že kdykoliv řeknu, tak tohle NIKDY, tohle bych nechtěla, nezvládla nebo nemohla, tak život si řekne, však počkej! Já ti ukážu, že chceš, zvládneš nebo můžeš!

Přiznám se, že jsem v tomhle taková ta klasická ženská, která potřebuje to zázemí, pevnou půdu pod nohama a jistotu střechy nad hlavou. Nebo teda teď už to je asi minulost, protože jsem zjistila, že pevná půda pod nohama a zázemí nemusí být nutně jedno místo. Ale k tomu se asi dostaneme v průběhu článku. Příchod do Ameriky byl pro nás něco velkýho! Doposud naše největší změna v životě a představy, který se týkaly této změny, byly vlastně taky úplně jiný. Jaký? Rozjet byznys, dobře se finančně zajistit a mít možnost pořád někde cestovat. Koupit si dům někde blízko pláže a být šťastní.

Začátky v Americe byly fakt náročný. A vlastně nejen začátky, celkově život v Americe je podstatně nákladnější než třeba v Česku. Naše první roky na americké půdě pohltila práce. Pořád jsme si říkali, že je to vlastně daň za to, že tady můžeme být. Byli jsme šťastní, že můžeme být v Americe na naší milované Floridě. Byli jsme šťastní, že máme oceán 5min od baráku. Za to, že jsme v novým prostředí, který můžeme poznávat a prozkoumávat. Jenže postupem času nastalo zjištění, že skrze práci si nemůžeme užívat to, za co jsme tolik šťastní.

Nehledě na to, že postupem času se Balů utvrzoval v tom, že už nechce dělat grafika a rád by se věnoval natáčení a já se utvrzovala v tom, že pořád chci psát, ale ne o něčem, co je proti mýmu přesvědčení. Tím mám na mysli zakázky, kde vlastně svým textem musíte prodat produkt nebo službu, o kterých přitom víte, že jsou shit. To se pak těžko hledají slova a těžko se to píše. Balů na tom byl úplně stejně. Dostával zakázky, kde věděl, že s výsledkem nemůže být nikdy spokojenej, protože už jen to zadání ho dohánělo k šílenství.

Bohužel docela past, protože tenhle byznys musíme minimálně „udržovat“, protože to je naše cesta, jak být v Americe legálně. Ovšem postupem času vyhasla chuť a nadšení budovat byznys, který nás vlastně ani nebaví. Naši pozornost, čas a úsilí jsme začali směřovat k našemu blogu, youtube kanálu a já ke knížce. Tak moc jsme se utvrdili v tom, co nás baví, že nás začala tlačit potřeba „žít víc“. Ale jak to udělat, aby se člověk mohl živit cestováním?

Tuto část života v Americe zmiňuji hlavně proto, protože jsme za tento čas neskutečně šťastní, byť to může znít sebevíc bizarněji. Byla to jen naše nespokojenost, která nás vlastně zavedla až sem. Do karavanu.  Tahle část života pro nás byl zase jen určitý způsob poznání, které nás nasměrovalo správně na cestě k tomu, co nás fakt baví.

Život v karavanu mi přišel jako něco naprosto nepředstavitelnýho a tuhle myšlenku jsem hodně rychle smetla ze stolu. Postupem času jsem si říkala, že by to mohlo být fajn, protože mi hrozně chybělo cestování. Ovšem fakt, že je člověk pořád zavřenej doma u počítače a vědomí toho, že má za rohem oceán, kterej nemůže každodenně využívat, bylo frustrující. Ta touha po cestování a poznávání Ameriky začala být tak silná, že jsme si řekli, že jakmile trochu našetříme peníze, tak bychom si koupili obytňák a třeba na tři měsíce někam vyjeli. A zkoušeli tímto způsobem cestovat. Což mi teď hrozně připomíná období, kdy jsme se rozhodovali o stěhování do Ameriky a říkali jsme si, že bychom si nejdřív „vyzkoušeli“ život někde jinde. Třeba na Kanárech.

Když tohle téma začalo být žhavější a žhavější, tak jsme zkoušeli vše propočítávat, hledali jsme varianty. Ale nemohli jsme na nic přijít, jak skloubit práci, peníze a život na cestách.

Jednoho večera, úplně si to živě vybavuju, jakoby to bylo teď. Ležíme v posteli a Balů říká: „Ňuňu? Napadla mě taková varianta, která by tohle všechno mohla vyřešit, ale nemyslím si, že bys s tím souhlasila. Zkus nad tím ale přemýšlet, než to úplně smeteš ze stolu. Napadlo mě pustit apartmán, koupit RV – Recreational vehicle (v překladu rekreační vozidlo) a zkusit cestovat full time.“ Ani jsem ho nenechala domluvit: „Cože? To si děláš prdel! Proč nás to nenapadlo dřív!??“

Balů na mě hleděl, jak tele na nový vrata, protože by čekal asi cokoliv, jen ne takovou reakci. A tak jsme začali řešit, plánovat a vymýšlet, jak vše zvládnout. Pamatuju si, že jsme jeden víkend byli jen v posteli a debatovali, debatovali a debatovali. Samozřejmě to zase nějakou dobu trvalo, všechno není hned a moje netrpělivost už byla neúnosná. Ale teď tu spokojeně sedím a se štěstím v srdci tohle všechno píšu.

I přes to všechno nadšení přišly obavy a spousty překážek a můj největší strach bylo právě to místo, to zázemí, ta pevná půda pod nohama, ten zvláštní pocit, že budeme vlastně jakoby bezdomovci. Že kolem sebe nebudu mít pevný zdi, fakt děsně divnej pocit. Prostě, že budu mít i strach si prdnout, aby to náhodou nebylo někde slyšet. Bála jsem se, že tímto vlastně přijdeme o veškerý soukromí, domov a zázemí.

Ale když se rozhlídnu kolem sebe, tak zjišťuju, že my si to zázemí vlastně budeme vozit s sebou. Mám střechu nad hlavou. Karavan jsme si upravili tak, abychom se tam cítili dobře, jako doma. Mám vedle sebe člověka, kterej je pro mě celým světem. Mám u sebe oba pejsky, který jsou moje miminka. Mám domov, což je pro mě v tuhle chvíli karavan. Mám jistotu a zázemí, což je pro mě Balů a díky pejskům máme o zábavu postaráno. Co víc si přát?

Takže si teď tluču do hlavy a říkám si, co je vlastně ta pevná půda pod nohama? Dům? Byt? Nebo pevnej vztah, zážitky a radost ze života? Já svoji odpověď znám. A vy se nebojte změny, která vám přijde naprosto absurdní. Protože možná už jen právě proto, že to zní absurdně, to bude o to víc stát za to!

Vaše přírodní Terka :-*

The post Změna je život! appeared first on Live More!.

Řada z vás ví, že jsme byli na dovolené v New Yorku. Z toho šílenýho chaosu jsme jeden den vysloveně utekli a jeli jsme se podívat na Niagarské vodopády. Shodou okolností to byl můj narozeninovej den.

Cesta z New Yorku tam trvá dost dlouho. Jeli jsme cca 7 hodin. Což v rámci Ameriky není nic. Pro nás už to byl jen takovej větší výlet, vzhledem k tomu, že jsme zvyklí cestovat všude autem, obzvlášť po Americe. Ale věřím, že pro někoho to už může být náročný. Proto se v New Yorku pořádají výlety na Niagarské vodopády, kdy vás nabere autobus a potom zase hodí zpět do NY.

Protože se jednalo o dlouhej výlet, tak s náma jeli i pejsci. Neměla jsem z toho moc dobrej pocit, protože byly vedra a nevěděla jsem, jak to tam s pejskama bude. Jestli tam můžou nebo ne. Nakonec jsme se dohodli s rodinkou, že bychom se nějak prostřídali v hlídání, takže jsem si řekla, že to zvládneme.

Opravdu úchvatný místo!!

Když jsme přijeli na místo, tak jsem čekala, že hned uvidím tu nádheru a že to bude někde daleko v přírodě. Nicméně bylo to přímo v centru. Přijížděli jsme do města a najednou jsme viděli obrovskej opar, když se víří voda. Ale po nějaké přírodě ani památky.

Přijeli jsme na obrovský parkoviště, kde jsme se rozhodovali, jestli půjdeme na plavbu lodí přímo pod vodopád anebo jestli se vydáme na stezku, která by nás zavedla na kraj vodopádu. Akorát se nenechte zmást, ty vodopády tam jsou tři. Tomu největšímu a vlastně i nejznámějšímu se říká Podkova. Pod tenhle vodopád se pořádají plavby lodí. Ale ta stezka vede pod ten menší, kterýmu se říká Americký vodopád. Pak je tam ještě jeden, kterej je nejmenší a říká se mu Nevěstin závoj.

Já jsem si vyjela jak hvězda v dlouhé bílé sukni a v pěkně nepohodlných botách. Jak jinak že. Takže mě pak pěkně bolely nohy, ovšem byl to tak skvělej zážitek, že jsem na to úplně zapomněla.

Chtěli jsme rozhodně zažít tu plavbu. Je tam spousta vyhlídek i parkovišť, proto se možná dopředu rozhodněte, kam byste chtěli nejvíc a podle toho si vyberte to správný parkoviště. My jsme to k té lodi měli tak kilometr a půl a já jsem si vyjela jak hvězda v dlouhé bílé sukni a v pěkně nepohodlných botách. Jak jinak že. Takže mě pak pěkně bolely nohy, ovšem byl to tak skvělej zážitek, že jsem na to úplně zapomněla.

Zaručili jsme se za vyplašenýho yorka v kabelce a vyjevenou Nelču, že fakt nikoho nepokoušou a pluli jsme dál.

Ten toho už s náma zažil

Když jsme tam došli, tak na loď byl pochopitelně zákaz psů. Proto jsme se domluvili s mojí tetou, že se prostřídáme v hlídání. Domluvili jsme se, že poplují první, my je počkáme u lodi a pak jim jen předáme mimina a poplujeme my. Tak jsme s Balůem seděli a koukali na vodopády, byl to příjemnej relax a to okolí tam je krásný. Pak jsme se pomalu vydali k lodi, koupili jsme si lístek, kterej stál asi 18 dolarů. U vstupu jsme vysvětlili, že jsme domluveni s rodinou, která je momentálně na plavbě, že si při příjezdu vezmou pejsky a my poplujeme bez nich. Řekli nám, že úplně v pohodě a ať si moc užijeme plavbu.

Prošli jsme turniketem a dostali jsme se na úžasnou vyhlídku, ze které jsou vodopády krásně vidět jako celek. Mě tyhle místa strašně dojímají a nasávám celým svým tělem každej okamžik. Chvilku jsme se tam zasekli a koukali na tu krásu. Potom jsme sjeli výtahem dolů, kudy se šlo už přímo k lodi. A tak si pořád jdeme a jdeme, dostali jsme pláštěnku. Všichni ať si pejsci užijí plavbu a smáli se. Nám to bylo takový divný, že přesto, že je tam zákaz psů, tak nám přejí hezkou plavbu s pejskama. Tak jsme si z toho ještě dělali srandu.

Byl to zážitek na celej život

Přišli jsme až na kraj mola, na místo odkud se vyplouvalo, stála tam už připravená prázdná loď a teta s ostatníma nikde. Jenže v tu chvíli k nám přistoupila obsluha a ta nám řekla, že tam nemůžeme stát, že musíme jít na loď. Snažili jsme se vysvětlit celou situaci, že se máme potkat s rodinou, která si má převzít pejsky, ale řekli nám, ať jdeme prostě na loď. No tak jsme šli i s mrňatama. Jen co jsme vypluli, tak na nás nastoupil kapitán lodi, kterej byl neoblomnej, že tam nemůžeme s těma psama zůstat. My na něj, co máme jako teď dělat, když už jsme vypluli? Máme je hodit do vody? Celý jsme mu to vysvětlili, jak to bylo a on nám řekl, že jestli někoho pokoušou, že to bude průser.

Zaručili jsme se za vyplašenýho yorka v kabelce a vyjevenou Nelču, že fakt nikoho nepokoušou a pluli jsme dál. Ta plavba byla opravdu neuvěřitelná a všem, co se tam chystají, to rozhodně doporučuju.

Projeli jsme kolem Americkýho vodopádu a toho nejmenšího (Nevěstin závoj), ke kterým vede ta stezka, o které jsem psala. Směřovali jsme k největšímu vodopádu (Podkova). Byla jsem natěšená, jak malý děcko. Když jsme proplouvali kolem těch menších vodopádů, tak byl slyšet jekot lidí, jak jásají v pláštěnkách přímo pod Americkým vodopádem. Byli stejně promočení až na kost i s pláštěnkou, ale evidentně tam panovalo nadšení a euforie. Určitě to znáte z filmů, takový zábradlí a lidi šílí pod vodopádem ve žlutých pláštěnkách. My jsme měli modrý a kanadská strana červený.

Maid of the mist

Když jsme dopluli přímo pod ten hlavní obrovskej vodopád, tajil se mi dech. Je to neuvěřitelně dynamický místo a tenhle pocit jsem zažila naposledy ve Skotsku na ostrově Skye, když jsme byli na Neist Point. O tomhle místě bude určitě článek, protože tam mě to tak neuvěřitelně chytlo za srdce, že na ten pocit nikdy nezapomenu.

Když jsem nad sebou viděla tu obrovskou masu vody, měla jsem z toho hroznej respekt, kterej se prolínal s obrovským nadšením.

Ale zpátky pod vodopád. Byla jsem nadšená! Niagarské vodopády, tenhle pojem pro mě byl v Česku tak nedosažitelnej a kdyby mi někdo řekl, že tam strávím svoje narozeniny s rodinou, tak bych si asi o něm myslela svoje. Připadala jsem si na té lodi tak malinká. Když jsem nad sebou viděla tu obrovskou masu vody, měla jsem z toho hroznej respekt, kterej se prolínal s obrovským nadšením. Máme natočené video, ale zdaleka to nevystihuje ten pocit, jako když jsem stála přímo tam. A to jsem ještě měla u sebe svýho Balůa a pejsky. Hrozně jsme si to užili. Všichni jsme byli mokrý, ale spokojení a šťastní. Mrňata byly trochu vyjevený, ale zvládli to perfektně. 

Červený pláštěnky měla kanadská strana

No samozřejmě má krásná dlouhá bílá sukně utrpěla nějaký škody, takže jsem vylezla z lodi mokrá a pěkně špinavá, ale bylo mi to v tu chvíli fakt úplně jedno. Byla jsem tak spokojená a z celýho dne příjemně unavená. Balů za mnou pak přišel a donesl mi ze souvenir shopu krásný narozeninový tričko, tak jsem byla nadšená, že mám i památku na tenhle krásnej zážitek.

Po cestě zpět jsme se stavili v liquor storu a ten úžasnej den zakončili douškem bourbonu Maker’s Mark. Dobře stáhli jsme celou láhev. Ale byli jsme na ni tři a měli jsme na to sedm hodin. Museli jsme se trošku posilnit, abychom pak nenechali Balůa za volantem spát. Samozřejmě padla láhev a my všichni okamžitě vytuhli. Balů byl chudák vyřízenej, ale všechny nás dovezl v pořádku zpátky na hotel.

Byl to nádhernej den, na kterej nikdy nezapomenu a jsem šťastná, že jsem tam mohla být s těma nejbližšíma lidma a samozřejmě jsem byla spokojená, že jsem měla u sebe svoje mimina. Niagarské vodopády rozhodně doporučuju navštívit. Je to nádherný nezapomenutelný místo, který se vám vryje do paměti.

Mějte krásnej usměvavej den

Terka

The post Niagarské vodopády appeared first on Live More!.

Při vstupu do Hershey’s world

Balů moc dobře věděl, že pro mě čokoláda Hershey’s znamenala Ameriku. To pro mě jakožto milovníka čokolády a kokyn byla naprostá modla. Samozřejmě jsem se toho tady už tak přejedla, že to už nemůžu ani vidět a dala bych si raději Tatranku nebo Kofilu, ale tehdy to pro mě prostě bylo něco!! No něco, byl to pro mě v Česku kus Ameriky. Balů si vzal svoje letáčky a šel do „kanceláře“ úřadovat.

Měla jsem takovou tu radost, jako když dostanete nějakou hroznou blbost, ale máte z ní tisíckrát větší radost než z jinýho třeba dražšího dárku.

Obrovská Hershey’s kisses

Najednou se vrátil vysmátej jak lečo. Tak si říkám, že se mu to tam teda asi pěkně povedlo! A pak tím známým tónem říká: Ňuňuuuuu???? Abych vám ten ten tón nějak popsala, je to něco jako: „Jsem velkej King a objevil jsem Ameriku. Jo jsem dobrej!! Jsem fakt dobrej!!“ Tak já: „Noooo?“ a v jádru jsem jen čekala, co to zase bude za blbost. Ale tentokrát fakt objevil Ameriku!!! Objevil, že nedaleko od Gettysburgu je mestečko Hershey a tam čokoládovej svět Hershey’s. Měla jsem takovou tu radost, jako když dostanete nějakou hroznou blbost, ale máte z ní tisíckrát větší radost než z jinýho třeba dražšího dárku. No nemohla jsem dospat.

Hlavně nechtít všechno!!!

Balů mě naštěstí moc dobře zná, takže jsem mohla otevřeně nechat jásat moje dětský já. Ale viděla jsem na něm, jak je šťastnej, že mi mohl udělat takovou radost a plnit mi moje dětský sny. Tohle na něm miluju, já v sobě mám hroznej kus dítěte. A když jsem byla malá tak frčela taková obluda Furby se to jmenovalo. Já jsem po něm tak strašně toužila, ale naši mi ho nikdy nekoupili. Né že bych měla nějakou psychickou újmu, ale nějak jsme se k tomu kdysi dostali.  Já jsem Balůovi řekla příběh, jak jsem si strašně přála Furbyho. Tak se mi smál a pak jsem měla svátek a on přišel s Furbym. No tu radost vám tady asi těžko popíšu, bylo to od něj tak něco úžasnýho! Když jsem začala mluvit o domečku pro Barbie, řekl mi ať přibrzdím.

Chocolate tour

Ale zpátky k Hershey. Hershey’s Chocolate World se nachází v městečku Hershey v Pennsylvánii, podle kterýho se ta čokoláda jmenuje. Bylo to krásný městečko, takový roztomilý, pouliční lampy měly tvar pusinek – malých čokoládek Kisses. Fakt krásný. Hershey’s Chocolate World byl přímo v takovým obrovským zábavným parku. Díky bohu byl zavřenej, protože jsme tam byli mimo sezónu a já bych tam asi dost šílela. Rozhodně návštěvu doporučuju pro všechny rodiny s dětmi anebo pro všechny takový blázny jako jsem já. Bylo evidentní, že v tu sezónu to tam bude neuvěřitelný. Byly tam různý horský dráhy a spousta atrakcí. Hned po vstupu do čokoládového světa mi samozřejmě spadla brada. Obrovskej obchod s čokoládou a tolika nádhernýma věcma, že nad tím člověku zůstává rozum stát. Na tohle jsou Američani fakt borci.

To jsou ty zpívající krávy

Byla tam chocolate tour, která byla zdarma. Nasednete do takovýho vláčku a jedete jakoby továrnou, kde se vyrábí čokoláda. Samozřejmě to byl ten klasickej americkej kýč, ale mně se to hrozně líbilo. Navíc to tam na mě tak všechno dolehlo. Pořád jsem si říkala: „Ty jo. Tak jsme tady. Plníme si konečně ten americkej sen. Konečně se něco děje. Jsem přímo v Hershey. V Česku jsem byla šťastná za malou čokoládu a teď jsem přímo v Hershey. Hlavně nebreč. Hlavně nebreč. Prosím, jen nebreč!“ Ale to bylo, jako bych si říkala: „Breč! Breč! A pořádně. Do toho!!“ No tak mi ukápla slzička. Do toho tam zpívaly takový plastový kýčový krávy, jak se z jejich mlíčka vyrábí čokoláda nebo něco. Takže divadlo hadra, ale užila jsem si to tak, že jsme jeli tu tour rovnou dvakrát.

Bylo to takový příjemný sladký dětský odpoledne, který jsem si strašně užila.

Ty věci tam byly nádherný, všechny jsem je samozřejmě chtěla, ale klasika hroznej nástřel. Museli jsme šetřit, protože nás čekalo tolik výdajů, co jsme nakonec vlastně ani sami nečekali. Ale koupili jsme si tam každej misku na cereálie. Byla to taková naše první výbava do novýho bydlení, takže mám krásnou vzpomínku, vždycky když dlabu cereálie. Čokoláda Hershey’s tam měla nějaký limitovaný edice, tak jsme je zkusili, ale nebyly dobrý. Nejlepší je ta bílá čokoláda s cookies. Bylo to takový příjemný sladký dětský odpoledne, který jsem si strašně užila.

Je důležitý si fakt užívat každýho okamžiku, i když je to třeba blbost. Mě se tyhle krásný vzpomínky hodí pokaždé, kdy je mi třeba úzko nebo se nahromadí víc starostí a problémů. Pokaždé hrábnu do kapsy pro nějakou takovou vzpomínku, která mi pomůže ty starosti líp překonat. Proto si pořádně naplňte kapsy, protože nikdy nevíte, kdy se vám to bude hodit. A víte co je na tom nejlepší? Nikdo vám ty vzpomínky nemůže vzít!!! Proto hromaďte co nejvíc krásných zážitků, aby vždycky zvítězili nad těma špatnýma! 

Přeji všem krásnej sladkej den

Úplně jsem dostala chuť na kokyno

Vaše Terka ????????

The post Hershey’s čokoládový svět appeared first on Live More!.

To už je pár let zpět Ještě v Česku

Hned v začátcích našeho vztahu s Balůem jsme byli na degustaci whisky v našem tehdy oblíbeném baru. Balů už o whisky něco málo věděl, ale já byla úplná panna. (co se whisky týče :D) Byla to degustace na whisky Lagavulin, nevím jestli ji znáte, ale je to výborná nakouřená whisky, na které si dnes hrozně pochutnám, nicméně tehdy jsem absolutně nevěděla, o co go. Dostali jsme vzorky a k tomu perfektní výklad o této whisky. Na konec degustace měla přijít perlička večera 30ti letá whisky Lagavulin. Láhev tenkrát snad za 30 000Kč.

V palírně Glenfiddich

Co vzorek, to se mi křivila huba a v duchu jsem si říkala, jestli to ti lidi dělají, že jim to chutná anebo jestli si na tom opravdu pochutnávají. Ta whisky mi tenkrát chutnala jako desinfekce z nemocnice a tak mi to i smrdělo. O té „lahodné“ 30ti leté drahé whisce ani nemluvím, tenkrát jsem myslela, že tam na místě hodím šavli.

Stáčení vlastní láhve Glenfiddich

Dnes bych za takovou degustaci, co jsem zažila tenkrát, vraždila! Protože nakouřený whisky miluju, ale k tomu se člověk asi musí trochu „propít“. Od té doby jsme se začali whiskám dost věnovat. Hodně jsme se o whisky zajímali, ve Skotsku jsme navštívili spoustu palíren, několik let jsme i prémiové destiláty prodávali a došlo to tak daleko, že jsme je začali i sbírat. Whisky je mimochodem perfektní investice. Pokud teda víte, co koupit, aby se cena whisky zvyšovala! My to ze začátku brali jako investici, ale dnes bych ty lahve nedala z ruky.

Návštěvnické centrum palírny Jack Daniel´s

Ale vraťme se do USA. Jakožto milovníci whisky jsme prostě nemohli vynechat Tennessee i Kentucky a vidět tak palírny, jako jsou Jack Daniel, George Dickel, Jim Beam, Maker´s Mark a další. Tennessee je rozděleno na tzv. suchý a mokrý okresy. Jsou to takový stíny z doby prohibice, kdy v suchém okrese je podle zákona absolutní zákaz prodeje alkoholu. V mokrých už je prodej povolen. A teď největší paradox. Palírna Jack Daniel se nachází ve městě Lynchburg, který se nachází jak jinak než v suchém okrese. Z téhle informace jsem byla úplně hotová. Nicméně palírna si vyžádala nějakou výjimku, takže tam můžou pálit a pokud si chcete koupit láhev Jacka, tak jedině přímo v palírně anebo v centru Lynchburgu, kde má palírna svoji prodejnu. Ovšem ceny tam jsou tak přestřelený, že je mnohem jednoduší objet liquor story v mokrých okresech a svoji vysněnou láhev si zakoupit tam.

Odpočinková místnost s občerstvením na konci prohlídky

Každopádně prohlídka palírny stojí za to. Nejdřív nás to trošku zklamalo, protože jsme byli zvyklí ze Skotska na takovej ten „domácí“ přístup. Takže prohlídka palírny pro nás byla dost komerční. Ale nakonec se nás ujal takovej milej starší pán, kterej když vyprávěl o whiskey Jack Daniel’s, tak jste si prostě museli dát panáka. Hlavně vytvořil perfektní atmosféru, která nás tak vtáhla, že jsme na ty komerční mínusy úplně zapomněli. Na konci byla degustace, kterou jsme si s ním opravdu užili, protože jeho vyprávění bylo fakt úžasný.

Co se týče samotné whiskey Jack Daniel’s, tak ji mám hrozně ráda. Hlavně k Americe Jack prostě patří. Ale rozhodně se to nedá porovnávat se skotskou whisky. Skotská whisky je pro mě strašně rozmanitá. Můžete v ní cítit tolik chutí a vůní, že byste se kolikrát fakt divili. Můžete tam cítit chutě a vůně od květinek přes dřevo až po vůni spocenýho koňskýho sedla. A to si nedělám srandu. Kdežto Jack chutná pořád stejně.

Sortiment v obchodech se suvenýry

Jsou to opravdu odlišný whisky už jen proto, že skotská se vyrábí především z ječmene a americká z kukuřice. Proces výroby je taky úplně jinej. Takže Jacka mám opravdu ráda, ale nesrovnávala bych ho se skotskou. Jednou jsme byli tady v takové menší palírně a pán nám říkal, že se snaží napodobit skotskou whisky. Když jsem ji ochutnala, tak jsem se zeptala, jestli vůbec někdy opravdovou skotskou pil.

V obchodech koupíte limitované edice, ale za šílený peníze

Jinak co se týče obecně alkoholu v Americe, tak tady vám neprodají bez občanky ani pivo. Ať je vám 20 nebo 40, vždycky chtějí vidět ID. Tvrdej alkohol si tady ani v běžným obchodě nekoupíte. Ten si koupíte jedině v liquor storu. Je tady i zakázaný na veřejnosti pít alkohol. A v liquor storech, když si něco koupíte, tak to dostanete v papírovým pytlíku nebo neprůhledné černé tašce. Přesně jak to znáte z filmů.

Naše suvenýry z Ameriky, kdybychom jen tenkrát věděli, že se sem budeme stěhovat….:D Asi bychom se s tím do ČR netáhli

Víno, whisky, no vlastně jakýkoliv kvalitní alkohol je téma, na který bych mohla psát do nekonečna. Ale při popíjení se to psaní zdá těžší a těžší a hlava prázdnější. Určitě se v budoucnu dostanu k článkům o dalších palírnách, kde jsme byli. Ale musím pomalu, aby se z vás při čtení mých článků nestali alkoholici.

Takže nezapomeňte!! Whisky pravá sílu dává!! A doušek lahodné whisky ještě nikoho nezabil, naopak!

Mějte kásný den a hlavně s úsměvem!

Vaše Terka ????????

The post Na návštěvě u Jacka doma appeared first on Live More!.

Žijí na venkově, mají svá hospodářství, živí se výrobou nábytku apod. Jednoduše se úplně odstřihli od moderního světa.

Tohle mi přišlo hrozně komický, vyložit nákup do „vozu“ a jedem

Jeli jsme z Wisconsinu do Pennsylvanie, tak jsme to vzali přes Ohio. V Ohiu nás nejvíc zajímali Amišové, jejich vesnice a způsob jak žijí. Nevím, jak dalece víte, kdo jsou Amišové, ale ve zkratce. Jedná se o náboženskou skupinu lidí, která se vyhýbá konzumnímu životu a žije podle dávných tradic. Žijí na venkově, mají svá hospodářství, živí se výrobou nábytku apod. Jednoduše se úplně odstřihli od moderního světa.

Ti budou ženatí, nechte si zajít chuť dámy U nich musíte koukat po neoholených jedincích

Jsou rozdělení na takový dvě skupiny. První skupina jsou hodně ortodoxní Amišové. Ti mají přísně zakázanou veškerou techniku, což znamená, že nesmějí používat auta, elektřinu, telefony prostě nic. Ženy jsou podřízeny mužům. Jedí pouze to, co vypěstují nebo to, co si vyrobí sami doma. V té druhé skupině jsou mírně benevolentnější v tom smyslu, že mohou používat třeba traktor, nakupovat v supermarketech atd. Je to hrozně komický, ale k tomu se ještě dostanu.

Chlapi mají většinou košili a takový ty kalhoty s kšandama. Ti, co jsou ženatí, si pěstují plnovous a svobodní se holí.

Žijí převážně na farmách

Jinak ženy se nesmí jakkoliv upravovat, takže žádný líčení, úprava vlasů natož třeba tetování nebo piercing. Mají šaty, čepce na hlavě a tím to hasne. Hlavně ty šaty tam mají všechny stejný, takže tam si s módou nějak hlavu nelámou. Chlapi mají většinou košili a takový ty kalhoty s kšandama. Ti, co jsou ženatí, si pěstují plnovous a svobodní se holí. Nicméně o Amišech a jejich tradicích se hodně dočtete na internetu. Chtěla bych vám popsat spíš moje dojmy, když jsme projížděli jejich vesnicemi.

V místním obchodě

Čekala jsem, že když tam vjedeme, tak to bude jak ve stroji času. Protože oni nemají auta, ale povozy s koněma. Tak jsem myslela, jak tam budou jezdit a že uvidíme třeba, jak hospodaří a tak. Ale byla jsem docela zklamaná. Na každým rohu „souvenir shopy“, všude obchody s jejich výrobky. Normálně tam všude jezdila auta. Viděli jsme jen pár lidí ve starých šatech, ale vypadali spíš jako turistická atrakce. To prostředí mi připadalo hodně jak v Česku. Podobná příroda a lidi se na sebe nijak zvlášť neusmívali. Byla jsem z toho taková otrávená.

No Balůa jsem neukecala, aby mi ji koupil Ale vypadala skvěle!

Jenže pak jsme jeli dál a dál a najednou se vyprázdnily silnice a potkali jsme pár povozů s koňmi. Nikde ani živáčka a žádný domy. Jediný co jsme potkali byly farmy, který byly od sebe dost daleko. Lidi tam měli oblečení, jak jsem už popisovala. Takže naše nadšení vzrostlo. Po cestě jsme objevili nějakej obchod, tak jsme se tam šli podívat. Všechny výrobky byly sice zabalený, ale bez komerčních obalů. A že tam měli dobrot. Domácí sýry, máslo, mouka, ovoce, zelenina. Fakt jsme jen zírali. Jen ty ceny za ty potraviny byly docela šílený.

Před každým obchodem ať už to byl komerční nebo nekomerční, tak tam bylo vždycky zábradlí na přivázání koní. Přišlo mi to jako úplně zvrácenej svět.

Místo traktoru koně

Když jsme vylezli z obchodu, tak před ním stálo pár koňských povozů a my vidíme, jak si to nějaká paní s nákupním košíkem pěkně štráduje k tomu povozu. Nákup z košíku dala dovnitř, nasedla a jela. No my byli s Balůem mrtví. Před každým obchodem ať už to byl komerční nebo nekomerční, tak tam bylo vždycky zábradlí na přivázání koní. Přišlo mi to jako úplně zvrácenej svět.

Rozhodně se mi líbí, že nejsou závislí, obzvlášť jejich děti, na technice – mobilech, tabletech, pc atd. a že jsou schopni si doma cokoliv vypěstovat. Ale když jsem viděla mladou holčinu v těch šílených šatech se sklopenou hlavou a mračícího se taťku, kterej na mě vrhal opovrhující pohledy, tak jsem neměla pocit, že by z nich sálalo nějaký štěstí.

Celkově to tam na mě nepůsobilo nijak zvlášť pozitivně. Jsou hodně uzavření do sebe, což z druhé stránky chápu, protože jsou svým způsobem taková atrakce. Lidi si je fotí, koukají na ně, tak je mi jasný, že to není nic příjemnýho. Ale přeci jen usmát se na někoho nebolí.

Provoz na silnici Na svých povozech musí mít vždy výstražný trojúhelník

Takže jsme se dostali do vesnice, která není zřejmě turistům až tak známá. Každej okres má jiný pravidla a zákazy. Bylo to i vidět na oblečení některých holek. V jedné vesnici měly třeba barevný šaty a neměly kloubouk, v další vesnici měly všechny ty šaty modrý a měly klobouky.

Dokonce v jednom z obchodů jsem si všimla, jak na mě kouká takový malý dítě. Koukalo na mě jak na obrázek a usmívalo se, tak jsem se taky usmála, ale hned přiběhl tatínek odtáhl ho a okřikl. Což mi už přijde dost uhozený. Celá rodina byla oblečená v černým, všichni zahalení, táta plnovous jak vyšitej a všichni sklopený hlavy. Jakoby chtěli koupit jen to nejnutnější a rychle zpět domů. Tohle se mi fakt nelíbilo, připadala jsem si jak nějakej mimozemšťan z vesmíru.

Říká se tomu Rumspringa, kdy si můžou vyzkoušet život v našem „chaotickém“ světě.

Vyjeli jsme si na kopec vyvětrat pejsky

Oni sice mají v nějakých 16ti letech možnost volby. Říká se tomu Rumspringa, kdy si můžou vyzkoušet život v našem „chaotickém“ světě. Většinou se prý vrátí zpět. Ale jsem toho názoru, že bych tomu až tak svobodná volba neříkala, když od malička žijí v tom, že „tam venku“ je vlastně všechno špatně. Když už člověk má vštípený nějaký názor na něco, těžko ho pak svévolně změní. Navíc jde také o to, že pokud by se rozhodli pro ten „špatný“ směr, tak se může stát , že rodina s nimi přetrhne veškerý kontakt. Což mi nepřijde až tak svobodná volba.

Sušení prádla

No takže jsem zjistila, že životní styl Amišů není nic pro mě. Taky nemám ráda ten extrémní konzumní styl života. Stejně tak si myslím, že dětem v první třídě nepatří do ruky mobil ani tablet. Miluju přírodu a kvalitní jídlo, ale tohle bych nedala. Myslím, že je na každým z nás jak si zařídí svůj život. Oni už ten život mají nalajnovaný, každý z nich ten život má úplně stejný. Což je pro mě něco nepředstavitelnýho. Docela by mě na tohle téma zajímal i váš názor, takže budu moc ráda, když mi ho napíšete třeba sem do komentáře nebo na facebooku. Moc díky!

Mějte se moc krásně

Vaše Terka ????????

The post Ohio země Amišů appeared first on Live More!.

Nabídka je opravdu široká. Tato služba byla založená v roce 2008 v San Franciscu. A musím říct, že tohle je perfektní koncept. Stačí zadat destinaci, datum pobytu a počet osob. Můžete si tam zadat i různé filtry, co se týče například ceny, vybavení domu, storno podmínek nebo jazyka člověka, který vás má ubytovat. Zkušenosti s Airbnb sice nemáme dlouholeté jako třeba s booking.com, ale zatím jsme byli strašně spokojení.

Vyhledávání na airbnb.com

Tahle služba je postavená hodně na důvěře a vzhledem k tomu, že dostávají hodnocení jak hostitelé, tak hosti, je určitě v zájmu obou stran, aby byli všichni spokojeni. Rozhodně se nemusíte bát ani o své peníze. Platba probíhá při rezervaci a hostitel ji dostává až 24 hodin po tom, co ubytoval svého hosta. Po schválení a rezervaci už probíhá komunikace s hostitelem přes email, kde se už domluvíte na konkrétních věcech. K rychlé komunikaci vám poslouží Airbnb mobilní aplikace.

Naposledy jsme byli přes Airbnb ubytovaní v New Yorku, kdy pro nás hrála velkou roli cena (vzhledem k šíleným cenám za ubytování v NY a okolí), možnost parkování (protože jsme jeli autem) a hlavně jsme taky byli rádi, že byl pán domu friendly s našima pejskama. Nebyl jediný problém, měli jsme svůj pokoj, který jsme si mohli zamknout. K dispozici byla plně vybavená kuchyň a čistý záchod s koupelnou. Měli jsme čistý ručníky a majitel byl moc příjemnej, cokoliv jsme potřebovali, tak nám vyšel vstříc. K našemu překvapení jsme ani nic neplatili za pejsky.

Takže za nás rozhodně velká spokojenost a určitě službu Airbnb využijeme i v budoucnu. A teď konečně ten bonus pro vás!!!! Pokud se chystáte na dovolenou a plánujete se ubytovat právě přes Airbnb, tak když se zaregistrujete přes tento odkaz – www.airbnb.com/c/terezah330, dostanete slevu 35 dolarů na první ubytování. Užijte si krásnou dovolenou!

Získejte slevu 35 dolarů na ubytování na airbnb

Mějte se fajn

Vaše Terka ????????

The post Ubytování přes Airbnb appeared first on Live More!.

Mnoho lidí vidí cestování se psem jako obrovskou komplikaci. Samozřejmě jde o to, jakýho máte psa, ale věřte, že to zase až taková komplikace není.

Takhle s námi Timík „prochodil“ Benátky

Když jsme cestovali po Evropě, v našem případě až na pár výjimek, jsme cestovali pokaždé autem, takže malej (Timík) jezdil všude s náma. Nikdy nebyl žádnej problém. Je důležitý, aby byl pes očipovanej a očkovanej. Nikdy po nás nechtěli vidět průkaz. A nikdy nás nikdo nikde za psa neřešil. Samozřejmě se připravte, že pokud budete hledat ubytování, tak je důležitý, aby tam byli povolení psi a taky počítejte, že i za psa o velikosti yorkšíra budete na hotelu platit.

V Saint Tropez

Už z mnoha stran jsme slyšeli, jakej to je nesmysl tahat psa přes půlku světa a podobně. Podle mě to nesmysl opravdu není. Myslím si, že je pro toho psa mnohem lepší, když je v blízkosti u svýho pána než někde na hlídání. My jezdívali většinou na dovolený tak na čtrnáct dní. Což v případě našich psů je opravdu dlouhá doba, vzhledem k tomu, že jsou zvyklí být s náma nonstop. Když jsme na dovolené věděli, že se chystáme někam do přírody nebo na výlet, kde nehodláme navštěvovat nějaký muzea nebo něco podobnýho, tak jsme je vzali s sebou. Naopak, když jsme věděli, že chceme navštívit nějaký památky, tak jsme je nechali na hotelu. Úplně jednoduchý.

Když jsme jeli road trip po Evropě, tak jsme nebookovali dopředu ubytování, protože jsme nevěděli kdy a kde zakotvíme. Byla to svým způsobem svoboda, ale nedomysleli jsme to právě skrz toho psa.

Ve Švýcarsku

V Evropě většinou nebyl problém jít se psem na pláž, ale musel být samozřejmě na vodítku. Jednou dokonce, když jsme jeli road trip po Evropě, tak jsme nebookovali dopředu ubytování, protože jsme nevěděli kdy a kde zakotvíme. Byla to svým způsobem svoboda, ale nedomysleli jsme to právě skrz toho psa. Takže jsme takhle jednou v noci už úplně vyšťavení a unavení našli ubytování a nedomysleli jsme, zda tam povolují psy. Šli jsme na recepci a paní tam měla takovýho malýho ratlíka. Tak si v duchu říkám pecka určitě tady jsou psi povolení.

Na loďce v Řecku

Bohužel paní nám řekla, že je v hotelu zákaz psů. Když na ni Balů začal, jak je teda možný, že má u sebe psa, tak nebyla schopná odpovědět. Přes to všechno byla dost neoblomná. Nicméně nevěděla, že máme s sebou Timíka, protože jsme se ptali jen „orientačně“. No v tu chvíli nám nic nezbylo, vzala jsem malýho do kabelky, kabelku zapla a šla. Nebylo jinýho zbytí. Když jsem šla přes recepci, tak jsem si neuvědomila, že tam je ten její malej ratlík a moje kabelka z ničeho nic začala vrčet. Oblil mě pot, tak jsem začala hrozně hlasitě kašlat a upalovala rychle na pokoj. Paní asi nic nepoznala, ale teda trapas to byl dobrej. Balů totální výbuch smíchu, malej nachystanej kohokoliv rozpárat a já srdce v kalhotách. Taková normální rodinka na cestách.

Balů totální výbuch smíchu, malej nachystanej kohokoliv rozpárat a já srdce v kalhotách. Taková normální rodinka na cestách.

Plážové radovánky v Bulharsku

Já mám někdy pocit, že naši psi jsou na baterky. Když jsme doma, tak celej den spí. Když jsme na cestách, tak spí v autě. Na zastávce rychle vyčůrat, vykakat, najíst, napít a už upalujou zpátky do auta pokračovat ve spánku. Naopak, když jsme venku, tak lítají a jsou k nezastavení. No Timík už má vzhledem ke svýmu věku trochu pomalejší tempo, ale když se v blízkosti objeví cizí psi, jakoby omládl minimálně o pět let. Protože se přece nehodí, aby samec yorkšíra dal najevo před ostatními nějakou slabost. Takže je pořád vůdcem smečky i ve svých 13ti letech. Je mu jedno jestli je to dobrman nebo labrador, pokud se bude držet pravidel našeho yorkmuta, nic se mu nestane.

Na většině odpočívadel najdete „dog area“, kde můžete nechat svoje mimina vylítat. Naši čoklíci by toho určitě využili, kdyby se jim chtělo běhat.

Transfagarašská magistrála – Rumunsko

Nicméně zpět k cestování. Je jasný, že je to všechno praktičtější, když máte psy menšího vzrůstu. Ale já bych s sebou všude brala klidně i ty dobrmany. Cestování po Americe se psem je ještě snadnější. Tady nejsou nikde žádný hranice, nikdo vás neřeší a přijde mi to tady celkově, co se týče psů, víc friendly. Přiznám se, že třeba, když jsme přejížděli hranice do Turecka, kdy jsme jeli na výlet do Istanbulu, tak jsem trošku váhala, jestli nebude pes komplikací. Naštěstí nikdo si ho ani nevšiml a nikdo nic neříkal. Ale v rámci Států jsem naprosto klidná kdekoliv. Hlavně je super, že na většině odpočívadel najdete „dog area“, kde můžete nechat svoje mimina vylítat. Naši čoklíci by toho určitě využili, kdyby se jim chtělo běhat.

Vždycky raději čtěte dopředu, kolik si ubytování, který chcete rezervovat, účtuje za psy a jestli je vůbec povoluje.

Na procházce v Lake Geneva ve Wisconsinu

S ubytováním v Americe to je stejný jako v Evropě. Víceméně všude platíte. Ale stalo se nám, že na pár motelech za psa nic nechtěli. A teď, jak jsme byli na dovolené v NY ubytovaní přes Airbnb, po nás pán taky žádnej poplatek za psa nechtěl. Vždycky raději čtěte dopředu, kolik si ubytování, který chcete rezervovat, účtuje za psy a jestli je vůbec povoluje. Aby jste se potom na místě nedivili.

Takhle řádí pravidelně na pláži

Samozřejmě, když letíme do ČR, tak pejsky necháváme tady. Let sem pro ně byl dost náročnej. Navíc by museli zvládnout dva lety v krátkým časovým horizontu a tomu je vystavovat nechci. Takže nám je hlídá taková starostlivá paní sousedka, u které když jsou, tak jsem v rámci možností klidná. Určitě napíšu článek o tom, jaký je let se psem (v našem případě dvěma psy) do USA, ale to už si necháme na příště. Takže se nebojte a ukažte také svým miláčkům kus světa.

Filmový festival v Cannes

Procházka parkem v Gettysburgu v Pennsylvánii

Rakousko

Mějte se krásně

S pozdravem Terka a její mimina Nelly a Tim

The post Cestování se psem appeared first on Live More!.

Hlavním důvodem, proč jsme se vydali zrovna do New Yorku, byla rodina.

Vítání na letišti

Kdybychom si měli vybrat místo na dovolenou, určitě bychom se vydali někam jinam. Hlavním důvodem, proč jsme se vydali zrovna do New Yorku, byla rodina. Zeťák od mojí milované tetičky měl v New Yorku nějakou práci, tak se s ním vydala i moje tetina s jeho manželkou. Vzhledem k tomu, že ta vzdálenost nám neumožňuje vidět se s rodinou tak často, jak bychom si přáli, tak volba byla jasná. Pojedeme za nimi do New Yorku!!!

Hlavní vítací vedoucí

Bylo to takový všechno na rychlo, takže než jsem se nadála, seděli jsme napakovaní s pejskama v autě a vyráželi na cestu směr New York. Byla jsem natěšená jak malá. Ani ne tak na New York, ale na rodinu, navíc jsem měla mít v té době narozeniny, takže co víc si přát!!!! Narozeniny s rodinou v New Yorku, no to je sen!!!!

Na jídle v China town

Těžko vám dovedu popsat tu radost, když jsem se objímala s tetou. Čekala jsem, jak přijde z letadla zničená, unavená a celá polámaná (přeci jen už má nějakej věk), ale ze dveří vyletěla veselá a usměvavá ženská, která tancovala a zpívala „šubyduby Amerika“. No já z ní byla hotová. Prej měla před odletem injekci na zředění krve, tak nevím, jestli se pan doktor nepřepsal. Prostě úžasný setkání, ale bylo už pozdě večer, takže jsme je odvezli na hotel a jeli na naše ubytování.

Těžko vám dovedu popsat tu radost, když jsem se objímala s tetou.

Památník, kde stáli dvojčata…

Další den jsme se vydali do víru velkoměsta. New York má svoje kouzlo o tom není pochyb, ale já tenhle chaos tentokrát viděla trošku jinýma očima. Po roce života na Floridě, kde se opravdu zastavil čas se mi v NY moc nelíbilo. Pro mě to byl jen stres a deprese. Nedělám si srandu. Přišlo mi, že všichni na koho jsem

One World Trade Center

se podívala někam spěchali, všude samej beton, auta, troubení, houkání, dunění z metra, smrad a špína. Jako by vás po ránu někdo polil ledovou, ale opravdu hodně ledovou vodou. Všechny domy na sobě natěsnaný. Chyběl mi tam prostor zhluboka se nadechnout. Samozřejmě rodinka chtěla vidět všechny hlavní památky, tak jsme to všechno obchodili a jsem ráda, že jsem to znova viděla, ale asi mi to dvakrát v životě stačilo.

Přišlo mi, že všichni na koho jsem se podívala někam spěchali.

Pejsci zažívali dobrodrůžo s náma

Myslím, že i na tetu to byl docela hardcore, tak jsme se další den vydali na Niagarské vodopády. Pokud budete mít někdy příležitost vidět tuhle nádheru, tak neváhejte a jeďte! Bylo to teda opravdu na celý den, vyráželi jsme brzo ráno a přijeli až hodně pozdě v noci, ale musím říct, že to opravdu stálo za to! Byl to zrovna den mých narozenin, tak mě přepadla taková nostalgie. Né kvůli tomu, že jsem zase o rok starší. To bývá spíš deprese :D, ale člověk tak nějak rekapituluje svůj život.

Dům, auto, vybavení apod., člověk o tohle všechno může velice rychle přijít, ale to co jsem prožila tam dole pod vodopády už mi nikdo nevezme!

Plavba přímo pod vodopád

Přemítala jsem si, co jsem v životě viděla a prožila. A teď jsem najednou stála na lodi přímo pod tou obrovskou masou vody. Byl to tak dechberoucí zážitek, že na to těžko nacházím slova. Člověk si uvědomí, jak je malej a bezmocnej. A já si jen řekla: „Tohle je ono, tohle mě dělá šťastnou!“ A měla jsem okamžitou odpověď na svoje polemizování o životě. Poznání z cestování, příroda a zážitky mě dělají šťastnou. Samozřejmě je u mě na prvním místě rodina, chtěla bych mimčo, svatbu atd., ale to beru jako přirozenou součást života. Ale co ten zbytek? Ten zbytek přece taky chceme prožít! Každýho naplňuje něco jinýho, jenže při pohledu na ty vodopády jsem si uvědomila, že tenhle pohled a ten pocit, který momentálně prožívám už mi nikdy nikdo nevezme. Dům, auto, vybavení apod., člověk o tohle všechno může velice rychle přijít, ale to co jsem prožila tam dole pod vodopády už mi nikdo nevezme!

Niagáry na dlani

Pokud byste někdy jeli na Niagarské vodopády, rozhodně doporučuju koupit si plavbu lodí přímo pod vodopád. Stálo to 18 dolarů, ale zážitek k nezaplacení!! Takže nejúžasnější narozeninovej den v životě!! A to se ještě Balů vynořil s tričkem, který mi tam koupil v suvenýrech. Po té plavbě jsme tam ještě seděli a koukali na tu nádheru, já jsem klábosila s tetou, v ruce nový tričko. Prostě snový narozky!

Tři Grácie

A teď zpátky na zem nebo spíš do chaosu jménem New York. Další den jsme byli po cestě z těch Niagarů vyšťavení, takže jsme pospávali a večer jsme se vydali na plavbu kolem Manhattanu směrem k Soše Svobody. Když jsme připluli k Soše Svobody opět se mě zmocnila nostalgie, kterou ještě podpořila písnička od Franka

Užíváme si pořádnou atmošku na lodi

Sinatry – New York, New York, kterou hráli na lodi. Jinak musím říct, že byl úžasnej nápad vydat se na tu plavbu až večer. Když jsme byli v NY poprvé, jeli jsme na tuhle stejnou plavbu, ale přes den. Musím podotknout, že celá tahle plavba neměla zdaleka takový kouzlo, jako když jsme pluli večer. Když se červánky opíraly do těch obrovských budov na Manhattanu, viděla jsem New York zase v tom okouzlujícím světle. Opravdu nádhera!

Brooklyn Bridge

Pohodička na Rockaway Beach

Stejně tak Empire State Building. Určitě se vydejte večer! Jednak tam nejsou tak šílený fronty a hlavně noční New York, je opravdu úchvatnej! Další den jsme se byli podívat a relaxovat na Rockaway Beach. Což je super, že kousek od takovýho obrovskýho města je pláž, kde se můžete ráchat v oceánu. Sice to tam oproti Floridě bylo dost znečištěný, ale konečně jsem se mohla zhluboka nadechnout. Po cestě jsme se byli podívat na Coney Island, kde jsme to jen tak projeli autem, protože už jsme neměli v záloze další dva dny na to, abychom si to mohli projít.

Jinak New York nabízí nekonečno možných atrakcí, restaurací, divadel, zážitků, vlastně nekonečno všeho na co si vzpomenete. Ovšem myslete na to, že bez plné peněženky se tam neobejdete.

Jinak New York nabízí nekonečno možných atrakcí, restaurací, divadel, zážitků, vlastně nekonečno všeho na co si vzpomenete. Ovšem myslete na to, že bez plné peněženky se tam neobejdete. Sice je tam tolik možností, ale je tam tak šíleně draho, že aby tam člověk mohl nějak žít a fungovat, musí sakra vydělávat. Doprava, jídlo a jedno s druhým tam vyjde opravdu na dost peněz. A to nepočítám všechny možný atrakce, který tam chce člověk zažít.

V Queens

My se jen utvrdili v tom, že jsme si v Americe vybrali perfektní místo pro život! Klid, milý usměvavý lidi a nikdo nikam nepospíchá. Úžasný prostředí a pohoda. Tohle je to, za čím jsme šli. To ale v New Yorku bohužel nenajdete.

Prosím nesuďte Ameriku podle tohoto města!!!

Dva z Oueensu

Proto teď prosím všechny, co se chystají poprvé do Ameriky a jedou do NY a prosím všechny, co už v Americe byli, ale byli pouze v New Yorku, prosím nesuďte Ameriku podle tohoto města!!! Obrovskej konzum, špína a lidi ve stresu, ano takhle by se dal popsat New York, ale rozhodně se tohle nedá tvrdit plošně o Americe. To už se z médií bohužel nedozvíte!!! Suďte Ameriku až poté, co ji trochu poznáte a procestujete. Věřte, že tenhle názor, který média šíří do celýho světa, jakej je Amerika konzum a hrůza, brzy změníte!

Burlington forever

Ale vraťme se k našemu výletu. Poslední den jsem vzala rodinku na shopping, jenže už mi bylo úzko, protože jsem věděla, že náš společný čas se rychle krátí. Když jsme je vezli na letiště, tak jsme byli všichni z toho týdne tak vyšťavení, že bylo v autě naprostý ticho. Do toho ještě panovala taková pochmurná nálada, protože jsme věděli, že nás čeká loučení. No hrůza, bulela jsem jak malá. Bohužel tohle je ta těžká součást života tady. Že jste odděleni od svých nejbližších. Myslím těch, kteří vás milují a stojí za vámi!!! Jsme sice v kontaktu přes všechny možný technologie, ale co to je proti osobnímu setkání. Když jsme se rozloučili a poplakali si, tak jsme se vydali zpět na naši milovanou Floridu.

Druhý den jsme okamžitě vyrazili přivítat sluníčko a oceán a jen v klidu seděli na pláži, nic neříkali a užívali si ten klid.

Když jsme už byli na jihu a já viděla ty usměvavý lidi, tu pohodu a jak mě každej zdraví, no řekla jsem si konečně doma!!! Všude dobře doma nejlíp, určitě to znáte. My se cítíme doma na Floridě a taky jsme se sem strašně těšili. Druhý den jsme okamžitě vyrazili přivítat sluníčko a oceán a jen v klidu seděli na pláži, nic neříkali a užívali si ten klid.

Mějte se krásně a užívejte si léto!

Vaše Terka

The post Výlet do New Yorku appeared first on Live More!.